323. O ZVĚSTI JAKO ŠTAFETOVÉM BĚHU A POSLEDNÍM ROZHODOVÁNÍ POSLEDNÍHO KRÁLE (Jer 36 a Jer 37-38)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 36 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Uvězněný Jeremjáš, zbavený svobody proto, aby nebyl slyšet, aby nepobuřoval, aby neznejišťoval, volí na Hospodinův pokyn pro své poselství jiný komunikační kanál – začne zvěst, kterou mu Hospodin sděluje pro Judsko, diktovat písaři Bárukovi. Písař Báruk se následně stává hlasatelem slov internovaného Jeremjáše a předčítá je v zaplněném chrámu. V Jeremjášově textu a Bárukovým hlasem Hospodin opakuje, shrnuje celé to jeremjášovské poselství o Bohu, který miluje a lidu, který se odvrací, o následcích za příčinami a důvěře proti následkům. Zvěst, která dopadá do mnoha uší, nezůstává bez posluchačů – a tak Bárukova slova vyslechne nejen lid, ale i Míkajáš, mladík z rodu králových písařů; ten je tlumočí třem zástupcům judské šlechty. Ti si zjednají soukromé předčítání – a tím, co z Bárukových úst vyslechnou, jsou ohromeni. Ta slova musí slyšet král! Jeremjáš je Boží prorok! A tři šlechtici si od Báruka berou jeho zápis, deponují jej v písařské síni a oznámí zvěst králi; ten uspořádá veřejné čtení, při němž svitek spálí, zničí, sprovodí ze světa. Zatímco král Jójakím ničí svitek, Jeremjáš s Bárukem na nějakou dobu mizí z dohledu, patrně s pomocí judských šlechticů, těch kterým Hospodinova zvěst otevřela nejen uši, ale i srdce. Báruk pořizuje nový opis Hospodinových slov pronášených Jeremjášem, včetně prorocké zvěsti týkající se krále Jójakíma –  postavil ses proti Bohu, králi, a tvá pohozená mrtvola bude svědčit o tvé neposlušnosti.

Možná nejsi zrovna Jeremjáš, tvůj Bůh ti nevkládá do úst důležitou konkrétní zvěst do konkrétní situace tvého okolí. To ještě neznamená, že nemůžeš být Báruk, dávat do služby zvěsti své nohy, hlasivky, toner a tiskárnu, i když tím něco riskuješ, každopádně pověst, v krajním případě hlavu. Můžeš být také Míkajáš, prostředník, který o tom, co slyší, mluví k těm, o kterých si myslí, že to mají slyšet, ačkoliv sám k tomu také přišel jako „slepý k houslím“ a moc o tom neví. Někteří z nás mohou být jako tři judští šlechtici – zprostředkovat Hospodinovu zvěst pronesenou nejrůznějšími Božími Jeremjáši a zapsanou či vytištěnou či přednesenou celou řadou Božích Báruků těm, na které máme vliv – a oni třeba mají vliv na dění okolo. Cesta Božího slova k lidským uším má své Jeremjáše, své Báruky, své Míkajáše i své vlivné posluchače. A má své Jójakímy, kteří činí zvěstování rizikovým podnikem, protože odmítají slyšet, odmítají rozumět a mají moc dát to tvrdě najevo – dokud mají sami hlavu na krku.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 37 a 38 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kniha Jeremjáš není deníkem, posloupným záznamem – nepracuje se strukturou časové posloupnosti, ale věcné sounáležitosti; shrnuje dění do věcných, ne časových celků, řekli jsme si už. Tak i mezi událostmi 36. a 37.- 38. kapitoly leží více než deset let. Spojuje je obsah, ne časová následnost. Král Jójakím, trhač svitku z minulé kapitoly, je dávno mrtev, král Jójakín, jeho syn, rovněž, a na trůnu sedí poslední judský král, Sidkijáš. Ten žádá Jeremjáše, Božího muže, aby se za Judsko modlil. Modlitba neuškodí, modlit se může každý prorok – jen ať se zdrží veřejných výstrah a nebude kritizovat. Modli se za nás, Jeremjáši – jak svatě to zní – a jaký podtón v tom může mít pokrytectví, neochota přijmout prorokovu zvěst! Když pak Sidkijáš, kterému otrne při ústupu babylónských vojsk od města (kvůli nebezpečnému přesunu egyptské armády), Jeremjáše přímo osloví: „Tak co mi řekne tvůj Hospodin teď, když cizí vojska odcházejí?“, nebere si prorok servítky, protože je Boží: „Budeš vydán do rukou babylónského krále.“ A tak končí v báni, uvězněn, zajat. A najdou se příslušníci judské šlechty, kterým královo zacházení s Jeremjášem připadá zbytečně mírné. Vezmou jej ze suchého vězení (s královým alibisticky proneseným souhlasem) a umístí jej do hluboké blátivé díry, do staré nádrže na vodu. Za proroka judského Boha intervenuje u krále nejudejec, černoch Ebedmelek, kastrát. Jeremjášův Bůh má smysl pro detail. Ten příběh jsme v Toulkách Knihou už před časem četli. A pak přijde čas, kdy má poslední judský král Sidkijáš s Jeremjášem, prorokem judského Boha, poslední rozhovor. „Vzdej se Babylóňanům, králi – zůstaneš naživu a zachráníš Jeruzalém před zničením.“ Král je sice na konci, v koncích, v bezvýchodné situaci, ale nepřestává být pragmatik: „Judští přeběhlíci, dezertéři, kteří jsou v babylónském vojsku, mě zničí, pomstí se mi za národní zkázu.“ Jeremjáš má ovšem ve věci jasno: „Judský Bůh tě, judský králi, ochrání. Ty získej život a město.“ Sidkijáš Jeremjáše zaváže mlčením a podle Jeremjášova doporučení se nezachová, nevzdá se, setrvá v odporu proti Babylónu. Propustí Jeremjáše, vrací se ke královským povinnostem, Jeremjáš se vrací do vězení, dějiny běží dál, Judsko jde ke konci.

Jedenáct let trvá Sidkijášovo kralování. Je posledním judským králem vůbec, i posledním judským králem z těch, za jejichž vlády Jeremjáš prorokuje. Jako Judejec a šlechtic je vystaven Jeremjášově zvěsti po celá desetiletí; jako král jedenáct let. Má tisíce dnů, desetitisíce hodin příležitost porozumět, pochopit, rozhodnout se. A teď, teď je na konci. Teď už nejde o trůn, ten je ztracen, teď mu jde o život. A ten poslední rozhodovací boj o všechno, co mu zbývá, o holou podstatu, judský král prohraje, protože strach z neoddiskutovatelných dopadů své minulosti má v jeho uvažování větší váhu, než slib neviditelného, a přesto zjevného judského Boha.

Zcela jistě nejsi judský král a zřejmě ani nejsi na konci. Brodíme se, já i ty, životem, každý jak umíme, terénem okolností, v botách, které nám nazulo narození, výchova, minulá rozhodnutí. Občas na nás prší, občas nás hřeje slunce. A okolo, kolem nás jdou a utíkají dějiny, sviští čas, odměřovaný našimi hodinkami, které se otáčejí, i našimi těly, která stárnou. Žijeme, rozhodujeme se. Pomalu, zvolna směřujeme ke konci cesty, třebaže je dosud skryt za horizontem, za ohybem silnice. A i když nejsme Judejci a nežijeme ve starozákonním Judsku, celý život můžeme při troše pozornosti zaslechnout zvěst nejrůznějších Jeremjášů o Bohu, který je neviditelný a přece zjevný. Celý život jsme tiše voláni k rozhodnutí, bez ohledu na terén okolností, který se proti nám vzpíná nebo od nás svažuje; to tiché volání proniká pod krustu zvyku, pod příkrov minulých rozhodnutí, pod kůži. Rozhodnout se pro toho neviditelného Boha znamená riziko vydat se všanc, riziko vybrat si, riziko, že můžu zvolit špatně  – a že mi ta volba sebere všechno ostatní. Jeremjášové však vědí své – vědí, že smrtelné riziko je nevybrat si, nerozhodnout se vabank a navzdory všemu pro důvěru, pro spoléhání na judského Boha uprostřed Prahy, Brna, Kralup či Modravy – a proto stále tiše volají, i když je to stojí víc, než je na první pohled vidět; v Hadově světě volat do Hadova lesa není bezpečný podnik. Až budeš na konci, bude to rozhodování těžké, přetěžké – jako to Sidkijášovo; zvykl sis spoléhat na všechno možné i nemožné, jen ne na Jeremjášova Boha; ten zvyk je těžké najednou otočit, vzepřít se mu a vsadit vabank na úplně jinou kartu. Nečekej na konec. Seber síly, dokud je máš, vzepři se terénu okolností, nedívej se na své rozpadlé boty, zvedni oči k tomu neviditelnému a přece zjevnému Bohu, nech si těmi Jeremjáši vysvětlit, že tím směrem skutečně je, i když Jej nevidíš – a pak se na Něj spolehni, pak na Něj vsaď, čti Knihu, setkávej se v ní s Ním a odevzdávej Mu své plány a cíle – On ti za ně dá ty Jeho. Budeš víc Jeremjáš, než Sidkijáš. Neznamená to, že se ti povede dobře – ale tvůj život bude mít smysl. Bude stát za to. A bude Boží vizitkou pro tvé blízké, pro všechny, které potkáš. Staneš se Jeremjášem, tím, kdo chodí s judským Bohem. A ten, s kým chodí judský Bůh, svůj život neprohraje. A smrt za jeho životem nebude tečkou, ale středníkem.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

322. O ROZRAŽENÝCH MŘÍŽÍCH EPIZOD A DVOU KAPITOLÁCH PROTI SOBĚ (Jer 33 a Jer 34-35)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 33 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Zatímco je Jeremjáš zajat a zřejmě tísněn pochybnostmi a frustrací, jeho Hospodin k němu znovu hovoří,  znovu jej ujišťuje o velké budoucnosti, která přijde po tom velkém průšvihu, do kterého se Judsko nezadržitelně řítí. Jeremjášovo prorokování ten judský pád nezabrzdí, ale dá mu smysl – pro ty, kdo chtějí slyšet, pro ty, kdo té zvěsti otevřou srdce a uši. Bůh, který právě přichází o své Judsko a jehož prorok jeremjáš je uvězněn, staví žalářovanému Jeremjášovi před oči realitu, prolamuje iluzi, která Jeremjáše obklopuje, utiskuje a dusí – iluzi omylu, iluzi bezvýchodnosti, iluzi zmarněného života. Jedna jediná věta v tom Božím proslovu k uvězněnému Jeremjášovi se týká judské zkázy – všechny ostatní hovoří o obnově Judska, ba, až za ni – až k Ježíši, který bude Kristus a vyhlásí příchod Božího království pro Judsko i svět (číst to můžeme ve verších patnáctém a šestnáctém, kterým čtenářova znalost Nového zákona dává tento smysl).

Uvězněného Jeremjáše obklopuje, tísní a drtí skutečnost, kterou vidí a hmatá kolem sebe, realita národní zkázy a osobního životního krachu. Jeremjášův Bůh však nenechává svého proroka tísnit pochybnostmi, pramenícími ze zdrcujících okolností. Jeremjášův Bůh vstupuje do okolnostmi uvězněného světa svého uvězněného proroka. Proráží do toho, čemu my lidé říkáme skutečnost, průhled do skutečné reality, neomezené přítomnými okolnostmi a netísněné omezeným životním časem. To, co pro nás představuje všechno, je reálně jen epizoda na přímce věčnosti, i když délka té epizody přesahuje délku života naší generace, do té epizody jsme se narodili a v té epizodě zemřeme. Jsme-li však,  stejně jako Jeremjáš, Boží, pak pro nás okolnosti té epizody či epizod, do které či kterých nás narození do Hadova světa uvěznilo, nepředstavují omezení a beznaděj, ale výzvu ke spolehnutí se na Jeremjášova Boha jako toho, kdo ty zástupy svých jeremjášů jednou povolá z hrobů epizod na přímku věčnosti, ke vztahu bez konce, k životu ve skutečné realitě.

A tak i když obavy z toho, co se děje a co přichází rozšiřují zorničky Jeremjášových či mých a tvých očí, smíme vědět, že i ten největší průšvih patří jen k epizodě, k tomu, co pomine, k iluzi namalované na kulisách, tvářících se jako realita, i když jsou z papundeklu. Skutečná realita není na kulisách okolností, které tě obklopují, tísní a vězní, diktují ti svůj pohled na budoucnost a rozšiřují zornice.  Skutečná realita je za horizontem, tam, kde tušíš Jeremjášova Boha a slabikuješ o něm v Knize, kterou se tady v těch řádcích právě společně touláme. I já umím jen slabikovat. Ale jsem si jistý, že ten kdysi Jeremjášův a nyní můj a tvůj Bůh je větší než všechny epizody, okolnosti a kulisy – a že realita, která je u Něj za horizontem, jednou přeorá dějiny a hroby promění na porodnice. Pro všechno předtím bude stačit jedna věta. A všechno potom už nebudeme slabikovat, ale žít. S Jeremjášovým Bohem. S Jeremjášem. V realitě. Nafurt.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 34-35 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dnešní dvě kapitoly jsou v té starozákonní knize Izajáš postaveny vedle sebe jako proti sobě, k vzájemnému kontrastu. V první z nich je prorok Jeremjáš poslán s poselstvím ke králi Sidkijášovi – s dalším poselstvím o marnosti odporu a osobním sdělením – budeš zajat, králi a odveden do Babylóna, ale přežiješ, nebudeš popraven. Odpor je marný, ať uděláš cokoliv, tvé kralování končí. Sidkijáš dostává toto poselství v beznadějné situaci, kdy v Babylóňany dobývaném Judsku již zbyl svobodný téměř jen Jeruzalém – jediný rozumný krok by byl vzdát boj, vzdát se babylónskému králi, otevřít brány, přijmout události jako Boží dopuštění a Boží soud a spolehnout se na Boží milosrdenství – alespoň v závěru kralování se spolehnout na judského Boha. Sidkijáš k tomu odvahu nenajde, bude kombinovat a bojovat nejprve o moc a poté už jen o život, do poslední chvíle, a přivodí si tím mnoho zbytečné bolesti – ale o tom budeme číst později. Přesto jeden odvážný krok král Sidkijáš a národní elita přítomná u jeho dvora udělají – propustí judské otroky ze svého vlastnictví. Stojí o Hospodinovu přízeň a tak se rozhodnou následovat Jeremjášem tlumočenou Boží výzvu k dodržování práva. V reakci na tento krok nastává na bitevním poli rozvolnění, Hospodin dává najevo, že má situaci stále v rukou, a že cesta následování jeho výzev je správná. Jejich rozhodnutí ovšem netrvá dlouho, jakmile se Judsku vojensky uleví, král a šlechta záhy berou své slovo zpět a propuštěné otroky znovu zotročí – neunesli zřejmě ekonomickou nevýhodnost svého kroku a Boží vstřícnost. Tím se judské elity dobrovolně a z vlastního rozhodnutí vydávají budoucí zkáze – Jeremjášův Bůh od nich odtahuje ruku. S Jeremjášovým Bohem není možné provozovat magii náboženského automatu „dám – dostanu“, není možné Jej chtít uchlácholit či obelstít, využít a použít. To, co přijde, přijde z rozhodnutí judské elity, judský Bůh to jen dopustí, protože Jej opustili.

A právě do kontrastu k této kapitole je postavena kapitola následující, pětatřicátá. Nejde zde o časovou souslednost, zařazení kapitol vedle sebe je účelové, jde tu zřejmě právě o vzájemnou kontrastnost výpovědi. Do protikladu k vypočítavosti a nevěře judských elit v čele s králem je postavena neviklavá věrnost Rekábejců, nejudských a neizraelských obyvatel Judska, přidružených k judskému národu jako rod již po generace. Těmto Rekábejcům na počátku jejich rodu zakázal kdysi jeden z předků pít víno a stavět domy – a tak Rekábejci dosud abstinují a bydlí ve stanech. Zatímco judská elita nectí ani Hospodina a nenásleduje Jeho výzvy, k Judejcům kdysi přimíšený nejudský a neizraelský rod dodržuje nařízení svých předků a nenechá se zlomit k jejich porušení. Věrnost Rekábejců je obžalobou nevěrnosti judské šlechty a důvodem, proč Hospodin Rekábejce zachrání ve chvíli blížící se národní zkázy. A stejně, jako je král Sidkijáš a judská šlechta dnešnímu čtenáři i po těch staletích příkladem náboženské vypočítavosti, věrolomnosti a nevěry, hovoří k nám dodnes z Rechábejců neotřesitelná, naivní, dětinská důvěra, jako výzva k takovému uplatnění důvěry vůči Hospodinu – naivně, dětinsky, bláznovsky – a přece vítězně.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

321. O LOMCOVÁNÍ K NÁVRATU A BEZNADĚJNÝCH SMĚNÁCH PLNÝCH NADĚJE (Jer 30-31 a Jer 32)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 30 a 31 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V té bolavé a o národní zkáze píšící starozákonní knize Jeremjáš je jedno silné, útěšné místo, jako její osa, jako její střed, jako její páteř: třicátá a třicátá první kapitola. Judsko nezanikne, Judejci nebudou rozdrceni babylónským nárazem navždy a do mrtě. Čeká je nejen zajetí a přesídlení do Babylóna, ale i návrat a nový začátek – a velká budoucnost. Jejich Bůh není poražen. Jejich Bůh má plán. Nejen s nimi, ale s celým světem. Oni jsou součástí toho plánu – jejich Bůh s nimi počítá – jen oni přestali počítat s Ním. A tak místo, aby sčítali, budou muset odčítat a místo násobení budou děleni, aby se mohli zastavit, zamyslet a svobodně se vrátit k lepší matematice, ke sčítání a násobení s Bohem. Ale  to intermezzo má začátek a konec, není trvalé, protože jejich Bůh je miluje – a počítat stále touží s nimi. Nemůže se jich vzdát – jsou Jeho. Spojil s nimi svůj život jako rodič s dítětem. A tak, stejně jako o  kousek dříve v Izajášovi, i zde u Jeremjáše můžeme číst o království, které přijde a bude Boží, nejen pro Judejce, ale pro všechny; čteme tu o novozákonním evangeliu ve Starém zákoně, uprostřed knihy, která jako celek mluví k těm, kteří selhali.

Ty dvě jásavé kapitoly ve smutné knize hovoří o naději, o obratu – ale ta naděje a ten obrat je podmíněn změnou matematiky – počítáním s Bohem, spolehnutím na Něj, návratem k Němu. Bez svobodného rozhodnutí spoléhat na Jeremjášova Boha a raději s Ním násobit než se Hadem nechat dělit (ve světě, kde dělení je normální a kdo násobí, vypadá jako blázen), by nebylo návratů, nových začátků a velkých budoucností; život by byl jen sesunem do hlíny, expedicí do nicoty.

A tak si v každé generaci, nejen v té Jeremjášově, musí velcí kluci a holky uvědomit, že Bůh je miluje a touží s nimi násobit, ať jakkoliv selhali – a že míč je na jejich hřišti, že Jeremjášův Bůh nikam neodešel, to oni se Mu vzdálili a potřebují se vrátit. V tom malém návratu je totiž velká budoucnost. Úžasná budoucnost. Navzdory jakékoliv minulosti. Čti si ty dvě kapitoly, svítící z temné starozákonní knihy Jeremjáš jako maják pro všechny, v jejichž životě je tma. Jsou to nádherné, útěšné texty. Volají od minulosti k budoucnosti, ze tmy do světla, z díry na vrchol. Ujišťují, vyzývají. Všechno je k dispozici – když se já a ty rozhodneme spolehnout a spoléhat na Jeremjášova Boha. Když se já a ty obrátíme od svých plánů k těm Jeho. Když na Něj já a ty vsadíme to nejcennější, co máme. Své životy. Rozhodnutí k návratu je novým začátkem. Rozhodnutí k návratu je vložením naší malé ruky do velké dlaně Jeremjášova Boha. Rozhodnutí k návratu je malým začátkem velké naděje a velké budoucnosti. Těmi řádky dvou kapitol kousek za středem smutné knihy to přímo lomcuje.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 32 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Pozorný čtenář si všiml, že kniha Jeremjáš nepostupuje chronologicky, že témata a události, které popisuje, řadí podle autorského plánu, ne podle časové posloupnosti. Mezi jednotlivými kapitolami je často spíš režisérský střih, než časová návaznost. A  tak se nyní, v dnes otevřené kapitole,  nachází děj ve chvíli narůstající beznaděje, v babylónskou armádou obleženém Jeruzalémě, kdy se Jeremjášovým současníkům a všem pozdějším čtenářům dostalo další ilustrace, další demonstrace Božího jednání a Božích plánů s už dodýchávajícím Jeremjášovým Judskem. Před očima vojáků i kolemjdoucích se odehraje nečekaná, šokující scéna: Jeremjáš, královský vězeň bez naděje, provádí uprostřed obleženého města bez naděje obchod s pozemkem – kupuje pole v zemi, kde armáda cizí mocnosti, která ji obklopuje, brzy zruší katastr a sama rozhodne o tom, kdo co vlastní a kdo vůbec přežije. Jeremjáš, hlasatel národní zkázy, kupuje pole ve chvíli, kdy národ od té prohlašované zkázy zjevně dělí spíše týdny, než desetiletí. V době obležení, v době před koncem všeho známého, kdy se do dveří vlamuje neznámé, je lepší mít u sebe hotovost, než pole evidované na své jméno státem, který se hroutí. Zbavovat se hotovosti výměnou za pole, které kdoví zda ještě užiji, je bláznovství. V Jeremjášově (a často i našem) případě jde ovšem o něco jiného: Jeremjášova naděje není v jeho hotovosti, ale v jeho Bohu. A podtrhnout zvěst o tom, co tento Bůh s Judskem plánuje, nevýhodnou směnou hotovosti v hrsti za pole v zanikajícím katastru není bláznovství, ale život zakotvený v realitě. Jeremjášův Bůh s Judskem nekončí, poměry se jednou, po generacích vrátí do právě opouštěných kolejí. A tak Jeremjáš kupuje pole, které neužije, protože obnovy judské národní identity na judském území se nedožije – a dává do této koupě hotovost, kterou by užil, hotovost, která v těžkých dobách umožńuje přežití. Nad jeho životem a smrtí stojí totiž jiná veličina – Jeremjášův Hospodin, který je víc, než každá hotovost a Jemuž důvěřovat znamená žít v realitě.

Možná i já a ty jsme v životě občas vyzváni demonstrovat důvěru Hospodinu opuštěním jistot, bláznovským činem  – k užitku našemu nebo k užitku našeho okolí. Učinit tak z vlastního popudu je bláhovost, nekompetence a zbytečnost. Učinit tak ze spoléhání na Hospodina a na Jeho výzvu je odvaha, důvěra a život v realitě. Nebývá to zadarmo, v Hadově světě za důvěru Hospodinu vždycky něčím zaplatíš – ale někdy mít méně, ochudit se o jistoty, může znamenat něco úplně jiného, než se na první pohled zdá.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

320. O VÝJIMKÁCH MEZI PĚSTMI A SMĚROVKÁCH NA ROZCESTÍCH (Jer 26 a Jer 27-29)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 26 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kapitoly 26-29, z nichž tu první právě otvíráme,  popisují Jeremjášův zápas s nepochopením, které ho obklopuje. Příjemná zvěst by se nesla sama, nepříjemná se volá proti zdi, do zavřených uší a zvedá proti mluvčímu pěsti těch, kdo ji nechtějí slyšet. Zvěst, kterou Jeremjáš z Božího rozhodnutí ohlašuje, převrací žebříček hodnot, boří ustálené představy a staví obsah proti formě. Reakce starověkého posluchačstva je radikální: zabijme Jeremjáše! A první, kdo po Jeremjášově krvi volají, jsou kněží a proroci, tedy právě ti, kdo by se měli za Jeremjáše a jeho zvěst jako první postavit. Místo nich najde Jeremjáš oporu a ochranu u šlechty a lidu. Nemalujme si ovšem barvotiskové omalovánky o zlých kněžích a hodné šlechtě. Stejně jako Jeremjáš prorokuje i prorok Urijáš – pro toho ovšem tatáž šlechta posílá únosové komando do Egypta, kam utekl – a nakonec jej odsuzuje k smrti. Jeremjáš zatím přežívá. Šlechta a lid se za něj proti kněžím a prorežimním prorokům postavili  –  přesto tatáž šlechta dopustí smrt proroka Urijáše a tentýž lid jednou velmi pravděpodobně zabije Jeremjáše. Nejde tu o žádné hodné a zlé, o Mirky Dušíny a Štětináče – jde o zájmy, o politiku, o formu – jen výjimky usilují o obsah.

Nežijeme ve starověku – bylo by to dnes jinak? Nenechme se mýlit kalendářem. Proti narušitelům náboženské formy, proti hlasatelům důrazu na obsah náboženství první povstanou i dnes ti, kdo jsou od fochu – kněží, faráři, teologové – naštěstí nikdy ne všichni, výjimky se najdou. Za ty problematické hlasatele se postaví i dnes sice ne šlechta, ale sekulární stát a lidé, kterým je volání po obsahu vždy tak trochu sympatické – možná proto, že v něm cítí to, co jim samým chybí, možná proto, že příliš nemusí právě onu formu. Nejde tu ovšem o zlé a hodné, o Mirky Dušíny a Štětináče – jde o zájmy, politiku, o formu – jen výjimky usilují o obsah.

Proroka Urijáše tehdy zabili, dnes by jej stačilo zničit ekonomicky, zatlačit mezi bezdomovce, odtamtud mu už nikdo naslouchat nebude. Jeremjáš tehdy neskončil o nic lépe, jen o léta později a rukou jiných vrahů. Být Božím prorokem není kariéra, ale služba, řehole, oběť. Dát důraz na obsah znamená vydat se proti větru, proti pěstem, proti zdi. Přesto to stojí za to! O úspěchu a neúspěchu života totiž nerozhodují kulisy, okolnosti, danosti, pocity, lidský úsudek – ale Jeremjášův a Urijášův Bůh.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 27 – 29 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Další ilustrace, kterou má Jeremjáš z Božího rozhodnutí doprovodit, ozřejmit a podtrhnout zvěst, je jho, jednoduchý dřevěný nástroj doplněný oky pro řetězy, který se vkládal na hřbet tažného dobytka a sloužil k zavěšení vlečeného zemědělského nářadí. Toto jho si vkládá na záda Jeremjáš, s tímto jhem chodí, toto jho posílá okolním panovníkům společně s varováním před spoléháním na vytvoření regionálního protibabylónského spojenectví, na protibabylónskou vzpouru. Zvěst spojená s nošením jha je ovšem určena a předložena především judskému králi Sidkijášovi, judským kněžím a judskému lidu. Cesta je v podřízení se Nebúkadnesarovii jako Hospodinovu nástroji, ne ve vzpouře a odboji. Kdo tvrdí něco jiného, nepředává zvěst od Hospodina, ale je hlasatelem svých představ a pocitů. Chrámový inventář odnesený  na počátku babylónské anexe do Babylóna se nevrátí vzpourou proti babylónskému králi – naopak Judsko přijde i o ty chrámové předměty, které mu ještě zbyly. Bůh sám dá vše poslat zpět, až přijde čas.

Všimněme si – judským kněžím a judským prorokům nejde o obsah judského náboženství – trpí babylónským útokem na jeho formu a usilují o její rehabilitaci. Nevedou krále a lid k návratu k obsahu, nýbrž k obraně formy. Naprosto selhali. Jejich úkol, za nějž jsou placeni a k němuž mají vytvořen systém, aparát, na sebe berou odvážní jednotlivci jako Jeremjáš, protože je k tomu povolal judský Bůh. Tam, kde selhává náboženský systém, nastupují odvážní jednotlivci – tehdy i dnes – nevěnují se ovšem formě, ale obsahu. A to je vystavuje nebezpečí právě ze strany onoho systému.

A tak se brzy najde prorok Chananjáš, který sebejistě rozláme Jeremjášovo jho a ohlásí nadcházející konec babylónské nadvlády. Jeremjáš mu přenechává scénu, nemá k dispozici důkaz, průkaz, že jej posílá opravdu Hospodin; jeho posluchači jsou odkázáni na prostou důvěru a vlastní svědomí. Chananjáš se svou atraktivní zvěstí se stává národním hrdinou – téhož roku ovšem umírá, zatímco babylónský problém trvá. Všude, kde vystupují odvážní Jeremjášové, je k dispozici nějaký Chananjáš – ke škodě posluchačů i ke škodě vlastní, ať už se dožije jen „do švestek“ nebo až do přirozeného konce ve vysokém stáří.

Jeremjášovo prorocké působení se neomezuje jen na Jeruzalém a Judsko – píše také Judejcům násilně přestěhovaným do Babylóna. Povzbuzuje tamní judskou komunitu k pokojnému usazení se, k nespoléhání na brzký návrat, ale k přijetí své nové adresy jako svého prozatímního domova. Vyzývá je k rozvíjení obsahu judského náboženství, k jeho důslednému praktikování, zajetí nezajetí. Varuje je před tamními samozvanými proroky z řad komunity judských zajatců, kteří prorokují o brzkém návratu. Jeremjáš k přesídlencům jen píše, je daleko – zatímco tamní chananjášové mohou se svými posluchači denně hovořit tváří v tvář. Stejně tak k nám dnes promlouvá Jeremjáš z řádků starozákonní knihy, zatímco moderní chananjášové nám svou jalovou, ale atraktivní zvěst volají do uší a staví před oči.

A tak když dnes slyšíš volání po návratu k obsahu a dřeni křesťanské zvěsti, k důvěře Hospodinu, ke spoléhání na Něj, vzpomeň si na Jeremjáše, zpozorni a otevři uši. A když dnes slyšíš volání po návratu ke správné formě, její podpoře a obraně, vzpomeň si na Jeremjáše, zpozorni a přemýšlej o tom, co slyšíš, co si pustit k tělu a co odmítnout. Jeremjášové a Chananjášové, stejně jako vládcové, kněží a proroci jsou součástí nejen historie, ale i mého i tvého dneška. Forma je forma, obsah je obsah – a rozlišit je znamená pochopit směr, který vede z Hadova zajetí domů.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

319.O NESLAVNÉM ZRCADLENÍ A OBSAHU NA DISPLEJI (Jer 23 a Jer 24-25)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ti poslední judští králové jsou leccos, jen ne pastýři podle Božího gusta. Ti, kdo stojí v čele, ovlivňují jednání těch, které vedou. Selže-li pastýř, stádu se nevede dobře. Vydá-li se král a jeho státní aparát nevhodnou cestou, zavede na scestí celý národ. Judští králové, kteří přišli po králi Jóšijášovi, se zpronevěřili svému poslání, rezignovali na pastýřskou roli, vsadili na leccos, jen ne na Hospodina. Na stavu, v němž se národ nachází, na stavu před dopadnutím důsledků národního odklonu od obsahu judského náboženství k pouhé formě, která otevřela dveře alternativám, mají svůj klíčový podíl. Jako králové selhali. Kde selhal král, nastoupí Boží řešení – přijde skutečný Král, skutečný Pastýř – Ježíš, který bude Kristus, tedy Zachránce, Spasitel. Mezitím ovšem dopadnou ony nevyhnutelné důsledky.

Vedle judských králů ovšem v Jeremjášově době selhali a selhávali rovněž další pastýři – judští proroci. Zpronevěřili se své službě, svému poslání, nehájili obsah judského náboženství, ale otevřeli dveře důrazu na formu, dokonce vstoupili do služby různým náboženským alternativám. Místo aby volali krále i lid zpět ke spoléhání na judského Hospodina, místo aby tváří v tvář hrozbě babylónské okupace usilovali o náboženskou reformu, o návrat k obsahu své národní náboženské zvěsti, účastnili se všeobecného sestupu, všeobecného odklonu – a ještě jej aktivně podporovali. Důsledky, které dopadnou, dopadnou i jejich vinou – a dopadnou i na ně.

Nedělejme si iluze o uzavřenosti těchto selhání do řádek Jeremjášova proroctví, do Jeremjášovy doby. Naši současní „pastýři“ nejsou většinou o nic lepší, ani ti, kdo stojí v čele, ani ti, kdo slouží u oltářů. Je nebezpečné vydávat se jejich cestou, napodobovat je – sebe i nás vedou do záhuby (čest výjimkám). Podíváš-li se pozorně kolem sebe, uvidíš v náboženském i nenáboženském Česku (i za hranicemi) tentýž důraz na formu, tutéž otevřenost náboženským alternativám; uvidíš stejnou neschopnost elit věnovat se něčemu jinému než sobě a svému světu, uvidíš stejnou neschopnost „pastýřů“ spolehnout se na Hospodina a vést k tomuto spoléhání druhé. Důsledky dopadají a ještě dopadnou, stačí se podívat kolem sebe na rozvodovost, na manželství používané jako volitelný závěrečný papír na již plně realizovaný vztah, na žebříček hodnot, v němž pes stojí výše než bezdomovec a v němž sypeme a sypeme fotbalovým gladiátorům i politickým kmotrům, zatímco na nemocné děti sbíráme plastová víčka a sofistikovaný, státem podporovaný systém žene stále větší stádo pod nože exekutorů.

Není to ovšem stejné jako za Jeremjáše, podstatný rozdíl tu je: zaslíbený Král, Ježíš, který je Kristus (tedy Zachránce) přišel. A přesto, že jsme jej přibili na kříž, aby nám nekazil hru, přijde si pro ty, kdo na Něj vsadili, na konci dějin – a každý z nás se, dokud dýcháme, můžeme svobodně rozhodnout na Něj vsadit svůj život a  vše, co máme.

Mezitím ovšem dopadnou ty nevyhnutelné důsledky.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 24 a 25 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Všimli jsme si už, že Jeremjáš patří k prorokům, pro jejichž poučení či přímo zvěstování používá Hospodin různé ilustrace – prorok se stává příjemcem ilustrativních vidění či přímo hercem, demonstrátorem zvěsti, kterou hlásá. I vidění dvou košů fíků z 24. kapitoly k tomuto ilustrativnímu prorockému aspektu patří. Ony dva koše fíků znázorňují paradox – dobré fíky představuje ta část jeruzalémské populace, jeruzalémské elity, která byla odvlečena jako rukojmí do Babylóna při zpoplatnění Judska babylónským králem Nebúkadnesarem (ono zpoplatnění, vazalství pak judský král Sidkijiáš odmítne a proti Nebúkadnesarovi se vzbouří, což bude mít za následek ztrátu země i chrámu). Ti, kdo v Jeruzalémě po první deportaci zůstali, představují paradoxně špatné fíky ve druhém koši. Před Jeremjášovým Hospodinem nezáleží na vnějších okolnostech, na kulisách rozestavěných kolem konkrétního člověkova životního jeviště. I ve špatných kulisách lze odehrát dobré životní vystoupení, i v nejlepších kulisách lze namísto toho sehrát smutnou frašku. To, oč jde, je člověkovo rozhodování, ne člověkovo postavení. V náboženství následujícím Jeremjášova Boha nejde o výkon, ale o spoléhání – a tomu se tu paradoxně více daří v zajetí, ve vyhnanství, než doma v jeruzalémském chrámu – protože podstatný je obsah, ne forma. I samotná snaha se přitom cení – dobré fíky nejsou všechny identicky dobré, jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako dobré. Ani špatné fíky nejsou jen špatné – jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako špatné. Jeremjášův Bůh neškáluje podle výkonu, na stupnici, neměří můj a tvůj výkon dobrometrem či věrometrem, neurčuje minimální bodovou hodnotu jako hranici úspěchu – jde tu o jednoduché: spoléháš – nespoléháš, vsadils – nevsadils, důvěřuješ – nedůvěřuješ.  Vše podstatné se odehrává v mém a tvém rozhodování, každodenním rozhodování a projevuje na displeji jednání, každodenního jednání. A tak nejen Judejci za Jeremjáše, ale i my jako populace představujeme jen dva koše fíků – dobré a špatné, k zasazení nebo spálení – a stejně jako oni máme možnost se rozhodnout, přestoupit z koše do koše, dokud dýcháme, dokud žijeme – bez ohledu na kvalitu konkrétních kulis, okolností, uprostřed nichž žijeme, uprostřed nichž se rozhodujeme.

Jeremjášovo Judsko včetně Jeruzaléma je v dalším textu překvapivě zasazeno mezi „pronárody“ – mezi národy bez Hospodina. Judejci již nemohou spoléhat na to, že je jejich Bůh preferuje, že je jejich národním Bohem – oni opustili Jej, On je vydá důsledkům jejich rozhodnutí. Dlouho je volal k návratu, rozhodli se nevrátit – skončí tedy jako řada pronárodů v područí babylónského krále. Není dobré brát se příliš vážně, být si příliš jisti, že forma našeho náboženství, naše příslušnost k té či oné církvi představuje jistotu, průkaz nedotknutelnosti, imunitu před důsledky našich rozhodnutí. Formu náboženství můžeme já i ty řádně a plně dodržet, přesto nám jeho obsah může protéct mezi prsty. O obsah tu ovšem jde. Obsahem víry je důvěra, spoléhání na Jeremjášova Boha – to spoléhání se děje rozhodováním, každodenním rozhodováním a projevuje se na displeji jednání, každodenního jednání. Nejde tu o škálu, o překonání stanovené hodnoty na kalibrované stupnici, na věrometru – jde o udržení orientace na Hospodina, udržení směru, vážnost spoléhání – takovou vážnost, že za ono spoléhání jsme já a ty ochotni platit přijetím jeho plánů pro náš život, i když jsou jiné, než ty naše. V Jeruzalémě za Jeremjáše i v mé a tvé současnosti, kdekoliv a kdykoliv.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

318. O ROZHOVORU PROTI SMRÁKÁNÍ A OPUŠTĚNÉM KOREKTIVU (Jer 20 a Jer 21-22)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo prorokování zaměřené na obsah víry volá posluchače od náboženské formy k náboženskému obsahu – a tak strážci formy vsadí Jeremjáše do klády, přikurtují jej na celý den a noc na ulici, na frekventovaném veřejném místě poblíž chrámu a vystaví jej tak veřejné potupě. Náboženská forma má vždy dost zastánců i prostředků – a ti, kdo volají po obsahu náboženství, jsou ve střetu s ní vždy v nevýhodě. Bůh je skrytý, kláda a posměch jsou hmatatelné. Přesto Jeremjáš po svém propuštění z klády odvážně a otevřeně vystaví svého trýznitele kontrastu: nevíš, proti komu bojuješ, skončíš špatně, a špatně skončí i celé Judsko.

A pak čteme, jak si ten odvážný prorok Jeremjáš „vylévá srdce“ před svým Bohem, jak vyznává svůj strach, své vyčerpání, tíhu břemene, které nese. Zvěst, kterou je Jeremjáš poslán hlásat, přináší svému hlasateli jen posměch a potupu. Přesto slyšíme: chtěl jsem přestat, ale nemohu, nejde o tom nemluvit, nelze nesdělovat. Být prorokem, být povolán volat od náboženské formy k náboženskému obsahu, pojmenovávat věci a jevy skutečnými jmény, to je víc, než všechny strachy. Vždyť prorokův Bůh nepřestal být Bohem jen proto, že je skrytý, neviditelný. Následování skrytého, neviditelného Boha může vypadat jako bláznovství, v kulisách všednosti a „toho, co je normální“ rozestavěných kolem nás. Přesto je to víc, než sebebarevnější kulisy. Důsledkům se ovšem nevyhneme. Jeremjáš je terčem posměchu, špehování, pomluv. Po jeho kariéře veta už je, teď se mu smráká nad holým  životem. Jenže o úspěchu či neúspěchu nerozhodují kulisy, ale realita. S realitou, s Bohem za kulisami Jeremjáš počítá, i když při pohledu na kulisy mu z toho kouká jen životní krach. Prorok je jen člověk. A jako člověk má strach, jako člověka jej útlak a posměch frustruje, jako člověk by chtěl sbalit fidlátka a splynout s davem. Přesto to Jeremjáš neudělá. Tu svoji hromádku neštěstí předkládá svému Bohu – a to mu dá jistotu, zpevní záda, zvedne hlavu. Modlitba jako rozhovor s Hospodinem, skrytým za kulisami, dává kulisy do závorky – Jeremjášovi i nám. Ten kontakt s realitou za kulisami nás i Jeremjáše vymaňuje z iluze, prodlužuje horizont, přejmenovává pojmy a dává sílu pokračovat v chůzi proti větru, proti proudu, a třeba i proti všem. Nikdy to nebude pohodová procházka – ale ani marný, bezvýsledný boj. Že to nemá smysl, to čteš jen z kulis, z nich ti to Had vpaluje do čela, staví před oči a křičí do uší. Ale o úspěchu či neúspěchu, smyslu či ne-smyslu nerozhodují kulisy, ten se kuje v realitě.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 21 a 22 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo kontroverzní poselství je v Jeruzalémě známé. Jeremjáš není neznámý a v době těsně předcházející babylónskému obležení a národní katastrofě se o ně zajímat král Sidkijáš. Posílá k Jeremjášovi pro odpověď, jak postupovat proti Nebúkadnesarovi. Král má samozřejmě jiné, etablované rádce – na Jeremjáše se obrací spíše ze zvědavosti, než z potřeby. Ten ovšem králi posílá velmi vážnou, rozhodnou zvěst.

Jeremjáš ohlašuje judskému králi porážku. Pád města je nevyhnutelný. Od krutého Nebúkadnesara nelze čekat soucit. Nevydání města bude utopeno v krvi. Jediná šance na zmírnění následků je vzdát se Nebúkadnesarovi. Město sice nebude zachráněno, životy ovšem ano. Přímo králi je určena druhá část Jeremjášova královského poselství, varovná – po činech přijdou následky. Je čas změnit přístup. Hospodin si pro nevěrného krále může sáhnout i na trůn.

Jeremjáš je po vyřízení odpovědi královským poslům poslán do okolí krále svým Hospodinem. Tak, aby to král uslyšel, aby se to dozvěděl – v králově blízkosti pronáší Jeremjáš další varovné poselství. Volá toho, kdo sedí na judském, kdysi davidovském trůně, k věrnosti a návratu od formy k obsahu. Judský král má při své vládě uplatňovat korektiv milosrdenství a spravedlnosti, k němuž jej volá judský Bůh a z jehož uplatňování se svému Bohu zodpovídá. Následky, které přijdou za královskou vzpouru, králův útěk od korektivu, budou exemplární. Na příkladech minulých, přesidkjiášovských králů dokazuje Jeremjáš nevyhnutelnost a tvrdost dopadu těchto následků. Je to jasné, jednoznačné varování. Sidkijáš je poslední judský král. Další už nebude. Nehraje se už o budoucnost Judska.  Hraje se o životy – o to, kolik životů budou králova rozhodnutí stát – a kolik budou stát krále.

Nejen k judským králům posílal Hospodin výzvu za výzvou. Nejen judské krále zavazoval životem pod korektivem. Nejen judský král se má spoléhat na Hospodina a sám sebe nebrat příliš vážně. Já ani ty nejsme judští králové a nemáme zodpovědnost Judsko – jen za své životy. Na moji a tvoji nevěru reaguje Bůh výzvami k důvěře. Nejsme Sidkijáš, neobléhá nás Nebúkadnesar, neleží na nás královská odpovědnost a neobklopují nás rádci – jsme v jednodušší, snazší situaci – přesto v tom svém mikroměřítku prožíváme totéž rozhodování, tutéž nejistotu a pro nás osobně to není mikro, ale makro. Jedno je jisté. Po nás už žádný další správce času a postojů našeho života nepřijde – náš život je první a poslední život, který žijeme. Následky našich rozhodnutí budou zcela zásadní. Volme lépe, než poslední judský král. To Jeremjášovo vážné volání nezní jen k němu, volá i k nám.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

317. O OLEPENÉM BUĎ A INVESTICI NA KRUHU (Jer 17 a Jer 18-19)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 17 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dlouhodobé a devastující náboženské selhávání Judejců v uplatňování vlastního náboženství je zcela průkazné, je vepsáno do judské krajiny početnou řadou kultických míst alternativních náboženských tradic. Toto selhávání představuje realizovanou volbu, Judsko zvolilo a jeho volba přinese následky.

V Jeremjášově Judsku (a nemysleme si, že v našem současném Česku je tomu jinak) existují jen dvě základní skupiny lidí. Jedni existenciálně spoléhají, existenciálně důvěřují Jeremjášovu Hospodinu – druzí své spoléhání a existenci opírají o cokoliv jiného – o sebe, o systém, o alternativní náboženství, o lidskost – humanitu, o výkon svůj nebo výkon těch okolo. Buď – anebo, i když to „buď“ má jedinou podobu a ono „anebo“ může mít miliardu tváří – člověk si svá záchranná stébla projektuje do kdečeho, a Boží záchrannou traverzu přitom přehlíží. Jen ona je ovšem s to unést tíhu člověkova pádu.

Život prostě je buď – anebo, život je volbou – v tehdejším Judsku i v dnešním Česku. Naše volba je ztížena informačním přetlakem, zahuštěním prostoru rozhodování tunami balastu – stačí otevřít internet a může nám jít hlava kolem. Obtížnost naší volby je ovšem kompenzována tím, že každý z nás má dnes k dispozici Bibli, tištěnou starozákonní i novozákonní zvěst; má ji na dosah ruky, je snadno dostupná (v Česku určitě). Ono „anebo“ má reklamu, kam se podíváš, zatímco ono „buď “ je v prostoru, kde žijeme, jen trpěno, tlustě olepeno kdejakým argumentem, proč je nebrat v úvahu, proč zvolit raději „anebo“. Mnozí z těch, kdo viditelně proklamují svou volbu „buď “, žijí, jako by zvolili „anebo“ – a přidávají tím další vrstvy argumentů „proč ne“, lepených na skutečné „buď “. Někteří z těch, kdo zvolili „anebo“, projevují takovou lidskost a soucit, že jsi v pokušení vnímat jejich volbu jako „buď “ a rozběhnout se jejich cestou – protože takhle lidsky a soucitně by ti, kdo zvolili „buď “ skutečně jednat měli – nezapomeň tady, že i dobrý výkon je jen výkon – a výkon, byť dobrý, bez skutečného „buď “, skutečného spoléhání na Hospodina, je vždycky jen „anebo“, byť sympatické.

Závěrečná část dnes otevřené kapitoly otvírá opět zvláštní, specifické téma, kterému se starozákonní proroci věnují se zvláštním důrazem – návratu k oddělení dne odpočinku, jednoho ze sedmi dnů v týdnu, jednoho konkrétního – soboty. Tento oddělený den (již na začátku Bible, v druhé kapitole knihy Genesis) je od počátku, od stvoření Země,  vnímán jako podpis jejího Stvořitele, jako pečeť na záručním listu, že byť to tady má propachtováno Had, vlastníkem nepřestal být Hospodin, což je jedinou reklamou pro „buď “ ve světě „anebo“. Proto je zřejmě tento motiv návratu ke dni odpočinku, k sobotě, zařazen právě na toto místo jeremjášovského textu, do kapitoly o tom, že život je volba a má jen dva lístky, z nichž vždy jen jeden v závěru náš život (ať chceme či nechceme) vhodí do urny hrobu – „buď “ či „anebo“. Sobota jako reklama na „buď “, sobota jako Boží podpis na naší planetě (v šesti dnech Bůh tvořil, v sobotu odpočinul) je tak tématem významným, vážným, přesahujícím kalendář, vystupujícím z kalendáře do života – když ji oddělím, prožiji jako Bohu, nebo když ji minu, pominu, odžiji jako svůj, ne Boží den. To spojení návratu k Hospodinu a návratu k sobotě oddělené od týdne a pro Boha čteme nejen u Jeremjáše, všimli jsme si jej u Izajáše, čeká nás u dalších starozákonních proroků – sobota není tématem tuctovým, patří k základním prvkům izraelského náboženství i starozákonní zvěsti – a vnímavý čtenář si všimne volání k nápravě prožívání soboty i v Novém zákoně. A že je dnes sobota dnem úklidu a Božím odděleným dnem se stala neděle? Jen jedno je „buď “ druhé je „anebo“ – které je které zůstává na čtenáři. „Buď “ bývá olepené, „anebo“ může vypadat jako ˇbuď “ a ve skutečnosti je stále „anebo“, zmatek je Hadovým cílem, všechna „anebo“ jsou Hadovy návnady s dobře ukrytými háčky, rybář Had nahodil a čeká, vlastník rybníka položil život za ryby a předal jim klíč k určování návnad – na čtenáři zůstává, aby se rozhodl.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 18 a 19 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí Jeremjášovy prorocké služby jsou, jak jsme si všimli již dříve, demonstrační pomůcky, ilustrativní chování a ilustrativní předměty, které prorockou zvěst podtrhují, znázorňují, převádějí do obrazů známých z každodenního života – a tím usnadňují její pochopení a zapamatování. Někdy se dostává takové ilustrace i samotnému Jeremjášovi, aby lépe pochopil zvěst, kterou nese. Proto v první dnes otevřené kapitole, kapitole 18., vstupuje Jeremjáš do hrnčířské dílny.  Hrnčíř vynakládá sílu svých nohou, dovednost svých rukou a řemeslnou zdatnost na výrobu nádoby, která vzniká na roztočeném kruhu. Ne vždy se dílo zdaří – v takovém případě je nádobě odebrán tvar, znovu je zhnětena do pouhého materiálu – hlíny – a hrnčíř z tohoto materiálu vytvoří nádobu novou. A velmi podobně, slyší a vidí Jeremjáš, velmi podobně tomu bude s Judskem. Bez použitelné výsledné nádoby na konci jsou i naše životy jen hromádka hlíny, mrtvý materiál, sice s potenciálem, ale bez tvaru, smyslu, účelu. Čas pod námi točí kruhem, okolnosti nás hnětou a Bůh se do nich vlamuje, aby poupravil a změnil, co je potřeba. Nejsme hlína, jsme člověk – a tak na hnětení reagujeme, máme svobodnou vůli, okolnostem se lze svobodně vzepřít, Bohu se lze svobodně poddat –  a lze to i naopak. Až se kruh toho životního jeviště pod námi přestane otáčet, až náš čas uběhne a přestane šlapat na pedál, až budeme hotoví, na konci, můžeme být nádoba vhodná k vypálení nebo nepotřebný materiál, jehož potenciál se vyčerpal, a on je vhodný k zakopání či spálení, protože žijeme jen jednou a změny směru životní cesty jsou možné, jen dokud dýcháme. Je lépe nechat se, dokud jsme na roztočeném kruhu, hrnčířem bolestivě splácat znovu do výchozí hmoty a začít znovu od nuly, než svobodně trvat na svém tvaru a investovat svůj život do tvorby odpadu (byť třeba umělecky ztvárněného a bohatě zdobeného). Tak i Jeremjášovo Judsko se může rozhodnout ke svému Bohu vrátit a podstoupit přepracování, nebo svobodně přijmout bolestivý restart jako nový začátek, nebo se vzepřít a trvat si na svém – ke své, ne hrnčířově škodě.

Taková zvěst nemůže nemít následky – buď lidé okolo, zvláště ti vlivní, Jeremjášovo prorokování přijmou jako Boží slovo do svých životů, nebo se Jeremjášovi nepovede dobře – výtky neposlouchá nikdo rád, a tyhle jsou obzvlášť nepříjemné. Proti Jeremjášovi se zvedá vlna odporu, chystají se protiopatření, prorok má být umlčen. Jeremjáš, přemožen obavami, zoufale, úpěnlivě volá ke svému Bohu, podobným způsobem, jaký čteme v davidovských žalmech. Není ovšem na Jeremjášovi, aby plánoval, kombinoval a projektoval svou životní cestu – je Božím nástrojem. A tak pokračuje v tlaku na pilu, ač se mu její zuby užuž hrozí zakousnout do kůže a do masa. Jde a demonstrativně rozbije nový, právě zakoupený džbán na jeruzalémském smetišti, a tento symbolický úkon doprovodí vyhlášením Božího rozsudku, vmete jej do očí  přihlížejících a překročí tím hranici únosnosti, jak uvidíme příště.

Jeremjášova životní sázka, spolehnutí se  na Hospodina, představuje investici, která rozhodně zadarmo – spolehnout se na Boha něco stojí – rezignaci nejen na jiná spoléhání, ale i na vlastní plánování, kombinace a projekty. Člověk už nejde cestou, která se mu líbí, ale tou, na kterou jej volá a vede jeho Bůh – i kdyby to mělo být proti zubům pily. Nemysleme si, že jít vlastní cestou, žít bez Boha, investovat do vlastních životních projektů je levnější – tady i tam se za volbu platí životem, jen na té Boží cestě jdeš s nadějí, i když to bolí, a na té vlastní cestě jdeš bez naděje – a buď si jist, že bolet to bude také, protože Hadův svět není místo určené k rekreaci a Had ani vůči těm svým není hodný strýček.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant