348. O CESTĚ, KTERÁ ŽIVOŘÍ A OSINÁCH V BOTĚ (Zach 7-8 a Zach 9-11)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 7 a 8 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Stavby nového jeruzalémského chrámu si Židé, rozptýlení všemožně okolo ve starověkém světě, nemohou nevšimnout. Nejviditelnější součástí starozákonního židovského náboženství byl právě chrámový provoz – stejně jako dnes jsou nejviditelnější součástí křesťanství kostely a to, co se v nich odehrává. A tak jedna skupina v zahraničí pobývajících a částečně zřejmě již v nové vlasti asimilovaných Židů posílá k Zacharjášovi dotaz – máme se dál modlit za obnovení chrámu, když ty už chrám obnovuješ? A Zacharjášova odpověď zní do uší nejen tomu starozákonnímu poselstvu před obnovujícím se chrámem, ale i nám, se všemi těmi kostely kolem sebe.

Všechno je jinak, říká Zacharjáš. Jeruzalémský chrám (ani tvůj oblíbený křesťanský kostel, čtenáři) není vrcholem a jevištěm náboženství – ani ten slavný náboženský provoz v něm. Jevištěm, na kterém se náboženství odehrává, realizuje, je život – a postoj, jaký k němu zaujmeš. Cílem a smyslem náboženského provozu v chrámu a kostelích není řádné a bezchybné provedení Bohem předepsaných úkonů, ale demonstrace, předvedení, jaký je Bůh, co nám nabízí a co od nás požaduje. Můžeš se účastnit náboženského provozu každou sobotu či každou neděli, mít kolena otlačená od kostelního klekátka a hrdlo ochraptělé od zpěvu náboženských písní – ale to, co od tebe a ode mne můj a tvůj Bůh očekává, není docházka, seznam úkonů řádně provedených a odvedených, ale důvěra a spoléhání, které mění život i životy kolem nás, protože se dívá na sebe i na ostatní Božíma očima, optikou Boží reality, kde prim hraje ne „braní se vážně“, ale „braní vážně“. V náboženství ani životě nejde o chrám, ale o spolehnutí, o důvěru Tomu, na koho ten chrám a ten kostel ukazují – a ukazují na Zacharjášova živého Boha, který až na dřeň a až do vlastní krve miluje nejen mne, ale i tebe, nejen nás, ale i tamty, nejen je, ale i támhlety. Takového Boha nelze uctít účastí na obřadu, ale jen důvěrou, spolehnutím, které se z mého a tvého života Jeho mocí přelijí do životů okolo, aby je zalily, aby jim umožnily růst.

Vydá-li se znovuobnovené starozákonní Judsko a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství touto cestou, stane se oázou celému světu, Boží ambasádou uprostřed Hadova území. Čtenář už ví, že znovuobnovené starozákonní Judsko zplanělo a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství živoří, pokud jde o důvěru a spoléhání a křesťanskou praxi. Přesto ten způsob skutečného náboženství, smysluplné lidské odpovědi na Boží jednání, tedy důvěra a spoléhání na Zacharjášova Boha, dosud žije, byť jen tu a tam, třebaže statisticky představuje velmi nízké procento – v populaci i v kostele. Jak to říká Zacharjáš? „Toto praví Hospodin zástupů: Jestliže to bude v očích pozůstatku tohoto lidu v oněch dnech nemožné, bude to nemožné i v mých očích? je výrok Hospodina zástupů“.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 9 – 11 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Navzdory momentální situaci, v níž se Zacharjášovi současníci nacházejí, v situaci navrátilců mezi ty, kdo je zpět nechtějí, dostávají Zacharjášovi posluchači Boží ujištění o tom, že jejich Bůh o jejich situaci ví, a že s nimi počítá pro budoucnost, že má s nimi vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nacházejí, na tom nic nemění.

Ten nechtěný národ, který se vrátil, a který je pro sousedy trnem v oku a osinou v botě, se vrátil, aby byl svým sousedům oknem a dveřmi k budoucnosti – právě tam, v tom velmocemi dlouhodobě ždímaném regionu. Důvodem Boží pozornosti je právě jeho národ, v něm hrstka věrných – důvěřujících, spoléhajících. Právě na nich si všichni nepřátelé nakonec vylámou zuby, protože je vycení proti Bohu, který za těmi svými stojí.

Zacharjášova zvěst jasně rozlišuje mezi Božími přáteli a Božími nepřáteli – proti té hrstce Božích přátel, kteří se vrátili, stojí nejen nepřejícnost sousedů, ale i místní náboženství, lokální bůžkové. Je to náboženský spor, ne politický, ne ekonomický, ne kulturní – to vše až druhotně. A nepřátelé, protivníci v tom náboženském sporu se nerekrutují jen vně, nýbrž i uvnitř – ve špatných pastýřích, tedy těch, kdo vedou, kdo nábožensky stojí v čele, a přitom spoléhají na něco, cokoliv jiného, než judského Boha, a důvěřují něčemu, čemukoliv jinému, než judskému Bohu – a proto jsou dezorientovaní, proto dezorientují i ty, kdo jim jsou svěřeni do pastýřské péče. Tato dezorientace vedla k událostem nedávného babylónského zajetí a vždy v sobě nese zárodek podobného opakování.

Od počátku jsou Boží ovce, tedy ti, kdo spoléhají na Hospodina a důvěřují Mu, určeni k porážce, jsou trnem v oku a osinou v botě těch okolo – nejen těm vně, nýbrž i těm uvnitř – a jen jejich Bůh je důvodem, že dosud žijí oni – i ti, kdo je obklopují. Zmínkou o „třiceti stříbrných“ se prolamuje starozákonní kniha Zacharjáš na půdu Nového zákona, epochy, v níž se pastýřem prohlásí Ježíš, který je Kristus, postaví se za ty své a bude odmítnut a vystřídán pastýřem jiným, který bude těžit ze stáda, ne stádo z něj.

V těch dnes již místy ne zcela průhledných textech zacharjášovských proroctví smí dnešní čtenář zahlédnout několik paralel se situací v době a místě, kde sám dnes žije a smí a má být povzbuzen, že Zacharjášův Bůh s ním, čtenářem (pokud spoléhá a důvěřuje) počítá pro budoucnost, že má s ním vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nachází, na tom nic nemění.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

347. O SVOBODĚ PROTI BLÁTU A PRINCIPECH S VÝHLEDEM (Zach 3 a Zach 4-6)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola starozákonní knihy Zacharjáš uvádí na scénu (po Zerubábelovi z druhé kapitoly knihy Ageus) další sice zdánlivě historickou, ale kvůli jejímu textem připisovanému významu blíže neurčitelnou postavu – velekněze Jóšuu. Je to spíše než skutečný historický velekněz Jóšua postava ilustrativní, demonstrační – bude na ní a na jejím příběhu posluchači a čtenáři postaveno před oči to, co prožívají či smějí prožít sami.

Stejně jako velekněz Jóšua, i posluchač a čtenář tohoto textu se nachází ve své době a svých okolnostech se svým životem ve stejné situaci: jeho životní výsledek je radikálně zpochybněn satanovým obviněním – nemá právo na jiný úděl, než jaký si zaslouží – a žádný lidský výkon člověka hrobu a ďáblu nevyrve. A Boží odpověď k tomu ilustrativnímu veleknězi i konkrétnímu posluchači či čtenáři zní – tvoje budoucnost je moje věc, jsi můj – ať satan, ten Had, namítá co chce. A ten důvod, že se Bůh razantně staví na stranu nás, ušpiněných a zmazaných, převléká nás do čistého, zdobí a jednou provždy zachraňuje, je ten, že svobodný Bůh od nás toužebně očekává svobodné spolehnutí se, svobodnou důvěru – a my jsme se spolehli, i když kolem nás stříkalo bláto svévole, které nás zmazalo od hlavy k patě – spolehli jsme se ne na kvalitu a kvantitu svého výkonu, ale na kvalitu a kvantitu svobodného Boha, který nás svobodně miluje i přesto, že vůbec nevypadáme dobře.

A tak já a ty žijeme v Hadově světě, kde se prodíráme blátem a na hlavu se nám vrší Hadovy obžaloby, jak to tu vůbec, ale vůbec nezvládáme, pokud jde o kvalitu, pokud jde o kvantitu – a je to tak, nezvládáme to, ví to každý, kdo se na nás, zmazané od bláta svévole, na chvíli zadívá. A do té hnědé a mazlavé reality, která nás hněte a dezorientuje proniká z dnešního textu Boží realita, čistá a jasná: jen se spolehni, jen důvěřuj – protože výkon, kvalita, kvantita, to všechno se dá z člověka vydojit a vymlátit, ale svobodný Bůh touží po člověkově svobodném spolehnutí se na svobodného Boha – to spolehnutí je nad všechno bláto a z Hadovy reality dělá iluzi.

Spolehni se, důvěřuj, nehleď na bláto a vlastní špínu, spolehni se, důvěřuj, nech si svobodným Bohem restrukturalizovat své priority a vize. Má to smysl. Pro tebe, pro lidi kolem tebe, pro tvého Boha. Skutečná svoboda je žít v nesvobodné iluzi svobodnou realitou – i když v tom světě plném bláta za to zaplatíš, i když tě tu za to Had a všechno prohne, až ti páteř zapraská a těžkosti tě nepřeslechnutelně zavolají k návratu do bláta, za kterým cení zuby hrob. Svobodně se spolehni a nech na svobodném Bohu, co s tvým svobodným rozhodnutím v nesvobodném světě udělá – i kdyby tě to mělo stát všechno, co máš – třeba i jistoty, třeba i vztahy, třeba i život.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 4 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Tři kapitoly, obsahují několik zvláštních podobenství – a všechna hovoří nejen do kontextu Zacharjášovy současnosti, do kontextu stavby chrámu v obnoveném Judsku, ale i do kontextu každého konkrétního života každého konkrétního posluchače či čtenáře, protože jsou shrnující, protože hovoří o principech, o podstatě vztahů mezi Bohem a člověkem, člověkem a Bohem.

Kolem Judejců budujících chrám v zemi, kde je nechtějí, se kupí překážky, nabalují se problémy, úkol se zdá být nezvládnutelný, je tolik toho, co si hlasitě říká o pozornost, a tak málo sil, tak málo zdrojů. Do této situace vzrůstající malomyslnosti, do jejich i čtenářovy situace bombardované těžkostmi zní zvěst o tom, že nezáleží na naší síle a moci, že nemáme situace a své šance odhadovat podle vlastních schopností a zdrojů, protože na Bohu tu záleží, ne na nás – a před tím vítězným Bohem je každá hora překážek rovinou, plackou, místem, po kterém se klidně chodí, ne s vypětím všech sil šplhá.

Ne všechna podobenství těch tří podobenstvími nabitých kapitol knihy Zacharjáš jsou pro dnešního čtenáře čitelná – a tak například podobenství o svícnu mezi olivami může čtenář s klidem přenechat teologům a odnést si ze čtvrté kapitoly zvěst o té hoře, z níž je před Bohem placka a o spoléhání na Boží sílu a zdroje, místo zoufání si nad nedostatkem těch našich.

Další dvě podobenství, o letícím svitku a nádobě (éfě) spolu souvisejí. V prvním zazní výzva k oddělení se od snahy o sebezajištění, od sobectví, od shánčlivosti – to vše je skutečným důvodem ke křívopřísežnictví a křivosti vůbec, to vše člověka pokřivuje. V tom druhém se čtenář setká se Svévolí v éfě, nádobě sloužící k odměřování sypkých a tekutých komodit. Tady se zvěst dotýká naprosté podstaty lidské nevěry a nedůvěry vůči Bohu, kterou člověku na počátku našeptal Had a stále ji kolem něj (a s člověkovou ochotnou dopomocí) rozvíjí v miliardách smyček. Podstatou hříchu je svévole, uplatnění vlastního měřítka navzdory tomu, které uplatňuje Bůh, vzpurná volba své vůle před Božím voláním k tomu, abychom Jemu důvěřovali, na Něj spoléhali a Jeho měřítka přijali, protože On stvořil vše a nás miluje. Svévole je hřích, nevěra, zpronevěra, vzpoura a selhání – ať nám ji had maluje jakkoliv atraktivně jako „vlastní názor“, „hrdinství“, „sebeurčení“, „svobodu“. A pozorný, vnímavý čtenář si protáhne linku k textům, které četl ve starozákonní knize Izajáš a novozákonní knize Zjevení a všimne si, že svévole a její měřítko jsou doma v šineárské zemi, v Babylóně – a že jsme u Izajáše a ve Zjevení zahlédli, že tu jde nejen o místo v mapě tehdy a tam, ale o způsob myšlení, životní styl – tehdy i dnes.

Šestá kapitola knihy Zacharjáš opět přinese dnes již obtížně čitelné podobenství, tentokrát o čtyřech spřeženích a následně protáhne zvěstnou linku do výhledu k Novému zákonu, k Ježíši, který je Kristus, skutečný Král a stavitel skutečného Chrámu na zemi, která se Jeho slavným příchodem na konci našich dějin promění ve skutečné Boží království, jak o tom nejen v Novém zákoně setrvale čteme.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

346. O KOŠILI Z KABÁTU A POPELCE MEZI MODELKAMI (Ag a Zach 1-2)

KNIHA AGEUS (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ageus patří do první skupiny těch, kdo se po povolení repatriace vracejí z babylónského zajetí zpět do vlasti, do Judska. Většina z generace, která byla donucena Judsko opustit, již zemřela v babylónském zajetí. Zpět se vrací hrstka pamětníků a zbytek skupiny tvoří generace, která se narodila v babylónské velkoříši – proto je počet navrátilců relativně nevelký, několik desítek tisíc. Rozhodně se zpět nevrátí všichni, část potomků do Babylóna kdysi odvlečených Judejců zůstane doma tam u Eufratu, kde se asimilovali, kde zapustili kořeny, kde se jim daří.

Při návratu narazí potomci judské vyšší a střední třídy, kteří se vracejí, na nižší vrstvy Judejců, kteří zůstali, nebyli odvlečeni, absorbovali opuštěné nemovitosti a považují se za starousedlíky, oproti nově přicházejícím potomkům původních majitelů. Ti, kdo se vracejí, přicházejí do země, kde je nikdo nechce – ani judští domorodci, ani jejich sousedé z původně severoizraelského území, kteří nahradili izraelské osídlení, ani okolní národy, ani místní státní správa. Navrátilci musejí bojovat s řadou problémů, musejí si zajistit existenci – a otázka stavby chrámu ustupuje do pozadí. Takový chrám jako dříve už nepostaví, nemají zdroje a je jich málo. Chrám musí počkat, košile je bližší než kabát. A v této situaci vystupuje a krátce působí prorok Ageus.

My ve 21. století se odnikud nevracíme, jsme domorodci. Přesto je naše náboženství, naše křesťanství vystaveno tlaku problémů, i my si musíme zajistit existenci – a otázka náboženství ustupuje do pozadí; bližší košile než kabát. Přežiješ, jen pokud „máš“ – a až si zajistíš „mít“, pak si budeš moci dovolit luxus „být“. Nevěř tomu! Náboženství je vždy to první nad ekonomikou, politikou i vším ostatním. Ono „být“ znamená, že si nechám svým náboženstvím určovat všechno, i své „mít“. Neboj se postavit vztah ke svému Bohu, vztah k Ježíši, který je Kristus, na první místo v životě. Přijdeš maximálně o věci, v nejhorším případě o existenci – ale o nic z toho v životě skutečně nejde.

Ke svým současníkům i k nám prorok Ageus volá o tom, že zajišťovat se znamená utíkat před zodpovědností. Zajišťovat se, starat se v první řadě o sebe, být shánčlivý, znamená rezignovat na náboženství, i kdybychom v kostelní lavici vyseděli důlek. Víra podle Agea je vsadit nejprve na Hospodina, postarat se o kabát – a nechat kabát, ať nám poskytne košili. Víra nežije ze zajištění, víra žije z důvěry, ze spoléhání. Spoléhání neshání, nekupí pod sebe; spoléhání není nečinné, pracuje, ale jasně rozděluje: to nejlepší z mého času, sil a prostředků Bohu, zbytek pro druhé a pro sebe. Stejně těžké je to pro judské navrátilce tehdy a tam jako pro mne a pro tebe dnes a tady. Nech na Bohu, jak mnoho a jak ti dá, jakou od něj dostaneš košili. Ty pracuj na kabátu a pro kabát. Je to naprostý opak toho, čím žijí lidé kolem tebe, naprostý opak toho, co je normální – protože to, co je skutečně normální, neurčují kulisy okolo, ale Ageův Bůh.

Poslední verše knihy Ageus hovoří o Zerubábelovi, Božím povolaném – tento text je navzdory historicitě postavy nejasný (jeho význam tu historickou postavu významně převyšuje), ale není nutné si s ním lámat hlavu, to za nás dělají teologové – a v tomto případě bezúspěšně. Poselství knihy Ageus nespočívá v těch posledních verších, ale v těch před nimi – a o těch jsme si řekli.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí první skupiny těch, kdo se vracejí z babylónského zajetí, je nejen prorok Ageus, ale také další prorok, Zacharjáš. Přichází, stejně jako ti, kdo se spolu s ním vracejí, s nadějí – a setkává se, stejně jako oni, s vlažným přijetím, s nepřátelstvím, s překážkami. Navrátilci jsou v rodném Judsku obklopeni okolnostmi, které vyvolávají skepsi (všimli jsme si toho nedávno u proroka Agea, dříve pak ve starozákonních knihách Ezdráš a Nehemjáš). V této situaci neodbytné skepse zaznívá zvěst nesená prorokem Zacharjášem, který volá: „Nedejte na to, jak věci vypadají. Důvěřujte Hospodinu!“

Zatímco Judejci byli po dlouhá desetiletí vysídleni, odsunuti do Babylóna, pohanským národům okolo bývalého Judska nepřestala „kvést pšenka“, naopak – na poloopuštěném Judsku se ještě přiživily. Nyní jsou právě oni nejudejci těmi, s nimiž počítá okupační správa, oni jsou těmi, kdo jsou tady „doma“, a Judejci, kteří se vrátili, cítí, že je to nefér. Mezi všemi národy si jejich Bůh vybral k potrestání právě je, svůj lid – a pohanské národy nechal prospívat. Když se pak po vykonání trestu nová generace vrací ze zajetí domů, začít znovu, když opouští babylónské jistoty kvůli volání rodného náboženství, setkává se s ústrky a s odporem, urážlivě a bolestně kontrastujícím s prospíváním těch, kdo z jejího trestu těžili a těží. A v této situaci pomalé, dusivé, plíživé skepse z neslavného návratu do rodné země a z jednání Boha svého vlastního náboženství slyší navrátilci Zacharjášovými ústy Boží zvěst: „Bůh na nás nezapomněl. Bůh s námi počítá. Máme budoucnost, velkou budoucnost, a ta budoucnost bude tady, ne v Babylóně. Kdo se nás dotýká, jako by se dotýkal zřítelnice oka našeho Boha.“

I ty, čtenáři, žiješ svůj život mezi okolnostmi, které vyvolávají skepsi. Následuješ-li Zacharjášova Boha, následuješ-li Ježíše, který je Kristus a kterému jsi uvěřil, jsi cíleně, pragmaticky a zcela osobně a konkrétně předmětem Hadova utlumujícího úsilí; jsi plíživě ovíjen, dušen a ubíjen skepsí, která tě má zjalovět, izolovat od tvého Boha a nasadit ti na oči ty správné klapky, které potřebuješ, abys usiloval o cokoliv jiného, než o spoléhání na Hospodina. Jsi zahlcen informacemi, přesycen dojmy, obklopen pokušením se sebezajistit nebo se vzdát, rezignovat; máš přijmout věci tak, jak jsou nastaveny, jak je čteš na Hadových kulisách. A tvůj Bůh tě, třeba i Zacharjášovými ústy, volá do reality, volá k naději. Skepse je krátkodechá, jednou vyšumí, nehleď na ni, nedej se k ní svést. Naděje je vpředu, u tvého Boha, a dá se k ní jen dospoléhat, ne dozajišťovat, či dorezignovat. Tvůj Bůh tě žárlivě miluje, žárlivě střeží, jsi Jeho – i když to tady a teď tak vůbec nevypadá. Had sází na dojem, který ti nastaví před oči, zatímco Bůh spoléhá na to, že se nenecháš opít rohlíkem dojmu, že jsi přemýšlivý – a že se svobodně rozhodneš pro spoléhání na Něj, i když to rozhodnutí vypadá jako uprášená popelka mezi skvělými modelkami atraktivních alternativ made in Had (ale olepených nálepkou neutrálního, solidního výrobce, aby to rozhodování nebylo tak jednoduché).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

345. O NÁVNADĚ ROZPORU A KOMPAKTNÍM DIALOGU (Abk 3 a Sof)

KNIHA ABAKUK, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola knihy Abakuk, nádherná kapitola, je představena jako Abakukova modlitba. Prorok Abakuk je povolán k důvěře ve světě, kde se bortí jistoty, klade svému Bohu vážné otázky, protože vidí rozpor mezi realitou, kterou Bůh představuje a skutečností, kterou kolem sebe v rozporu s tím Abakuk hmatá. Tak jsme to četli v předchozích dvou kapitolách této krátké starozákonní knihy. Odpovědi, které na své otázky Boží prorok Abakuk od svého Boha dostal, vyvracejí iluzi, že realita je to, co hmatám kolem sebe – realita je to, co za realitu prohlašuje Bůh, tvůrce reality. A tak postoje, situace a vztahy mohou ve skutečnosti znamenat něco jiného než jak na první, druhý a třeba i třetí pohled a pohmat vypadají. Realitu nelze vyčíst z kulis životního jeviště – o to se Had, zanícený kulisák, postaral, proto jimi naše životní jeviště obestavěl, obklíčil, obšancoval, udělal z něj past a jako návnadu nastražil právě ten rozpor mezi tím, co tady jako realita vypadá a tím, co jako realitu představuje Tvůrce a Vlastník reality i divadla, kde hrajeme – Abakukův Bůh.

Prorok Abakuk se v předchozích kapitolách zeptal – a dostal odpovědi, byl mu předložen kontrast kulis a reality, byl mu nabídnut Boží pohled – a ten je naprosto v rozporu s výpovědí kulis. Třetí kapitola je Abakukovou reakcí na tento kontrast, Abakukovým vyznáním – uvědomuji si, kdo Jsi, uvědomuji si kontrast mezi Tebou a mnou, uvědomuji si, o jak velké věci se na tom životním jevišti hraje, že člověk je v banku, že se hraje o nás – a kulisy pomalované iluzí vypadající jako realita jsou Hadovou zbraní hromadného ničení v tomto tvrdém střetu o člověkovu budoucnost. To všechno si uvědomuji, a proto Ti, Bože můj, důvěřuji, proto chci vsadit na realitu u tebe, na realitu za kulisami, navzdory kulisám, navzdory svému hmatu, navzdory svému zraku, vyznává prorok Abakuk. Vsadit na Abakukova Boha je životní jistota, životní volba, životní vítězství. Vsadit na Abakukova Boha znamená rozejít se s kulisami, s Hadem nabídnutým vnímáním světa. Vsadit na Abakukova Boha znamená nepřistoupit na Hadovu hru, nespolknout návnadu s tisíci háčky, odmítnout kvůli akvarelovým výjevům na papundeklu přehlédnout Abakukova Boha jeho vztah ke mně a k těm, s nimiž tu žiji, hraji, s nimiž tu ležím v banku, na který si Had leští příbor, jako bychom už byli jeho. Jenže ono se ještě hraje, ještě dýcháme, Bůh ještě volá a kulisy jsou z papundeklu, i když se tváří jako železobeton. Zkusíš to, opřeš se do nich, vsadíš na realitu, i když to podle kulis znamená naivitu, iluzi, ztrátu?

KNIHA SOFONJÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

O judského proroka Sofonjáše se v teologii vedou spory – kdy vlastně působí? Kam jej historicky zařadit, před náboženskou reformu za vlády krále Jóšijáše, nebo za ni? Je její součástí, nebo jedním z jejích spouštěčů? A před jakými událostmi to vlastně varuje – před babylónským zajetím? Nás, čtenáře žijící ve 21. století, kteří chceme starozákonní knihu Sofonjáš číst pro sebe a pro svůj život, mohou tyto otázka nechat chladnými. O odpovědi na ně v knize Sofonjáš rozhodně nejde. Oč tedy ano?

Kniha Sofonjáš je kompaktním popisem toho, co má v životě smysl. Všechno pozemské bude sklizeno, všechen majetek, všechna sláva, všechno postavení, všechna nouze i všechny ústrky jednou skončí, člověk a jeho dějiny budou převálcovány Božím vlomením do lidského času. Na tom definitivním konci spadne opona nejen za našimi životními hrami, ale i za jevištěm, kulisami, divadlem i Hadem. Bůh přijde pro ty své. Ti, kdo jsou jeho, jsou předmětem nového začátku, nového života na nové zemi, která už nebude divadlem, ale chrámem. Čtenář, který s námi prošel a došel Toulkami Knihou až sem, ví, o čem je řeč. A těch, kdo jsou Boží, je vždycky jen hrstka – protože majetek, sláva, postavení, nouze a ústrky jsou na těch Hadových kulisách vyvedeny tak realisticky, jako by měly trvat věčně.

Jistě – Sofonjáš prorokuje svým současníkům, to, co je určeno jejich uším – a my o tom čteme z jiné pozice. Jsme poučenější, máme k dispozici širší a větší sbírku starozákonních textů, než Sofonjášovi sousedé a bratři, nemluvě o novozákonním evangeliu. Smíme uchopit tu Sofonjášovým jménem nazvanou knížku, tak pěkně kompaktní a tak efektivně napsanou, zasadit ji jako kamínek do mozaiky starozákonní i novozákonní zvěsti a odvodit z ní v tomto kontextu obecný závěr, obecné poučení:

Bůh jednou všechno sklidí – věci i lidi. Dělítkem mezi sklizenými a obnovenými nebude příslušnost ke správnému náboženství, ale spoléhání na Sofonjášova Boha. Jen spoléhání, které prokvasí do konkrétních rozhodnutí, konkrétních činů, je skutečným spoléháním. Jen takové spoléhání je skutečným náboženstvím. Na těch, kdo dnes spoléhají, bude zítra postavena budoucnost. Ne proto, že správně a řádně chodili do kostela – ale proto, že svůj život, své plány a své ambice odložili do Božích rukou a našli radost a smysl ne v tom, co chtěli, ale v tom, co jim dal. Nečetli výzvy z kulis, poslouchali nápovědu zpoza nich a nejvíc se v životě báli toho, že ji přeslechnou.

Sofonjáš o tom možná nepíše. Ale my čteme Sofonjáše jako kamínek v mozaice – a v dialogu tohoto kamínku s ostatními si smíme dovolit využít tu kompaktnost a jadrnost Sofonjášova textu k dotažení, k ucelení, ke kompaktnímu a jadrnému vyjádření toho, oč v životě jde.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

344. O DRSNÉ RYCHLOSTI Z LÁSKY A ŠTĚTINÁČÍCH NAD DUŠÍNY (Nah a Abk 1-2)

KNIHA NAHUM (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Autora starozákonní knihy Nahum je obtížné zasadit do přesných historických a geografických souvislostí. Můžeme s relativní jistotou jen prohlásit, že se Nahumovo proroctví dostává na scénu v době, kdy asyrská civilizace byla na vrcholu své velikosti nebo těsně za ním – a stála, aniž to ještě tušila, před zničující válkou se svým dosavadním vazalem, Babylónem. Nahumovo proroctví se totiž týká právě Asýrie a jejího hlavního města Ninive (které známe již z proroctví Jonášova, s nímž je kniha Nahum v kontrastu. Kniha Jonáš je o nějakých 130 – 150 let starší. Jonášovo zachráněné město Ninive tedy nakonec neobstálo. Boží nabídku milosti lze přijmout a zase odmítnout. Město je totožné, generace nikoliv. Ti zachránění Ninivané z knihy Jonáš již nežijí, dávno zemřeli. V knize Nahum jde o stejné město, ale jinou generaci. Ta zvolila jinak – a Nahum je tím, kdo jí to oznamuje – ale tak, aby to slyšeli Judejci, tak, aby to slyšel čtenář.

Nahumovo oznamování volí prudké tempo, staccato výroků, ráz na ráz, zvěst se Nahumovými ústy chrlí ven jako voda z protržené přehrady. Celá je adresována asyrskému hlavnímu městu, tvrdě a efektivně, ale tehdejší Judejec a dnešní čtenář nemá přeslechnout první kapitolu – zkáza Asýrie přijde z Božího dopuštění, to judský Hospodin se tu bere za svůj lid. Velká Asýrie je bezbranná proti velkému Bohu malého Judska. Ta zvěst má Judejce vést k tomu, aby vzali vážně svého Boha a neskončili jednou jako Asýrie – a jak to s Judskem nakonec dopadlo (a proč), čtenář už ví.

Postavme si knihu Nahum proti knize Jonáš, do kontrastu, k němuž společné téma pádu Ninive vybízí. Co si můžeme odnést z porovnání událostí v Ninive v Jonášově a Nahumově podání? Co si z toho odnést do svého života? Možná jistotu, že nelze spoléhat na minulé úspěchy, na správná a odvážná náboženská rozhodnutí svých pradědů, dědů, otců. V každé generaci se rozhodujeme znovu, sami za sebe. Nahumův případný syn či vnuk nebo pravnuk se nemůže bít v prsa: já jsem potomek proroka! Má učinit své vlastní rozhodnutí, ve své konkrétní situaci, se svým konkrétním zkušenostním a osobnostním zázemím – a může být vyjádřeno jinak, třeba méně hrdinně, ale přesto stejně upřímně, protože důvěra Nahumovu Bohu má jen jeden stupeň intenzity – bytostné, existenciální spolehnutí se. Tehdy i dnes. Rozhodnout se důvěřovat judskému Bohu i tehdy, když za tu důvěru platím ztrátou vlastních ambicí, vlastního pohodlí a vlastní zajištěnosti, to je rozhodnutí, které v každé generaci musíme učinit sami za sebe, otcové, synové, vnuci.

A ještě něčeho si smí čtenář všimnout v té překotné, ale nádherně napsané starozákonní knize Nahum, který volá do dálky tak, aby to nepřeslechl nikdo v Nahumově blízkosti: Bůh za nás bojuje. Jako padla Ninive, padne jednou i náš svět, až Ježíš, který je Kristus ukončí dějiny. Kus nahumovské Ninive je v každém dnešním velkoměstě, městě, městečku, městysi i vesnici – tam, kde se lidé v každé konkrétní generaci spoléhají na sebe a nevidí k objetí rozpřažené ruce Ježíše, který je Kristus, a které jsme si kdysi bláhově pojistili ocelovými hřeby v poctivém dřevě, aby nás neobjaly. Možná jsme ještě na vrcholu moci, na vrcholu života; ještě čteme, ještě jsme ve hře, ještě dýcháme. Dokud dýcháme, dokud nám to myslí, můžeme se rozhodovat. Sami za sebe; ti před námi už se rozhodli a hrob jejich rozhodnutí zapečetil, potvrdil. Dokud dýcháme, smíme se rozhodovat. I proto, i pro nás, i z lásky k nám Nahum volá tak rychle, tak drsně.

KNIHA ABAKUK, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Podobně jako o jiných „menších“ prorocích, ani o Abakukovi toho nevíme mnoho. A podobně jako u jiných „menších“ proroků to není podstatné, protože podstatná je zvěst, kterou nesou. A Abakuk je prorok, který se ptá, prorok, který za své posluchače a čtenáře, za nás, pokládá svému Bohu otázky, které jej i nás pálí. Proč v životě vítězí drzý nad tichým, rozpínající se nad pokorným, shánčlivý nad tím, kdo se spoléhá? Abakuk i jeho tehdejší současník i dnešní čtenář to denně zažívají ve svém konkrétním životě, ve své konkrétní generaci, ve své konkrétní době. A Bůh Abakukovi odpovídá – „Já povolám Kaldejce“. My to říkáme jinak, po česku, jadrně: „Na každé prase se vaří voda“. Znáte to úsloví? Jenže jednoduché to s ním není. Jednu nomenklaturu střídá druhá, ti, kdo nás utlačují, se sice navzájem koušou, občas jeden druhého vyhodí ze sedla, ale pořád jsou „Štětináčové“ nahoře a „Dušínové“ dole. I té Abakukově Asýrii sice Babylón zatne tipec, zruší ji a vymaže z dějin, ale sám není o nic lepší. A tak se Abakuk znovu ptá svého Boha: Jak to? Ty povoláváš Kaldejce, oni válcují jeden starověký stát za druhým – a slaví za to své bohy, ne Tebe – jaká je to spravedlnost? A znovu dostává Abakuk odpověď, takovou, kterou má zapsat, takovou, která z něj udělá proroka a zvěst, kterou slyší, budeme číst v dnešních Biblích: Nenech se tím zmalomyslnět. Důvěřuj Mi, spoléhej se na Mne. Má to smysl.

I když tady, kde jsi doma, v tvém regionu, době, generaci a životě se zelení tomu, komu se nelení, kdo shání, hromadí, hrabe a jde si za svým, nedej na to, co vidíš – protože vidíš jen pod nohy, jen kousek před sebe. Právě to shánění, kupení a hromadění je úspěchem jen „tady“, na jevišti obklopeném Hadem malovanými kulisami, kde „mít“ je tvrdá valuta a „být“ jen životem v iluzi. Skutečná realita je ovšem za kulisami, v zákulisí, kam jsou herci z životního jeviště expedováni v dřevěných obalech. Iluze má jepičí život, i když ti ji Had maluje jako trvale platnou realitu. Tam v zákulisí je Hadova papundeklová a akvarelem atraktivně zmalovaná iluze právě jen iluzí, tam platí věčná pravidla, tam se hraje podle Božích not. Tam v zákulisí, tam v realitě, tam před Bohem, je rozpínavost, shánčlivost, zajištěnost a kupení (ba i každá náboženská alternativa nespoléhající na Abakukova Boha) jen vršením prohry na prohru, zmaru na zmar, ztráty na ztrátu. Životní účet se dělá na konci, po konzumaci, před zabalením do dřeva a expedicí do zákulisí, kde deponováni čekáme na Boží součet, na Jeho posouzení, zda jsme jen „měli“ nebo zda jsme „byli“; zda jsme žili sobě nebo s Ním; zda jsme spoléhali na cokoliv jiného, nebo na Něj; zda jsme vsadili na výkon (byť napohled zbožný) nebo na důvěru (byť napohled naivní).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

343. O PRORÁŽEJÍCÍ OBNOVĚ A NEFORMÁLNÍM ROZPUŠTĚNÍ (Mich 4-5 a Mich 6-7)

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 4 a 5 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po vyhlášení rozsudku, po popisu důsledků odpadnutí Severoizraelců i Judejců následuje v Micheášově prorocké zvěsti pasáž o novém začátku, o tom, že po soudu přijde zaslíbení a po dopadu důsledků následuje obnova – a že ten nový začátek, to nové zaslíbení a ta obnova překoná všechno, s čím lze počítat, úplně a navždy. Nestane se to ovšem hned, a daleko lépe než Micheášův tehdejší posluchač to ví dnešní Micheášův čtenář – mezi dopadem důsledků a naplněním zaslíbené obnovy uběhne dlouhá řada staletí (ani dnes nejsme ještě zcela na konci). Ta dlouhá staletí mezi ohlášenou a následně realizovanou zkázou a následnou zaslíbenou plnou obnovou ovšem ubíhají v dějinách člověkova světa, ne v našich životech – těm jsou vyměřena jen desetiletí, a ani těch ne zrovna mnoho. Každá generace před námi i ta naše jsou stále „on the road“, stále na cestě mezi slibem a naplněním, mezi koncem a začátkem. Když se však podíváme zpět, vidíme posun – vidíme milníky na cestě, vidíme, jak se Micheášova zvěst naplňuje – jsme svědky novozákonního křesťanství, o jehož příchodu do dějin Micheáš svým posluchačům teprve prorokuje.

Starozákonní kniha Micheáš tak protahuje pohled. Tou skutečnou obnovou, plnou obnovou nebude návrat z babylónského exilu a restaurovaný jeruzalémský chrámový provoz. Skutečná, plná obnova přijde až s Ježíšem, který bude Kristus – a třebaže se s ním ta obnova do člověkova světa vlomí, ta novozákonní cesta k ní skrze dějiny bude dlouhá, lemovaná řadou prošlých staletí; dnešní čtenář jich napočítá jedenadvacet, zhruba tolik, jako od konce Starého zákona (od ukřižování Ježíše, který je Kristus) ke chvíli, kdy Abram a jeho rodina opouštějí rodné a právě poražené sumerské velkoměsto Ur.

Pohledem dnešního čtenáře Micheášova textu 4. a 5. kapitoly vidíme: tak dlouhou cestu jsme od micheášovské doby ušli – a ještě nejsme na konci. Pro každou generaci zní z těch dvou micheášovských kapitol volání o obnově. Obnova, ta závěrečná plná obnova, bude spojena s očistou, o níž čtenář čte v závěru 5. kapitole. Je to takový smutný evergreen o tom, jak člověk svůj vztah vůči Micheášovu Bohu neustále zahrazuje náboženskou nevěrou, modloslužbou, věštectvím – ale také, všimněme si, spoléháním na koně a vozy (tehdy největší protipěchotní válečnou zbraň), na to, co má člověk k dispozici, na trumfy, které má v ruce – místo na Hospodina, který má v ruce jeho i všechno ostatní. Nečekej na konec, až ti tvé trumfy vyrazí z ruky hrob – vzdej se jich cestou, odlož je, spolehni se na Micheášova Boha. Karty, které držíš v ruce jsou stejně plonk, i když to jsou třeba esa. Nehrej o život sám, tím, co máš k dispozici, tím, co sis vydobyl, tím, co jsi shromáždil, tím, čemu všemu zbytečnému jsi uvěřil namísto Hospodinu; spolehni se na Micheášova Boha, nech na Něm hru o svůj život, vždyť v Jeho ruce jsou esy i všechny sedmičky a hraje o tebe proti ďáblu i proti tvé nevěře a zpronevěře s vášnivou láskou, prolévá za tebe krev svého Syna. Neutíkej hrobu, tomu neutečeš – uteč nevěře. Jde to jen tím, že se spolehneš na Micheášova Boha a vložíš svůj život do Jeho rukou – minulost neminulost, hrob nehrob, trumfy netrumfy. Ta zaslíbená plná obnova tak prorazí ze stránek Knihy do tvého života, do tvé současnosti a prostoupí tvé rozhodování, naočkuje tě proti zmaru – a jednou ti otevře i hrob.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 6 a 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Micheáš se přelévá soud se zaslíbením, časnost s věčností, to jsme si už řekli. V dnes otevřených pasážích nejprve čteme o Božích výtkách vůči Izraeli – náboženství nespočívá v oběti, ale ve vztahu – důraz na formu nenahradí obsah. Micheášovu Bohu nestačí, že Jeho lid dodržuje základní bohoslužebné prvky (do dnešního jazyka přeloženo: že chodí do kostela). Micheášův Bůh si nemne ruce nad počtem našich účastí na bohoslužbě, nad množstvím našich mincí v kostelní pokladničce, nad počtem a délkou našich modliteb. To všechno je dobré a správné, ale není tím hlavním – je to jen forma, je to jen „b“, které má být zařazeno za „a“, ne namísto „a“. Tím „a“ je v náboženství, ve víře Micheášovu Bohu obsah: ZACHOVÁVAT PRÁVO, tedy brát vážně druhé, ne sebe; MILOVAT MILOSRDENSTVÍ, tedy prakticky realizovat lásku k druhým tak, že nepočítám jejich včerejší chyby, ale podpírám jejich dnešek a v případě potřeby i podporuji jejich zítřek; POKORNĚ CHODIT SE SVÝM BOHEM, tedy zařídit si život podle Něj, ne podle sebe.

Tak ovšem Micheášovi současníci nežijí – a ani my na tom nejsme o nic lépe. Forma převažuje nad obsahem, spokojíme se s povinností, než abychom dobrovolně dávali nad ni. Měříme jinak sobě než druhým, bereme příliš vážně sebe a svůj prospěch a svou zajištěnost – tak vážně, až kvůli tomu ohýbáme právo, falšujeme závaží, lstivě kombinujeme. Místo se svým Bohem chodíme se svým sobectvím – a Micheášova Boha máme jako pojistku, pro kterou si chodíme do kostela a které odsypeme do pokladničky, protože „co kdyby“.

Z jedinců jsou složeny rodiny, z členů církev. Náš osobní důraz na FORMU se tak přelévá do okolí, prostupuje církev, stává se normou, měřítkem toho, co je „normální“ – a důraz na obsah se dostává na okraj, na index, je označován za fanatismus, protože za „normální“ se považuje to, jak vidí věci většina. Přesto v Severním Izraeli, ve starozákonním Judsku i v dnešní České republice a dnešní církvi jsou lidé, kteří žijí OBSAHEM víry, spoléhají na Micheášova Boha, chodí s Ním – a On s nimi. Nejsou to lidé, na které by svítily reflektory zájmu, neperou se o ně televizní štáby, neběží o nich oslavná videa na YouTube. Přesto jsou právě oni (a ne ti úspěšní, ne ti, kteří jsou vidět a slyšet) zárukou budoucnosti, jistotou pro ty, kdo přísahají na formu a rezignují na obsah. Kvůli nim, kvůli těm, kdo na Něj spoléhají, se Bůh vrátí, přijde si pro ně – a narovná záda a zvedne hlavy i těm, kdo zabloudili ve formě a odešli od obsahu – pokud Jej poznají, pokud to pochopí, pokud nechají ležet své formální jistoty a rozběhnou se za Ním, aby se jejich braní se vážně rozpustilo v obsahu.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

342. O ÚTĚKU PŘED VOLÁNÍM A RYBĚ VCELKU (Jon a Mich 1-3)

KNIHA JONÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Literárně skvělá starozákonní novela o Jonášovi, který se dostal do ryby se vymyká z ostatních prorockých starozákonních knih, že v ní nejde o prorokova slova, ale o prorokovo jednání – to na něm demonstruje svou výpověď, to na něm předkládá svou zvěst.

Jonáš slyší překvapivé Boží slovo – vstaň a jdi pronést Mé varování do Ninive, asyrského velkoměsta, hlavního města velkostátu Asýrie. A Jonáš se zarazí –  je to nebezpečný podnik. Bůh Jonáše posílá – a Jonáš se dá na útěk, od poslání, od povinnosti, od svého Boha. Prchá opačným směrem – a text té pěkné starozákonní novely nazývá jeho prchání „sestupem“. Na útěku od Boha se vždycky sestupuje, i kdybys běžel do kopce či šplhal vzhůru po příkré skále. Jonáš své sestupování provádí důsledně – sestoupil do Jaffy, sestoupil na loď – chce se přeplavit pryč, pryč, daleko od domova, od Ninive, daleko od úkolu. A Jonášovo sestupování se nezastaví ani na lodi. Sestoupí do podpalubí – a nakonec sestoupí ještě níž, tam, kde pod lodním kýlem je voda a pod ní hloubka moře – sestoupí tak hluboko, že do ryby – ale tam už nesestoupí, tam „je sestoupen“ – tam do konce konců a na hranu dovádí Jonášův záměr a útěk Jonášův Bůh. Ukazuje mu tak absurdnost každého sestupování od Něj, od Něhož nelze nikam sestoupit, od Něhož nelze utéci; Boží úkoly nelze jen tak odhodit, Boží zavolání se těžko odmítá – protože Bůh nás, nás Jonáše, miluje a úkoly nám dává z lásky, ne z moci úřední.

Jonášovo rozhodnutí „vhoďte mě do moře“ je zoufalou rezignací na útěk, zoufalým odevzdáním se Bohu, který jej dostihl – a toto odevzdání má vliv na lodní posádku, která je tak seznámena s Jonášovým Bohem. Jonáš je na konci, v bezvýchodné situaci – a Bůh utiší bouři a poskytne velrybu, protože dokud je s Jonášem On, není žádná Jonášova situace bezvýchodná.

Tam dole, u dna, na životním i fyzickém dně volá Jonáš ke svému Bohu, přijímá od Něj svěřený úkol –  – činí to, co nebyl schopen učinit ani doma, ani v Jaffě, ani na lodi – činí to, k čemu se potřeboval dostat na dno, dostat do ryby. A Boží ryba toho rozhodnutého Jonáše dopraví zpět na pevninu, kde znovu od svého Boha vyslechne povolání ke službě – a odejde do Ninive, asyrského velkoměsta, kde provolává na ulicích Boží poselství o zániku města do čtyřiceti dnů. Nemožné, vždyť vše je v pořádku, slunce svítí, život klape jako na drátkách. No, Jonáš o tom už něco ví, něco už sám se svým Bohem prožil. A Jonášova mise má překvapivě úspěch, Ninive se obrátí k Jonášovu Bohu, Ninive přežije.

A tady, na konci té krátké starozákonní novely, se čtenář setká s Jonášovým postojem, který odhalí i důvod tehdejšího útěku – sestupu z domova až do ryby: Jonáš se prostě „bere vážně“. Jak on k tomu přijde, aby se asyrské velkoměsto obrátilo k Bohu a nic tragického se nestalo! Jak on, Jonáš, teď vypadá? Co všechno ho ta mise stála – a jak dopadla? To není fér, odpustit takovou hrůzu! A Jonášův Bůh, který Jonáše odnaučil utíkat, jej naučí ještě něčemu: lásce a odpuštění.

A tak si můžeme i dnes, ve 21. století, z té malé a poutavé starozákonní novely odnést, že od Boha se odchází jen dolů, i kdyby to vypadalo opačně; že to „dolů“ se může nepěkně protáhnout; že za každou bouří a za každým tonutím může čekat místo vody v plicích velryba jako záchranný kruh; že možná ta bouře a tonutí a velryba může být tím, co nejvíc potřebujeme my prožít a ti kolem nás, snad i ti nejbližší, vidět; dále to, že Bůh nás neúkoluje k výkonu, ale k důvěře a spoléhání; že důvěřovat a spoléhat znamená mimo jiné i „nebrat se vážně“ – jinak budeme nešťastní, zaťatí, budeme tu důvěru a spoléhání cedit s odporem „přes zuby“, z „musu“ – a bude tak mít význam pro mnohé okolo, jen ne pro nás.

Bůh miluje pohanská velkoměsta i nevěrné a zaslepené Jonáše. Miluje totiž člověka. Nejlepší, co lze udělat se svým životem, je rozběhnout se k Němu. I kdyby ta cesta vedla bouří, i kdybychom na ní počítali ztráty. Nejen Jonáš o tom něco ví.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kniha Micheáš, kniha, která je buď velmi komplikovaně strukturovaná nebo naopak seskupená téměř bez struktury, je knihou, v níž se sem a tam přelévá a vzájemně prolíná zvěst o zániku společně se zvěstí o obnovení. Prorocký formát je neobvyklý – zvěst judského proroka Micheáše se týká Severního Izraele i Judska, znovu pod Boží soud sceluje obě části nábožensky a politicky rozdělené země – a to své scelování ještě protáhne, nejprve na celý svět a pak až na konec dějin. Text té komplikované knihy je nádherný, skvělý – mám za to, že i pro dnešního čtenáře jeho českého překladu.

Důvod nadcházejícího Božího soudu, nesoucího sebou zánik i následnou obnovu, je náboženský – to říká Micheáš hned na začátku. A v tom náboženském úpadku je mezi Severním Izraelem, Judskem a všemi okolo rozdíl jen v detailech – skutečné náboženství má jen dvě polohy – s Micheášovým Bohem či proti Micheášovu Bohu; takové skutečné náboženství má jen dvě polohy: víra nebo nevěra, každá směs je pověra.

A člověkovo náboženství se přelévá do člověkovy ekonomiky a ekonomizované náboženství do mezilidských vztahů. Formálně, navenek a naoko, je nábožensky, ekonomicky i vztahově vše v pořádku, obsah (praxe) je však ve skutečnosti tragicky překroucen nebo tragicky chybí – protože pověra i nevěra sice dokáže převzít a opanovat náboženskou formu, ale obsah náboženství (a tím i ekonomiky, politiky a mezilidských vztahů) správně zorientuje jen víra.

A do té micheášovské radikální skepse náhle probleskne micheášovská radikální naděje – Bůh nás napraví, obnoví, postará se o ty, kdo Mu důvěřují navzdory vší nevěře a pověře okolo.

Ryba smrdí od hlavy, řekne ještě Micheáš v dnes otevřeném oddíle. Politické i náboženské vedení v celém tom izraelském dvoustátí ten skutečný obsah své role ztratilo, když ve svém životě připustilo pověru, dopustilo nevěru. Ten, kdo stojí v čele, má velkou zodpovědnost. Kdo stojí v čele, udává směr. A tak právě šlechta, kněží a proroci jsou ti, kvůli kterým dopadne soud a kvůli kterým přitáhne zkáza – protože jejich příklad nakazil populaci, zkazil národ, zničil zemi.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant