KNIHA DANIEL, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)
Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.
Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/
Nebúkadnesar je králem světové velmoci a jako takový se velmocensky projevuje – buduje. Kromě města a říše, které rozšiřuje a zvelebuje, věnuje se rovněž budování kultu – a tak na dnes již blíže neurčitelné pláni Dúra nechá postavit monumentální zlatou sochu, která má být slavnostně zasvěcena některému z babylónských božstev. To zasvěcení bude rovněž monumentální, vždyť jsme ve starověku. Instalace a zasvěcení takové sochy je příležitostí pro demonstraci loajality: všichni, kdo v říši něco znamenají, povinně přijdou a na smluvený signál sebou před sochou hodí do prachu, položí se na zem, což je nejvyšším projevem úcty. Pro ty případné neloajální, pro případné vzpurné jsou jako alternativa k povinnému uctívání připraveny plameny roztopené pece – jsme přece ve starověku. A tak se celé zástupy loajálních klanějí – vždyť o nic nejde, pár padnutí na zem před nějakou sochou přece nikomu neublíží. Daniel a jeho tři přátelé ovšem vědí, že judský Bůh je Bohem jediným a že vzdát úctu náboženskému symbolu znamená mnohem víc, než jen uvést do pohybu klouby a svaly. Daniel a jeho tři přátelé vědí, že ve světě i v životě jde o náboženství a v náboženství že tedy jde o životní volbu, o životní rozhodnutí – a oni už se rozhodli, důvěřují judskému Bohu a spoléhají na něj, socha nesocha, král nekrál, pec nepec. A tak riskují kariéru i hrdlo a monumentální demonstrace loajality se neúčastní.
Daniel a jeho druhové mají ovšem pečlivé nepřátele, ty, kteří byli zahanbeni Danielovým výkladem králova snu z minulé kapitoly. Ti si pečlivě všímají, co Daniel a jeho přátelé dělají, i co nedělají. A tak přichází udání (na Daniela se zřejmě neodváží, udávají tedy alespoň jeho přátele). Danielovi přátelé jsou deportováni před krále a osobně králem vyzváni k projevu loajality. Pokloňte se mé soše a vše bude v pořádku. Nic víc po vás nechci. Je tak těžké respektovat v takové maličkosti svého krále? Na jednu misku vah položte prostý pohyb svalů a kloubů, prosté padnutí na tvář ke vzdání úcty, na tu druhou vložte představu horké smrti v rozpálené peci. Stojí vám to za to? Já jsem Nebúkadnesar, babylónský král, všude kolem jsou mí vojáci a služebníci, pec je roztopená a po ruce, každý bůh je tu bez šance, i ten váš Bůh. Tak pochopte svoji situaci, padněte před sochou a smažeme to, nebudeme si tím kazit já trávení a vy kariéru. Ten starověký krutovládce Nebúkadnesar je ke třem svým oblíbeným úředníkům shovívavý a vstřícný, uvědomuje si, že Danielův Bůh vyložil (a zřejmě i seslal) jeho nedávný zneklidňující sen. Nebúkadnesar není dnešní, není naiva, dokáže zahlédnout, že za tím udáním není loajalita hvězdopravců, ale touha uškodit Danielovi a zničit jeho tři přátele. Přece nepůjde on, král, těm zamindrákovaným hvězdopravcům na ruku? Daniel i jeho přátelé svou loajalitu již prokázali, král by se bez jejich úklony před sochou klidně obešel – ale teď jsou na něj upřeny oči udavačů i všech okolo, teď nemůže ukázat slabost, teď jde o něj, ne o ty tři.
Danielovi přátelé také nejsou dnešní, nejsou naivní, vědí, oč kdo hraje a dobře si uvědomují, co je v banku. Vidí, jak jim král nabízí východisko, jak jim otvírá cestu, jak je nechce spálit a vyhovět tak žalobcům. Vědí, že proti jedné náboženské úkloně je na druhé misce vah život, který sotva začali žít, kariéra, která se slibně rozjíždí, králova přízeň, nyní zcela zjevná. Vědí, že stojí v okamžiku životní volby, buď anebo, život nebo smrt. Rozhodují se jako by neměli alternativu. Náboženskou úklonu za alternativu nepovažují. Vhoď nás do pece králi, protože se žádné soše nepokloníme. Vzdát náboženskou úctu není maličkost, tu my vzdáváme jen svému, judskému Bohu. On má v ruce náš život i naši smrt, ne ty, králi. Na Něj se spolehneme, ne na tebe. Věříme, že náš Bůh nás vysvobodí z tvé pece i z tvých rukou. Ale je možné, že ne. I kdyby ne, budeme stát za svým Bohem – i když nás to bude stát život. A král Nebúkadnesar, tolik se snažící o kompromis, je nepředstavitelně uražen.
Do přetopené rozpálené pece vhodí eskorta tři Danielovy přátele – a sama vzplane, tak velký je to žár. Na rozdíl od eskorty ovšem nezahoří ti tři – volně se procházejí uprostřed pece s jakýmsi průvodcem, zjevně náboženského původu. Na královo zavolání vycházejí ti tři z pece a jsou podrobeni důkladné prohlídce – oheň neuškodil ani jim, ani jejich oděvu. Nejen oheň, ale ani kouř. Judský Bůh je důsledný.
Starověký král reaguje královsky – všichni jsou povinni klanět se (mimo jiné) i judskému Bohu. Neuctivost vůči judskému Bohu má být přísně trestána ztrátou hrdla i majetku. Tři přátelé jsou ve své kariéře posunuti nahoru a král je spokojený.
Když se podíváš kolem sebe, pozorně podíváš, zjistíš, že já i ty žijeme své životy na pláni Dúra. Ta veliká kulatá pláň s městy a horami, řekami a oceány je hustě poseta celou řadou náboženských soch a sošek, z nichž některé mají nenáboženský vzhled úspěchu, výkonu, slávy, zdraví a vůbec všeho, čemu lze obětovat život. Uvést svaly a klouby do pohybu je jednoduché a nestojí to víc, než pár kalorií. Ohnivá pec, roztopená Hadova kremační pec čeká na konci všechny, nemáš alternativu. Přesto není jedno, před čím a před kým padáš v životě na tvář, čemu a komu se v životě klaníš. Na misce vah snadno převáží riziko ztráty všeho toho, na čem tu zdravě i nezdravě lpíme, nad rizikem nedůvěry či nevěry Danielovu Bohu. Do toho k nám bude znít uklidňující hlas našeho okolí, těch, které máme rádi, těch, na které obvykle dáme – vždyť oč jde, ne? Pohneš svaly, pohneš klouby, vždyť se zase narovnáš.
Měj odvahu nehledět na jazýček vah, vychýlený v neprospěch neúklony, měj odvahu nenaslouchat slibnému sykotu kompromisů a alternativ. Měj odvahu důvěřovat Bohu, spoléhat se na Něj. Měj odvahu říct: i kdyby ne. I kdyby ne! Jak se věci skutečně měly, se pozná až na konci, až tam, kde místo kompromisů a alternativ syčí hořák kremační pece.
KNIHA DANIEL, KAPITOLA 4 (STARÝ ZÁKON)
Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.
Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/
Zvláštní příběh obsahuje dnes otevřená kapitola! Současný, moderní čtenář si může dovolit číst ji, jak stojí a leží, neptat se po historických důkazech a po způsobu vzniku textu, nápadně podobného některým částem starých babylónských spisů. Otázky máme klást smyslu příběhu, ne jeho konkrétní realizaci – protože ten příběh, ne jeho konkrétní měřitelné parametry, nás má oslovit. Je to luxus, který si smí dovolit právě čtenář, který čte pro sebe a pro svůj život, nebo (ve srovnání se čtenářem ovšem již méně) teolog, který má respekt a pokoru před řadou staletí mezi sebou a textem. Bible je ovšem psána pro čtenáře, ne pro teology – ti k ní přišli jako k předmětu své vědy jaksi sekundárně, jaksi navíc, aby čtenářům pomohli udržet směr, orientaci a původní zvěstnou linku i v proměnách doby, kultury a jazyka (a činí tak často se zápalem, odvahou a zodpovědností). Dovolme si luxus číst dnešní zvláštní kapitolu jako čtenáři, ať jsme kdokoliv.
Nebúkadnesar, babylónský velkokrál, nečekaně zde v roli vypravěče, má opět sen, s nímž si neví rady – tedy se o něm radí, s vědci a esoteriky, kteří ho obklopují. Sen je ovšem natolik závažný a návodný, že by jeho výklad nutně přinesl královu nevoli – a nevole velkokrále je prostě velkonevole. A tak každý z těch, komu král sen vypráví, drží raději ústa a krok, než aby radil. Proto si král opět povolává Daniela, judského přesídlence, který u jeho dvora z vůle judského Boha dělá velkou kariéru a drobné potíže. Daniel si servítky nebere, Daniel se víc bojí svého Boha než velkokrále: ten sen byl o tobě, králi. Budeš skácen, spadneš z výšky, Bůh ti rozbije nos, abys pochopil něco životně důležitého – že jsi velkokrál ne díky svému výkonu, ale z Jeho vůle. A pokud ti mohu já, Daniel, tvůj úředník radit, králi – tady už Daniel zachází opravdu hodně daleko – ber se méně vážně a vnímej starosti druhých, přijdi na to sám, bez takové lekce.
Po roce, kdy král žije dál jako velkokrál a ne jako ten, kdo si uvědomuje realitu, se sen naplňuje. Ve chvíli nejvyššího královského sebeuvědomění je král sražen, přichází o rozum, je izolován ve volné přírodě, žije jako zvíře, sedm let – pak se mu rozum i trůn vrací. Je jiným člověkem, už nebere vážně sebe, ale onoho Boha – opustil iluzi, usadil se v realitě.
Jak mám s tím příběhem jako čtenář naložit? Zachovat se podle Danielovy rady. Ať jsi velkokrál, malokrál, advokát, lékař, úředník, řemeslník, politik, farář, zaměstnaný, penzista, nezaměstnaný nebo snad bezdomovec, starý či mladý, zdravý či nemocný – ber se méně vážně a udělej si čas a prostor na starost o druhé. Brát se méně vážně se nemáme jen tak z plezíru, ale proto, že budeme brát více vážně Danielova Boha. Je snadné žít v iluzi, sám si projektovat plány a cíle, náboženství, čas a ekonomiku podle osobního vkusu. Pořád je to iluze, které jednou odzvoní, nejpozději tehdy, až odzvoní nám. Žít realitou znamená nechat Danielova Boha, aby nám předestřel plány a cíle, náboženství, čas a ekonomiku podle svého vkusu – a pozval nás je v našem životě realizovat tím, že se na Něj spolehneme, že na Něj vsadíme, že ve střetu s nepochopením a třeba i útiskem okolí (protože život v realitě vždycky irituje ty, kdo žijí v iluzi) budeme nejvážněji brát právě Jeho. Ne proto, že bychom jinak přišli o rozum a trůn, nejsme Nebúkadnesar – ale proto, že je to jediné, co stojí za to i poté, co nám odzvoní; život v realitě činí z hrobu destinaci, která má budoucnost.
Těším se na vás příště!
Váš Trabant
Toulky Knihou 