333. O JINÉM SPORU A PRUŽINĚ Z PÍSMEN (Ez 35-36 a Ez 37)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 35 a 36 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V kontrastu dvou kapitol – 35. a 36. – vyniká Boží vlastnický vztah vůči Izraeli a prolamuje se Boží realita do iluze, kterou má člověk před očima a kterou člověk realitou nazývá. Horu Seír z 35. kapitoly, tedy horu náležející k území Edómců, lze v kontrastu ke 36. kapitole, obracející se k „izraelským horám“, vnímat jako protiklad, tedy jako zástupné označení pro nepřátele Izraele, pro ty, kdo nyní triumfují, zatímco Izrael (resp. Judsko, které z něj zbylo) je dotlačen až k hranici neexistence. 35. kapitola a následně po ní 36. toto lidské vnímání reality zcela obracejí – poražené Judsko bude vítězem, dlouhodobí nepřátelé slavící vítězství budou poraženými, protože spor se nevede o Judsko, ale o judského Boha. A tak ve 36. kapitole judský Bůh představí své důvody jak k porážce a téměř eliminaci Izraele (severoizraelského království i Judska), tak své důvody pro jeho obnovu (opět sjednoceně jako Izraele, protože Severní Izrael i Judsko jako samostatné státní útvary již patří minulosti). Spor se nevede o okolní národy ani o Izraelce – spor se vede o Hospodina, o izraelského Boha. V tomto sporu Izraelci selhali, Bůh ovšem neselže – a po jejich selhání jim poskytne prostor pro reparát, protože láska je víc než selhání a svobodný Bůh jedná svobodně.

Izrael, ač už prakticky neexistuje (zbyli jen přesídlení a rozptýlení Judejci), se vrátí – a vrátí se očištěný, znovu důvěřující, znovu přimknutý ke svému Bohu. Nebude to jejich zásluha, ale Boží dotek do jejich životů. Nejsou na konci, i když tak všechno kolem vypadá – jsou na začátku. Jejich Bůh, který je zdánlivě opustil, je s nimi – a budou-li oni s Ním, budou mít budoucnost. Na konci izraelských dějin se najednou místo tečky objevuje 36. kapitola knihy Ezechiel a provolává nový začátek.

A tak ani mé a tvé dějiny nekončí rozbitými koleny (a třeba i hlavou) po pádu, který se zdá být definitivní, křesťane. Spor se nevede o mne a o tebe, ale o mého a tvého Boha. To On je obviněným, to On tu čelí Hadovi v bitvě o všechno, o mne, o tebe. Zase nás zvedne, převáže, vyšle. Na nás je zůstat přimknuti k Němu, důvěřovat, toužit. Výhra není naše věc, to už bychom tu nebyli. Výhra je na Něm. Na nás je zůstat s Ním. Ani naše největší selhání nemusí být tečkou, koncem – jestli On je svobodně uchopí jako důvod k novému začátku. A je úplně jedno, jak beznadějně to z hloubky mého a tvého dalšího selhání vypadá.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 37 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dnes otevřená kapitola je zřejmě nejčastěji zapamatovávanou ezechielovskou kapitolou pro mnoho čtenářů. Obsahuje zvláštní příběh, zvláštní ilustraci. V té beznaději nad suchými kostmi a následně v jejich zformování v živý zástup na základě Božího rozhodnutí je úžasná pružina pro ty, kdo malomyslnějí nad svou situací nebo nad situací „svého“ lidu (ať je tím „naším“ lidem rodina nebo libovolně definovaná, třeba i větší, skupina). Ta působivá ilustrace velmi jasně a nepřeslechnutelně říká: nepočítej své zdroje, nezkoumej své možnosti, ne zoufej si nad tím, že máš prázdné ruce, nedostatek času, zmarněnou minulost. Neztrácej čas přemýšlením nad vlastní bezmocí. Spolehni se na Ezechielova Boha a udělej to jediné, co máš k dispozici – vyznej to Jemu, pozvi Jej do své beznadějné situace. Jen Ezechielův Bůh tvoří ze suchých kostí živé lidi, z jalové víry víru živou: z beznaděje důvěru, z důvěry spoléhání, ze spoléhání naději, z naděje lásku. A pak těm živým otevře budoucnost, otevře všechno.

Pro Ezechiela a jeho současníky jsou těmi „jejich“, těmi, o koho tu jde, oni – jako národ, kterému sebrali budoucnost a který si sám prohospodařil, zpronevěřil minulost. Přítomnost je bez naděje, minulost uschla, budoucnost nepřijde, národní porážka ji zamřížovala, zazdila a zadrátovala jen do představ a snů. Budou asimilováni, stanou se babylónskými, postupně přijmou zvyky i náboženství vítězů, mezi něž byli přesazeni, jinak nelze, vždyť jsou poraženi. A Ezechielova vidění náhle dávají jejich beznaději nepřehlédnutelnou, nepřeslechnutelnou pružinu k odrazu do naděje: Bůh žije, nezlomil nad námi hůl, neodstřihl nás od budoucnosti, přestože jsme Jej sami opustili. Zase bude Izrael, jeden Izrael jednoho Boha. Shromáždí nás a vrátí nám zemi, potvrdí naši identitu. Obnoví s námi smlouvu, sahající z uschlé minulosti do budoucnosti, která nyní raší a jednou rozkvete. A čtenář, dnešní čtenář ví: bylo to tak, je to tak a bude to tak. Došlo k tomu, je to tak a jednou se naplní i ten věčný rozměr, v závěru 37. kapitoly tryskající v tom textu na povrch. Navzdory tomu, že ne všichni posluchači si návrat na kanaánskou vysočinu v tom velkém Babylóně později zvolí (něco jsme o tom v Toulkách už četli ve starozákonní knize Ezdráš).

A tak nevím, v jaké situaci se právě může nacházet dnešní konkrétní čtenář, jaká konkrétní beznaděj jej obkličuje, frustruje, ochromuje, zamřížovává, zazdívá a zadrátovává do apatie, do lítosti, do pláče a do strachu. Ale ta pružina ukrytá v 37. kapitole je odrazový můstek pro každého, kdo se na ni postaví a nechá se katapultovat od beznaděje k důvěře, od důvěry ke spoléhání, od spoléhání k naději, od naděje k lásce a od lásky k životu, za kterým hrob dělá středník, ne tečku.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

332. O DRÁTECH V OSNOVĚ A ZAČÁTKU PO KONCI (Ez 25-32 a Ez 33-34)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 25 – 32 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Velký oddíl o soudu nad dalšími národy předovýchodního prostoru a Egyptem, zařazený od 25. do 32. kapitoly knihy Ezechiel, je (pro řadu posluchačů jistě překvapivým) připomenutím, že judský Bůh nejen není poražen, ale je Pánem nejen Judska, nýbrž i světa. V situaci, kdy Judsko je rozdrceno babylónskou velkoříší a chrám judského Boha vypálen, zní tato zvěst nezvykle, nečekaně, provokativně – a pro mnohé útěšně.

Dvě místa tohoto velkého oddílu se vymykají rámci, do něhož jsou zasazena – překračují jej významem i časem. V kapitole 28. je to žalozpěv nad týrským králem a v kapitole 31.-32. podobenství o cedru společně s nářkem nad faraónem. V těchto místech je ezechielovská zvěst, pronášená v měřítku Ezechielovi současného Předního Východu a Egypta, protknuta zvěstnými linkami směřujícími od historie do budoucnosti, výpověďmi o podstatě kulis, v nichž se odehrávají dějiny světa, o realitě skryté za tím, co je vidět, co lze nahmatat. Již dříve jsme si v Toulkách Knihou všimli, že například Egypt není jen geograficky území jednoho severoafrického státu, nýbrž i způsob myšlení, způsob zakotvení člověkovy existence. Ta dvě zvláštní místa vložená do ezechielovských soudů nad národy obracejí pozornost k dění na počátku, k dění před začátkem lidských dějin a protahují jeho význam a vývoj až ke konci, až k jejich ukončení, k jejich závěru. V případě týrského krále i velkého cedru (jemuž je dovětkem nářek nad faraónem) je použito zvláštní slovo, málo v Bibli používané – totiž výraz Eden – místo, kam první kniha Bible, kniha Genesis, umístila zahradu, ráj, domov Adama a Evy, prvních lidí. Jako je člověk „obrazem“ Božím, pak Eden je „obrazem“ Boží blízkosti, místa, kde je Bůh. Dění v Edenu, jak je situováno ve 28. a 31. kapitole knihy Ezechiel, se vymyká ostatním, na Přední východ a Egypt zaměřeným výpovědím, překračuje je nejen do zahraničí, ale především do jiné kvality – jejich děj nemá začátek na zemi, nýbrž v Boží blízkosti ještě před stvořením Země – na Zemi ovšem končí.

Skutečně: za obrazem týrského krále, nad nímž je zpíván žalozpěv, nad obrazem velkého cedru i faraóna, nad nímž je naříkáno, smí posluchač i čtenář zahlédnout postavu kdysi slavnou a nyní strašlivě pokřivenou, nevratně zlou, k zániku vlastním rozhodnutím odsouzenou – postavu někdejšího prvního anděla, Světlonoše, Lucifera (lux světlo, ferró – nésti), z níž se stal ďábel, satan, Boží a náš protivník, Had, v tisíci smyčkách ovinutý kolem mého a tvého světa i života. Tehdejší posluchač i dnešní čtenář (čtenář je tu ve výhodě, protože zná větší část příběhu) tu hledí před počátek, na skutečné hranice a kontury velkého sporu mezi Bohem a satanem, velkého sporu o všechno, o vesmír, o člověka, o mne a o tebe, o to, kdo s koho, kdo s kým a kdo bez koho. Je to výpověď o pýše, výpověď o braní se vážně, výpověď o sobectví, které nejprve naruší vztah a následně vyvolá válku, přivodí porážku nejen sobě, nýbrž i dalším – a končí bez naděje, definitivním koncem, a kdyby tak neskončilo Božím zásahem, stejně by jednou zničilo samo sebe.

A tak tehdejším posluchačům i dnešním čtenářům má ta řada kapitol sdělit, že Bůh je vládcem nejen nad Judskem, nejen nad světem, ale nade vším. Že leccos je složitější, než by se zdálo. Že pýcha, braní se vážně a sobectví nevede nikam jinam než na konec, který je neslavný. Že okolnosti vzniku našeho světa nebyly jen fyzikální, chemické a biologické, ale i náboženské – a proto není divu, že i dnes a tady určuje náboženství politiku a ekonomiku, ne naopak. Že naše životy jsou našimi rozhodnutími tkány na osnově, jejíž dráty vedou zdaleka dodaleka, i když tu stihneme utkat jen několik čtverečných centimetrů, než nám zatlačí oči a rozpálí kremační pec. A že ten náš čtvereček životní látky utkané z našich rozhodnutí má na rozdíl od Hadova megačtverce budoucnost, že neshoří na konci, že za koncem nás stále pojí s těmi dlouhými dráty osnovy, nataženými přes období velkého Božího a ďáblova sporu o vesmír a o člověka, o mne i o tebe – a z konce těch drátů, na konci se dějin, se pro ten můj a tvůj čtvereček Ezechielův Bůh vrátí a naše zatlačená víčka znovu otevře k životu s Ním, životu bez konce.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 33 a 34 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po předělu, který představovaly výroky proti předovýchodním národům a Egyptu, se zvěst, kterou starozákonní kniha Ezechiel předává, znovu obrací k Judejcům – ne již jako varování před zkázou (vždyť vše, před čím Ezechiel varoval, již nastalo), ale jako výzva k novému začátku. Judský Bůh s Judskem ještě neskončil, nepřestal být judským Bohem. Ezechielovo přechodné mlčení skončilo. A tak po úvodním zdůraznění závažnosti Ezechielovy prorocké služby – vždyť chrám už není a proroci jsou jedinou skutečnou, hmatatelnou spojnicí Judejců s Hospodinem – nastupuje výstraha před rezignací Judejců na opravdovost víry a výtka těm prorokům, kteří se prorocké službě zpronevěřují, kdo ji pěstují jako zdroj renty, ne jako vztah s Bohem. A Ezechiel osobně je uveden do reality – lidé okolo ti naslouchají, ale jednat podle toho nebudou – a to je úděl všech Božích proroků od Starého zákona k dnešku; těch, kdo naslouchají, může být hodně; kdo se podle toho zařídí, bys spočítal na prstech. A tak na kolena sražené Judsko a jeho v Babylóně shromážděná populace nemá příliš důvodů vidět budoucnost nadějně – a dát jim naději přichází Ezechielovými ústy Ezechielův Bůh. To On sám se ujme těch, kdo nejen naslouchají, ale i podle toho jednají. Vyhledá je, shromáždí, sjednotí a přivede domů. Vytvoří z nich opět svůj lid, žijící ve vlastní zemi. Dokud Judsko neodvrhl judský Bůh, má naději, i když ji napohled není z čeho čerpat. Může skončit v blátě, ale ne skončit v dějinách. Ve chvílích největší beznaděje dává judský Hospodin Ezechielovi do rukou slova naděje – a v některých z nich dnešní čtenář zahlédne již tam, v tom marasmu, prosvítat proroctví o Ježíši, který pro ně a pro nás, nejen pro Judejce, ale pro všechny, bude Kristus.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

331. O DŮVODECH HRŮZY A NEJTĚŽŠÍ DEMONSTRACI (Ez 21-23 a Ez 24)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 21 – 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Tři dnes otevřené kapitoly završují ezechielovská varování, obvinění a výzvy vůči Judsku a Jeruzalému, prorocká zvěst těchto textů je tvrdá, drsná, otevřená a šokující, především ve 23. kapitole. Otevřeme ty tři kapitoly v jednom zastavení, aby nepřišly o svou gradaci, o své stupňování.

Ve 21. kapitole je modernímu čtenáři potřeba vysvětlit, že „negebský les“ je zřejmě alegorický výraz pro jižně orientovaný geografický směr od Babylóna, tedy směr, ve kterém leží Jeruzalém. Výroky této kapitoly tedy nejsou adresovány negebské stepi, ale Jeruzalému, hlavnímu městu Judska. Vše, co přichází, celý ten zásah babylónské válečné moci na území jižně od Babylóna, se děje z Boží vůle, z Božího rozkazu, je Božím nástrojem proti Božímu národu a jeho hlavnímu městu. Válečný úder nebude rozlišovat mezi viníkem a nevinným, dopadne drtivě; není to skalpel, ale kladivo; neoperuje, devastuje. Důvody již zazněly a ještě zazní, teď je předmětem zvěsti neodvratnost a drtivost dopadu, který paradoxně na Boží Judsko přichází z Božího rozhodnutí. Bude to zkáza, bude to konec – a velikost této zkázy a konce je podtržena prorokovým nářkem. V Jeruzalémě s touto zkázou nepočítají, spoléhají na svou obrannou koalici – přepočítají se, protože Bůh už rozhodl. Dopad babylónské válečné moci na Jeruzalém přinese obyvatelům města kromě zkázy i posměch sousedů, Amónovců – ani těm se ovšem zkáza nevyhne.

Boží rozhodnutí vyměnit ve vztahu k Jeho národu skalpel za kladivo a trpělivost za devastaci není tak nepochopitelné, jak se jevilo těm, kdo mu odmítali uvěřit. 22. kapitola knihy Ezechiel znovu a emotivně opakuje hloubku a rozsah náboženské zpronevěry Judejců. Tehdejší posluchač i dnešní čtenář si jistě povšimli, že něco z toho je přítomno i v jejich osobních životech a v jejich osobním náboženství, v jejich osobním vztahu k judskému Hospodinu. 23. kapitola pak dotáhne tuto strašlivou zvěst až na hranu, zdůrazní ji emocemi, zvýrazní ji nasvícenou, barevnou ilustrací. Před ušima posluchačů a zrakem čtenářů defiluje vztah Hospodina a Jeho lidu, severoizraelského i judského, jako historie vztahu, historie příklonu a odpadnutí, po které je posluchači a čtenáři jasno – ano, Boží rozhodnutí není unáhlené, není lehkomyslné, Bůh se dříve proti Severnímu Izraeli a nyní proti Judsku postavil právem. Kapitola 23., jako obraz náboženské nevěry a jejích důsledků, je nejen barvitým a hrozivým svědectvím o důvodech Božího odložení skalpele a uchopení kladiva; především modernímu čtenáři je barvitým svědectvím o náboženství stojícím nad politikou i ekonomikou; o tom, že náboženství jednoznačně stojí na prvním, nejdůležitějším místě v životě člověka i civilizace (ať už s tím on sám či ona sama souhlasí nebo ne).

A přece, jak čtenář už četl nejen u Ezechiele, ten dopad kladiva neukončuje historii Božího lidu ani Božího vztahu s člověkem a člověkova s Bohem; ten velký a strašlivý konec má v sobě zárodek nového začátku, protože se děje z Božího rozhodnutí, a ne z lidské zvůle.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 24 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

To, co Ezechiel provolává jako přicházející důsledek a dopadající kladivo, nastalo, kladivo dopadlo. Zatímco je daleko od Babylóna Jeruzalém napaden Nebúkadnesarovými vojsky, v Babylóně provádí Ezechiel další demonstraci, další nezvyklé ilustrativní chování, které má zvěst posluchačům zpřítomnit, nastavit před oči a nasvítit, zadřít pod kůži. A tak tam v Babylóně provede Ezechiel před očima ostatních podivný kulinářský experiment, vrcholící zničením a roztavením hrnce. Nestačí to ovšem.

Závěrečná Ezechielova demonstrace bude jiná, než zničený hrnec. Bůh volá svého proroka k vrcholné, závěrečné demonstraci, která se jej, a nejen jej osobně dotkne. Bůh bude na Ezechielovi a jeho rodině demonstrovat to, co potřebuje slyšet Jeho milovaný lid, upnutý k falešným nadějím a nepřijímající devastaci Jeruzaléma jako Boží rozhodnutí, jako velké a strašlivé Boží „NE“ judské náboženské nevěře. Ezechiel dostává jednoho rána úkol přinést Judejcům v Babylóně nejtěžší zvěst svého života: zprávu o tom, že jeho vlastní žena večer zemře a on nebude předepsanými úkony vyjadřovat smutek. Proroctví o neslavném konci a zániku Jeruzaléma skončilo, naplnilo se, Ezechiel se odmlčí. Nad Jeruzalémem, chrámem a zdánlivě poraženým náboženstvím se rozhostí mlčení. Babylónští Judejci budou zmateni, budou v koncích – teprve až situaci důkladně prožijí, až jim dojde, až se jim zadře pod kůži, až pochopí, že je konec a po vší slavné minulosti veta, pozve je judský Bůh Ezechielovými ústy k novému začátku. Proto umírá Ezechielova žena. Ne z Boží zvůle, ne jako prostý vykřičník za zvěstí, ale jako oslepující ilustrace, která obrací oči posluchačů k realitě, aby je ta realita obklopila a zdrtila, aby pochopili a přijali neodvratný zánik všeho, co znali, aby pochopili a uznali svou vinu – protože pochopení a uznání vlastní viny je prvním krokem dopředu, prvním krokem k novému začátku.

Mezi babylónskými Judejci zemřelo toho roku v Babylóně jistě více lidí, než jen Ezechielova žena. Ona jediná je však pozůstalým odebrána z Božího rozhodnutí. Než se nad tím začneme pohoršovat, vzpomeňme si na těch dvěstětisíc mrtvých z Hirošimy a Nagasaki, dvěstětisíc mrtvých civilistů z lidského rozhodnutí předejít vysokým ztrátám na životech vojáků. Nepohoršujme se nad tím, že ten, kdo je schopen život darovat, ten, pro koho hrob jeho přátel nepředstavuje tečku, definitivu, ale středník, přechodnost, z lásky k desetitisícům Judejců a miliardám lidí po nich, včetně mne a tebe, odejme Ezechielovi na maximálně několik desítek let společenství jeho ženy. Stejně jako ona skončil i Ezechiel nakonec v hrobě, život se nedá přežít – a protože hrob je před Bohem jen středník, ne definitivní tečka a šlus, bylo by od nás pokrytecké stavět s pobouřeným svědomím ve svých úvahách judského Hospodina do latě tam, kde sami máme klopit oči a z rukou nám kape krev. My nejsme Bůh, naše rozhodnutí jsou všelijak motivovaná a všelijak problematická. O Božích rozhodnutích toho víme příliš málo, než abychom nad nimi mohli vynášet uspěchaný soud. A což teprve o Boží lásce, která není omezená, krátkozraká a krátkodechá jako ta naše!

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

330. O KOLEČKU V POHYBU A VÝZVĚ ZA OTÁZKY (Ez 17-19 a Ez 20)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 17 – 19 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Mezi dvě kapitoly obsahující ilustrativní, alegorické příběhy (o vrcholku cedru a vinném kmeni v kapitole 17. a lvech a vinné révě v kapitole 19.) je zařazena 18. kapitola, obracející zrak posluchačů k posluchačům samotným, k jejich vlastním životům. První z těch dvou alegorických kapitol je shrnující: hovoří o přesídlení Judejců do Babylóna, o upnutí se těch, kteří zůstali doma, k egyptskému faraónovi a jeho vojenské moci. Neskončí to pro Judsko dobře, jeho král přijde o všechno a Judsko padne. Přesto tím neskončí celá izraelská a judská historie: Bůh své království obnoví, zvláštně a jinak – a pozorný čtenář v té závěrečné části alegorie rozpozná Boží království, jak je přišel vyhlásit Ježíš, který je Kristus. Druhá alegorická kapitola je označena jako žalozpěv: po slavné minulosti bude veta, bude ukončena. Nikdy už to, co posluchači znali, nebude stejné, minulost sice nezmizí, ale ani se nevrátí.

A ta vložená kapitola jako by pro posluchače, který zvěst slyší a přemýšlí o ní, i pro čtenáře, který tuto starozákonní knihu má otevřenu před očima, mezi oběma alegoriemi obracela pozornost od obecného ke konkrétnímu, od celku k jednotlivci, od dějinných událostí k posluchačům samotným: to o tebe tu jde, o tvé náboženství, o tvou důvěru či nevěru. Nestojíš vedle příběhu, jako ten, bez nějž to upekli, jako ten, kterého obešli, jako oběť těch nahoře, králů, šlechty a kněží, či těch před tebou, otců a dědů. Jsi součástí příběhu, tvé osobní náboženství má k němu co říci. Nejsi vhozen do osudí, se kterým točí jiní – to ty zaujímáš postoj, to ty máš svobodu se rozhodnout, bez ohledu na okolnosti, na to, kde právě jsi, na to, jakou máš ty a tvůj rod historii. Jsi součástí svého lidu, svého národa a své rodiny a sdílíš s nimi jejich současnost – ale rozhoduješ se sám za sebe, sám žiješ své náboženství se svým Bohem či svými bohy – a na tvém náboženství, totiž na tvých dnešních postojích a rozhodováních, na tvé dnešní důvěře či nevěře bude stát tvá budoucnost, tvůj zítřek. Minulost máš v těch dvou alegoriích před očima.

A tak se ani posluchač, ani čtenář nemusí odvolávat na to, že je jen malé kolečko ve velkém soukolí, které přenáší pohyb směrem, který nemůže změnit. Osobní náboženské postoje a rozhodování posluchače ani čtenáře nejsou určovány okolnostmi, minulostí, rodinou, politikou, církví ani státem – každý se pro důvěru či nedůvěru judskému Bohu rozhoduje svobodně a sám za sebe – a toto rozhodnutí mění život. Jediné, co naši svobodu rozhodování omezuje, je strach z následků, strach postavit se většině, strach jít proti všem – nikdy však nejdeš sám, vždy jdeš proti strachu a třeba i proti všem s důvěrou judskému Bohu – a tedy s Ním. Jít nebo nejít s tímto Bohem bez ohledu na následky není volba, kterou by nám určili jiní, je to volba naše, moje, tvoje – a je to volba životní.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dezorientovaní příslušníci judské elity, nacházející se v Babylóně, přicházejí za prorokem Ezechielem s žádostí o sdělení Božího slova pro aktuální situaci. Ten jejich dotazy na Boží pokyn odmítá. Už není třeba se ptát, je potřeba se rozhodovat. Čas pro dotazy minul – a čtenář si vzpomene, jak tomu bylo s Jeremjášem, který hlasitě volal odpovědi na místě, kde mělo smysl se ptát, kde se věci lámaly. Teď se následky daly do pohybu, klíčoví lidé v Judsku si před odpověďmi zacpali uši a zvolili své kombinace, důvěru sobě a Egyptu namísto důvěry judskému Bohu. A tak judský Bůh v Babylóně nemá pro příslušníky tamní judské elity odpovědi, jen konstatování – a výzvy.

To, čeho jsou svědky a to, kde se nacházejí, je důsledkem dlouhodobého odvracení se izraelského a judského lidu od izraelského a judského Hospodina. Toto odvracení se bylo dovršeno, stalo se dokonaným, proto na Judsko a Judejce, na dosud existující zbytek někdejšího Izraele, dopadly důsledky. Izraelci a Judejci nechali své náboženství devalvovat příklonem k modlám, spoléháním na kdeco a kdekoho, a náboženská nevěra má politické i ekonomické, ba existenční důsledky, protože všechno se odvíjí od toho, komu nebo čemu důvěřujeme, jak jsme si v Toulkách Knihou už několikrát všimli. Náboženská nevěra přinesla politický pád a existenční zánik, protože garantem budoucnosti Judska nebyl náboženský výkon, zachování formy, ale spoléhání na judského Boha, přimknutí k náboženskému obsahu důvěry v Něj – a toto přimknutí bylo zpronevěřeno a zaměněno za spoustu atraktivnějších alternativ.

A přesto i zde, na konci, v době dopadnuvších důsledků, zní výzva k rozhodnutí. Ze slyšení před Ezechielem mohou příslušníci judské elity i čtenář vykročit buď zpátky, k formálním či alternativním jistotám, které selhaly, nebo dopředu, k novému rozhodnutí odhodit alternativy a spolehnout se na judského Boha. Judský Hospodin nezlomil nad Izraelem, nyní reprezentovaným zbytkem Judska, hůl. Důsledky, které dopadají, mají burcovat, vyzývat, volat – ne drtit, devastovat, ničit. Na kamení nezáleží, byť by z něj byl postaven třeba chrám. Jde tu o lidi, o spoléhání, o srdce. A tak v tom marasmu, bídě a beznaději zní výzva k návratu a zaslíbení, že návrat se konat bude – ať s námi, či bez nás. To my se musíme rozhodnout. Rozhodnutí pro budoucnost předpokládá aktivitu, návrat. Zůstat pasívní znamená zůstat v minulosti. A zítřek přijde, dnešek skončí – hrozí nebezpečí z prodlení. Lidé nejsou kameny.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

329. O NEVZDÁLENÉM ROZSUDKU A OČÍCH V MLÝNKU (Ez 12-15 a Ez 16)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 12 – 15 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Opět má Ezechiel svou zvěst doprovodit názornou demonstrací, ukázkou, ilustrací. Tyto názorné příklady zjednávají pozornost, nastavují mikrofon zvěsti, která následuje. Ezechielovo chování je nestandardní, netypické, znepokojivě přitažlivé a shromažďuje diváky, tvoří z nich posluchače. Tentokrát proto, aby slyšeli rozsudek, vážný Boží rozsudek nad svým lidem.

Ten slavný Jeruzalém ve vzdáleném Judsku je odsouzen, padne, poslední král jej opustí a obyvatelé buď utečou, nebo budou přestěhováni, vysídleni, spolu se zajatým a oslepeným králem právě sem, do Babylóna. Po domovině, po Jeruzalémě, je zbytečné v Babylóně truchlit, jak Ezechielovi posluchači činí: Judsko a Jeruzalém čelí důsledkům svého důrazu na náboženskou formu a zapomenutí na náboženský obsah, proto se z Božího rozhodnutí stanou troskami, stejně jako Boží lid, Judejci – až na výjimky, až na malý zbytek těch, kdo situaci pochopí, vyznají, uznají a přijmou tím, že se od formy svého náboženství vrátí k jeho obsahu.

A ten důsledek, ten rozsudek dopadá sice drtivě až do judské ekonomiky, kterou decimuje, a do judské politiky, kterou škrtá, ale hlavně do judského náboženství, které demaskuje jako jalové a zmarnělé, protože formální – a obviňuje z toho ty, kdo měli stát na jeho stráži – proroky; ty proroky, kteří místo volání k obsahu obhajovali formální praxi, důraz na formu. Tato zvěst již vystupuje z judsko-jeruzalémského prostředí a míří i na Ezechielovy posluchače v Babylóně. Především se jich pak dotkne další část rozsudku, hovořící o těch, kdo spoléhají na cokoliv a kohokoliv jiného, než na judského Hospodina. Takové spoléhání je náboženská nevěra a zpronevěra, takové spoléhání staví svého spoléhatele pod Boží soud, před rozsudek, pod dopadající důsledky, zmar a zánik.

Spoléhání na slavnou minulost je zbytečné, nemá smysl. Slavná minulost nezachránila Jeruzalém ani Judsko před neslavnou přítomností, neskýtá tedy naději ani pro budoucnost. Velké postavy minulosti byly velké na základě svého spoléhání na Hospodina, ne svou příslušností k Božímu lidu s velkou a slavnou minulostí. Být z Jeruzaléma a být Judejcem, to není známka kvality, nýbrž příznak zmarněného potenciálu, spálené šance, nevěry a zpronevěry.

Co tomu všemu říkali Ezechielovi posluchači? Jak se jich ta slova dotýkala – a musela se jich dotýkat! Co tomu všemu řeknou čtenáři ve svých dobách a na svých zeměpisných místech? Jak se nás ta slova dotknou – a mají se nás dotýkat!

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 16 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Barvitými, syrovými slovy hovoří k posluchači i ke čtenáři zvěst 16. kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Je to expresívní vyjádření, barevná, rozvitá, expresívní ilustrace bez servítků, naplno, přímo do očí. Jsi-li Judejec z Jeruzaléma, tedy ten nejechtovnější Judejec, nebo třeba nejluteránštější luterán z Wittenbergu, nejkatoličtější katolík z Vatikánu, nejadventističtější adventista ze Silver Spring nebo ten nejkalvinističtější kalvinista z Ženevy, nemáš, na co bys byl pyšný, sděluje ta ilustrace. Tak se věci mají v realitě, za kulisami, tak se věci mají z Božího pohledu: jsi naleštěná bída. Nebyl jsi nic, to judský Hospodin z tebe udělal něco, protože měl s tebou soucit. Boží lid není poskládán z elit, z lidí nejvyšší kvality a nejlepšího původu, je povolán z těch dole, z těch bez významu, z těch bez budoucnosti. Boží péčí se stali ti bezvýznamní tam dole, tam u dna, smysluplným společenstvím, Boží péčí směli vyrůst, stát se národem, Božími reprezentanty ve světě bez Boha, zato plném bohů. Sami by to nikdy nedokázali, neměli zdroje, neměli vizi, neměli Boha, jen bůžky. To Bůh je pozvedl, vybudoval, zajistil. Jenže dobré bydlo po čase pálí. Boží úspěchy po lidsku přelepíme nálepkou „naše“, nebo dokonce „moje“. Začneme se brát vážně. To my si vybereme, co má v životě smysl a o koho nebo o co svůj život opřeme. O Boha ne, to je tak nemoderní – a atraktivnějších alternativ je mnoho. A tak do svého judským Bohem vybudovaného, chráněného svobodného a důvěrného prostoru, který vytvořil pro svůj a náš vzájemný vztah, rozrazíme dveře vstříc nejrůznějším atraktivně zabaleným bezcenným cetkám náboženských alternativ – všem těm bůžkům a modlám, náboženským i nenáboženským, podle svého výběru, podle svého osobního vkusu a preference. Někdo se spolehne na výkon, na to, jak je dobrý a úspěšný; jiný vsadí na zdravý životní styl; další se realizuje v hromadění věcí a vysvětlování, jak to pro něj ve skutečnosti nic neznamená; jiný vymění neviditelného judského Boha za bůžka na poličce, kámen v kapse, pojistku v šuplíku. Jsme přece sami dost dobří, než abychom se ve všem spoléhali na neviditelného judského Boha. Sami si vybereme, sami se rozhodneme, sami se zajistíme – a judský Bůh má v nejlepším případě jen poradní hlas. Jsme svobodní, nejsme dnešní, víme, o čem je život a dobře si všímáme, nač spoléhají ostatní. Známe příznivou cenu za jití se stádem, víme, jak draze se platí opak, kolik stojí být druhým za blázna, nést nálepku fanatika. Bůh je Bůh a život je život – do toho ať nám nemluví. Naše judské náboženství, svobodný a důvěrný vztah s neviditelným Bohem, tak trhá naše nevěra. Bůh ovšem není jako my. Neodpoví na nevěru nevěrou, na zpronevěru zlomením hole nad tou naleštěnou bídou, která si zakládá na své příslušnosti k slavné minulosti (a přitom žije na úvěr). Bůh nás neopustí, i když jsme my opustili Jeho. Odsune kolem nás kulisy, ukáže nám realitu – a nebude to příjemné. Budou nás z toho pálit oči, přijdeme o leccos, možná o všechno, abychom pochopili, že naše všechno je u judského Boha, ne v peněžence, ne v bůžcích na poličce, ne v naší solidnosti, úspěchu a pozici, ne v slavné minulosti, která byla slavná stejně jen z Božího dopuštění, ne z našich zásluh. Naše nevěra nás semele, ale nedomele, protože ten neviditelný judský Bůh nás miluje a nenechá nás rozemlít. Vždycky má pro nás připravené dveře k návratu, vyhřátou koupelnu s čistými ručníky, prostřený stůl. Jen rozhodnout se vejít do těch otevřených dveří, to musíme sami. Svobodně, dobrovolně. Možná se studem, ale hlavně vejít. Ty dveře jsou totiž hranicí smyslu a bezsmyslu, úspěchu a neúspěchu, života a smrti. Je to vážná věc, ta nejvážnější v životě – proto tu 16. kapitolu tvoří tak vážná, barvitá a expresívní ilustrace.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

328. O SELHÁNÍ V ČELE A NESFOUKNUTÝCH POSLUCHAČÍCH (Ez 8-10 a Ez 11)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 8 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Postupné selhávání judského národního náboženství se sice projevovalo v konkrétním jednání většiny společnosti, většiny národa, ale to byly jen následky; příčiny tohoto selhávání se rodily jinde: v chrámu, v centru kultu. Selhávali ti, kdo byli či měli být judskému Hospodinu nejblíže – kněží. A jejich selhání sebou strhlo ostatní, rozrazilo dveře pro nevěru. Kořenem a spouštěčem nevěry lidu byla nevěra kněží, těch, kdo měli stáli v náboženském čele. Chrám a kult s chrámem spojený proto nemohly hlasitou Boží odpověď na náboženskou nevěru přežít. Hospodinova sláva opouští chrám, budova i národ osiří, budova i národ budou rozvaleny. Bůh není závislý na chrámu, to chrám je závislý na Bohu. Bůh není závislý na tom, co se v chrámu děje (to by byla magie, manipulace božstvem), naopak: právě ono chrámové dění, celý ten propracovaný systém chrámové obětní bohoslužby, závisí na Bohu. Když spadne kostel, nezhroutí se nebe – a když v kostele vládne přetvářka, neznamená to, že Bůh s tím souhlasí – a že to nechá jen tak, i kdyby se třeba po celé generace zdálo, že ano, že už si zvykl.

Dnes, stejně jako tehdy se většina orientuje na menšině, na těch v čele; kdo stojí v centru dění, ten určuje noty. Nepodléhejme společně se starověkými Judejci iluzi, že náboženské noty, obsah náboženství, obsah víry snad určuje církev a ti, které si postavila do čela. Tato iluze otevírá dveře nevěře, jakmile ti, kdo stojí v čele, selžou. Obsah zvěsti, ty klíčové noty, podle kterých jediných se lze životem prozpívat, a ne provýt či proštěkat, určuje Bůh, ne církev – a určuje je suverénně, padni komu padni, rybářům či kněžím, světu či církvi. Být povolán do čela znamená přijmout zodpovědnost. Stát za kazatelnou znamená stát v čele. Stát v čele znamená hájit obsah zvěsti – svými slovy i svým životem. Hájit obsah zvěsti znamená stát na Boží straně. Stát na Boží straně znamená přijmout Jeho měřítka, Jeho hodnoty, Jeho vedení – a na ty své i na ty, které mi tlačí všichni a všechno okolo, rezignovat. V tom je potřeba neselhávat ani jako kazatel, ani jako církev – jinak nejen, že spadneme do pasti, ale stáhneme sebou své posluchače, své diváky, lidi kolem sebe, ty, na kterých nám záleží.

Nosit kolárek, talár, mít doma v sekretáři diplom z teologie, to neznamená, že pokud jde o náboženství, jsem za vodou, mám hotovo, že jsem imunní vůči neúspěchu, že nemůžu šlápnout do pasti, že ocelové zuby se mi nesevřou ani kolem kotníku, natož kolem krku. Nosit kolárek, talár, mít doma v sekretáři diplom z teologie, to znamená, že jsem na očích, jsem vidět, slyšet, jsem majákem, na němž se ostatní orientují. Je to obrovská zodpovědnost. Pak ovšem nutně potřebuji trávit se svým Bohem čas, poznávat Jej, hledat pro náboženství i život správný směr v Jeho slově – v Bibli. Nejen pro sebe, i pro ostatní. Být jim příkladem právě v tom hledání, v tom usilování, v tom, jak je důležité trávit s Bohem čas. Čím více času trávím s Bohem, tím méně naslouchám těm, kdo mi do uší a očí tlačí to, co je podle nich normální a podle mého Boha nevěra. Hospodinova sláva není v chrámu, není v kostele – lze se s ní setkat ve stránkách Knihy – když se jim otevřu natolik, že mě zvěst v nich zapsaná obklopí a přemůže. Spoléhat se v tomto směru na ty určené a postavené do čela bývá tu a tam nebezpečné. Tak to alespoň čtu v těch zaprášených řádcích dnes otevřených kapitol prý zaprášené knihy Ezechiel.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 11 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Judští přesídlenci v Babylóně, mezi kterými Ezechiel žije, k nimž patří a jimž prorokuje, považují (alespoň velká část z nich) svou odvedenost, svou násilnou vysídlenost za nevýhodu, za přítěž, za trest. Doma zůstali v Judsku, v Jeruzalémě, tady to není doma, tady jsou z donucení. Jistě, někteří se v tom naučili chodit, asimilovali se, zakořenili, vrostli – ale zdaleka ne všichni. Pořád je dost těch, kdo si v Babylóně stýskají po Judsku, především po chrámu a judském Hospodinu, který jako by na ně zapomněl a zůstal doma. Uším těchto přestěhovaných je určena zvěst: ti, kdo zůstali v Judsku, na tom nejsou lépe než vy. Zůstat v Judsku nebyla výhra, vysídlení nebyl váš životní krach. Jeruzalém padne a Judsko nebude. Ti, kdo zůstali, to vedou od desíti k pěti a nedopadnou dobře. Bůh dopustí, aby na ně dopadl babylónský hněv. Žádné „doma“ už pro Judejce v Babylóně nebude, protože ti, kdo „doma“ zůstali, to společné „doma“ prohospodařili. Judské „doma“ zanikne – ne však judský Bůh. Ten bude s nimi, zde v Babylóně! Sám se stane přesídlencům chrámem – obětní systém nahradí zvěst, budovu chrámu zastoupí malé synagógy, modlitebny, do nichž se za tou zvěstí, za Bohem v Knize, bude chodit. A pak – pak se vysídlenci z Babylóna odstěhují, vrátí se domů, protože jejich Bůh, judský Bůh, jim prorazí cestu. Tam dole, v Judsku, to své opuštěné „doma“ vyčistí od náboženské nevěry, zase z nich bude národ ve vlastních hranicích, i když propachtovaných. Znovu získají budoucnost, budou ji stavět na slavné minulosti. Babylónský exil je jen intermezzo, přechodná nesnáz, i když z lidského pohledu dlouhá. Tyto nepříznivé časy nesfoukly Judejce z Boží dlaně – i zde, v Babylóně, ji kolem nich jejich Bůh sevře a bude je chránit. Má s nimi plán – a i když oni selhávají, otvírá před nimi nové a nové dveře příležitostí, nehledě k tomu, s jak silným prásknutím se zavřely ty původní. Jejich jistota je v důvěře judskému Bohu – ne ve spoléhání na vlastní lidský výkon. S tím skončili špatně, skončili v Babylóně. Jejich Bůh odtamtud ty, kdo se na Něj spolehnou, odvede, aby s Ním mohli tam doma začít znovu. A dnešní čtenář? Ten si může všimnout, že ten zaprášený příběh hovoří možná i o něm, hovoří možná i k němu.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

327. O NEBEZPEČNÉ DŘINĚ PRO SVÉ A SVÉVOLI PO RUCE (Ez 3 a Ez 4-7)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Ezechiel se znovu setkáme s demonstrativním jednáním proroka – s tím, že na jeho chování demonstruje a podtrhává jeho Bůh svou zvěst – podobně jako již dříve v knize Jeremjáš. Ezechielovské demonstrace jsou ovšem barvitější, komplikovanější, monumentálnější – což je ostatně charakter nejen těchto demonstrací, ale celé knihy Ezechiel. Výjimečná situace vyžaduje výjimečné prostředky – a tak jich Ezechiel na Boží pokyn a Bůh vůči lidu i vůči svému prorokovi používá.

Povolání za proroka není samozřejmost – a už vůbec ne ve výjimečné situaci, výjimečné době, jako je tato. Ezechiel tedy konzumuje svitek. Slovo, které mají proroci sdělovat, vkládá Bůh svým prorokům do nitra, zvěst, kterou nesou, je prostupuje (vzpomeňme na Jeremjáše: „Je to jako hořící oheň v mých kostech…“) Ezechiel tedy přijímá Boží slovo, bude jím prostoupen, zvěst si bude jeho ústy prorážet cestu zevnitř ven. A vyslán bude mezi své, mezi „domácí“, mezi izraelské přesídlence, ty první, kteří byli do Babylóna odvedeni ještě za trvání judského státu. Právě jít s Boží zvěstí „mezi své“ může být úkolem těžším a tvrdším, než jít s Boží zvěstí do exotických destinací k dosud nepoučeným posluchačům. „Ti sví“ už mají na věc svůj názor, cítí se dostatečně kompetentní k jejímu posouzení a výkladu – nepotřebují k tomu názor, vysvětlení a připomínky proroka, nepohodlné, omezující, zraňující, vybízející k rozhodnutí často zcela opačnému, než jaká dosud přijímali a jaká jsou „normální“. Přesto k nim prorok má hovořit, je k nim vyslán, je to jeho posláním – nepohodlným, omezujícím, zraňujícím, ale vybízejícím k rozhodnutí, volajícím k životu. A jeho Bůh půjde s ním, i když to nebude vidět na první pohled, ba ani na druhý a třetí. Prorocké poslání jde na dřeň, na hranici smyslu a ne-smyslu lidského života, volá své posluchače ke skutečně životním rozhodnutím – jde o vážnou, smrtelně vážnou misi, vyžadující zodpovědnost, vytrvalost, odvahu. A Ezechiel je posilován opakovanými výjevy Boží slávy, opakovanými zážitky své lidské bezmoci vůči Boží moci, je motivován, naplněn a přemožen k tomu, aby mohl jít konat životní úkol do těžkých podmínek na samé hranici smyslu a ne-smyslu mezi těmi svými, kteří ve věci smyslu a ne-smyslu mají své domnělé jasno.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 4 až 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ezechielovy demonstrace, jimiž na Boží pokyn podtrhuje a ilustruje zvěst, kterou nese, jsou určité, přímé, česky bychom řekli „polopatické“, tedy „po lopatě“, napřímo. Ezechiel „nechodí kolem horké kaše“, nenašlapuje „po špičkách“, nebere si servítky. Zvěst o tom, že Jeruzalém padne, předkládá všem těm, kdo kolem něho v babylónském exilu žijí, tvrdě a přímo, ačkoliv se s pádem Jeruzaléma zhroutí jejich doufání, jejich naděje, jejich svět, svět jejich Boha. Jeruzalém padne právě proto, že svého Boha opustil, odklonil se od Něj, vyměnil Jej za sobectví a bůžky ze dřeva a kovu. Jeruzalém padne, Judsko se stane minulostí a Judejci skončí rozváti do světa. A tam, v těch rozvátých, bude zárodek nového Judska a obnoveného Jeruzaléma – zárodek malý, ale přece – a jen z Božího rozhodnutí a Božího dopuštění.

Ten soud, který přichází, přijde za svévoli – a bude zničující, bude strašlivý, jako důsledek náboženské nevěry a z ní plynoucího mezilidského selhávání, sobectví a útisku. V náboženství existují jen důvěra vůči Bohu nebo vůči čemukoli a komukoli jinému – a každá alternativa je nevěrou a každá nevěra přináší důsledky. Svévole – tedy já se rozhodnu, já se zařídím podle sebe, já si zvolím, co je správné, já to určím, já to vyargumentuji – byť oblečená do maskovacího pláště „já to mám s Pánem Bohem vyřešeno“ – je od někdejšího Evina a Adamova rozhodnutí důvěřovat spíše Hadovi než Bohu trvale přítomnou a atraktivní alternativou pro každého z nás, po ruce, při ruce a vždy na dosah, Hadem opečovávaná, stále aktualizovaná a non-stop distribuovaná, naleštěná, nakašírovaná a levná, často zdarma. Svévolí se dopouštím nevěry. Svévole patří do oblasti náboženství, ne sociologie, ne psychologie, ne ekonomiky, ne politiky, ne vzdělávání, tedy svévolí se dostávám na půdu náboženské nevěry – s jejími devastujícími důsledky, které možná nevidím, ale jimž neuniknu. A tak se i já a můj život a mé okolnosti a má doba můžeme promítat (a promítáme) v těch starozákonních řádcích Ezechielova proroctví, které odvážný čtenář může přiložit k dnešku a na dnešek, protože Bůh ani člověk se nemění a mění se jen kulisy. Je to tvrdé, je to přímé, je to bez servítků. Taková je Ezechielova zvěst, Boží zvěst pro Judejce v babylónském exilu i pro Čechy, Němce, Angličany, Američany, Číňany, Filipínce a vůbec všechny za obrazovkami monitorů či nad stránkami knihy. Pro ně, pro nás, pro mne, pro tebe. Ezechielovými ústy, a přece od Boha.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant