319.O NESLAVNÉM ZRCADLENÍ A OBSAHU NA DISPLEJI (Jer 23 a Jer 24-25)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ti poslední judští králové jsou leccos, jen ne pastýři podle Božího gusta. Ti, kdo stojí v čele, ovlivňují jednání těch, které vedou. Selže-li pastýř, stádu se nevede dobře. Vydá-li se král a jeho státní aparát nevhodnou cestou, zavede na scestí celý národ. Judští králové, kteří přišli po králi Jóšijášovi, se zpronevěřili svému poslání, rezignovali na pastýřskou roli, vsadili na leccos, jen ne na Hospodina. Na stavu, v němž se národ nachází, na stavu před dopadnutím důsledků národního odklonu od obsahu judského náboženství k pouhé formě, která otevřela dveře alternativám, mají svůj klíčový podíl. Jako králové selhali. Kde selhal král, nastoupí Boží řešení – přijde skutečný Král, skutečný Pastýř – Ježíš, který bude Kristus, tedy Zachránce, Spasitel. Mezitím ovšem dopadnou ony nevyhnutelné důsledky.

Vedle judských králů ovšem v Jeremjášově době selhali a selhávali rovněž další pastýři – judští proroci. Zpronevěřili se své službě, svému poslání, nehájili obsah judského náboženství, ale otevřeli dveře důrazu na formu, dokonce vstoupili do služby různým náboženským alternativám. Místo aby volali krále i lid zpět ke spoléhání na judského Hospodina, místo aby tváří v tvář hrozbě babylónské okupace usilovali o náboženskou reformu, o návrat k obsahu své národní náboženské zvěsti, účastnili se všeobecného sestupu, všeobecného odklonu – a ještě jej aktivně podporovali. Důsledky, které dopadnou, dopadnou i jejich vinou – a dopadnou i na ně.

Nedělejme si iluze o uzavřenosti těchto selhání do řádek Jeremjášova proroctví, do Jeremjášovy doby. Naši současní „pastýři“ nejsou většinou o nic lepší, ani ti, kdo stojí v čele, ani ti, kdo slouží u oltářů. Je nebezpečné vydávat se jejich cestou, napodobovat je – sebe i nás vedou do záhuby (čest výjimkám). Podíváš-li se pozorně kolem sebe, uvidíš v náboženském i nenáboženském Česku (i za hranicemi) tentýž důraz na formu, tutéž otevřenost náboženským alternativám; uvidíš stejnou neschopnost elit věnovat se něčemu jinému než sobě a svému světu, uvidíš stejnou neschopnost „pastýřů“ spolehnout se na Hospodina a vést k tomuto spoléhání druhé. Důsledky dopadají a ještě dopadnou, stačí se podívat kolem sebe na rozvodovost, na manželství používané jako volitelný závěrečný papír na již plně realizovaný vztah, na žebříček hodnot, v němž pes stojí výše než bezdomovec a v němž sypeme a sypeme fotbalovým gladiátorům i politickým kmotrům, zatímco na nemocné děti sbíráme plastová víčka a sofistikovaný, státem podporovaný systém žene stále větší stádo pod nože exekutorů.

Není to ovšem stejné jako za Jeremjáše, podstatný rozdíl tu je: zaslíbený Král, Ježíš, který je Kristus (tedy Zachránce) přišel. A přesto, že jsme jej přibili na kříž, aby nám nekazil hru, přijde si pro ty, kdo na Něj vsadili, na konci dějin – a každý z nás se, dokud dýcháme, můžeme svobodně rozhodnout na Něj vsadit svůj život a  vše, co máme.

Mezitím ovšem dopadnou ty nevyhnutelné důsledky.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 24 a 25 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Všimli jsme si už, že Jeremjáš patří k prorokům, pro jejichž poučení či přímo zvěstování používá Hospodin různé ilustrace – prorok se stává příjemcem ilustrativních vidění či přímo hercem, demonstrátorem zvěsti, kterou hlásá. I vidění dvou košů fíků z 24. kapitoly k tomuto ilustrativnímu prorockému aspektu patří. Ony dva koše fíků znázorňují paradox – dobré fíky představuje ta část jeruzalémské populace, jeruzalémské elity, která byla odvlečena jako rukojmí do Babylóna při zpoplatnění Judska babylónským králem Nebúkadnesarem (ono zpoplatnění, vazalství pak judský král Sidkijiáš odmítne a proti Nebúkadnesarovi se vzbouří, což bude mít za následek ztrátu země i chrámu). Ti, kdo v Jeruzalémě po první deportaci zůstali, představují paradoxně špatné fíky ve druhém koši. Před Jeremjášovým Hospodinem nezáleží na vnějších okolnostech, na kulisách rozestavěných kolem konkrétního člověkova životního jeviště. I ve špatných kulisách lze odehrát dobré životní vystoupení, i v nejlepších kulisách lze namísto toho sehrát smutnou frašku. To, oč jde, je člověkovo rozhodování, ne člověkovo postavení. V náboženství následujícím Jeremjášova Boha nejde o výkon, ale o spoléhání – a tomu se tu paradoxně více daří v zajetí, ve vyhnanství, než doma v jeruzalémském chrámu – protože podstatný je obsah, ne forma. I samotná snaha se přitom cení – dobré fíky nejsou všechny identicky dobré, jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako dobré. Ani špatné fíky nejsou jen špatné – jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako špatné. Jeremjášův Bůh neškáluje podle výkonu, na stupnici, neměří můj a tvůj výkon dobrometrem či věrometrem, neurčuje minimální bodovou hodnotu jako hranici úspěchu – jde tu o jednoduché: spoléháš – nespoléháš, vsadils – nevsadils, důvěřuješ – nedůvěřuješ.  Vše podstatné se odehrává v mém a tvém rozhodování, každodenním rozhodování a projevuje na displeji jednání, každodenního jednání. A tak nejen Judejci za Jeremjáše, ale i my jako populace představujeme jen dva koše fíků – dobré a špatné, k zasazení nebo spálení – a stejně jako oni máme možnost se rozhodnout, přestoupit z koše do koše, dokud dýcháme, dokud žijeme – bez ohledu na kvalitu konkrétních kulis, okolností, uprostřed nichž žijeme, uprostřed nichž se rozhodujeme.

Jeremjášovo Judsko včetně Jeruzaléma je v dalším textu překvapivě zasazeno mezi „pronárody“ – mezi národy bez Hospodina. Judejci již nemohou spoléhat na to, že je jejich Bůh preferuje, že je jejich národním Bohem – oni opustili Jej, On je vydá důsledkům jejich rozhodnutí. Dlouho je volal k návratu, rozhodli se nevrátit – skončí tedy jako řada pronárodů v područí babylónského krále. Není dobré brát se příliš vážně, být si příliš jisti, že forma našeho náboženství, naše příslušnost k té či oné církvi představuje jistotu, průkaz nedotknutelnosti, imunitu před důsledky našich rozhodnutí. Formu náboženství můžeme já i ty řádně a plně dodržet, přesto nám jeho obsah může protéct mezi prsty. O obsah tu ovšem jde. Obsahem víry je důvěra, spoléhání na Jeremjášova Boha – to spoléhání se děje rozhodováním, každodenním rozhodováním a projevuje se na displeji jednání, každodenního jednání. Nejde tu o škálu, o překonání stanovené hodnoty na kalibrované stupnici, na věrometru – jde o udržení orientace na Hospodina, udržení směru, vážnost spoléhání – takovou vážnost, že za ono spoléhání jsme já a ty ochotni platit přijetím jeho plánů pro náš život, i když jsou jiné, než ty naše. V Jeruzalémě za Jeremjáše i v mé a tvé současnosti, kdekoliv a kdykoliv.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

318. O ROZHOVORU PROTI SMRÁKÁNÍ A OPUŠTĚNÉM KOREKTIVU (Jer 20 a Jer 21-22)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo prorokování zaměřené na obsah víry volá posluchače od náboženské formy k náboženskému obsahu – a tak strážci formy vsadí Jeremjáše do klády, přikurtují jej na celý den a noc na ulici, na frekventovaném veřejném místě poblíž chrámu a vystaví jej tak veřejné potupě. Náboženská forma má vždy dost zastánců i prostředků – a ti, kdo volají po obsahu náboženství, jsou ve střetu s ní vždy v nevýhodě. Bůh je skrytý, kláda a posměch jsou hmatatelné. Přesto Jeremjáš po svém propuštění z klády odvážně a otevřeně vystaví svého trýznitele kontrastu: nevíš, proti komu bojuješ, skončíš špatně, a špatně skončí i celé Judsko.

A pak čteme, jak si ten odvážný prorok Jeremjáš „vylévá srdce“ před svým Bohem, jak vyznává svůj strach, své vyčerpání, tíhu břemene, které nese. Zvěst, kterou je Jeremjáš poslán hlásat, přináší svému hlasateli jen posměch a potupu. Přesto slyšíme: chtěl jsem přestat, ale nemohu, nejde o tom nemluvit, nelze nesdělovat. Být prorokem, být povolán volat od náboženské formy k náboženskému obsahu, pojmenovávat věci a jevy skutečnými jmény, to je víc, než všechny strachy. Vždyť prorokův Bůh nepřestal být Bohem jen proto, že je skrytý, neviditelný. Následování skrytého, neviditelného Boha může vypadat jako bláznovství, v kulisách všednosti a „toho, co je normální“ rozestavěných kolem nás. Přesto je to víc, než sebebarevnější kulisy. Důsledkům se ovšem nevyhneme. Jeremjáš je terčem posměchu, špehování, pomluv. Po jeho kariéře veta už je, teď se mu smráká nad holým  životem. Jenže o úspěchu či neúspěchu nerozhodují kulisy, ale realita. S realitou, s Bohem za kulisami Jeremjáš počítá, i když při pohledu na kulisy mu z toho kouká jen životní krach. Prorok je jen člověk. A jako člověk má strach, jako člověka jej útlak a posměch frustruje, jako člověk by chtěl sbalit fidlátka a splynout s davem. Přesto to Jeremjáš neudělá. Tu svoji hromádku neštěstí předkládá svému Bohu – a to mu dá jistotu, zpevní záda, zvedne hlavu. Modlitba jako rozhovor s Hospodinem, skrytým za kulisami, dává kulisy do závorky – Jeremjášovi i nám. Ten kontakt s realitou za kulisami nás i Jeremjáše vymaňuje z iluze, prodlužuje horizont, přejmenovává pojmy a dává sílu pokračovat v chůzi proti větru, proti proudu, a třeba i proti všem. Nikdy to nebude pohodová procházka – ale ani marný, bezvýsledný boj. Že to nemá smysl, to čteš jen z kulis, z nich ti to Had vpaluje do čela, staví před oči a křičí do uší. Ale o úspěchu či neúspěchu, smyslu či ne-smyslu nerozhodují kulisy, ten se kuje v realitě.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 21 a 22 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo kontroverzní poselství je v Jeruzalémě známé. Jeremjáš není neznámý a v době těsně předcházející babylónskému obležení a národní katastrofě se o ně zajímat král Sidkijáš. Posílá k Jeremjášovi pro odpověď, jak postupovat proti Nebúkadnesarovi. Král má samozřejmě jiné, etablované rádce – na Jeremjáše se obrací spíše ze zvědavosti, než z potřeby. Ten ovšem králi posílá velmi vážnou, rozhodnou zvěst.

Jeremjáš ohlašuje judskému králi porážku. Pád města je nevyhnutelný. Od krutého Nebúkadnesara nelze čekat soucit. Nevydání města bude utopeno v krvi. Jediná šance na zmírnění následků je vzdát se Nebúkadnesarovi. Město sice nebude zachráněno, životy ovšem ano. Přímo králi je určena druhá část Jeremjášova královského poselství, varovná – po činech přijdou následky. Je čas změnit přístup. Hospodin si pro nevěrného krále může sáhnout i na trůn.

Jeremjáš je po vyřízení odpovědi královským poslům poslán do okolí krále svým Hospodinem. Tak, aby to král uslyšel, aby se to dozvěděl – v králově blízkosti pronáší Jeremjáš další varovné poselství. Volá toho, kdo sedí na judském, kdysi davidovském trůně, k věrnosti a návratu od formy k obsahu. Judský král má při své vládě uplatňovat korektiv milosrdenství a spravedlnosti, k němuž jej volá judský Bůh a z jehož uplatňování se svému Bohu zodpovídá. Následky, které přijdou za královskou vzpouru, králův útěk od korektivu, budou exemplární. Na příkladech minulých, přesidkjiášovských králů dokazuje Jeremjáš nevyhnutelnost a tvrdost dopadu těchto následků. Je to jasné, jednoznačné varování. Sidkijáš je poslední judský král. Další už nebude. Nehraje se už o budoucnost Judska.  Hraje se o životy – o to, kolik životů budou králova rozhodnutí stát – a kolik budou stát krále.

Nejen k judským králům posílal Hospodin výzvu za výzvou. Nejen judské krále zavazoval životem pod korektivem. Nejen judský král se má spoléhat na Hospodina a sám sebe nebrat příliš vážně. Já ani ty nejsme judští králové a nemáme zodpovědnost Judsko – jen za své životy. Na moji a tvoji nevěru reaguje Bůh výzvami k důvěře. Nejsme Sidkijáš, neobléhá nás Nebúkadnesar, neleží na nás královská odpovědnost a neobklopují nás rádci – jsme v jednodušší, snazší situaci – přesto v tom svém mikroměřítku prožíváme totéž rozhodování, tutéž nejistotu a pro nás osobně to není mikro, ale makro. Jedno je jisté. Po nás už žádný další správce času a postojů našeho života nepřijde – náš život je první a poslední život, který žijeme. Následky našich rozhodnutí budou zcela zásadní. Volme lépe, než poslední judský král. To Jeremjášovo vážné volání nezní jen k němu, volá i k nám.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

317. O OLEPENÉM BUĎ A INVESTICI NA KRUHU (Jer 17 a Jer 18-19)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 17 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dlouhodobé a devastující náboženské selhávání Judejců v uplatňování vlastního náboženství je zcela průkazné, je vepsáno do judské krajiny početnou řadou kultických míst alternativních náboženských tradic. Toto selhávání představuje realizovanou volbu, Judsko zvolilo a jeho volba přinese následky.

V Jeremjášově Judsku (a nemysleme si, že v našem současném Česku je tomu jinak) existují jen dvě základní skupiny lidí. Jedni existenciálně spoléhají, existenciálně důvěřují Jeremjášovu Hospodinu – druzí své spoléhání a existenci opírají o cokoliv jiného – o sebe, o systém, o alternativní náboženství, o lidskost – humanitu, o výkon svůj nebo výkon těch okolo. Buď – anebo, i když to „buď“ má jedinou podobu a ono „anebo“ může mít miliardu tváří – člověk si svá záchranná stébla projektuje do kdečeho, a Boží záchrannou traverzu přitom přehlíží. Jen ona je ovšem s to unést tíhu člověkova pádu.

Život prostě je buď – anebo, život je volbou – v tehdejším Judsku i v dnešním Česku. Naše volba je ztížena informačním přetlakem, zahuštěním prostoru rozhodování tunami balastu – stačí otevřít internet a může nám jít hlava kolem. Obtížnost naší volby je ovšem kompenzována tím, že každý z nás má dnes k dispozici Bibli, tištěnou starozákonní i novozákonní zvěst; má ji na dosah ruky, je snadno dostupná (v Česku určitě). Ono „anebo“ má reklamu, kam se podíváš, zatímco ono „buď “ je v prostoru, kde žijeme, jen trpěno, tlustě olepeno kdejakým argumentem, proč je nebrat v úvahu, proč zvolit raději „anebo“. Mnozí z těch, kdo viditelně proklamují svou volbu „buď “, žijí, jako by zvolili „anebo“ – a přidávají tím další vrstvy argumentů „proč ne“, lepených na skutečné „buď “. Někteří z těch, kdo zvolili „anebo“, projevují takovou lidskost a soucit, že jsi v pokušení vnímat jejich volbu jako „buď “ a rozběhnout se jejich cestou – protože takhle lidsky a soucitně by ti, kdo zvolili „buď “ skutečně jednat měli – nezapomeň tady, že i dobrý výkon je jen výkon – a výkon, byť dobrý, bez skutečného „buď “, skutečného spoléhání na Hospodina, je vždycky jen „anebo“, byť sympatické.

Závěrečná část dnes otevřené kapitoly otvírá opět zvláštní, specifické téma, kterému se starozákonní proroci věnují se zvláštním důrazem – návratu k oddělení dne odpočinku, jednoho ze sedmi dnů v týdnu, jednoho konkrétního – soboty. Tento oddělený den (již na začátku Bible, v druhé kapitole knihy Genesis) je od počátku, od stvoření Země,  vnímán jako podpis jejího Stvořitele, jako pečeť na záručním listu, že byť to tady má propachtováno Had, vlastníkem nepřestal být Hospodin, což je jedinou reklamou pro „buď “ ve světě „anebo“. Proto je zřejmě tento motiv návratu ke dni odpočinku, k sobotě, zařazen právě na toto místo jeremjášovského textu, do kapitoly o tom, že život je volba a má jen dva lístky, z nichž vždy jen jeden v závěru náš život (ať chceme či nechceme) vhodí do urny hrobu – „buď “ či „anebo“. Sobota jako reklama na „buď “, sobota jako Boží podpis na naší planetě (v šesti dnech Bůh tvořil, v sobotu odpočinul) je tak tématem významným, vážným, přesahujícím kalendář, vystupujícím z kalendáře do života – když ji oddělím, prožiji jako Bohu, nebo když ji minu, pominu, odžiji jako svůj, ne Boží den. To spojení návratu k Hospodinu a návratu k sobotě oddělené od týdne a pro Boha čteme nejen u Jeremjáše, všimli jsme si jej u Izajáše, čeká nás u dalších starozákonních proroků – sobota není tématem tuctovým, patří k základním prvkům izraelského náboženství i starozákonní zvěsti – a vnímavý čtenář si všimne volání k nápravě prožívání soboty i v Novém zákoně. A že je dnes sobota dnem úklidu a Božím odděleným dnem se stala neděle? Jen jedno je „buď “ druhé je „anebo“ – které je které zůstává na čtenáři. „Buď “ bývá olepené, „anebo“ může vypadat jako ˇbuď “ a ve skutečnosti je stále „anebo“, zmatek je Hadovým cílem, všechna „anebo“ jsou Hadovy návnady s dobře ukrytými háčky, rybář Had nahodil a čeká, vlastník rybníka položil život za ryby a předal jim klíč k určování návnad – na čtenáři zůstává, aby se rozhodl.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 18 a 19 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí Jeremjášovy prorocké služby jsou, jak jsme si všimli již dříve, demonstrační pomůcky, ilustrativní chování a ilustrativní předměty, které prorockou zvěst podtrhují, znázorňují, převádějí do obrazů známých z každodenního života – a tím usnadňují její pochopení a zapamatování. Někdy se dostává takové ilustrace i samotnému Jeremjášovi, aby lépe pochopil zvěst, kterou nese. Proto v první dnes otevřené kapitole, kapitole 18., vstupuje Jeremjáš do hrnčířské dílny.  Hrnčíř vynakládá sílu svých nohou, dovednost svých rukou a řemeslnou zdatnost na výrobu nádoby, která vzniká na roztočeném kruhu. Ne vždy se dílo zdaří – v takovém případě je nádobě odebrán tvar, znovu je zhnětena do pouhého materiálu – hlíny – a hrnčíř z tohoto materiálu vytvoří nádobu novou. A velmi podobně, slyší a vidí Jeremjáš, velmi podobně tomu bude s Judskem. Bez použitelné výsledné nádoby na konci jsou i naše životy jen hromádka hlíny, mrtvý materiál, sice s potenciálem, ale bez tvaru, smyslu, účelu. Čas pod námi točí kruhem, okolnosti nás hnětou a Bůh se do nich vlamuje, aby poupravil a změnil, co je potřeba. Nejsme hlína, jsme člověk – a tak na hnětení reagujeme, máme svobodnou vůli, okolnostem se lze svobodně vzepřít, Bohu se lze svobodně poddat –  a lze to i naopak. Až se kruh toho životního jeviště pod námi přestane otáčet, až náš čas uběhne a přestane šlapat na pedál, až budeme hotoví, na konci, můžeme být nádoba vhodná k vypálení nebo nepotřebný materiál, jehož potenciál se vyčerpal, a on je vhodný k zakopání či spálení, protože žijeme jen jednou a změny směru životní cesty jsou možné, jen dokud dýcháme. Je lépe nechat se, dokud jsme na roztočeném kruhu, hrnčířem bolestivě splácat znovu do výchozí hmoty a začít znovu od nuly, než svobodně trvat na svém tvaru a investovat svůj život do tvorby odpadu (byť třeba umělecky ztvárněného a bohatě zdobeného). Tak i Jeremjášovo Judsko se může rozhodnout ke svému Bohu vrátit a podstoupit přepracování, nebo svobodně přijmout bolestivý restart jako nový začátek, nebo se vzepřít a trvat si na svém – ke své, ne hrnčířově škodě.

Taková zvěst nemůže nemít následky – buď lidé okolo, zvláště ti vlivní, Jeremjášovo prorokování přijmou jako Boží slovo do svých životů, nebo se Jeremjášovi nepovede dobře – výtky neposlouchá nikdo rád, a tyhle jsou obzvlášť nepříjemné. Proti Jeremjášovi se zvedá vlna odporu, chystají se protiopatření, prorok má být umlčen. Jeremjáš, přemožen obavami, zoufale, úpěnlivě volá ke svému Bohu, podobným způsobem, jaký čteme v davidovských žalmech. Není ovšem na Jeremjášovi, aby plánoval, kombinoval a projektoval svou životní cestu – je Božím nástrojem. A tak pokračuje v tlaku na pilu, ač se mu její zuby užuž hrozí zakousnout do kůže a do masa. Jde a demonstrativně rozbije nový, právě zakoupený džbán na jeruzalémském smetišti, a tento symbolický úkon doprovodí vyhlášením Božího rozsudku, vmete jej do očí  přihlížejících a překročí tím hranici únosnosti, jak uvidíme příště.

Jeremjášova životní sázka, spolehnutí se  na Hospodina, představuje investici, která rozhodně zadarmo – spolehnout se na Boha něco stojí – rezignaci nejen na jiná spoléhání, ale i na vlastní plánování, kombinace a projekty. Člověk už nejde cestou, která se mu líbí, ale tou, na kterou jej volá a vede jeho Bůh – i kdyby to mělo být proti zubům pily. Nemysleme si, že jít vlastní cestou, žít bez Boha, investovat do vlastních životních projektů je levnější – tady i tam se za volbu platí životem, jen na té Boží cestě jdeš s nadějí, i když to bolí, a na té vlastní cestě jdeš bez naděje – a buď si jist, že bolet to bude také, protože Hadův svět není místo určené k rekreaci a Had ani vůči těm svým není hodný strýček.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

316. O POVĚROMETECH V SUCHU A ZÁSTUPNÉM TERČI, KTERÝ NEUTEKL (Jer 14 a Jer 15-16)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Hmatatelný, citelný dopad Hospodinova odtažení ruky od Judska, představuje sucho, jehož příchod Jeremjáš ohlašuje. Sucho znamená existenční ohrožení, hlad, žízeň, ekonomické ztráty i ztráty na životech. Sucho je ve starověku (a je-li skutečně plošné, pak neméně i v moderním světě) národní tragédií. Je iluze myslet si, že svou existenci máme v rukou, zajištěnu, pojištěnu. Vždy záleží na míře, na plošnosti a hloubce toho, co se nám přihodí; proti skutečně vážným průšvihům se zajistit ani pojistit nelze. Judské zemědělství a vodohospodářské poměry jsou závislé na dešti a déšť člověk nemá (dokonce ani dnes) ve své moci. Hospodin však není despotický vládce, odnímající déšť z rozmaru – sucho je varováním, výstrahou, zacloumáním a zatřesením – sucho umožňuje uvědomit si souvislosti, zorientovat se, vzpamatovat. Sucho změní poměry, vyvolá tíseň, která má v sobě potenciál uzdravení, protože vede člověka na kolena, obrací jej k Bohu. Tak ani pro nás nemusí být každá krize neštěstím a každé „sucho“ katastrofou – vždyť volá k zastavení, k přeskupení hodnot, k pohledu nad kulisy. Jsou i nezemědělská sucha – období Božího mlčení, období, kdy se nedaří, období, kdy se hračky sypou do kanálu a nad životem je zataženo – je dobré v nich hledat cestu zpět, vracet se k Jeremjášovu Bohu, neutíkat se ke vždy přítomným iluzorním alternativám, které Had pečlivě maluje pro každého z nás na klíč a na míru, zářivými barvami na papundeklové kulisy.

Na dlouhodobě budovanou nevěru musí přijít intenzívní Boží reakce – ztratit jednu generaci by znamenalo ztratit všechno, víra se vždy znovu mezigeneračně předává, není k mání nezávisle na těch před námi a stejně tak vyžaduje od nás zodpovědné předání pro ty po nás. Situace je vážná, ale stále je možné odvrátit ty nehorší následky, národní katastrofu, babylónskou invazi. Tím nejhorším, co může Judsko potkat, není sucho; hrozí mu ztráta národní samostatnosti, přestěhování elit, vysídlení Judejců – to vše visí ve vzduchu, to vše bude následovat, pokud národ nevyburcuje sucho – sucho jako menší zlo, sucho jako výzva k nápravě. A Jeremjáš je vyzván, aby neprosil za lid – vždyť sucho je šancí na návrat, prevencí budoucí zkázy; nedá-li se Judsko pohnout suchem, přitáhne s ním pohnout Nebúkednesar; pokud by nestačilo ani zajetí, přišly by horší pohromy, zřejmě již skutečně definitivní. To, co přichází od Hospodina, máme přijmout a využít – i když to třeba bolí a vypadá nespravedlivě či bezvýchodně; jen je důležité rozpoznat v krizi či katastrofě Boží dopuštění – a není to vždy snadné, ve chvílích, kdy nám slzy rozostřují zrak.

Jeremjáš není sám, kdo volá na judských ulicích. Proroků se kolem něj najde dost, stejně jako na ulicích, v televizi, novinách a knihách dnešní Prahy, Ostravy či Jevíčka, o internetu ani nemluvě. Hadovy kulisy oplývají pestře namalovanými alternativami a ti, kdo z nich odvozují realitu, se ochotně stávají chodícími pověromety pro všechny okolo. Kdekdo nabízí radu do života a záchranné stéblo do krize; mezi všemi těmi různě atraktivními „kdekdo“ snadno zapadnou nudní, monotónní Jeremjášové, opakující pořád něco o staromódním Hospodinu a návratu k jednostrannému, specifickému, všechny alternativy vylučujícímu spoléhání. Nenechme se opít alternativami. Všechny jsou jen barvičkami na papundeklu. Jeremjášův Hospodin je skrytý Bůh v prostoru za kulisami – v prostoru, kde je realita, i když ji Hadovy kulisy důsledně prohlašují za iluzi.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 15 a 16 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Nad všemi ekonomickými a politickými jistotami judského národa je judské náboženství – a z Toulek Knihou už víme, že je tomu tak nejen ve starověkém Judsku, nýbrž i v našem vlastním životě. Politikou a ekonomikou svou existenci ve světě podporujeme, ale náboženství dává této existenci smysl – a bez smyslu existence nemá smysl ani její podpora. Navíc je politika i ekonomika náboženstvím určována, náboženství dává směr a staví mantinely – a za určitou formu náboženství lze plným právem považovat i ateismus. Je tak zcela na místě a zcela přirozené protahovat z Jeremjášova proroctví k Judejcům paralely do naší středoevropské současnosti – byť ne k Česku jako státu, národu, ale ke mně, k tobě (protože Bible hovoří k člověku a jeho životu, ne k instituci).

Judsko bez Hospodina není odnáboženštělé, naopak – nejrůznější náboženské alternativy vždy beze zbytku vyplní prostor, v němž na důvěru Jeremjášovu Bohu rezignujeme. Neexistuje odnáboženštělá politika, odnáboženštělá ekonomika, neexistují odnáboženštělé životy – jen politika, ekonomika a životy jinak náboženské, než třeba dříve – a náboženstvím se je schopno v Hadově světě stát cokoliv. Judsko ovšem stojí a padá s důvěrou Jeremjášovu Bohu, se spoléháním na Něj – bez svého Boha je ztraceno v Hadově světě, určeno k zániku, zhoubě a zmaru – stejně jako náš život – a Had na tom dokáže rychle, efektivně a systematicky zapracovat (jak jsme si mohli všimnout nejen v knize Jób). Proto je to, před čím Jeremjáš varuje, ten důsledek nenávratu k Hospodinu, tak devastující, tak drsný. Naše setrvalé odmítání Boží ruky nad našimi životy má nutně za následek její odtažení, protože Bůh, byť se slzami v očích, ctí naši svobodu volby. Odtažení Boží ruky od Judska, ode mne, od tebe znamená uvolnění stavidel, otevření bran, prostor pro nástup Hadovy efektivní mašinérie zhouby a zmaru.

A Jeremjáš, prorok Jeremjáš to těžce nese. Je nejen hlasatelem nepopulárního poselství, ale také Judejcem, bolestně nesoucím zvěst, kterou v Judsku hlásá. Vidí, jak jeho hlásání jeho sousedy znepokojuje, vyvolává rozdělení, vede k pohoršeným reakcím. Pravda je vždy nepohodlná a její vyřčení rozděluje, rozlišuje, vytyčuje hranice. Ten, jehož ústa otvírají pravdě dveře do světa, se stává zástupným terčem, na něj se zaměří všichni ti, kdo nemají odvahu pravdu přijmout jako oprávněnou výzvu a postavit na ní změnu svého života. Z pravdy se nelze vylhat, lze jen umlčet jejího hlasatele. A tak je prorok Jeremjáš jako cizinec ve vlastním lidu, ačkoliv je poselstvím, které nese, hluboce zasažen jako Judejec, jako ten, kdo miluje své Judsko – a je zděšen tím, že by se jeho Judska jeho Hospodin mohl vzdát. Přesto zdrcený Jeremjáš neopouští místo, nepřestává být raději Boží, než svůj.

A situace se zahušťuje, vyhrocuje. Jeremjáš, který si otevřením úst pravdě zavřel dveře ke kariéře, zajištěnosti, pojištěnosti a normálnímu životu, zůstane sám, neožení se. Celý Jeremjášův život je svědectvím – zvěst Jeremjášova Boha nebudou hlásat jen Jeremjášova ústa, ale i Jeremjášův příběh. Tak to se skutečnými Hospodinovými proroky často bývá – jejich poselství sestává nejen ze slov, ale i z činů.

Situace ovšem není tak bezvýchodná, tak temná, tak beznadějná, jak se na první pohled jeví. Bůh miluje svůj lid víc, než si dokážeme představit. Bůh nezachová Judsko, ale zachová Judejce, kteří Mu navzdory všemu důvěřují, kteří na Něj navzdory všemu spoléhají – a postaví na nich budoucnost nejen pro ně, ale i pro nás. Já i ty jsme se narodili jako pohané, jako nejudejci – a přesto můžeme odmítnout všechny ty Hadovy náboženské náhražky a spolehnout se na Jeremjášova Boha – i když Jeremjášem ohlašované devastující následky tehdy nakonec skutečně dopadly.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

315. O FRČENÍ KOLEM VOLAJÍCÍHO A POMŮCKÁCH PRO SEBE (Jer 11-12 a Jer 13)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 11 a 12 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjáš hovoří na Boží popud veřejně, přímo a k věci. Jasně odkrývá vztah mezi příčinou a následkem, volá posluchače k zodpovědnosti za příčinu a vyzývá je ke změně, aby odvrátili či alespoň minimalizovali dopad následku, dopad svého dlouhodobého selhávání ve vztahu k obsahu svého náboženství. Alternativa neexistuje, i když se Judejci chovají, jako by na ni spoléhali. Ve srovnání s živým Bohem, kterého ve skutečnosti, i když ne formálně, opustili, neznamenají jejich alternativní bohové naprosto nic – přesto na ně stále marně sázejí, i když navenek zachovávají formální příslušnost k Jeremjášovu Bohu. A tak v prostoru mezi zachovávanou formou a opuštěným a zrazeným obsahem judského náboženství zaznívá Jeremjášovo jasné a zřetelné volání od formy k obsahu, od zrady a zpronevěry k návratu a důvěře. Když se volá od formy k obsahu, nezůstává to obvykle bez následků – pro volajícího. A tak i Jeremjáš, jako mnozí před ním i po něm, zjišťuje, že mu jde o život. A jeho Bůh nad svým poslem a hlasatelem drží ruku, jeho Bůh ještě nedomluvil.

Jeremjáš, prorok, je člověk – a tak jej pronásledují otázky, které svému Hospodinu předkládá – a protože jsou to vážné otázky, předkládá je vážně – a Jeremjášův Bůh mu na ně vážně odpovídá. Jeremjáše, stejně jako mnohé před ním a mnohé po něm, trápí zjevný nepoměr mezi životní orientací a jejími výsledky – trápí ho úspěch nepoctivých, zajištěnost těch, kdo mají ostré lokty a prázdné srdce, připadá mu to nepatřičné a volá po spravedlnosti. Jeremjáš i my bychom byli rádi, kdyby to ve světě fungovalo jinak – jenže svět, ve kterém on tehdy i my dnes žijeme, není Boží, ale Hadův; Bohu sice patří, Bůh je zapsán „jako vlastník v katastru“, člověk byl svého času disponentem, ale člověk ten Boží svět pronajal Hadovi a ten tu dělá svoji plazí politiku. Všechno, co je tady, je ovšem jen „zatím“ – a Boží spravedlnost se prosadí, navzdory selhání těch, kdo na ni měli spoléhat a navzdory tomu, že „pšenka“ evidentně kvete těm, kdo s Bohem nepočítají, shánčlivým pragmatikům, lidem bez páteře. Jak jinak by to mohlo být v plazím světě? A přece je to Bůh, kdo určuje pravidla hry. Bůh nerezignuje na spravedlnost a může si dovolit dlouhý horizont, protože nepracuje s životními úsečkami dlouhými několik desetiletí, ale s potenciálem polopřímek těch, kdo se do toho smutného Plazova světa narodí – když se spolehnou na Jeremjášova Boha, nemusí pragmaticky počítat a malomyslnět z výsledků, stačí jim důvěřovat. Úspěšný i neúspěšný jsou oba jen čekateli na expedici – o tom, zda zarážka smrti na konci jejich životní úsečky je tečkou nebo středníkem, rozhodují jiná pravidla než ta, která Had maluje na kulisy a podle kterých to tu zatím frčí.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 13 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kapitoly, které nyní postupně otevíráme, budou mít společného jmenovatele – Boží smutek nad náboženskou nevěrou Judejců, která již nemůže pokračovat ve svém sestupu, ale musí být zastavena tvrdým dopadem svých důsledků. Situace je vážná a výtky jsou vážné – navíc jsou doprovázeny ilustracemi, názornými výkladovými pomůckami – s tím se budeme v dalším textu setkávat častěji, a nejen v knize Jeremjáš. První takovou výkladovou pomůckou je Jeremjášovo nakládání s opaskem – prorok z něj má pochopit Boží jednání. Jeremjášovu Bohu záleží na tom, aby jeho prorok té zvěsti, kterou má přinést, rozuměl, aby se s ní ztotožnil. Je to vážná zvěst, potřebuje vážné podání, které přinese vážné následky pro podávajícího i pro ty, kterým je zvěstována – a ze vší té vážnosti se Jeremjáš prohne, zvěst, kterou ponese, mu radikálně změní život, proto potřebuje pochopit.

Jeremjášovo proroctví, řekli jsme si již několikrát, je vážné. Ohlašuje věci svrchovaně nepříjemné, děsivé, dotýkající se všech, padni komu padni – lidu, kněžstva, krále, národa, a v posledku i mne a tebe, dnešních čtenářů. Jeremjáš na Boží pokyn pronáší věty, za které je snadné přijít o svobodu i o hlavu. Z Jeremjášem předávané zvěsti je patrná vážnost, s jakou Bůh pohlíží na náboženskou nevěru, přirovnává ji k nevěře manželské. V náboženství, stejně jako v manželství, jde totiž o vztah – a nevěra jednoho z partnerů má destruktivní dopad, boří a zabíjí vzájemný vztah, vzájemnou důvěru.

Nemysleme si, že nás se to netýká, že nejsme tehdejší Judejci. Vztah s Bohem se děje realizací důvěry, tedy spoléháním. Spoléhat na cokoliv a kohokoliv jiného, včetně sebe a svého výkonu, je vyjádřením nedůvěry Bohu a důvěry tomu či onomu jinému, tedy nevěrou – a na obsah našeho vztahu k Bohu to má zničující důsledky, i když formálně je vše v pořádku – stále chodíme do kostela, modlíme se, zpíváme. Čtěme ty vážné texty vážné knihy Jeremjáš jako pro sebe, jako do své situace – tak z nich budeme mít největší užitek.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

314. O POCITU POD PRSTEM A KLADIVU NA NEVĚRU (Jer 7 a Jer 8-10)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjáš tedy veřejně vystupuje. Jeho služba začíná v jeruzalémském chrámu, kde oslovuje ty, kdo vcházejí, ty, kdo si přicházejí pro svůj díl jistoty, realizovat svůj podíl na formě, podíl ujišťující svého realizátora o souvztažnosti s judským Bohem, o nároku na Jeho ochranu a požehnání. Tisíce lidí tak přicházejí i dnes, tady v Česku, do stovek kostelů a modliteben, většina každou neděli, někteří každou sobotu. A k těm všem příchozím Jeremjáš hovoří.

Přijít do chrámu, přijít do kostela či modlitebny, je málo, slyšeli oni a slyšíme my od starozákonního proroka Jeremjáše. Vztah s judským Hospodinem se nebuduje dodržením náboženské formy, ale prožíváním obsahu zvěsti. Judejci i my jsme vyzváni k nápravě svých životů, svého myšlení a rozhodování, k důrazu na obsah. Žít s Bohem v týdnu, učit se od Něj, jak přemýšlet a jak se rozhodovat, jak řadit priority a co má smysl, a pak se na Něj spolehnout a odvážit se realizace – to je obsahem náboženství – a tento obsah pak přirozeně vrcholí v sobotní bohoslužbě (kterou většina z nás prožije v neděli, protože je to tak v církvích zavedeno, čest výjimkám). Forma určuje pouze způsob chrámové bohoslužby a její umístění v kalendáři – všechno ostatní je v náboženství obsahem. Upnout se na formu, spolehnout se na zachování formy je málo, žalostně málo. Leckde jinde to možná stačí, ale Jeremjášovu Bohu jde o obsah – a to je nepohodlné, omezující, svazuje nás to, nutí nás volit, a každá volba znamená kromě zisku i ztrátu – jedno si vybereš, druhé odložíš. Forma nic nebere, jen kousek kalendáře, zato dává, i když jen pocit – pocit jistoty. Forma je téměř zadarmo, za obsah platíš vším tím, co odkládáš, když volíš, když se rozhoduješ. Forma dává pocit náboženské příslušnosti, obsah buduje vztah s Bohem. A forma –  ta judská tehdy i ta naše dnes – zanikne, bude odebrána, je to falešná jistota. Z dnešního pohledu jeruzalémský chrám už nestojí, a i ten kostel je lehké zlikvidovat, stačí se projít českým pohraničím.

Účast na judské náboženské formě, návštěva chrámu, nebrání Judejcům v náboženské nevěře, v uctívání kdečeho, protože forma neuspokojuje a v životě potkáš lecjakou atraktivnější alternativu. Účast na křesťanské náboženské formě, návštěva kostela, nebrání nikomu z nás v náboženské nevěře, v uctívání kdečeho, protože forma neuspokojuje a v životě potkáme lecjakou atraktivnější alternativu. A tak tam, kde myšlení a rozhodování neroste z obsahu víry, ale opírá se o její formu, nerozlišuje starozákonní i novodobý člověk mezi vírou a pověrou, přijímá životní styl a životní priority svého okolí a zaklepává na dřevo svá „co kdyby“, třebaže si v neděli či sobotu chodí postavit se do chrámu či si sednout na kostelní lavici, pro svou každotýdenní dávku pocitu.

Víra je ovšem postavena na obsahu, na formě bez obsahu stojí jen pocit. Stavět na pocitu znamená reálně nemít nic, i když se nám i našemu okolí jeví, že máme všechno. A tak zatímco si chodíme pro pocit do chrámu, někde už třeba nějaký Nebúkadnesar píchá prstem do mapy a připravuje nám ošklivé probuzení. To je to, co Jeremjáš vysvětluje svým posluchačům v Judsku a svým čtenářům ve 21. století.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 8 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Do tří kapitol je v textu rozděleno sdělení situace, v jaké se Jeremjášovi posluchači jako jednotlivci i jako národ nacházejí.

Důsledek převládnutí náboženské formy a rezignace na obsah víry, na spoléhání na Boha, dopadne na Judsko tvrdě a těžce. V náboženství jde o hodně, o všechno – všimli jsme si již dříve, že je to právě náboženství, co určuje ekonomiku i politiku, co určuje směr. Náboženská nevěra má tedy těžký, fatální dopad – nejinak tomu bude s Judskem. Detailního vykreslování tohoto dopadu a jeho důsledků se v Jeremjášově podání neustále prolíná s vyjádřením Boží touhy po návratu Judejců k důvěře a spoléhání, Boží ochoty odpustit a zapomenout, Boží lítosti nad tím, co čeká Jeho lid. Všimněme si toho v těch třech kapitolách, odnesme si to do svého života – i když se horizont přiklápí a budoucnost cení zuby, náš Bůh má stále rozevřenou náruč – a jsme to my, kdo váhá se do ní s pláčem rozběhnout. Nedůvěra vůči Jeremjášovu Bohu otevírá dveře pověře, pověra vede k nevěře, nevěra přináší důsledky, aby byla obnovena touha po důvěře, aby to Jeremjášův Bůh s námi nemusel zabalit jako bezvýchodně uzavřenou kapitolu, zlomit hůl, spálit mosty, předat všechno Hadovi k hrůzovládě. Důsledek dopadající na nevěru jako kladivo na vejce není trest, ale příležitost k restartu, k obnově, k novému začátku, ke spolehnutí na Boha, který jediný může i v beznaději otevřít dveře naděje. Důsledek ovšem bolí – a Jeremjášův Bůh vyzývá k návratu dříve, než míra nevěry uvede kladivo důsledku do pohybu, protože naše bolest nebolí jen nás, naše bolest bolí především Jeho – a kdo z čtenářů jsou rodiči, vědí, o čem je řeč.

Návrat ze situace náboženské zpronevěry vede spolehnutím se na Hospodina – ne na formální úkony, které se zdají člověka zaštítit, imunizovat, dát právo na vlídné zacházení – tady tehdejší obřízka ani křest, příslušnost k církvi a vzorná kostelní docházka nic neznamená – tady jde o obsah, ne o formu.

Desátá kapitola, závěrečná kapitola dnešního oddílu, varuje před náboženskou nevěrou, před útěkem k alternativám, k magii, k modlám – k náboženství, které lze zmanipulovat, kde si lze božstvo usmířit správnou obětí, správným úkonem, dodrženou formou – k pseudonáboženství jako náhražce živého Boha, který nestojí o správné úkony, ale o vztah, nestojí o formu, ale o obsah. Všechna ostatní náboženství jsou vedle Jeremjášova živého Boha mrtvá, prázdná, zbytečná – On jediný je Tvůrce, On jediný je Bůh, živý, milující, žárlivý, protože milující.

A celý ten dnešní smutný oddíl o nevěře lidí vůči věrnému Bohu a lásce, která odmítá zlomit hůl, je zakončen Jeremjášovým zástupným vyznáním viny, ochoty přijmout trest, a úpěnlivé prosby, aby nebyl definitivní. Čtenář už ví, že nebude.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

313. O SYNKOVI Z DOBRÉ RODINY A VÝZVĚ PŘED TSUNAMI (Jer 1 a Jer 2-6)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 1 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

S další starozákonní knihou, knihou proroka Jeremjáše, kterou dnes otvíráme, prožijeme neslavný konec předexilních judských dějin – období od závěru úpadku asyrské velmoci, přes vznik babylónské hrozby, až krátce za její naplnění. V těch těžkých desetiletích volá Jeremjáš Boží varování do uší svých současníků, kteří je ovšem odmítají slyšet. Jeremjáš je setrvale odmítaný prorok, prožívá útisk, je vystaven perzekuci, nakonec končí ztracen, zřejmě zavražděn, v Egyptě. Jeremjášův život je zdánlivou prohrou – jeho poselství však dodnes oslovuje čtenáře, poskytuje jim soukromá varování před hrozbami jejich vlastních exilů – a v Toulkách Knihou jsme si již víckrát všimli, že úspěšnost života se neměří měřítky odvozenými z kulis, které máme před očima, ale z reality, která je za nimi.

Jeremjáš je povolán jako velmi mladý, snad ještě jako odrostlé dítě, jinoch. Judský Hospodin, Jeremjášův Bůh, jej povolává k dlouhé a významné prorocké službě – a dává mu nahlédnout, čeho se bude týkat – hrozby od severu, národní zkázy, dosud nespecifikované jako “babylónská“. Hned tady, na počátku, otevře Jeremjášův Bůh palčivou otázku „jaké to bude“, být Jeho prorokem v tak závažné věci: Jeremjáš se nesmí bát útoků, které proti němu budou směřovat, nesmí se bát reakcí svých současníků, lidu, kněžích, velmožů, králů – jeho Bůh jej ubrání, pokud se Jeremjáš nezalekne a necouvne před odporem.

Jeremjáš, synek z dobré, kněžské rodiny, slyší, že má zahodit zajištěnou kněžskou kariéru, že neprojede životem pohodlně jako nůž máslem, ale čeká jej těžká, vysmívaná a nebezpečná prorocká služba těm, kdo budou odmítat slyšet. Že právě otevíráme jeho jménem nazvanou starozákonní knihu, znamená, že svůj úkol přijal, že udělal ten krok bez návratu, že opustil zajištěnost a svěřil se judskému Hospodinu, který je jistotou i v nezajištěnosti. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, si vybral nejistotu se svým Bohem raději, než jistotu bez Boha. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, vyměnil celou svou pohodlnou a zajištěnou budoucnost za povolání Božího proroka, za útisk, posměch, pronásledování a (viděno po lidsku) neslavný konec. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, rezignoval na vlastní ambice, přijal ty, které před něj položil jeho Bůh. A proto jako jediný ze všech dobrých kněžských synků své generace je dodnes všeobecně známou postavou, prorokem volajícím k narovnání vztahu s Bohem i čtenáře ve 21. století.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 2 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Základní poselství, které Hospodin skrze Jeremjáše sděluje judskému lidu, je shrnuto v 2. až 6. kapitole knihy Jeremjáš. V těchto kapitolách čteme o kontrastu mezi Boží péčí a nevěrností lidu, o nějž Bůh pečuje. Čteme o náboženské nevěře, vidíme, jak Bůh v textu láskyplně vyzývá k návratu, jak mluví k Judejcům jako k dětem, které se v určitém věku vzepřou rodičům a přitom stále potřebují jejich ochranu a podporu. Věci zašly příliš daleko, vymkly se Judejcům z rukou, jejich vrácení zpět do kolejí a k řádu se neobejde bez nápravy, bez uznání chyby, bez návratu „domů“. To, co se mezi lidmi a jejich Bohem nakupilo, nelze vytěsnit, nelze vysedět, vyčekat, vymlčet – to, co se mezi lidmi a jejich Bohem nakupilo, se musí vyřešit – jinak ten vztah nemá cenu, a následky rozchodu dopadnou především na člověka, protože i když sám sebe bere hodně vážně, sám o sobě není nic.

Bůh však není rozhněvaný rodič, který se rozhodl dát svým dětem vyjíst, co si nadrobili, až do dna, není rozhněvaný rodič, který by nad svými dětmi zlomil hůl. Vyzývá je k návratu, dává jim příležitost všechno smazat a začít znovu. Ne všechno, co stalo, lze odestát; co jsme rozbili, bude i v nejlepším případě vždycky už jen slepené, ale s Bohem lze vždy prožít návrat a začít znovu, protože nestojí o náš bezchybný výkon, jen o naši důvěru. Vrátit se k Bohu znamená opustit své pseudojistoty, své náhražky, jimiž jsem bezbožně pojistil své přežití v nejistém světě – všechny ty pseudobohy, pověry, rituály, ale i spoléhání na sebe, braní se vážně, sebezajišťování, shánčlivost. Mám možnost se vrátit – takto vrátit – nebo zůstat, kde jsem – pak ovšem musím nést následky. Skutečná jistota je Bůh – všechno ostatní jsou pseudojistoty. Když pak do mého světa šlápnou dějiny, zvedne se tsunami nepříznivých okolností, budu obklopen relativně bezpečně vyhlížejícími ohrádkami, které ovšem spadnou jako domeček z karet, až do nich proti mně udeří nepřítel či diagnóza. Odvrat od Hospodina znamená být sám v Hadově světě – být sám v Hadově svatě znamená dopadnout všelijak, ale nikdy dobře. Judskému Bohu se ovšem o Judejce i o nás jedná, miluje je i nás a touží po jejich i našem návratu – a tak je i nás zavolá k návratu nakonec tak, že nepřeslechneme – Judejce babylónským zajetím, mne třeba lékařskou zprávou, tebe třeba jinak. A to nebezpečí a útisk náhle vlomené do našeho života nás nemají rozbít a ubít, ale vrátit na koleje, vrátit do vztahu, vrátit k životu – protože bez vztahu s Bohem je pro nás v Hadově světě dnes ještě jen studeno, zítra už mrtvo.

Jeremjášovo poselství z ní z těch starozákonních stránek nejen k Judejcům, ale i ke mně a k tobě. A klíč k návratu je pro mnohé z nás, kdo jsme k Jeremjášovu Bohu kdysi přišli a pak pozapomněli, v prvních verších druhé kapitoly: „Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem.“ Možná jsi už v životě byl z Jeremjášova Boha nadšený, možná ses za Ním kdysi rozběhl, ale pak jsi zvolnil, možná jsi změnil směr. Pořád tě volá k návratu, k novému začátku. Pořád má náruč dokořán. Pořád tě miluje, stejně jako tehdy. Chce tě přivítat, ne ti vyčítat. Co uděláš?

Těším se na vás příště!

Váš Trabant