350. PŘED ZAVŘENÍM A NA CESTU

NEŽ ZAVŘEŠ KNIHU…

Toulky tou velkou, starou, a přesto tolik aktuální, tolik živou Knihou, kterou jsme se sedm let společně toulali, končí. Těch 349 dílů, více než 690 společných zastavení nad biblickou zvěstí, je za námi. Zavíráme Bibli. Než ji odložíš zpět za sklo knihovny, nespěchej, počkej chvíli. Mám tu pro tebe ještě pár řádků. V knihovně, za sklem, je ta Kniha jako za mříží, jako ve vězení. Abrahamův, Izákův, Jákobův, Mojžíšův, Davidův, Izajášův, Jeremjášův a Danielův Bůh, Bůh všech těch velkých i malých postav, které tu před námi těch sedm let defilovaly, s tebou chce hovořit, vést s tebou diskuzi, o tvé současnosti, o tvém životě, o tvé důvěře, o tvém spoléhání, o tvé naději.

Snad těch sedm let Trabantových textů přispělo alespoň maličko k tomu, aby ses v té Knize zorientoval, abys v ní zahlédl toho, o kom hovoří – Boha Starého a Nového zákona, který pro mne a pro tebe a pro nás i pro tamty vydal svého Syna, Ježíše, který je Kristus, k přitlučení na kříž, k zatlučení do dějin, aby se dějiny moje, tvoje, nás i tamtěch staly jednou zase přítomností, i když je na čas přiklopí hrob, i když na ně sedne prach. Ten jediný živý Bůh stojí o mé a tvoje spoléhání, o mou a tvou důvěru, protože nás miluje – a z té veliké lásky nám dává svobodu rozhodnout se žít s Ním – nebo bez Něho.

Toulky Knihou napsal Trabant, žádný Mercedes, žádné Ferrari. Není to žádná vysoká teologie, je to komentář pro laiky, který spíše směřuje čtenářův pohled, než by čtenáři vysvětloval. Vnáší do detailu důraz na celek, zasazuje ty kamínky kapitol a obrazce knih do velkého celku zvěsti – protože celý ten velký obsah je sjednocen a protknut důrazem na důvěru a spolehnutí jako člověkovo životní rozhodnutí, že Ježíš, který je Kristus, je tím, kdo za člověka platí – a člověk to buď přijme a spolehne se na to, nebo si bude chtít svou životní útratu zaplatit sám – a až na konci zjistí, jak hluboko má do kapsy a kolik mrazivých nul obsahuje účet za tou jedničkou s člověkovou jmenovkou.

Možná právě i ty, čtenáři, stojíš dnes na rozcestí. Chceš-li využít svou svobodu k rozhodnutí spolehnout se na Boha z té zaprášené, a přesto stále živé Knihy, stačí málo: řekni Mu to – prostě Mu to řekni. Jak se říká Bohu ano? Prostě Mu to řekni, v duchu či nahlas, On to uslyší. Pak si otevři třeba evangelium podle Matouše, zkus pravidelně číst a o přečteném přemýšlet. V šesté kapitole Matoušova evangelia najdeš krátkou modlitbu, začíná „Otče náš…“ Zkus přemýšlet o tom, co znamenají jednotlivé věty pro tebe, tvůj život, tvůj vztah s Otcem z té velké staré a přitom živé Knihy. Vítej na cestě!

NA ÚPLNÝ ZÁVĚR NĚCO OSOBNÍHO…

Trabant, ten výlisek z bavlny prosypané pryskyřicí a slisované pod tlakem, ten producent zbrklých decibelů a modrého olejového kouře, by tobě, svému čtenáři, rád něco vyznal. Z brzy už padesáti let svého života jsem strávil polovinu bez Boha a polovinu s Bohem. Když jsem začal psát Toulky Knihou, bylo to proto, že když jsem před čtyřiadvaceti lety vstupoval do toho terénu Starého a Nového zákona, velmi bych uvítal komentář pro prvočtenáře, pro naprostého laika – ale neměl jsem jej k dispozici, musel jsem se prokousávat sám, než jsem se, veden tou soukromou četbou, rozhodl spojit svůj život s jednou z církví.

A tak jsem si pár let po skončení teologické fakulty a sedmnácti letech pozorné četby Knihy řekl, že takový komentář zkusím napsat – pro ty bez průvodců, pro ty, kdo se prokousávají textem sami, pro ty, kdo četli a odložili, protože nerozuměli. A pro své děti, které již pomalu vstupují do dospělosti. Chtěl jsem psát jako průvodce, ne jako provázený – a v průběhu psaní mi můj Bůh proměnil role, znovu mě přivedl k přemýšlení, znovu ukázal cestu, která mi během těch dlouhých let náboženského života už téměř zapadala prachem.

V průběhu psaní Toulek Knihou se mi Pán Bůh stále více a více vlamoval do přemýšlení, do hodnot, do života. K lecčemu, co jsem nečekal, mi dal odvahu, k lecčemu, co jsem nečekal, mě pozval. Na konci Toulek nejsem stejný, jako na jejich začátku. Ty Toulky mě změnily, vyoraly ve mně životodárné brázdy, zasely do nich novou důvěru a nové spoléhání, z chladně uvažujícího teologa mě proměnily v dychtivého čtenáře.

Podobný zážitek bych přál, čtenáři, tobě.

A na úplný závěr:

Bylo příjemné jít s vámi kus cesty. Tak ať vám to šlape!

Váš Trabant

A jestli budete mít potřebu něco k tomu říci nebo se na něco zeptat, na tomto mailu jsem k dispozici: c168@seznam.cz

Advertisement

349. O KONCI ZASAZENÉM DO ŽIVOTA A DVOJTEČCE Z TEČKY (Zach 12-14 a Mal)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 12 – 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Závěrečný oddíl starozákonní knihy Zacharjáš je zvednutím pohledu k horizontu, ujištěním o smysluplnosti Božího konání v dějinách, o smysluplnosti Božího konání s Judskem. Ti z Judejců, kdo se vrátili, jsou pod Boží ochranou, jsou bezpeční na nebezpečném území, Bůh s nimi počítá – a nepřátelé s nimi nepohnou, nepřinutí je k odchodu, ani je nevyhladí. Ten závěrečný oddíl starozákonní knihy Zacharjáš hovoří ovšem do širšího kontextu, než do blízkovýchodního regionu v době perských králů, zasazuje svou zvěst do kontextu celého světa a do všech následujících historických epoch, včetně té naší, dnešní, současné.

Svět, do nějž je starozákonní Zacharjášova závěrečná zvěst prorocky zasazena, je světem novozákonním, světem, do nějž se již vlomilo evangelium o Ježíši, který je Kristus. Těm, kdo jsou skutečně Boží (a bude jich menšina, výrazná menšina i mezi těmi, kdo se za Boží prohlašují) se v tomto novozákonním světě nepovede dobře. Důvěrný vztah s Bohem nutně vede k nekompatibilitě se světem, s myšlením, která nás obklopuje. Ti, kdo Bohu důvěřují, kdo na Něj spoléhají, vsadili na Něj svou existenci a vydali se cestou, na kterou je zavolal, jsou terčem těch okolo, lidí i Hada, to jsme si již v Toulkách Knihou několikrát všimli. Útisk a nebezpečí ovšem skutečnou důvěru a skutečné spoléhání jen posilují, nikdy jej nezlomí – mohou jen zabít, ne vzít naději, jistotu, že Bůh vidí věci jinak a bude mít poslední slovo, kulisy nekulisy, hrob nehrob.

Každá historická epocha jednou skončí – a jednou skončí i souhrnná epocha dějin člověka. Nerozplyne se ve zmaru a zániku, skončí z Božích rukou – a bude znamenat nový začátek, Boží obnovu toho, co si na Adamovi a Evě kdysi vymohl Had. Lidé, kteří se na místě Adama a Evy a ovíjeni Hadovou smrtící smyčkou rozhodli navzdory situaci spoléhat na Hospodina, mít dost na tom, co jim tiše říká jako alternativu ke řvoucím Hadovým kulisám, začnou se svým Bohem znovu, tam, kde Adam s Evou přestali, a ještě dál, protože Ježíš, který je Kristus, se stal člověkem. Člověkem! Až sem ukazuje ten závěrečný oddíl knihy Zacharjáš, i když to vyjadřuje starozákonním jazykem a v náznacích, v obrazech. Dnešní čtenář má ovšem v rukou celou Bibli – a smí si zacharjášovský závěr zasadit do kontextu. Nejen dějin, ale i svého života. Především svého života.

KNIHA MALACHIÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Malachiáš otevíráme dnes poslední starozákonní knihu – a poslední knihu Toulek Knihou vůbec. Je zařazena na úplný konec Starého zákona, na místo, kde se dotýká zákona Nového. Malachiáš je posledním prorokem, povolaným k oslovením starozákonních posluchačů a novozákonních čtenářů – je posledním v řadě, tečkou, či spíše dvojtečkou před Novým zákonem.

Prorok Malachiáš přináší zvěst do situace, kdy chrám je ve znovu dosídleném Jeruzalémě znovu postaven, chrámový provoz se opět rozběhl – a náboženství vjelo ne do těch očekávaných nových, exilem zaplacených, ale do starých, Malachiášovým Bohem dávno odmítnutých kolejí. Znovu musí poexilní Malachiáš opakovat lidu výtky předexilních proroků – ani sedmdesátileté vyhnanství Judejce nezměnilo. Když se pozorně začte současný čtenář do Malachiášových výtek, zjistí, že by mohly platit i jemu; ba, nejen mohly platit, nýbrž: platí. Ani více než dvě desítky staletí nás nezměnily. Přesto je v každé generaci možné potkat lidi jdoucí a přemýšlející opačným směrem – lidi spoléhající na Hospodina. Bůh hledá člověka, hledá ty, kdo se na Něj spolehnou a budou Mu důvěřovat. To kvůli nim dělá malachiášovskou tečku za Starým zákonem – výzvu k obrácení, kolikátou už? To kvůli nim dělá malachiášovskou dvojtečku před Novým zákonem – nenechá to tak, namísto Judejců, kteří selhali, povolá celý svět, včetně Judejců, kteří selhali – přijde Ježíš, který bude Kristus, a prvním novozákonním prorokem po posledním starozákonním proroku Malachiášovi bude Jan Křtitel, kterého právě ten Ježíš, který je Kristus, ztotožní s Elijášem z Malachiášova proroctví. Ježíš, který je Kristus, se postaví mezi člověka a zánik lidských dějin, aby vyvedl a zachránil ty, kdo se Mu rozhodnou důvěřovat, kdo se Něj, a ne na sebe, spolehnou. Pro mne. Pro tebe. Pro toho i tamty. Pro tebe?

Těším se na vás příště – a příště bude už naposledy!

Váš Trabant

348. O CESTĚ, KTERÁ ŽIVOŘÍ A OSINÁCH V BOTĚ (Zach 7-8 a Zach 9-11)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 7 a 8 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Stavby nového jeruzalémského chrámu si Židé, rozptýlení všemožně okolo ve starověkém světě, nemohou nevšimnout. Nejviditelnější součástí starozákonního židovského náboženství byl právě chrámový provoz – stejně jako dnes jsou nejviditelnější součástí křesťanství kostely a to, co se v nich odehrává. A tak jedna skupina v zahraničí pobývajících a částečně zřejmě již v nové vlasti asimilovaných Židů posílá k Zacharjášovi dotaz – máme se dál modlit za obnovení chrámu, když ty už chrám obnovuješ? A Zacharjášova odpověď zní do uší nejen tomu starozákonnímu poselstvu před obnovujícím se chrámem, ale i nám, se všemi těmi kostely kolem sebe.

Všechno je jinak, říká Zacharjáš. Jeruzalémský chrám (ani tvůj oblíbený křesťanský kostel, čtenáři) není vrcholem a jevištěm náboženství – ani ten slavný náboženský provoz v něm. Jevištěm, na kterém se náboženství odehrává, realizuje, je život – a postoj, jaký k němu zaujmeš. Cílem a smyslem náboženského provozu v chrámu a kostelích není řádné a bezchybné provedení Bohem předepsaných úkonů, ale demonstrace, předvedení, jaký je Bůh, co nám nabízí a co od nás požaduje. Můžeš se účastnit náboženského provozu každou sobotu či každou neděli, mít kolena otlačená od kostelního klekátka a hrdlo ochraptělé od zpěvu náboženských písní – ale to, co od tebe a ode mne můj a tvůj Bůh očekává, není docházka, seznam úkonů řádně provedených a odvedených, ale důvěra a spoléhání, které mění život i životy kolem nás, protože se dívá na sebe i na ostatní Božíma očima, optikou Boží reality, kde prim hraje ne „braní se vážně“, ale „braní vážně“. V náboženství ani životě nejde o chrám, ale o spolehnutí, o důvěru Tomu, na koho ten chrám a ten kostel ukazují – a ukazují na Zacharjášova živého Boha, který až na dřeň a až do vlastní krve miluje nejen mne, ale i tebe, nejen nás, ale i tamty, nejen je, ale i támhlety. Takového Boha nelze uctít účastí na obřadu, ale jen důvěrou, spolehnutím, které se z mého a tvého života Jeho mocí přelijí do životů okolo, aby je zalily, aby jim umožnily růst.

Vydá-li se znovuobnovené starozákonní Judsko a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství touto cestou, stane se oázou celému světu, Boží ambasádou uprostřed Hadova území. Čtenář už ví, že znovuobnovené starozákonní Judsko zplanělo a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství živoří, pokud jde o důvěru a spoléhání a křesťanskou praxi. Přesto ten způsob skutečného náboženství, smysluplné lidské odpovědi na Boží jednání, tedy důvěra a spoléhání na Zacharjášova Boha, dosud žije, byť jen tu a tam, třebaže statisticky představuje velmi nízké procento – v populaci i v kostele. Jak to říká Zacharjáš? „Toto praví Hospodin zástupů: Jestliže to bude v očích pozůstatku tohoto lidu v oněch dnech nemožné, bude to nemožné i v mých očích? je výrok Hospodina zástupů“.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 9 – 11 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Navzdory momentální situaci, v níž se Zacharjášovi současníci nacházejí, v situaci navrátilců mezi ty, kdo je zpět nechtějí, dostávají Zacharjášovi posluchači Boží ujištění o tom, že jejich Bůh o jejich situaci ví, a že s nimi počítá pro budoucnost, že má s nimi vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nacházejí, na tom nic nemění.

Ten nechtěný národ, který se vrátil, a který je pro sousedy trnem v oku a osinou v botě, se vrátil, aby byl svým sousedům oknem a dveřmi k budoucnosti – právě tam, v tom velmocemi dlouhodobě ždímaném regionu. Důvodem Boží pozornosti je právě jeho národ, v něm hrstka věrných – důvěřujících, spoléhajících. Právě na nich si všichni nepřátelé nakonec vylámou zuby, protože je vycení proti Bohu, který za těmi svými stojí.

Zacharjášova zvěst jasně rozlišuje mezi Božími přáteli a Božími nepřáteli – proti té hrstce Božích přátel, kteří se vrátili, stojí nejen nepřejícnost sousedů, ale i místní náboženství, lokální bůžkové. Je to náboženský spor, ne politický, ne ekonomický, ne kulturní – to vše až druhotně. A nepřátelé, protivníci v tom náboženském sporu se nerekrutují jen vně, nýbrž i uvnitř – ve špatných pastýřích, tedy těch, kdo vedou, kdo nábožensky stojí v čele, a přitom spoléhají na něco, cokoliv jiného, než judského Boha, a důvěřují něčemu, čemukoliv jinému, než judskému Bohu – a proto jsou dezorientovaní, proto dezorientují i ty, kdo jim jsou svěřeni do pastýřské péče. Tato dezorientace vedla k událostem nedávného babylónského zajetí a vždy v sobě nese zárodek podobného opakování.

Od počátku jsou Boží ovce, tedy ti, kdo spoléhají na Hospodina a důvěřují Mu, určeni k porážce, jsou trnem v oku a osinou v botě těch okolo – nejen těm vně, nýbrž i těm uvnitř – a jen jejich Bůh je důvodem, že dosud žijí oni – i ti, kdo je obklopují. Zmínkou o „třiceti stříbrných“ se prolamuje starozákonní kniha Zacharjáš na půdu Nového zákona, epochy, v níž se pastýřem prohlásí Ježíš, který je Kristus, postaví se za ty své a bude odmítnut a vystřídán pastýřem jiným, který bude těžit ze stáda, ne stádo z něj.

V těch dnes již místy ne zcela průhledných textech zacharjášovských proroctví smí dnešní čtenář zahlédnout několik paralel se situací v době a místě, kde sám dnes žije a smí a má být povzbuzen, že Zacharjášův Bůh s ním, čtenářem (pokud spoléhá a důvěřuje) počítá pro budoucnost, že má s ním vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nachází, na tom nic nemění.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

347. O SVOBODĚ PROTI BLÁTU A PRINCIPECH S VÝHLEDEM (Zach 3 a Zach 4-6)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola starozákonní knihy Zacharjáš uvádí na scénu (po Zerubábelovi z druhé kapitoly knihy Ageus) další sice zdánlivě historickou, ale kvůli jejímu textem připisovanému významu blíže neurčitelnou postavu – velekněze Jóšuu. Je to spíše než skutečný historický velekněz Jóšua postava ilustrativní, demonstrační – bude na ní a na jejím příběhu posluchači a čtenáři postaveno před oči to, co prožívají či smějí prožít sami.

Stejně jako velekněz Jóšua, i posluchač a čtenář tohoto textu se nachází ve své době a svých okolnostech se svým životem ve stejné situaci: jeho životní výsledek je radikálně zpochybněn satanovým obviněním – nemá právo na jiný úděl, než jaký si zaslouží – a žádný lidský výkon člověka hrobu a ďáblu nevyrve. A Boží odpověď k tomu ilustrativnímu veleknězi i konkrétnímu posluchači či čtenáři zní – tvoje budoucnost je moje věc, jsi můj – ať satan, ten Had, namítá co chce. A ten důvod, že se Bůh razantně staví na stranu nás, ušpiněných a zmazaných, převléká nás do čistého, zdobí a jednou provždy zachraňuje, je ten, že svobodný Bůh od nás toužebně očekává svobodné spolehnutí se, svobodnou důvěru – a my jsme se spolehli, i když kolem nás stříkalo bláto svévole, které nás zmazalo od hlavy k patě – spolehli jsme se ne na kvalitu a kvantitu svého výkonu, ale na kvalitu a kvantitu svobodného Boha, který nás svobodně miluje i přesto, že vůbec nevypadáme dobře.

A tak já a ty žijeme v Hadově světě, kde se prodíráme blátem a na hlavu se nám vrší Hadovy obžaloby, jak to tu vůbec, ale vůbec nezvládáme, pokud jde o kvalitu, pokud jde o kvantitu – a je to tak, nezvládáme to, ví to každý, kdo se na nás, zmazané od bláta svévole, na chvíli zadívá. A do té hnědé a mazlavé reality, která nás hněte a dezorientuje proniká z dnešního textu Boží realita, čistá a jasná: jen se spolehni, jen důvěřuj – protože výkon, kvalita, kvantita, to všechno se dá z člověka vydojit a vymlátit, ale svobodný Bůh touží po člověkově svobodném spolehnutí se na svobodného Boha – to spolehnutí je nad všechno bláto a z Hadovy reality dělá iluzi.

Spolehni se, důvěřuj, nehleď na bláto a vlastní špínu, spolehni se, důvěřuj, nech si svobodným Bohem restrukturalizovat své priority a vize. Má to smysl. Pro tebe, pro lidi kolem tebe, pro tvého Boha. Skutečná svoboda je žít v nesvobodné iluzi svobodnou realitou – i když v tom světě plném bláta za to zaplatíš, i když tě tu za to Had a všechno prohne, až ti páteř zapraská a těžkosti tě nepřeslechnutelně zavolají k návratu do bláta, za kterým cení zuby hrob. Svobodně se spolehni a nech na svobodném Bohu, co s tvým svobodným rozhodnutím v nesvobodném světě udělá – i kdyby tě to mělo stát všechno, co máš – třeba i jistoty, třeba i vztahy, třeba i život.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 4 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Tři kapitoly, obsahují několik zvláštních podobenství – a všechna hovoří nejen do kontextu Zacharjášovy současnosti, do kontextu stavby chrámu v obnoveném Judsku, ale i do kontextu každého konkrétního života každého konkrétního posluchače či čtenáře, protože jsou shrnující, protože hovoří o principech, o podstatě vztahů mezi Bohem a člověkem, člověkem a Bohem.

Kolem Judejců budujících chrám v zemi, kde je nechtějí, se kupí překážky, nabalují se problémy, úkol se zdá být nezvládnutelný, je tolik toho, co si hlasitě říká o pozornost, a tak málo sil, tak málo zdrojů. Do této situace vzrůstající malomyslnosti, do jejich i čtenářovy situace bombardované těžkostmi zní zvěst o tom, že nezáleží na naší síle a moci, že nemáme situace a své šance odhadovat podle vlastních schopností a zdrojů, protože na Bohu tu záleží, ne na nás – a před tím vítězným Bohem je každá hora překážek rovinou, plackou, místem, po kterém se klidně chodí, ne s vypětím všech sil šplhá.

Ne všechna podobenství těch tří podobenstvími nabitých kapitol knihy Zacharjáš jsou pro dnešního čtenáře čitelná – a tak například podobenství o svícnu mezi olivami může čtenář s klidem přenechat teologům a odnést si ze čtvrté kapitoly zvěst o té hoře, z níž je před Bohem placka a o spoléhání na Boží sílu a zdroje, místo zoufání si nad nedostatkem těch našich.

Další dvě podobenství, o letícím svitku a nádobě (éfě) spolu souvisejí. V prvním zazní výzva k oddělení se od snahy o sebezajištění, od sobectví, od shánčlivosti – to vše je skutečným důvodem ke křívopřísežnictví a křivosti vůbec, to vše člověka pokřivuje. V tom druhém se čtenář setká se Svévolí v éfě, nádobě sloužící k odměřování sypkých a tekutých komodit. Tady se zvěst dotýká naprosté podstaty lidské nevěry a nedůvěry vůči Bohu, kterou člověku na počátku našeptal Had a stále ji kolem něj (a s člověkovou ochotnou dopomocí) rozvíjí v miliardách smyček. Podstatou hříchu je svévole, uplatnění vlastního měřítka navzdory tomu, které uplatňuje Bůh, vzpurná volba své vůle před Božím voláním k tomu, abychom Jemu důvěřovali, na Něj spoléhali a Jeho měřítka přijali, protože On stvořil vše a nás miluje. Svévole je hřích, nevěra, zpronevěra, vzpoura a selhání – ať nám ji had maluje jakkoliv atraktivně jako „vlastní názor“, „hrdinství“, „sebeurčení“, „svobodu“. A pozorný, vnímavý čtenář si protáhne linku k textům, které četl ve starozákonní knize Izajáš a novozákonní knize Zjevení a všimne si, že svévole a její měřítko jsou doma v šineárské zemi, v Babylóně – a že jsme u Izajáše a ve Zjevení zahlédli, že tu jde nejen o místo v mapě tehdy a tam, ale o způsob myšlení, životní styl – tehdy i dnes.

Šestá kapitola knihy Zacharjáš opět přinese dnes již obtížně čitelné podobenství, tentokrát o čtyřech spřeženích a následně protáhne zvěstnou linku do výhledu k Novému zákonu, k Ježíši, který je Kristus, skutečný Král a stavitel skutečného Chrámu na zemi, která se Jeho slavným příchodem na konci našich dějin promění ve skutečné Boží království, jak o tom nejen v Novém zákoně setrvale čteme.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

346. O KOŠILI Z KABÁTU A POPELCE MEZI MODELKAMI (Ag a Zach 1-2)

KNIHA AGEUS (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ageus patří do první skupiny těch, kdo se po povolení repatriace vracejí z babylónského zajetí zpět do vlasti, do Judska. Většina z generace, která byla donucena Judsko opustit, již zemřela v babylónském zajetí. Zpět se vrací hrstka pamětníků a zbytek skupiny tvoří generace, která se narodila v babylónské velkoříši – proto je počet navrátilců relativně nevelký, několik desítek tisíc. Rozhodně se zpět nevrátí všichni, část potomků do Babylóna kdysi odvlečených Judejců zůstane doma tam u Eufratu, kde se asimilovali, kde zapustili kořeny, kde se jim daří.

Při návratu narazí potomci judské vyšší a střední třídy, kteří se vracejí, na nižší vrstvy Judejců, kteří zůstali, nebyli odvlečeni, absorbovali opuštěné nemovitosti a považují se za starousedlíky, oproti nově přicházejícím potomkům původních majitelů. Ti, kdo se vracejí, přicházejí do země, kde je nikdo nechce – ani judští domorodci, ani jejich sousedé z původně severoizraelského území, kteří nahradili izraelské osídlení, ani okolní národy, ani místní státní správa. Navrátilci musejí bojovat s řadou problémů, musejí si zajistit existenci – a otázka stavby chrámu ustupuje do pozadí. Takový chrám jako dříve už nepostaví, nemají zdroje a je jich málo. Chrám musí počkat, košile je bližší než kabát. A v této situaci vystupuje a krátce působí prorok Ageus.

My ve 21. století se odnikud nevracíme, jsme domorodci. Přesto je naše náboženství, naše křesťanství vystaveno tlaku problémů, i my si musíme zajistit existenci – a otázka náboženství ustupuje do pozadí; bližší košile než kabát. Přežiješ, jen pokud „máš“ – a až si zajistíš „mít“, pak si budeš moci dovolit luxus „být“. Nevěř tomu! Náboženství je vždy to první nad ekonomikou, politikou i vším ostatním. Ono „být“ znamená, že si nechám svým náboženstvím určovat všechno, i své „mít“. Neboj se postavit vztah ke svému Bohu, vztah k Ježíši, který je Kristus, na první místo v životě. Přijdeš maximálně o věci, v nejhorším případě o existenci – ale o nic z toho v životě skutečně nejde.

Ke svým současníkům i k nám prorok Ageus volá o tom, že zajišťovat se znamená utíkat před zodpovědností. Zajišťovat se, starat se v první řadě o sebe, být shánčlivý, znamená rezignovat na náboženství, i kdybychom v kostelní lavici vyseděli důlek. Víra podle Agea je vsadit nejprve na Hospodina, postarat se o kabát – a nechat kabát, ať nám poskytne košili. Víra nežije ze zajištění, víra žije z důvěry, ze spoléhání. Spoléhání neshání, nekupí pod sebe; spoléhání není nečinné, pracuje, ale jasně rozděluje: to nejlepší z mého času, sil a prostředků Bohu, zbytek pro druhé a pro sebe. Stejně těžké je to pro judské navrátilce tehdy a tam jako pro mne a pro tebe dnes a tady. Nech na Bohu, jak mnoho a jak ti dá, jakou od něj dostaneš košili. Ty pracuj na kabátu a pro kabát. Je to naprostý opak toho, čím žijí lidé kolem tebe, naprostý opak toho, co je normální – protože to, co je skutečně normální, neurčují kulisy okolo, ale Ageův Bůh.

Poslední verše knihy Ageus hovoří o Zerubábelovi, Božím povolaném – tento text je navzdory historicitě postavy nejasný (jeho význam tu historickou postavu významně převyšuje), ale není nutné si s ním lámat hlavu, to za nás dělají teologové – a v tomto případě bezúspěšně. Poselství knihy Ageus nespočívá v těch posledních verších, ale v těch před nimi – a o těch jsme si řekli.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí první skupiny těch, kdo se vracejí z babylónského zajetí, je nejen prorok Ageus, ale také další prorok, Zacharjáš. Přichází, stejně jako ti, kdo se spolu s ním vracejí, s nadějí – a setkává se, stejně jako oni, s vlažným přijetím, s nepřátelstvím, s překážkami. Navrátilci jsou v rodném Judsku obklopeni okolnostmi, které vyvolávají skepsi (všimli jsme si toho nedávno u proroka Agea, dříve pak ve starozákonních knihách Ezdráš a Nehemjáš). V této situaci neodbytné skepse zaznívá zvěst nesená prorokem Zacharjášem, který volá: „Nedejte na to, jak věci vypadají. Důvěřujte Hospodinu!“

Zatímco Judejci byli po dlouhá desetiletí vysídleni, odsunuti do Babylóna, pohanským národům okolo bývalého Judska nepřestala „kvést pšenka“, naopak – na poloopuštěném Judsku se ještě přiživily. Nyní jsou právě oni nejudejci těmi, s nimiž počítá okupační správa, oni jsou těmi, kdo jsou tady „doma“, a Judejci, kteří se vrátili, cítí, že je to nefér. Mezi všemi národy si jejich Bůh vybral k potrestání právě je, svůj lid – a pohanské národy nechal prospívat. Když se pak po vykonání trestu nová generace vrací ze zajetí domů, začít znovu, když opouští babylónské jistoty kvůli volání rodného náboženství, setkává se s ústrky a s odporem, urážlivě a bolestně kontrastujícím s prospíváním těch, kdo z jejího trestu těžili a těží. A v této situaci pomalé, dusivé, plíživé skepse z neslavného návratu do rodné země a z jednání Boha svého vlastního náboženství slyší navrátilci Zacharjášovými ústy Boží zvěst: „Bůh na nás nezapomněl. Bůh s námi počítá. Máme budoucnost, velkou budoucnost, a ta budoucnost bude tady, ne v Babylóně. Kdo se nás dotýká, jako by se dotýkal zřítelnice oka našeho Boha.“

I ty, čtenáři, žiješ svůj život mezi okolnostmi, které vyvolávají skepsi. Následuješ-li Zacharjášova Boha, následuješ-li Ježíše, který je Kristus a kterému jsi uvěřil, jsi cíleně, pragmaticky a zcela osobně a konkrétně předmětem Hadova utlumujícího úsilí; jsi plíživě ovíjen, dušen a ubíjen skepsí, která tě má zjalovět, izolovat od tvého Boha a nasadit ti na oči ty správné klapky, které potřebuješ, abys usiloval o cokoliv jiného, než o spoléhání na Hospodina. Jsi zahlcen informacemi, přesycen dojmy, obklopen pokušením se sebezajistit nebo se vzdát, rezignovat; máš přijmout věci tak, jak jsou nastaveny, jak je čteš na Hadových kulisách. A tvůj Bůh tě, třeba i Zacharjášovými ústy, volá do reality, volá k naději. Skepse je krátkodechá, jednou vyšumí, nehleď na ni, nedej se k ní svést. Naděje je vpředu, u tvého Boha, a dá se k ní jen dospoléhat, ne dozajišťovat, či dorezignovat. Tvůj Bůh tě žárlivě miluje, žárlivě střeží, jsi Jeho – i když to tady a teď tak vůbec nevypadá. Had sází na dojem, který ti nastaví před oči, zatímco Bůh spoléhá na to, že se nenecháš opít rohlíkem dojmu, že jsi přemýšlivý – a že se svobodně rozhodneš pro spoléhání na Něj, i když to rozhodnutí vypadá jako uprášená popelka mezi skvělými modelkami atraktivních alternativ made in Had (ale olepených nálepkou neutrálního, solidního výrobce, aby to rozhodování nebylo tak jednoduché).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

345. O NÁVNADĚ ROZPORU A KOMPAKTNÍM DIALOGU (Abk 3 a Sof)

KNIHA ABAKUK, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola knihy Abakuk, nádherná kapitola, je představena jako Abakukova modlitba. Prorok Abakuk je povolán k důvěře ve světě, kde se bortí jistoty, klade svému Bohu vážné otázky, protože vidí rozpor mezi realitou, kterou Bůh představuje a skutečností, kterou kolem sebe v rozporu s tím Abakuk hmatá. Tak jsme to četli v předchozích dvou kapitolách této krátké starozákonní knihy. Odpovědi, které na své otázky Boží prorok Abakuk od svého Boha dostal, vyvracejí iluzi, že realita je to, co hmatám kolem sebe – realita je to, co za realitu prohlašuje Bůh, tvůrce reality. A tak postoje, situace a vztahy mohou ve skutečnosti znamenat něco jiného než jak na první, druhý a třeba i třetí pohled a pohmat vypadají. Realitu nelze vyčíst z kulis životního jeviště – o to se Had, zanícený kulisák, postaral, proto jimi naše životní jeviště obestavěl, obklíčil, obšancoval, udělal z něj past a jako návnadu nastražil právě ten rozpor mezi tím, co tady jako realita vypadá a tím, co jako realitu představuje Tvůrce a Vlastník reality i divadla, kde hrajeme – Abakukův Bůh.

Prorok Abakuk se v předchozích kapitolách zeptal – a dostal odpovědi, byl mu předložen kontrast kulis a reality, byl mu nabídnut Boží pohled – a ten je naprosto v rozporu s výpovědí kulis. Třetí kapitola je Abakukovou reakcí na tento kontrast, Abakukovým vyznáním – uvědomuji si, kdo Jsi, uvědomuji si kontrast mezi Tebou a mnou, uvědomuji si, o jak velké věci se na tom životním jevišti hraje, že člověk je v banku, že se hraje o nás – a kulisy pomalované iluzí vypadající jako realita jsou Hadovou zbraní hromadného ničení v tomto tvrdém střetu o člověkovu budoucnost. To všechno si uvědomuji, a proto Ti, Bože můj, důvěřuji, proto chci vsadit na realitu u tebe, na realitu za kulisami, navzdory kulisám, navzdory svému hmatu, navzdory svému zraku, vyznává prorok Abakuk. Vsadit na Abakukova Boha je životní jistota, životní volba, životní vítězství. Vsadit na Abakukova Boha znamená rozejít se s kulisami, s Hadem nabídnutým vnímáním světa. Vsadit na Abakukova Boha znamená nepřistoupit na Hadovu hru, nespolknout návnadu s tisíci háčky, odmítnout kvůli akvarelovým výjevům na papundeklu přehlédnout Abakukova Boha jeho vztah ke mně a k těm, s nimiž tu žiji, hraji, s nimiž tu ležím v banku, na který si Had leští příbor, jako bychom už byli jeho. Jenže ono se ještě hraje, ještě dýcháme, Bůh ještě volá a kulisy jsou z papundeklu, i když se tváří jako železobeton. Zkusíš to, opřeš se do nich, vsadíš na realitu, i když to podle kulis znamená naivitu, iluzi, ztrátu?

KNIHA SOFONJÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

O judského proroka Sofonjáše se v teologii vedou spory – kdy vlastně působí? Kam jej historicky zařadit, před náboženskou reformu za vlády krále Jóšijáše, nebo za ni? Je její součástí, nebo jedním z jejích spouštěčů? A před jakými událostmi to vlastně varuje – před babylónským zajetím? Nás, čtenáře žijící ve 21. století, kteří chceme starozákonní knihu Sofonjáš číst pro sebe a pro svůj život, mohou tyto otázka nechat chladnými. O odpovědi na ně v knize Sofonjáš rozhodně nejde. Oč tedy ano?

Kniha Sofonjáš je kompaktním popisem toho, co má v životě smysl. Všechno pozemské bude sklizeno, všechen majetek, všechna sláva, všechno postavení, všechna nouze i všechny ústrky jednou skončí, člověk a jeho dějiny budou převálcovány Božím vlomením do lidského času. Na tom definitivním konci spadne opona nejen za našimi životními hrami, ale i za jevištěm, kulisami, divadlem i Hadem. Bůh přijde pro ty své. Ti, kdo jsou jeho, jsou předmětem nového začátku, nového života na nové zemi, která už nebude divadlem, ale chrámem. Čtenář, který s námi prošel a došel Toulkami Knihou až sem, ví, o čem je řeč. A těch, kdo jsou Boží, je vždycky jen hrstka – protože majetek, sláva, postavení, nouze a ústrky jsou na těch Hadových kulisách vyvedeny tak realisticky, jako by měly trvat věčně.

Jistě – Sofonjáš prorokuje svým současníkům, to, co je určeno jejich uším – a my o tom čteme z jiné pozice. Jsme poučenější, máme k dispozici širší a větší sbírku starozákonních textů, než Sofonjášovi sousedé a bratři, nemluvě o novozákonním evangeliu. Smíme uchopit tu Sofonjášovým jménem nazvanou knížku, tak pěkně kompaktní a tak efektivně napsanou, zasadit ji jako kamínek do mozaiky starozákonní i novozákonní zvěsti a odvodit z ní v tomto kontextu obecný závěr, obecné poučení:

Bůh jednou všechno sklidí – věci i lidi. Dělítkem mezi sklizenými a obnovenými nebude příslušnost ke správnému náboženství, ale spoléhání na Sofonjášova Boha. Jen spoléhání, které prokvasí do konkrétních rozhodnutí, konkrétních činů, je skutečným spoléháním. Jen takové spoléhání je skutečným náboženstvím. Na těch, kdo dnes spoléhají, bude zítra postavena budoucnost. Ne proto, že správně a řádně chodili do kostela – ale proto, že svůj život, své plány a své ambice odložili do Božích rukou a našli radost a smysl ne v tom, co chtěli, ale v tom, co jim dal. Nečetli výzvy z kulis, poslouchali nápovědu zpoza nich a nejvíc se v životě báli toho, že ji přeslechnou.

Sofonjáš o tom možná nepíše. Ale my čteme Sofonjáše jako kamínek v mozaice – a v dialogu tohoto kamínku s ostatními si smíme dovolit využít tu kompaktnost a jadrnost Sofonjášova textu k dotažení, k ucelení, ke kompaktnímu a jadrnému vyjádření toho, oč v životě jde.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

344. O DRSNÉ RYCHLOSTI Z LÁSKY A ŠTĚTINÁČÍCH NAD DUŠÍNY (Nah a Abk 1-2)

KNIHA NAHUM (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Autora starozákonní knihy Nahum je obtížné zasadit do přesných historických a geografických souvislostí. Můžeme s relativní jistotou jen prohlásit, že se Nahumovo proroctví dostává na scénu v době, kdy asyrská civilizace byla na vrcholu své velikosti nebo těsně za ním – a stála, aniž to ještě tušila, před zničující válkou se svým dosavadním vazalem, Babylónem. Nahumovo proroctví se totiž týká právě Asýrie a jejího hlavního města Ninive (které známe již z proroctví Jonášova, s nímž je kniha Nahum v kontrastu. Kniha Jonáš je o nějakých 130 – 150 let starší. Jonášovo zachráněné město Ninive tedy nakonec neobstálo. Boží nabídku milosti lze přijmout a zase odmítnout. Město je totožné, generace nikoliv. Ti zachránění Ninivané z knihy Jonáš již nežijí, dávno zemřeli. V knize Nahum jde o stejné město, ale jinou generaci. Ta zvolila jinak – a Nahum je tím, kdo jí to oznamuje – ale tak, aby to slyšeli Judejci, tak, aby to slyšel čtenář.

Nahumovo oznamování volí prudké tempo, staccato výroků, ráz na ráz, zvěst se Nahumovými ústy chrlí ven jako voda z protržené přehrady. Celá je adresována asyrskému hlavnímu městu, tvrdě a efektivně, ale tehdejší Judejec a dnešní čtenář nemá přeslechnout první kapitolu – zkáza Asýrie přijde z Božího dopuštění, to judský Hospodin se tu bere za svůj lid. Velká Asýrie je bezbranná proti velkému Bohu malého Judska. Ta zvěst má Judejce vést k tomu, aby vzali vážně svého Boha a neskončili jednou jako Asýrie – a jak to s Judskem nakonec dopadlo (a proč), čtenář už ví.

Postavme si knihu Nahum proti knize Jonáš, do kontrastu, k němuž společné téma pádu Ninive vybízí. Co si můžeme odnést z porovnání událostí v Ninive v Jonášově a Nahumově podání? Co si z toho odnést do svého života? Možná jistotu, že nelze spoléhat na minulé úspěchy, na správná a odvážná náboženská rozhodnutí svých pradědů, dědů, otců. V každé generaci se rozhodujeme znovu, sami za sebe. Nahumův případný syn či vnuk nebo pravnuk se nemůže bít v prsa: já jsem potomek proroka! Má učinit své vlastní rozhodnutí, ve své konkrétní situaci, se svým konkrétním zkušenostním a osobnostním zázemím – a může být vyjádřeno jinak, třeba méně hrdinně, ale přesto stejně upřímně, protože důvěra Nahumovu Bohu má jen jeden stupeň intenzity – bytostné, existenciální spolehnutí se. Tehdy i dnes. Rozhodnout se důvěřovat judskému Bohu i tehdy, když za tu důvěru platím ztrátou vlastních ambicí, vlastního pohodlí a vlastní zajištěnosti, to je rozhodnutí, které v každé generaci musíme učinit sami za sebe, otcové, synové, vnuci.

A ještě něčeho si smí čtenář všimnout v té překotné, ale nádherně napsané starozákonní knize Nahum, který volá do dálky tak, aby to nepřeslechl nikdo v Nahumově blízkosti: Bůh za nás bojuje. Jako padla Ninive, padne jednou i náš svět, až Ježíš, který je Kristus ukončí dějiny. Kus nahumovské Ninive je v každém dnešním velkoměstě, městě, městečku, městysi i vesnici – tam, kde se lidé v každé konkrétní generaci spoléhají na sebe a nevidí k objetí rozpřažené ruce Ježíše, který je Kristus, a které jsme si kdysi bláhově pojistili ocelovými hřeby v poctivém dřevě, aby nás neobjaly. Možná jsme ještě na vrcholu moci, na vrcholu života; ještě čteme, ještě jsme ve hře, ještě dýcháme. Dokud dýcháme, dokud nám to myslí, můžeme se rozhodovat. Sami za sebe; ti před námi už se rozhodli a hrob jejich rozhodnutí zapečetil, potvrdil. Dokud dýcháme, smíme se rozhodovat. I proto, i pro nás, i z lásky k nám Nahum volá tak rychle, tak drsně.

KNIHA ABAKUK, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Podobně jako o jiných „menších“ prorocích, ani o Abakukovi toho nevíme mnoho. A podobně jako u jiných „menších“ proroků to není podstatné, protože podstatná je zvěst, kterou nesou. A Abakuk je prorok, který se ptá, prorok, který za své posluchače a čtenáře, za nás, pokládá svému Bohu otázky, které jej i nás pálí. Proč v životě vítězí drzý nad tichým, rozpínající se nad pokorným, shánčlivý nad tím, kdo se spoléhá? Abakuk i jeho tehdejší současník i dnešní čtenář to denně zažívají ve svém konkrétním životě, ve své konkrétní generaci, ve své konkrétní době. A Bůh Abakukovi odpovídá – „Já povolám Kaldejce“. My to říkáme jinak, po česku, jadrně: „Na každé prase se vaří voda“. Znáte to úsloví? Jenže jednoduché to s ním není. Jednu nomenklaturu střídá druhá, ti, kdo nás utlačují, se sice navzájem koušou, občas jeden druhého vyhodí ze sedla, ale pořád jsou „Štětináčové“ nahoře a „Dušínové“ dole. I té Abakukově Asýrii sice Babylón zatne tipec, zruší ji a vymaže z dějin, ale sám není o nic lepší. A tak se Abakuk znovu ptá svého Boha: Jak to? Ty povoláváš Kaldejce, oni válcují jeden starověký stát za druhým – a slaví za to své bohy, ne Tebe – jaká je to spravedlnost? A znovu dostává Abakuk odpověď, takovou, kterou má zapsat, takovou, která z něj udělá proroka a zvěst, kterou slyší, budeme číst v dnešních Biblích: Nenech se tím zmalomyslnět. Důvěřuj Mi, spoléhej se na Mne. Má to smysl.

I když tady, kde jsi doma, v tvém regionu, době, generaci a životě se zelení tomu, komu se nelení, kdo shání, hromadí, hrabe a jde si za svým, nedej na to, co vidíš – protože vidíš jen pod nohy, jen kousek před sebe. Právě to shánění, kupení a hromadění je úspěchem jen „tady“, na jevišti obklopeném Hadem malovanými kulisami, kde „mít“ je tvrdá valuta a „být“ jen životem v iluzi. Skutečná realita je ovšem za kulisami, v zákulisí, kam jsou herci z životního jeviště expedováni v dřevěných obalech. Iluze má jepičí život, i když ti ji Had maluje jako trvale platnou realitu. Tam v zákulisí je Hadova papundeklová a akvarelem atraktivně zmalovaná iluze právě jen iluzí, tam platí věčná pravidla, tam se hraje podle Božích not. Tam v zákulisí, tam v realitě, tam před Bohem, je rozpínavost, shánčlivost, zajištěnost a kupení (ba i každá náboženská alternativa nespoléhající na Abakukova Boha) jen vršením prohry na prohru, zmaru na zmar, ztráty na ztrátu. Životní účet se dělá na konci, po konzumaci, před zabalením do dřeva a expedicí do zákulisí, kde deponováni čekáme na Boží součet, na Jeho posouzení, zda jsme jen „měli“ nebo zda jsme „byli“; zda jsme žili sobě nebo s Ním; zda jsme spoléhali na cokoliv jiného, nebo na Něj; zda jsme vsadili na výkon (byť napohled zbožný) nebo na důvěru (byť napohled naivní).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

343. O PRORÁŽEJÍCÍ OBNOVĚ A NEFORMÁLNÍM ROZPUŠTĚNÍ (Mich 4-5 a Mich 6-7)

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 4 a 5 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po vyhlášení rozsudku, po popisu důsledků odpadnutí Severoizraelců i Judejců následuje v Micheášově prorocké zvěsti pasáž o novém začátku, o tom, že po soudu přijde zaslíbení a po dopadu důsledků následuje obnova – a že ten nový začátek, to nové zaslíbení a ta obnova překoná všechno, s čím lze počítat, úplně a navždy. Nestane se to ovšem hned, a daleko lépe než Micheášův tehdejší posluchač to ví dnešní Micheášův čtenář – mezi dopadem důsledků a naplněním zaslíbené obnovy uběhne dlouhá řada staletí (ani dnes nejsme ještě zcela na konci). Ta dlouhá staletí mezi ohlášenou a následně realizovanou zkázou a následnou zaslíbenou plnou obnovou ovšem ubíhají v dějinách člověkova světa, ne v našich životech – těm jsou vyměřena jen desetiletí, a ani těch ne zrovna mnoho. Každá generace před námi i ta naše jsou stále „on the road“, stále na cestě mezi slibem a naplněním, mezi koncem a začátkem. Když se však podíváme zpět, vidíme posun – vidíme milníky na cestě, vidíme, jak se Micheášova zvěst naplňuje – jsme svědky novozákonního křesťanství, o jehož příchodu do dějin Micheáš svým posluchačům teprve prorokuje.

Starozákonní kniha Micheáš tak protahuje pohled. Tou skutečnou obnovou, plnou obnovou nebude návrat z babylónského exilu a restaurovaný jeruzalémský chrámový provoz. Skutečná, plná obnova přijde až s Ježíšem, který bude Kristus – a třebaže se s ním ta obnova do člověkova světa vlomí, ta novozákonní cesta k ní skrze dějiny bude dlouhá, lemovaná řadou prošlých staletí; dnešní čtenář jich napočítá jedenadvacet, zhruba tolik, jako od konce Starého zákona (od ukřižování Ježíše, který je Kristus) ke chvíli, kdy Abram a jeho rodina opouštějí rodné a právě poražené sumerské velkoměsto Ur.

Pohledem dnešního čtenáře Micheášova textu 4. a 5. kapitoly vidíme: tak dlouhou cestu jsme od micheášovské doby ušli – a ještě nejsme na konci. Pro každou generaci zní z těch dvou micheášovských kapitol volání o obnově. Obnova, ta závěrečná plná obnova, bude spojena s očistou, o níž čtenář čte v závěru 5. kapitole. Je to takový smutný evergreen o tom, jak člověk svůj vztah vůči Micheášovu Bohu neustále zahrazuje náboženskou nevěrou, modloslužbou, věštectvím – ale také, všimněme si, spoléháním na koně a vozy (tehdy největší protipěchotní válečnou zbraň), na to, co má člověk k dispozici, na trumfy, které má v ruce – místo na Hospodina, který má v ruce jeho i všechno ostatní. Nečekej na konec, až ti tvé trumfy vyrazí z ruky hrob – vzdej se jich cestou, odlož je, spolehni se na Micheášova Boha. Karty, které držíš v ruce jsou stejně plonk, i když to jsou třeba esa. Nehrej o život sám, tím, co máš k dispozici, tím, co sis vydobyl, tím, co jsi shromáždil, tím, čemu všemu zbytečnému jsi uvěřil namísto Hospodinu; spolehni se na Micheášova Boha, nech na Něm hru o svůj život, vždyť v Jeho ruce jsou esy i všechny sedmičky a hraje o tebe proti ďáblu i proti tvé nevěře a zpronevěře s vášnivou láskou, prolévá za tebe krev svého Syna. Neutíkej hrobu, tomu neutečeš – uteč nevěře. Jde to jen tím, že se spolehneš na Micheášova Boha a vložíš svůj život do Jeho rukou – minulost neminulost, hrob nehrob, trumfy netrumfy. Ta zaslíbená plná obnova tak prorazí ze stránek Knihy do tvého života, do tvé současnosti a prostoupí tvé rozhodování, naočkuje tě proti zmaru – a jednou ti otevře i hrob.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 6 a 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Micheáš se přelévá soud se zaslíbením, časnost s věčností, to jsme si už řekli. V dnes otevřených pasážích nejprve čteme o Božích výtkách vůči Izraeli – náboženství nespočívá v oběti, ale ve vztahu – důraz na formu nenahradí obsah. Micheášovu Bohu nestačí, že Jeho lid dodržuje základní bohoslužebné prvky (do dnešního jazyka přeloženo: že chodí do kostela). Micheášův Bůh si nemne ruce nad počtem našich účastí na bohoslužbě, nad množstvím našich mincí v kostelní pokladničce, nad počtem a délkou našich modliteb. To všechno je dobré a správné, ale není tím hlavním – je to jen forma, je to jen „b“, které má být zařazeno za „a“, ne namísto „a“. Tím „a“ je v náboženství, ve víře Micheášovu Bohu obsah: ZACHOVÁVAT PRÁVO, tedy brát vážně druhé, ne sebe; MILOVAT MILOSRDENSTVÍ, tedy prakticky realizovat lásku k druhým tak, že nepočítám jejich včerejší chyby, ale podpírám jejich dnešek a v případě potřeby i podporuji jejich zítřek; POKORNĚ CHODIT SE SVÝM BOHEM, tedy zařídit si život podle Něj, ne podle sebe.

Tak ovšem Micheášovi současníci nežijí – a ani my na tom nejsme o nic lépe. Forma převažuje nad obsahem, spokojíme se s povinností, než abychom dobrovolně dávali nad ni. Měříme jinak sobě než druhým, bereme příliš vážně sebe a svůj prospěch a svou zajištěnost – tak vážně, až kvůli tomu ohýbáme právo, falšujeme závaží, lstivě kombinujeme. Místo se svým Bohem chodíme se svým sobectvím – a Micheášova Boha máme jako pojistku, pro kterou si chodíme do kostela a které odsypeme do pokladničky, protože „co kdyby“.

Z jedinců jsou složeny rodiny, z členů církev. Náš osobní důraz na FORMU se tak přelévá do okolí, prostupuje církev, stává se normou, měřítkem toho, co je „normální“ – a důraz na obsah se dostává na okraj, na index, je označován za fanatismus, protože za „normální“ se považuje to, jak vidí věci většina. Přesto v Severním Izraeli, ve starozákonním Judsku i v dnešní České republice a dnešní církvi jsou lidé, kteří žijí OBSAHEM víry, spoléhají na Micheášova Boha, chodí s Ním – a On s nimi. Nejsou to lidé, na které by svítily reflektory zájmu, neperou se o ně televizní štáby, neběží o nich oslavná videa na YouTube. Přesto jsou právě oni (a ne ti úspěšní, ne ti, kteří jsou vidět a slyšet) zárukou budoucnosti, jistotou pro ty, kdo přísahají na formu a rezignují na obsah. Kvůli nim, kvůli těm, kdo na Něj spoléhají, se Bůh vrátí, přijde si pro ně – a narovná záda a zvedne hlavy i těm, kdo zabloudili ve formě a odešli od obsahu – pokud Jej poznají, pokud to pochopí, pokud nechají ležet své formální jistoty a rozběhnou se za Ním, aby se jejich braní se vážně rozpustilo v obsahu.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

342. O ÚTĚKU PŘED VOLÁNÍM A RYBĚ VCELKU (Jon a Mich 1-3)

KNIHA JONÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Literárně skvělá starozákonní novela o Jonášovi, který se dostal do ryby se vymyká z ostatních prorockých starozákonních knih, že v ní nejde o prorokova slova, ale o prorokovo jednání – to na něm demonstruje svou výpověď, to na něm předkládá svou zvěst.

Jonáš slyší překvapivé Boží slovo – vstaň a jdi pronést Mé varování do Ninive, asyrského velkoměsta, hlavního města velkostátu Asýrie. A Jonáš se zarazí –  je to nebezpečný podnik. Bůh Jonáše posílá – a Jonáš se dá na útěk, od poslání, od povinnosti, od svého Boha. Prchá opačným směrem – a text té pěkné starozákonní novely nazývá jeho prchání „sestupem“. Na útěku od Boha se vždycky sestupuje, i kdybys běžel do kopce či šplhal vzhůru po příkré skále. Jonáš své sestupování provádí důsledně – sestoupil do Jaffy, sestoupil na loď – chce se přeplavit pryč, pryč, daleko od domova, od Ninive, daleko od úkolu. A Jonášovo sestupování se nezastaví ani na lodi. Sestoupí do podpalubí – a nakonec sestoupí ještě níž, tam, kde pod lodním kýlem je voda a pod ní hloubka moře – sestoupí tak hluboko, že do ryby – ale tam už nesestoupí, tam „je sestoupen“ – tam do konce konců a na hranu dovádí Jonášův záměr a útěk Jonášův Bůh. Ukazuje mu tak absurdnost každého sestupování od Něj, od Něhož nelze nikam sestoupit, od Něhož nelze utéci; Boží úkoly nelze jen tak odhodit, Boží zavolání se těžko odmítá – protože Bůh nás, nás Jonáše, miluje a úkoly nám dává z lásky, ne z moci úřední.

Jonášovo rozhodnutí „vhoďte mě do moře“ je zoufalou rezignací na útěk, zoufalým odevzdáním se Bohu, který jej dostihl – a toto odevzdání má vliv na lodní posádku, která je tak seznámena s Jonášovým Bohem. Jonáš je na konci, v bezvýchodné situaci – a Bůh utiší bouři a poskytne velrybu, protože dokud je s Jonášem On, není žádná Jonášova situace bezvýchodná.

Tam dole, u dna, na životním i fyzickém dně volá Jonáš ke svému Bohu, přijímá od Něj svěřený úkol –  – činí to, co nebyl schopen učinit ani doma, ani v Jaffě, ani na lodi – činí to, k čemu se potřeboval dostat na dno, dostat do ryby. A Boží ryba toho rozhodnutého Jonáše dopraví zpět na pevninu, kde znovu od svého Boha vyslechne povolání ke službě – a odejde do Ninive, asyrského velkoměsta, kde provolává na ulicích Boží poselství o zániku města do čtyřiceti dnů. Nemožné, vždyť vše je v pořádku, slunce svítí, život klape jako na drátkách. No, Jonáš o tom už něco ví, něco už sám se svým Bohem prožil. A Jonášova mise má překvapivě úspěch, Ninive se obrátí k Jonášovu Bohu, Ninive přežije.

A tady, na konci té krátké starozákonní novely, se čtenář setká s Jonášovým postojem, který odhalí i důvod tehdejšího útěku – sestupu z domova až do ryby: Jonáš se prostě „bere vážně“. Jak on k tomu přijde, aby se asyrské velkoměsto obrátilo k Bohu a nic tragického se nestalo! Jak on, Jonáš, teď vypadá? Co všechno ho ta mise stála – a jak dopadla? To není fér, odpustit takovou hrůzu! A Jonášův Bůh, který Jonáše odnaučil utíkat, jej naučí ještě něčemu: lásce a odpuštění.

A tak si můžeme i dnes, ve 21. století, z té malé a poutavé starozákonní novely odnést, že od Boha se odchází jen dolů, i kdyby to vypadalo opačně; že to „dolů“ se může nepěkně protáhnout; že za každou bouří a za každým tonutím může čekat místo vody v plicích velryba jako záchranný kruh; že možná ta bouře a tonutí a velryba může být tím, co nejvíc potřebujeme my prožít a ti kolem nás, snad i ti nejbližší, vidět; dále to, že Bůh nás neúkoluje k výkonu, ale k důvěře a spoléhání; že důvěřovat a spoléhat znamená mimo jiné i „nebrat se vážně“ – jinak budeme nešťastní, zaťatí, budeme tu důvěru a spoléhání cedit s odporem „přes zuby“, z „musu“ – a bude tak mít význam pro mnohé okolo, jen ne pro nás.

Bůh miluje pohanská velkoměsta i nevěrné a zaslepené Jonáše. Miluje totiž člověka. Nejlepší, co lze udělat se svým životem, je rozběhnout se k Němu. I kdyby ta cesta vedla bouří, i kdybychom na ní počítali ztráty. Nejen Jonáš o tom něco ví.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kniha Micheáš, kniha, která je buď velmi komplikovaně strukturovaná nebo naopak seskupená téměř bez struktury, je knihou, v níž se sem a tam přelévá a vzájemně prolíná zvěst o zániku společně se zvěstí o obnovení. Prorocký formát je neobvyklý – zvěst judského proroka Micheáše se týká Severního Izraele i Judska, znovu pod Boží soud sceluje obě části nábožensky a politicky rozdělené země – a to své scelování ještě protáhne, nejprve na celý svět a pak až na konec dějin. Text té komplikované knihy je nádherný, skvělý – mám za to, že i pro dnešního čtenáře jeho českého překladu.

Důvod nadcházejícího Božího soudu, nesoucího sebou zánik i následnou obnovu, je náboženský – to říká Micheáš hned na začátku. A v tom náboženském úpadku je mezi Severním Izraelem, Judskem a všemi okolo rozdíl jen v detailech – skutečné náboženství má jen dvě polohy – s Micheášovým Bohem či proti Micheášovu Bohu; takové skutečné náboženství má jen dvě polohy: víra nebo nevěra, každá směs je pověra.

A člověkovo náboženství se přelévá do člověkovy ekonomiky a ekonomizované náboženství do mezilidských vztahů. Formálně, navenek a naoko, je nábožensky, ekonomicky i vztahově vše v pořádku, obsah (praxe) je však ve skutečnosti tragicky překroucen nebo tragicky chybí – protože pověra i nevěra sice dokáže převzít a opanovat náboženskou formu, ale obsah náboženství (a tím i ekonomiky, politiky a mezilidských vztahů) správně zorientuje jen víra.

A do té micheášovské radikální skepse náhle probleskne micheášovská radikální naděje – Bůh nás napraví, obnoví, postará se o ty, kdo Mu důvěřují navzdory vší nevěře a pověře okolo.

Ryba smrdí od hlavy, řekne ještě Micheáš v dnes otevřeném oddíle. Politické i náboženské vedení v celém tom izraelském dvoustátí ten skutečný obsah své role ztratilo, když ve svém životě připustilo pověru, dopustilo nevěru. Ten, kdo stojí v čele, má velkou zodpovědnost. Kdo stojí v čele, udává směr. A tak právě šlechta, kněží a proroci jsou ti, kvůli kterým dopadne soud a kvůli kterým přitáhne zkáza – protože jejich příklad nakazil populaci, zkazil národ, zničil zemi.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

341. O OLOVNICI V PROSPERITĚ A HRANICI V ODSTÍNECH (Am 7-9 a Abd)

KNIHA ÁMOS, KAPITOLY 7 – 9 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Boží odpověď na nevěru těch kdo, tvoří Jeho národ, by plným právem mohla být zničující. Izraelský Bůh ovšem není účetní, nepočítá „má dáti – dal“ – izraelský Bůh nesčítá, neodčítá, nedělí, izraelský Bůh miluje. A tak ani Severní Izrael neskončí v holoseči, padni komu padni. Následek nevěry sebou nesmete všechny, věrné i nevěrné – izraelský Bůh dopustí konec a zmar, v ruce má ovšem olovnici, ne kladivo – a individuální věrní tak sice budou v životě převálcováni dějinnými událostmi puštěnými izraelským Bohem ze řetězu (převálcováni úplně stejně jako individuální nevěrní), ale nebudou ztraceni, nebudou zapomenuti, individuální věrnost bude mít smysl – i kdyby třeba až za středníkem hrobu.

Taková zvěst o drtivě dopadajících důsledcích, navíc pronášená v období prosperity, které budoucnost lakuje narůžovo, a ještě navíc zahraničním prorokem, nutně popudí severoizraelské náboženské představitele – a bételský kněz jarobeámovského kultu, Amasjáš, se snaží Ámose umlčet, vytěsnit zpátky za hranice, eliminovat. A Ámos, ten judský zemědělec odvolaný svým Bohem od polí, ovcí a věštění z jater, ten amatér povolaný do prvoligového dresu se tváří v tvář nebezpečné perzekuci v cizí zemi nezalekne, vmete Amasjášovi do obličeje, jak je na tom Ámosův Bůh s Amasjášem. Když se z Božího pověření volá do náboženského, církevního lesa, není to bezpečný podnik – tehdy ani dnes; leccos může na volajícího z toho lesa vyběhnout; Husův popel končí v Rýně, Izajáš je rozpůlen, Jeremjáš ubit, Ámos varován. Ale to volání v Božím dresu je Boží podnik – a lidská vzpoura proti tomu volání může volajícího dostrkat jen k hrobu – v něm už je Boží, deponován k vítězství, ke slávě, k životu s tím Bohem, v jehož jménu volal. Na strkaného i strkajícího dříve či později hrob vycení zuby – a pro ty, kdo chodí s Bohem, je hrob „s Bohem“, ne „sbohem“.

Ámosovo proroctví je vážné a nesmlouvavé – přestože přichází v čase prosperity. Ještě se čile obchoduje, ještě se čile utiskuje, ještě se čile podvádí a zisk roste, ještě nic nenasvědčuje tomu, že konec je za dveřmi a dýchá na záda. V Severním Izraeli, v dějinách i v životech, v národním, mezinárodním i individuálně lidském rozměru. Tehdy i na konci, za Ámosova působení i v naší současnosti. A tak se ta starozákonní kniha Ámos v poslední, deváté kapitole vzepne k pohledu na konec, k pohledu na nás a za nás. I v našem dnešním světě se čile obchoduje, čile utiskuje, čile podvádí – a nejen v politice a ekonomice, i v náboženství, i v církvi. Přesto, že v naší části světa prosperujeme, je konec za dveřmi a dýchá nám na záda. Tam na konci se neschováme za kolektivní vinu, za „jinak to nešlo“. Vždy to bude individuální věrnost a individuální nevěra. Na jedny i druhé vycení zuby konec, dříve či později – a jen jedny ten konec stráví, druhé jen deponuje, protože jsou Boží.

KNIHA ABDIJÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Abdijáš je nejmenší ze starozákonních knih, je to taková pidikniha – vlastně jen několik odstavců. Starozákonní proroci často volají svá poselství proti okolním národům jako „dělostřeleckou přípravu“ k volání proti Severnímu Izraeli či Judsku – u Abdijáše jako by toto přípravné volání bylo celým obsahem knihy.

V knize Abdijáš je svět zpřehledněn, rozvržen mezi dva tábory – Jákobovce a Ezauovce, tedy zjednodušeně na ty, kdo spoléhají na Hospodina a na ty, kdo na Hospodina nespoléhají. A taková je realita i toho velkého a mnohaodstínového světa vně Abdijášovy knihy i vně Abdijášovy doby: v posledku, na konci, jsou jen dva druhy lidí – ti, kdo spoléhají na Hospodina – a ti, kdo spoléhají na cokoliv či kohokoliv jiného. Abdijáš nás učí vidět v těch odstínech jasnou hranici. Všechno to složité je vlastně jednoduché: rozhoduje to, nač a na koho v životě spoléháš. Tudy vede hranice skutečného úspěchu a neúspěchu, skutečné výhry a prohry – a když to v životě vypadá leckdy jinak, vždycky je to jen zatím, jen tady, jen před koncem.

Ta krátká Abdijášova kniha říká: život je buď – anebo. Rozhoduje to, čí jsi. Něčí tu já a ty budeme určitě. Nejen své maminky a tatínka, nejen své doby – i svého Boha nebo čehokoliv či kohokoliv jiného. Všechny alternativy tu má pod palcem Had – jen být Boží má skutečně smysl. Spoléhání rozhoduje.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

340. O MALÉ KNIZE PRO VELKÝ KONEC A NEVĚŘE NA PROVÁZKU NORMALITY (Jl 1-4 a Am 1-6)

KNIHA JÓEL, KAPITOLY 1 – 4 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Rozsahem malá starozákonní kniha Jóel je obtížně zařaditelná jak časově, tak geograficky. Zřejmě patří spíše k poexilním prorokům, tedy k Ezechielovi, Ageovi, Zacharjášovi, Malachiášovi, nicméně zcela jasné to z obsahu knihy není. My ovšem čteme jako čtenáři, ne jako badatelé nebo teologové – a dovolíme si tedy číst text s důrazem na jeho obsah, ne na jeho zařazení. Čteme-li totiž tu malou knihu Jóel jako čtenáři, zjistíme, že nás oslovuje, že rozhodně má, co by nám řekla – i po těch staletích.

Čtenář Bible si smí (je to jeho čtenářské právo) dosadit to, co čte, do vlastní situace, vlastního života. Čtenář má právo nedat se svázat konkrétním historickým kontextem doby vzniku textu – to je rozdíl mezi čtenářem a teologem. Že i teolog má mít chvíle, kdy čte jako čtenář, kdy čte „pro sebe“, jsme si už v Toulkách Knihou řekli. Otevřeš-li tedy tu malou knihu Jóel jako čtenář, zjistíš, že tě její obsah vybízí, abys jej uchopil nadčasově, nehistoricky. V době, kdy ti připadá, že všechno je na konci, tvůj život usychá a všechno se hroutí, máš možnost přijmout to jako Boží volání, jako výzvu k vyznání svých selhání, svých vin, výzvu k vyznání důvěry vůči Bohu, výzvu ke spoléhání na Něj, výzvu k očekávání Jeho zachraňujícího jednání. To, co vypadá jako konec, jako krach, bývá v životě počátkem nového, velkého začátku, pokud se místo schoulení do klubíčka a očekávání rozdrcení rozhodnu vyznat a spolehnout na Boha, držícího můj chvějící se život na své dlani.

A jako čtenáři, kteří čtou Jóelovu malou knihu ve 21. století, kdy se i ve středoevropském prostoru bortí jistoty a slyšitelně skřípe přetížená, unavená hřídel dějin, smíme já a ty nepřehlédnout další nadčasový rozměr: aplikaci principu „krach – vyznání – nový začátek“ na čtenářův svět, na dějiny, v nichž čtenář žije, na planetu, kterou čtenář obývá. Až budeme na konci (a podívej se kolem sebe, kolik nám k tomu chybí), pak je životně důležité pochopit jej jako výzvu k vyznání, výzvu k důvěře, výzvu ke spolehnutí, výzvu k návratu. Až budeme na konci, smíme za ním tušit nový začátek – a jít mu v důvěře a spoléhání vstříc i přesto, že normální, běžné, standardní bude schoulit se do klubíčka. Konec našeho světa není koncem pro ty, kdo očekávají nový začátek – jako konec Judska nebyl koncem pro ty, kdo se rozhodli nadále spoléhat na zdánlivě poraženého judského Boha. Ta malá kniha Jóel otevřeně a jednoznačně táhne spojovací linku mezi situací Jóelových současníků a čtenářem kdykoliv a kdekoliv – stejně jako spojovací linku mezi koncem dějin předexilního Judska a koncem dějin poadamovského světa. Když já a ty čteme na internetu a z televizních zpráv slyšíme ten skřípot dějinné hřídele a rachot padajících jistot, nemusíme se choulit do klubíčka svého malého soukromého světa a opevňovat se v něm pro zítřek. Lepší a jediná alternativa je rozběhnout se za Jóelovým Bohem – vyznat, důvěřovat, spolehnout se. Rozhodnout se. Nečekat. Krach světa jistě může být dál, než si myslíme – krach vlastního života nás může čekat za nejbližším rohem – a nemusí nám dopřát čas se rozhodnout.

KNIHA ÁMOS, KAPITOLY 1 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Starozákonní kniha Ámos je nejstarší prorockou knihou Starého zákona. Ámos vystupuje v období prosperity severoizraelského království a do období velkých plánů a představ volá o konci, o zmaru a  zániku, který přijde z Božího rozhodnutí. Severní Izrael je za judského proroka Ámose (tedy zahraničního proroka) sice vzdáleně limitován mocnou asyrskou civilizací, ale zatím územně expanduje, ekonomika roste, vojensko-politická spolupráce se sousedním Judskem je výborná a budoucnost, až na asyrský stín, vypadá skvěle. Do této doby velkých plánů a velkých očekávání je kdesi v Judsku povolán za proroka Ámos, zemědělec, pastýř, a – jak zajímavě v českém teologickém prostředí doložil evangelický teolog Miloš Bič – snad i drobopravec, věštec z vnitřností – o to větší musel být Ámosův obrat od komodit k Hospodinu, od ovčích drobů ke spoléhání na judského Boha, od jistoty k nebezpečí (prorokovat, sdělovat Boží postoj k lidským kombinacím je uprostřed lidí vždy nebezpečný podnik). Dříve celoizraelským a nyní především judským Bohem odvolán od života, který znal a kterému rozuměl a ve kterém se mu dařilo, přichází Ámos z Judska do Severního Izraele, aby tam nezván, neočekáván a nechtěn hovořil o zániku, zmaru a soudu v čase prosperity, v čase velkých plánů. Jde na to „od lesa“, začne proroctvím proti severoizraelským pohanským sousedům, tak získá posluchače, vzbudí jejich zájem, zaměří na sebe jejich pozornost. A pak s tím vyrukuje naplno a bez servítků – Severní Izrael není vyňat z toho velkého Božího vytýkání, Severní Izrael je ten, na koho dopadnou nejtěžší následky – právě proto, že je Boží; kde ostatní národy jsou jen Boží protivníci, severní Izrael je Bohu nevěrný, dopouští se náboženské zpronevěry – a své velké plány proto může hodit do koše. Jako lék na severoizraelskou náboženskou zpronevěru podával Bůh svému lidu výzvu za výzvou – sucho, hlad a nemoci. Ne vždy je sucho, hlad či nemoc v životě toho, kdo se vydal za Ámosovým Bohem, útokem nepřítele – může jít o lék, podávaný z lásky milujícím Bohem, aby se menší problém stal potřebným argumentem pro náš návrat k Němu, jako prevence fatálních následků naší nevěry.

A tak je i Ámosovo vystoupení voláním k návratu, ne konstatováním konce. Náboženská nevěra vedla k sociálnímu útisku, ke společenské zpronevěře – právě náboženství je základem všech politik, ekonomické, sociální, územní i kulturní, tehdy i dnes – jakkoliv se nám to dnes může zdát nemožné. Při bližším zkoumání například zjistíme, jak mnoho z podstaty našich dnešních dílčích politik má své kořeny v rozchodu s náboženstvím v období francouzské revoluce na přelomu 18.a 19. století. Náboženská zpronevěra je místo, kde se všechno ostatní pokřiví a zkroutí – náboženství je místo, odkud může začít skutečná náprava, rovnání sociální politiky i ekonomiky (i kultury, protože kultura jen komentuje jí dostupnou skutečnost).

Ámos tu severoizraelskou náboženskou zpronevěru pojmenuje – opustili jste Hospodina, vašeho a mého Boha, zaměnili jste Jej za Jarobeámův samařský kult a za alternativní pohanská náboženství, ale nedošlo vám to, pořád se cítíte být pravověrní a očekáváte slavný Boží příchod a své povolání do slávy. Náboženská nevěra oslepuje a ohlušuje, kdo se jí dopouští, nemusí si to uvědomovat, protože přestal přemýšlet, přestal rozlišovat, zvykl si a povýšil formu nad obsah. Žijeme dnes sedmadvacet staletí po Ámosovi a jeho zahraniční prorocké misi – a jsme stejně ochotni stát se loutkami nevěry oslepenými formou náboženství, loutkami nevěry ukolébanými nenáboženskými názvy všech těch našich náboženských alternativ, a za naše provázky tahá sobectví a pýcha, braní se vážně, lhaní do kapsy a Had. Je jedno, jak vzletně tomu říkáš, jak normální ti to přijde – musíš se vrátit, jinak zahyneš, říká i nám do uší a srdce ten tehdejší prorok Ámos.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

339. O OPAKOVÁNÍCH PRO DŮLEŽITOST A LASKAVÉM VYKŘIČNÍKU (Oz 4-10 a Oz 11-14)

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 4 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Opakování je matkou moudrosti, proto se pořád opakují, ústy dalších a dalších proroků, důvody a důsledky Božího dopuštění národních konců – jak v Severním Izraeli, tak v Judsku – četli jsme to u Izajáše i Jeremjáše, zopakoval nám to Ezechiel, nyní si znovu opakujeme s Ozeášem – a není to ještě naposled. Ta opakování, pronášená různými ústy z mírně různých úhlů nám mají připomenout, že tohle je důležité, tohle je zásadní – nejen pro obyvatele těch dvou důsledkům propadlých náboženských států (Severního Izraele a Judska), ale i pro nás, pro nás dnes a tady. Přešla dlouhá řada staletí, ale člověk ani Bůh se nezměnili – mění se jen kulisy okolo. I když chodíš v GoreTexu, v kapse máš telefon a na očích Googlebrýle, pořád žiješ tady, na téhle planetě – a pořád tu foukají stejné větry a prší na tebe stejná pokušení, jako tehdy – jen Hadem jinak nasvícená, nakašírovaná, tobě na míru, abys jim rozuměl, aby tě oslovily, aby sis vybral.

A tak si dnes u Ozeáše všimni a odnes sebou do svého dneška:

Že kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství jsou součástí i tvého světa – a tváří se často jako „dobré hospodaření“ (ty krádeže) nebo jako „to, co je normální“ (cizoložství).

Že ty kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství jsou důsledkem odklonu od spoléhání na izraelského a judského Hospodina, důsledkem příklonu k alternativním kultům. Neexistuje prázdný, nenáboženský prostor kolem života, neexistuje náboženské vakuum – můžeš se orientovat, stejně jako starozákonní Severoizraelec či Judejec, buď na Ozeášovu Bohu, nebo na někom či něčem jiném – ale nezávislý nikdy nebudeš, to je bláhovost. Buď ti naplní hlavu, srdce a život Ozeášův Bůh, protože mu je otevřeš, nebo se ti do nich natlačí, zván či nezván, kdejaký Moloch, Baal, keltství, slovanství, buddhismus, ateismus (i to je druh náboženství), okultismus, magie, spoléhání na sebe (sám sobě bohem), cokoliv – Had ti dá možnosti, ty si vybereš. Z těch starozákonních opakování zjistíš, že Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel i Ozeáš považují náboženskou nevěru za skutečně zásadní problém.

Že kněží, náboženská struktura, která má volat k Ozeášovu Bohu a dávat náboženské důvěře tvar, ve svém poslání tragicky selhala – a ani to není atribut výhradně té doby a toho místa. Ne všichni, kdo tady z povolání zajišťují dnešní náboženský provoz, se orientují v tom, co je forma a co obsah, čemu dát přednost a nač se zaměřit. Těch orientovaných a skutečně na Ozeášova Boha spoléhajících kněží je i dnes spíš méně, než více – a tak, stejně jako starozákonní lidé tehdy, i internetoví lidé dnes potřebují zapojit do vztahu s Ozeášovým Bohem vlastní hlavu, vlastní srdce, vlastní kolena a nespoléhat se alibisticky na ty, kdo jsou za to, aby ukazovali cestu, placeni.

Že cestou k návratu je opustit alternativy, spolehnout se na Ozeášova Hospodina, otevřít uši prorokům – neříkej, že žádného neznáš, podívej co jich máš k dispozici pro své oči a uši a hlavu a srdce v Bibli na stole.

Že každá hostina jednou končí a spokojený život s náboženskými alternativami bude vystaven zkáze a zmaru, protože náboženská nevěra přináší důsledky, které se přelévají z náboženství do dějin. Zdaleka ne každá generace prožije takový zmar – ale každá generace žije své náboženství pod vahou důsledků, které tato volba a výběr přináší – i když se třeba projeví až za hrobem.

Že tam na konci, až se dnešek zhroutí jako domeček z karet a zítřek už nepřijde, bude na tom, jak sis vybral a na čem ses orientoval, záviset všechno, úplně všechno. Věnuješ pozornost tomu, co si vybíráš?

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 11 – 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Rozpoznat sám sebe a svůj život v té čtvrté až desáté kapitole starozákonní knihy Ozeáš, které jsme otevřeli minule, je možná nepříjemné, zarážející, obviňující – ale není to tragédie. Náhlý či pozvolný krach tvého vztahu k Ozeášovu Bohu není nic, s čím by Ozeášův Bůh z tvé strany nepočítal, a nač by se nepřipravil. Jedním si může být Ozeášův posluchač i dnešní čtenář jistý – dopad důsledků odklonu od Hospodina nemá zničit, ale má obnovit – i když to třeba musí bolet, protože nic jiného s námi už neotřese. V kapitolách jedenácté až čtrnácté je opět, hlasitě, svědomitě a s láskyplnou srozumitelností opakováno – Ozeášovu Bohu o tebe jde. Ozeášův Bůh tě miluje. Všechno, co Ozeášův Bůh dělá, dělá pro tebe – a protože On žije realitou a ty mžouráš v iluzi, ne vždy Jeho jednání rozumíš a ne vždy je považuješ za spravedlivé a konstruktivní. A to poselství o milujícím a z lásky činném Bohu svým posluchačům i nám čtenářům sděluje Ozeáš, chodící ilustrace, který demonstrativně vsadil na Hospodina (jak jsme četli v prvních třech ozeášovských kapitolách) všechno a hlasitě a stálo ho to hodně.

A tak klíčovou zvěstí Ozeášovy starozákonní knihy není: „Přijde soud, protože…“, nýbrž „Bůh nás miluje, proto…“ Ty tři úvodní kapitoly představí závažnost Ozeášovy prorocké zvěsti, zjednají jí pozornost; sedm středových kapitol pojmenuje problém, konfrontují s ním jak posluchače, tak čtenáře, protože je smrtelně vážný a nadčasový; čtyři závěrečné kapitoly zavolají k návratu, k novému začátku, k uzdravení vztahu, ke spolehnutí na milujícího Boha, i když je nucen vzít nám hračky a zbořit to, k čemu se nezdravě upínáme – protože jen tak jsme schopni začít znovu.

Kniha Ozeáš slouží posluchači a čtenáři k orientaci ve složitých dobách a složitých krizích důvěry, krizích spoléhání. Často se do těch krizí posluchač i čtenář dostává plíživě, pomalu, nepozorovatelně a s dobrým úmyslem. Kniha Ozeáš určuje problém a dává perspektivu, ukazuje směr – a Ozeáš za tu směrovku pro nás platí, cáluje vlastním rodinným životem, abychom ji nepřehlédli, abychom kolem ní nevšímavě nepřešli. Je to relativně malá, ve srovnání s jinými relativně nepříliš významná starozákonní kniha – ale představuje vykřičník, vetknutý do starozákonního souboru Ozeášovým Bohem z lásky; z lásky pro mne, z lásky pro tebe.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

338. O ZLATONCE V KONZERVĚ A CENOVCE ZE ZLATA (Dan 7-12 a Oz 1-3)

KNIHA DANIEL, KAPITOLY 7 – 12 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V druhé polovině starozákonní knihy Daniel, v těch závěrečných šesti kapitolách, se před čtenářem objeví obtížně schůdný terén: prorocká vidění, modlitba a prorocká odpověď na ni, výklad prorockých vidění – to vše sestaveno z řady obrazů, které se navzájem prolínají a jsou historicky obtížně uchopitelné. I zde, stejně jako v druhé kapitole, se může soudobý čtenář opřít o jistotu rozpoznání starověkého Říma (ve čtvrtém zvířeti ze sedmé kapitoly), tato jistota ovšem nevede k jednoznačnému závěru jako v kapitole druhé – zde v sedmé kapitole po historické identifikaci čtvrtého zvířete nastává dění, jemuž čtenář nerozumí a nedokáže si z něj odnést jednoznačný výtěžek pro svůj život. Těch závěrečných šest kapitol totiž není primárně určeno pro čtenáře jako osobu, ale pro čtenáře jako skupinu, pro církev, a ne pro každou církev, nýbrž pro církev na konci, tak tomu jako Trabant rozumím. Nemyslím si, že je možné odbýt těch šest kapitol tím, že autor knihy Daniel žil o několik staletí později, než do jakého časového rámce situuje svou knihu, a že tedy v těch závěrečných šesti kapitolách jde o pozpátku psané dějiny tamního regionu – považuji takový výklad za svévolný únik od tíhy zvěsti, za nedostatek pokory před textem, za troufalé přecenění nástrojů, jimiž soudobý vykladač disponuje. Těch šest kapitol nelze odpreparovat a domestikovat poukazem na problematické autorství – těch šest kapitol je nutné přijmout jako Boží slovo – jako Boží slovo do situace, do níž se samo určuje devátým veršem dvanácté kapitoly – na konec, na závěr dějin. Těch šest kapitol se v závěru dějin, na konci, otevře jako zlatonka v ústech Harryho Pottera v bradavickém lese (kdo ten příběh neznáte, odpusťte nečitelnou ilustraci). Těch šest kapitol je ve Starém zákoně a našich Biblích zapouzdřeno jako konzerva, kterou neotevře čtenář, ale církev, která tam na konci, možná je to dnes, možná zítra a možná to začalo už včera, rozpozná v těch těžkých prorockých látkách historii, rozvine se před ní obraz doby, v níž se nachází, kde minulost bude jednoznačně identifikovat přítomnost a těm na konci to umožní vytrvat, pronést svou víru, svou důvěru, své spoléhání na Danielova Boha až tak, kde bude cenit zuby konec, až do těch zubů – a až za ně. A než to nastane, máme těch šest kapitol sbalených v batohu Knihy, kterou máme v knihovně, a kromě nich máme v tom batohu stovky kapitol jiných, otevřených, nezaletovaných do konzervy – a máme je číst, otevírat, ne je nechávat v knihovně, za sklem, pro „až jednou“, pro „až jindy“.

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Prorok Ozeáš patří k předchůdcům proroka Izajáše – na začátek řady proroků, angažujících se ve varováních severoizraelskému království – Ozeáš, Amos, Micheáš, Izajáš. Je povolán jako živá ilustrace, má demonstrovat vzájemný vztah Hospodina a Jeho lidu – a svůj život má této ilustraci podřídit, ztratit jej pro svého Boha, předat Jemu své plány, očekávání a sny a vzít od Něj a realizovat pro něj ty Jeho. Tím je Ozeáš, první z malých proroků, velký – je monumentálním majákem pro všechny, kdo jsou v každé generaci těmi, kdo chtějí být Boží – je cenovkou, upozorněním, že vzdát se sám sebe a přijmout Boží plán (ať je jakýkoliv) pro svůj konkrétní život je základem životní, existenciální sázky na izraelského Hospodina, Ozeášova Boha (a pro nás dnes má tato sázka charakter sázky na Ježíše, který je Kristus). Spoléhání má svou cenu, za spoléhání se platí, inkasuje tu svět a zvyk a Had – a to všechno ti obrátí kapsy, zruinuje tě po svém a pro sebe – a ty jim to rád dovolíš, jako Ozeáš, protože tvoje životní měna, tvoje životní tvrdá valuta je jinde – je tam, kde je tvůj Bůh, je u Něho a od Něho. Svou důvěru a své spoléhání vyjádříš právě rezignací na svůj životní projekt a přijetím toho Božího projektu pro tvůj život – a ten ti je ušit na míru a nikdy není přes ni, i když se to může pod tíhou okolností zdát – a vždycky stojí za to, i když stojí hodně, i když stojí všechno.

Boží plán pro Ozeášův život je ilustrace, prorocká ilustrace vztahu Hospodina a Jeho lidu – a tak se Ozeáš žení s nevěstkou a Ozeášův Bůh Ozeášovými ústy komentuje Ozeášovo manželství i otcovství a demonstruje na něm skutečný poměr Izraele ke svému Bohu a izraelského Boha ke svému Izraeli. Ozeáš žije, aby ilustroval – napohled je to málo, obrovská ztráta, ve skutečnosti hodně, životní zisk.

Vsadit na Hospodina v Ozeášově nebo mém a tvém světě neznamená zajistit se pro budoucnost, pojistit si přítomnost a vyprat si minulost. Vsadit na Hospodina v Ozeášově nebo mém a tvém světě znamená zapomenout na sebe a dát se k dispozici Ozeášovu Bohu nebo Ježíši, který je Kristus (obojí je totéž rozhodnutí a v podstatě trojičního tajemství i tentýž disponent) – ať to stojí, co to stojí, ať na tom prodělám nejen své sny, představy a plány o vlastním životě, ale třeba i dům, ale třeba i kalhoty, třeba i kůži, třeba i hrdlo. Takhle čtu jako jako soudobý čtenář poselství prvních tří kapitol starozákonní knihy Ozeáš, kapitol, které pro soudobého čtenáře, zvyklého na to, že normální je „brát se vážně“, mají cenu zlata.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

337. O PŘEPOČTENÝCH POČTECH A PECI Z TESÁKŮ (Dan 5 a Dan 6)

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 5 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Nebúkadnesar už na babylónském trůně nesedí, zemřel. I Daniel zestárl. Král Belšasar, poslední babylónský král, vládne obleženému městu – Babylón obklíčili Médové a Peršané, přitáhla na něj válečná moc onoho krále Kýra, o kterém jsme četli ve starozákonní knize Izajáš jako o nástroji, který Bůh použije. Král Belšasar je v pevném městě, v nedobytném Babylóně. Pevně věří, že si obléhatelé na těch velkolepých hradbách vylámou zuby, a aby pevně věřili i jeho hodnostáři, uspořádá pro ně v královském paláci obleženého města královskou hostinu, královskou pitku. Nechá dokonce přinést posvátné nádoby ukořistěné v chrámu judského Boha a do nich rozlévají stolovníkům víno. Když se pak znenadání objeví nápis na zdi v jazyce, který nelze přečíst, náhle vystřízlivělý král se vyděsí, uvědomí si, že je jen král, ne svrchovaný Pán. A tak poslední babylónský král v poslední noci babylónské říše a svého života královsky zaplatí zlatem a vysokým úřadem každému, kdo mu ten strašlivý nápis přečte. Elita babylónské vědy a babylónské magie si ovšem nedokáže s nápisem poradit – nebo si nechce pálit prsty s obleženým králem, jehož odměna a úřad se v případě porážky mohou stát obdarovanému smyčkou na hrdle. A tak je před obleženého krále přiveden zestárlý Daniel, úředník na penzi, osvědčený vykladač. Na nabídku obleženého krále, čím vším jej zahrne, když mu nápis vyloží, odpoví Daniel jednoznačným odmítnutím – nic od té vystrašené osoby v královském oděvu nepřijme. Daniel není babylónský magik, ale judský Boží muž – nejenže má odvahu vyložit králi nápis na zdi, ještě jej poučí o životní zkušenosti velkého krále Nebúkadnesara s Danielovým Bohem a o kontrastu, jaký je mezi někdejším Nebúkadnesarovým ponížením a současným Belšasarovým velikášstvím. Král Belšasar se chvástavě odvážil chovat jako bůh, proto mu skutečný Bůh připomíná, kým Belšasar skutečně je – obleženým králem na konci života, člověkem v Boží ruce, kterou odmítá vidět. Ještě téže noci je nedobytný Babylón dobyt, protože Kýrův válečný štáb identifikoval nejslabší místo babylónské obrany – řeku Eufrat – a nad městem odklonil její tok, takže ztratila svou obrannou funkci a umožnila průnik médoperských vojsk do města (nebo se, podle jiných zdrojů, domluvili Kýrovi agenti s babylónskou opozicí, která Kýrovu vojsku město bez boje vydala). Kýros je nástrojem v Boží ruce, to ten zdánlivě poražený Bůh malého a dávno poraženého Judska přepisuje životy, mapy a dějiny. Daniel přežil velkého babylónského krále Nebúkadnesara i mocenské turbulence a rychlá střídání na babylónském trůnu po jeho smrti, i posledního babylónského krále Belšasara. Za prvního z těch zmíněných králů byl Babylón hegemonem tamního civilizačního okruhu, zlatou hlavou tehdejšího světa, za posledního zmizel z dějin – a oba póly lze vtěsnat do délky jednoho lidského života (a ještě zbude). A tak je tehdy i dnes krátkozraké hledět na minulost a současnost a odhadovat podle nich budoucnost – budoucnost je v Boží ruce, ne v lidském budování a lidských předpokladech. Nezáleží na tom, jak vysoko sedíš a jak pevné máš hradby – záleží na tom, zda spoléháš na judského Boha a na tom spoléhání stavíš svou současnost, ať už byla minulost jakákoliv, třeba poražená a ať se budoucnost jeví jakkoliv černě. Judský Bůh je i dnes, podobně jako tehdy, tím, s kým se tu nepočítá – a přesto je poslední instancí, svrchovaným Pánem, píšícím do map, do dějin, do životů a na zdi. Nepočítat s Ním znamená se přepočítat – nepočítat s Ním znamená počítat jako poslední babylónský král.

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Danielova ohnivá pec (srovnej s 3. kapitolou stejnojmenné knihy) má podobu lví tlamy. Důvody, proč Danielova víra čelí lvím zubům, jsou po staletí stejné jako ty, kterými jsou dodnes osočováni následovníci Danielova Boha: neklanějí se ničemu a nikomu než svému Bohu, tomu judskému Hospodinu; tomu zdánlivě poraženému, který přesto žije. Za těžkostmi těch, kdo věří Danielovu Bohu, často stojí jejich neskladnost, resp. neskladnost jejich víry; vyčnívá z každého obalu, protrhne každý maskovací pytel, nedá se nasoukat do krabičky a použít v případě potřeby, nedá se zavřít za dveře kostela, za dveře bytu, pěkně do soukroma, bezpečně, tiše. Víra následovníků Danielova Boha je prostě v jejich životech a na jejich životech vidět – nebo není vůbec. Když je, vidět prostě je – a ta zřetelnost znepokojuje ty okolo; znepokojenost okolí činí takovou víru nebezpečnou – řadu staletí zpátky v dobytém Babylóně i v současných Čechách, na Slovensku, v Holandsku, Kanadě či Zimbabwe.

A tak Daniel končí ve lví jámě, ve své variantě „ohnivé pece“ – a těch variant, vynalézavě připravovaných pro následovníky Danielova Boha jejich znepokojeným okolím, může být opravdu široká škála, od ekonomického útisku přes psychologický útlak až po skutečné ohrožení života, třeba i hladovými lvy, jak se o tom přesvědčila řada následovníků Ježíše, který je Kristus, Syna Danielova Boha, v římských arénách. Daniel ovšem svou životní noc, noc s hladovými lvy přežije, k radosti toho zneužitého krále Darjaveše a k poučení nás ostatních. K poučení o tom, že víra je nebezpečný podnik, který stojí za to, i kdyby měl končit ve lví tlamě. K poučení o tom, že Danielův Bůh umí nejen králům, ale i lvům zavírat ústa – a skutečnost, že to v římských, českých, kanadských či zimbabwských arénách obvykle nedělá, je svobodné rozhodnutí (z jistě dobrých důvodů, protože život není to hlavní, oč se tu hraje) – ne bezmocnost. A ve spojení se stínovou, velmi podobnou třetí kapitolou knihy Daniel svědčí ta dnešní kapitola společně o tom, že víra, skutečná víra, skutečně počítá se svým „i kdyby ne“. I kdyby ne! A čtenář si může být jistý – jednou budu další na řadě, jsem v pořadníku, i kdyby mě nevybrali. Víru prostě neschovám – a pokud schovám, nebyla to víra.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

336. O I KDYBY NE A VELKOKRÁLI NARUBY (Dan 3 a Dan 4)

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Nebúkadnesar je králem světové velmoci a jako takový se velmocensky projevuje – buduje. Kromě města a říše, které rozšiřuje a zvelebuje, věnuje se rovněž budování kultu – a tak na dnes již blíže neurčitelné pláni Dúra nechá postavit monumentální zlatou sochu, která má být slavnostně zasvěcena některému z babylónských božstev. To zasvěcení bude rovněž monumentální, vždyť jsme ve starověku. Instalace a zasvěcení takové sochy je příležitostí pro demonstraci loajality: všichni, kdo v říši něco znamenají, povinně přijdou a na smluvený signál sebou před sochou hodí do prachu, položí se na zem, což je nejvyšším projevem úcty. Pro ty případné neloajální, pro případné vzpurné jsou jako alternativa k povinnému uctívání připraveny plameny roztopené pece – jsme přece ve starověku. A tak se celé zástupy loajálních klanějí – vždyť o nic nejde, pár padnutí na zem před nějakou sochou přece nikomu neublíží. Daniel a jeho tři přátelé ovšem vědí, že judský Bůh je Bohem jediným a že vzdát úctu náboženskému symbolu znamená mnohem víc, než jen uvést do pohybu klouby a svaly. Daniel a jeho tři přátelé vědí, že ve světě i v životě jde o náboženství a v náboženství že tedy jde o životní volbu, o životní rozhodnutí – a oni už se rozhodli, důvěřují judskému Bohu a spoléhají na něj, socha nesocha, král nekrál, pec nepec. A tak riskují kariéru i hrdlo a monumentální demonstrace loajality se neúčastní.

Daniel a jeho druhové mají ovšem pečlivé nepřátele, ty, kteří byli zahanbeni Danielovým výkladem králova snu z minulé kapitoly. Ti si pečlivě všímají, co Daniel a jeho přátelé dělají, i co nedělají. A tak přichází udání (na Daniela se zřejmě neodváží, udávají tedy alespoň jeho přátele). Danielovi přátelé jsou deportováni před krále a osobně králem vyzváni k projevu loajality. Pokloňte se mé soše a vše bude v pořádku. Nic víc po vás nechci. Je tak těžké respektovat v takové maličkosti svého krále? Na jednu misku vah položte prostý pohyb svalů a kloubů, prosté padnutí na tvář ke vzdání úcty, na tu druhou vložte představu horké smrti v rozpálené peci. Stojí vám to za to? Já jsem Nebúkadnesar, babylónský král, všude kolem jsou mí vojáci a služebníci, pec je roztopená a po ruce, každý bůh je tu bez šance, i ten váš Bůh. Tak pochopte svoji situaci, padněte před sochou a smažeme to, nebudeme si tím kazit já trávení a vy kariéru. Ten starověký krutovládce Nebúkadnesar je ke třem svým oblíbeným úředníkům shovívavý a vstřícný, uvědomuje si, že Danielův Bůh vyložil (a zřejmě i seslal) jeho nedávný zneklidňující sen. Nebúkadnesar není dnešní, není naiva, dokáže zahlédnout, že za tím udáním není loajalita hvězdopravců, ale touha uškodit Danielovi a zničit jeho tři přátele. Přece nepůjde on, král, těm zamindrákovaným hvězdopravcům na ruku? Daniel i jeho přátelé svou loajalitu již prokázali, král by se bez jejich úklony před sochou klidně obešel – ale teď jsou na něj upřeny oči udavačů i všech okolo, teď nemůže ukázat slabost, teď jde o něj, ne o ty tři.

Danielovi přátelé také nejsou dnešní, nejsou naivní, vědí, oč kdo hraje a dobře si uvědomují, co je v banku. Vidí, jak jim král nabízí východisko, jak jim otvírá cestu, jak je nechce spálit a vyhovět tak žalobcům. Vědí, že proti jedné náboženské úkloně je na druhé misce vah život, který sotva začali žít, kariéra, která se slibně rozjíždí, králova přízeň, nyní zcela zjevná. Vědí, že stojí v okamžiku životní volby, buď anebo, život nebo smrt. Rozhodují se jako by neměli alternativu. Náboženskou úklonu za alternativu nepovažují. Vhoď nás do pece králi, protože se žádné soše nepokloníme. Vzdát náboženskou úctu není maličkost, tu my vzdáváme jen svému, judskému Bohu. On má v ruce náš život i naši smrt, ne ty, králi. Na Něj se spolehneme, ne na tebe. Věříme, že náš Bůh nás vysvobodí z tvé pece i z tvých rukou. Ale je možné, že ne. I kdyby ne, budeme stát za svým Bohem – i když nás to bude stát život. A král Nebúkadnesar, tolik se snažící o kompromis, je nepředstavitelně uražen.

Do přetopené rozpálené pece vhodí eskorta tři Danielovy přátele – a sama vzplane, tak velký je to žár. Na rozdíl od eskorty ovšem nezahoří ti tři – volně se procházejí uprostřed pece s jakýmsi průvodcem, zjevně náboženského původu. Na královo zavolání vycházejí ti tři z pece a jsou podrobeni důkladné prohlídce – oheň neuškodil ani jim, ani jejich oděvu. Nejen oheň, ale ani kouř. Judský Bůh je důsledný.

Starověký král reaguje královsky – všichni jsou povinni klanět se (mimo jiné) i judskému Bohu. Neuctivost vůči judskému Bohu má být přísně trestána ztrátou hrdla i majetku. Tři přátelé jsou ve své kariéře posunuti nahoru a král je spokojený.

Když se podíváš kolem sebe, pozorně podíváš, zjistíš, že já i ty žijeme své životy na pláni Dúra. Ta veliká kulatá pláň s městy a horami, řekami a oceány je hustě poseta celou řadou náboženských soch a sošek, z nichž některé mají nenáboženský vzhled úspěchu, výkonu, slávy, zdraví a vůbec všeho, čemu lze obětovat život. Uvést svaly a klouby do pohybu je jednoduché a nestojí to víc, než pár kalorií. Ohnivá pec, roztopená Hadova kremační pec čeká na konci všechny, nemáš alternativu. Přesto není jedno, před čím a před kým padáš v životě na tvář, čemu a komu se v životě klaníš. Na misce vah snadno převáží riziko ztráty všeho toho, na čem tu zdravě i nezdravě lpíme, nad rizikem nedůvěry či nevěry Danielovu Bohu. Do toho k nám bude znít uklidňující hlas našeho okolí, těch, které máme rádi, těch, na které obvykle dáme – vždyť oč jde, ne? Pohneš svaly, pohneš klouby, vždyť se zase narovnáš.

Měj odvahu nehledět na jazýček vah, vychýlený v neprospěch neúklony, měj odvahu nenaslouchat slibnému sykotu kompromisů a alternativ. Měj odvahu důvěřovat Bohu, spoléhat se na Něj. Měj odvahu říct: i kdyby ne. I kdyby ne! Jak se věci skutečně měly, se pozná až na konci, až tam, kde místo kompromisů a alternativ syčí hořák kremační pece.

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 4 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Zvláštní příběh obsahuje dnes otevřená kapitola! Současný, moderní čtenář si může dovolit číst ji, jak stojí a leží, neptat se po historických důkazech a po způsobu vzniku textu, nápadně podobného některým částem starých babylónských spisů. Otázky máme klást smyslu příběhu, ne jeho konkrétní realizaci – protože ten příběh, ne jeho konkrétní měřitelné parametry, nás má oslovit. Je to luxus, který si smí dovolit právě čtenář, který čte pro sebe a pro svůj život, nebo (ve srovnání se čtenářem ovšem již méně) teolog, který má respekt a pokoru před řadou staletí mezi sebou a textem. Bible je ovšem psána pro čtenáře, ne pro teology – ti k ní přišli jako k předmětu své vědy jaksi sekundárně, jaksi navíc, aby čtenářům pomohli udržet směr, orientaci a původní zvěstnou linku i v proměnách doby, kultury a jazyka (a činí tak často se zápalem, odvahou a zodpovědností). Dovolme si luxus číst dnešní zvláštní kapitolu jako čtenáři, ať jsme kdokoliv.

Nebúkadnesar, babylónský velkokrál, nečekaně zde v roli vypravěče, má opět sen, s nímž si neví rady – tedy se o něm radí, s vědci a esoteriky, kteří ho obklopují. Sen je ovšem natolik závažný a návodný, že by jeho výklad nutně přinesl královu nevoli –  a nevole velkokrále je prostě velkonevole. A tak každý z těch, komu král sen vypráví, drží raději ústa a krok, než aby radil. Proto si král opět povolává Daniela, judského přesídlence, který u jeho dvora z vůle judského Boha dělá velkou kariéru a drobné potíže. Daniel si servítky nebere, Daniel se víc bojí svého Boha než velkokrále: ten sen byl o tobě, králi. Budeš skácen, spadneš z výšky, Bůh ti rozbije nos, abys pochopil něco životně důležitého – že jsi velkokrál ne díky svému výkonu, ale z Jeho vůle. A pokud ti mohu já, Daniel, tvůj úředník radit, králi – tady už Daniel zachází opravdu hodně daleko – ber se méně vážně a vnímej starosti druhých, přijdi na to sám, bez takové lekce.

Po roce, kdy král žije dál jako velkokrál a ne jako ten, kdo si uvědomuje realitu, se sen naplňuje. Ve chvíli nejvyššího královského sebeuvědomění je král sražen, přichází o rozum, je izolován ve volné přírodě, žije jako zvíře, sedm let – pak se mu rozum i trůn vrací. Je jiným člověkem, už nebere vážně sebe, ale onoho Boha – opustil iluzi, usadil se v realitě.

Jak mám s tím příběhem jako čtenář naložit? Zachovat se podle Danielovy rady. Ať jsi velkokrál, malokrál, advokát, lékař, úředník, řemeslník, politik, farář, zaměstnaný, penzista, nezaměstnaný nebo snad bezdomovec, starý či mladý, zdravý či nemocný – ber se méně vážně a udělej si čas a prostor na starost o druhé. Brát se méně vážně se nemáme jen tak z plezíru, ale proto, že budeme brát více vážně Danielova Boha. Je snadné žít v iluzi, sám si projektovat plány a cíle, náboženství, čas a ekonomiku podle osobního vkusu. Pořád je to iluze, které jednou odzvoní, nejpozději tehdy, až odzvoní nám. Žít realitou znamená nechat Danielova Boha, aby nám předestřel plány a cíle, náboženství, čas a ekonomiku podle svého vkusu – a pozval nás je v našem životě realizovat tím, že se na Něj spolehneme, že na Něj vsadíme, že ve střetu s nepochopením a třeba i útiskem okolí (protože život v realitě vždycky irituje ty, kdo žijí v iluzi) budeme nejvážněji brát právě Jeho. Ne proto, že bychom jinak přišli o rozum a trůn, nejsme Nebúkadnesar – ale proto, že je to jediné, co stojí za to i poté, co nám odzvoní; život v realitě činí z hrobu destinaci, která má budoucnost.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

335. O VELKOMOCI VE VELKOSVĚTĚ A SOŠE, KTERÁ TIKÁ (Dan 1 a Dan 2)

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 1 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Starozákonní kniha Daniel, kterou dnes poprvé společně otevřeme, je knihou zvláštní. Vymyká se z řady prorockých knih, zařazených v Bibli na závěr Starého zákona, mezi knihu Píseň písní a první knihu Nového zákona, Matoušovo evangelium. Ta závěrečná řádka šestnácti knih sestává ze tří spisů tzv. „větších“ či „velkých“ proroků (rozsahem textu, ne významem) – Izajáše, Jeremjáše a Ezechiela – a dvanácti proroků rozsahem textu „menších“ či „malých“ – od Ozeáše po Malachiáše. Kniha Daniel je sem vřazena jako čtvrtý „větší“ či „velký“ prorok – ač rozsahem odpovídá spíše prorokům „menším“ – a židovské třídílné základní třídění starozákonních knih (Tóra, Proroci, Spisy) řadí knihu Daniel ke „Spisům“, ne mezi „Proroky“. Kniha Daniel je totiž zvláštní a obtížně zařaditelná – historicky, teologicky, literárně. Hovoří se v ní dvěma jazyky – hebrejsky a aramejsky, najdeme v ní celek vypravěčský a celek apokalyptický – a oba zmíněné jazyky se těmito celky prolínají, nepatří jeden k jednomu a druhý k druhému. Historicky snad určitelné dění se zdá popírat dobu prohlašovaného sepsání – a teologie je sice fascinující, ale ne obvyklá. Nic z toho nás ovšem – jako čtenáře – nemusí trápit. Pro nás jako čtenáře je kniha Daniel další knihou v řadě – a historické, literární a teologické spory smíme ponechat teologům – my jsme jen čtenáři, ne více, ne méně. Čtenář, a dokonce i čtenář teolog, když čte knihu Daniel či kteroukoliv jinou biblickou knihu „sám pro sebe“, si může a má dovolit luxus čtenáře – číst, jak ten text stojí a leží; nehodnotit text, ale sám se nechat hodnotit, orientovat a motivovat textem. A takto budeme ke knize Daniel v Toulkách Knihou přistupovat, protože ji čteme jako čtenáři, kteří si z ní mají odnést oslovení pro svůj život, ne jako teologové, jejichž práce je zkoumat, vyhodnocovat a následně interpretovat, k čemu došli. Bible je sepsána pro čtenáře – teologie ji smí uchopit až následně. Budeme tedy číst.

Daniel je jedním z těch, kdo byli z Judska deportováni do Babylóna v první velké deportační vlně, po porážce judského krále Jójakíma. Jako mladý muž, příslušník judské šlechty (proto byl ostatně deportován, jako záruka judské poddanosti) se stává součástí babylónského dvora, přichází do širšího okruhu dvořanů babylónského krále. Má být asimilován, má se z něj stát Babylóňan. Dostává nové jméno, vyjadřující poddanost babylónskému božstvu, on i jeho tři přátelé, spolu s nimi je převychováván babylónským školstvím. A pak na sebe narazí babylónský náboženský stravovací požadavek (protože jídlo má nejen ve starověku jako důležitá součást života i náboženské pozadí) a stravovací požadavek judského náboženství. Oba náboženské systémy na sebe neúprosně narazí, protože ten zdánlivě poražený judský Bůh se nebratříčkuje se zdánlivě vítěznými babylónskými bůžky a trvá na svém pohledu na věc. Daniel se musí rozhodnout, kdo je a na čí straně stojí. On i jeho tři přátelé se rozhodují spolehnout na zdánlivě poraženého judského Boha a jít do rizika, že vzepřením se králově vůli přijdou o kariéru, o budoucnost, možná o hlavu (vždyť taková přetahovaná s králem se může nepěkně zvrtnout). Daniel a jeho tři přátelé provedou svou věc důsledně, ale chytře, diplomaticky – a ten zdánlivě poražený judský Bůh jejich spolehnutí se na Něj uprostřed babylónského velkosvěta přikryje a podpoří svou velkomocí. Ti tři mládenci a Daniel v té babylónské převýchově vyniknou, aniž musí realizovat náboženské kompromisy, ustupovat ze svého spoléhání na judského Boha v tom babylónském velkosvětě. S judským Bohem nepřijdou o babylónskou kariéru, naopak – to judský Bůh jim k ní otevře dveře, protože s těmi čtyřmi a jejich babylónskou kariérou má plán, který oni umožní realizovat tím, že se na svého judského Boha spoléhají. O spoléhání v životě běží, ne o tu kariéru – ať se srazí náboženství babylónské s judským tehdy nebo hadovské s křesťanským dnes. Jedním si můžeš být jistý – v té srážce jde vždycky o tebe, o tvé rozhodnutí, o tvé spolehnutí, o tvůj příklon – i kdyby to mělo stát leccos, třeba i všechno.

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Znovu se opakuje motiv, známý už z příběhu Abrahamova pravnuka Josefa v Egyptě – rovněž Daniel je svým Bohem povolán k velkému nadregionálnímu vládci, aby vyložil sen, s nímž místní náboženské a vědecké autority nepohnou. Babylónský král Nebúkadnesar ovšem považuje sen za velmi závažný a chce mít jistotu, proto svůj sen odmítá předem sdělit, požaduje jeho znalost od nich – aby tím prokázali svou kompetenci k jeho výkladu. Neschopnost vykladačů sdělit králi, co se mu zdálo, krále rozzuří a rozzuřený král zahájí mezi nimi vražednou čistku, jejíž obětí se má stát i Daniel a jeho přátelé, mají se svézt s ostatními, jsou s nimi „hozeni do jednoho pytle“. Daniel ovšem nepanikaří, rychle se zorientuje, požádá o čas a v získaném čase se obrací na judského Boha, který mu dá sen totožný s tím, který se zdál králi – a také jeho vysvětlení. Není to samoúčelné – Nebúkadnesarův sen z dnešní kapitoly a Danielův výklad tohoto snu jsou skutečně závažným prorockým sdělením, starozákonním proroctvím směřujícím daleko dopředu až k Ježíši, který bude Kristus, a ještě dál – až na sám konec lidských dějin, až ke slavnému nastolení Božího království – a toto proroctví má v sobě sbalen význam a dopad nejen pro babylónského krále, ale i pro všechny posluchače a čtenáře po něm, tedy i pro nás, pro mne, pro tebe. Nečekaný význam a nečekaný dopad, měli bychom dodat.

Ona socha složená z různých kovů a s prsty nohou dílem ze železa a dílem z hlíny je podle toho, co smíme i po těch staletích číst v textu dnešní kapitoly, jednoduchým, ale efektivním průřezem lidské historie – pro Daniela a Nebúkadnesara průřezem budoucností, pro generace po nich průřezem minulosti a budoucnosti, přičemž podíl minulosti se zvětšuje a podíl budoucnosti krátí s rostoucím časovým odstupem čtenáře od doby sepsání textu. My v naší generaci, pěknou řádku staletí po Nebúkadnesarovi s Danielem, můžeme tedy číst Danielův výklad králova snu zpětně, ve zpětném zrcátku historie, se znalostí za námi ležících dějin, a tedy přesněji, ostřeji, prověřeně a ověřitelně. Ta zlatá hlava určená Danielem jako Nebúkadnesar, tedy Babylónie, bude poražena nižším královstvím, stříbrným, později poraženým královstvím měděným. Skutečně byla babylónská dynastie relativně záhy vystřídána médoperskými vládci a ti pak odstraněni makedonskou expanzí. S identifikací stříbrné hrudi a měděného břicha té zvláštní časoilustrační sochy z králova snu se to tedy zdá být, zpětně v historii viděno, jednoduché – zcela neoddiskutovatelně časově zařaditelná jsou ovšem železná stehna, náležející bezpochyby římské epoše. Starověký Řím je v historii zcela výlučný a nepřehlédnutelný, snadno jej identifikujeme s materiálem i s dobou, protože po něm již žádná světovládná říše (a Nebúkadnesar, Médoperšané i Alexandr Veliký i Římané světovládci v tehdejším rozsahu jim dostupného světa skutečně byli) nevznikla. Všechny prozatímní pokusy o instalaci světovládné mocnosti po pádu Říma skončily nezdarem – svět neovládli ani (v klíčové bitvě u Poitiers poražení) Arabové, ani asijský Čingischán, ani napoleonská Francie, ani hitlerovské Německo, ani chruščovovské Rusko, ani současné USA – a sjednocena nebyla a zřejmě nebude ani Evropa, i když to v devadesátých letech minulého století vypadalo tak nasnadě. Jako čtenář a jako příslušník své generace naprosto nepochybuji o identifikaci doby, v níž žiji, s prsty nohou té zvláštní, dějiny ilustrující sochy, složenými „dílem ze železa a dílem z hlíny, materiály, které k sobě nepřilnou, které se navzájem nesmísí a nevytvoří celek“.

Není to naivní, číst v přes pětadvacet století starém textu, přiložit k němu rastr již uplynulých lidských dějin a chtít identifikovat dobu, v níž se podle tohoto textu má generace nachází? Mám za to, že není. Mám za to, že právě pro nás, čtenáře na konci, čtenáře časově lokalizované v prstech u nohou té zvláštní sochy, má ten starý text největší a specifický význam. Právě pro nás, z internetu, televize, novin i rádia přepadené a zavalené politikou, která se zdá určovat náš dnešek i zítřek, a v jedněch vzbuzuje očekávání lepší budoucnosti ve stále ještě relativně stabilním světě, v druhých obavy z turbulencí, válek a expanzí, ruských, amerických, islámských, čínských. Čtenář té staré starozákonní druhé kapitoly knihy Daniel může být imunní proti budovatelským snům o nové Evropě, o lepším lidstvu, o demokracii, která opustí pubertu a bude přinášet stále chutnější plody; může být imunní i proti apokalyptickým vizím jaderné zkázy, proti strachu, že oblohu začnou křižovat ruské Topoly a americké Minutemany; může být imunní proti obavám z rostoucího podílu muslimské populace (a tím i muslimské voličské základny) v rozhodujících evropských státech; může být imunní proti strachu z miliónů odhodlaných pěstí bušících z jihu na náhle zadrátovávanou Evropu. Protože konec dějin, konec lidských dějin skutečně přijde. Lidské dějiny se neroztaví v jaderné apokalypse odpálených mezikontinentálních balistických raket, nerozplynou se při náhodné srážce s kosmickým tělesem, nezmrznou při postupném vyhasínání slunce. Doba, ve které žijeme, je představena prsty nohou sochy z Nebúkadnesarova snu – a do nohou sochy udeří kámen nehozený lidskou rukou – do lidských dějin se vlomí Boží království, umožněné a avizované Ježíšem, který je Kristus; to Jeho uchopení vlády ukončí dějiny, vyrve nás definitivně všem těm strachům přítomným v Hadově světě, z životů na úsečce učiní polopřímku a všemu vrátí smysl a řád.

A tak je zbytečné utápět se ve sledování politiky, vyhlížet a projektovat co a jak bude. Soustřeď se na to, co má smysl – důvěřovat, spoléhat se na Ježíše, který je Kristus; nechat Jej mluvit do svého života; vsadit svůj život na Něj, trávit s Ním čas a nechat Jej měnit moje přemýšlení, rozhodování, vztahy, priority a očekávání – ať to stojí, co to stojí, protože to jediné má tady, uprostřed Hadova světa plného iluzí a atraktivně zabaleného pozlátka, skutečnou hodnotu. Ať se příchodu Božího království dožiji či nikoliv, život se nedá přežít – a s koncem lidských dějin a tím, co bude následovat, budu jednou konfrontován, ať už před svou kremací, či po ní. Ta Kniha, jíž se společně touláme, v tom má jasno.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

334. O DŮRAZU NA KOŽENKU A NEMOVITOSTECH ZA KONCEM (Ez 38-39 a Ez 40-48)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 38 a 39 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Téma dvou dnes otevřených kapitol tyto kapitoly spojuje a odděluje je od ostatního textu. Příchod a zkáza Góga ze země Magóg líčí apokalyptickou zkázu, Gógův velkoútok proti těm, kdo jsou Boží – a Gógův neúspěch, Gógovu porážku. Není dost dobře možné postavu „Góga ze země Magóg“ identifikovat, ztotožnit jej s národem či státem – jsme tu v apokalyptické pasáži, pohybujeme se v alegoriích, a klíč k nim nemáme (a zřejmě ani nemáme mít) k dispozici. Přesto ty dvě apokalyptické kapitoly má pro čtenáře smysl číst. Uvidí v nich rozhovor iluze s realitou, to, z pohledu lidského a Božího si iluze a realita střídá role. Uvidí v nich Boží ruku nad domněle lidskými věcmi, všimne si, jak lidské ambice a lidské taktiky vyplňují prostor z jejich pohledu bezbřehý a ve skutečnosti stanovený a vymezený Boží strategií, která jej v případě potřeby formuje a strukturuje podle vlastních cílů. Ta apokalyptická vize o Gógově závěrečném boji s těmi, kdo jsou Boží, začíná před koncem a končí na konci, v závěru dějin, v časové lince protažené do věčnosti; čtenář v ní vidí přípravy, tažení vojska, připojení dalších národů (ti Boží jsou trnem v oku leckomu) – a celé to veliké tažení je účtováním ne Góga and his boys s těmi, kdo jsou Boží, ale Božím účtováním s Gógem a jeho partnery, protože závěrečný účet předkládá Bůh, ne Góg – ten je jen položkou v součtu, poslední číslicí nad podtržením.

A tak v žádné situaci nepovažuj za definitivu to, co slyšíš z televizních zpráv, co čteš na obrazovce monitoru a nenasazuj masku Góga tu čalouníku Adolfovi, jindy řezníku Josifu Vissarionoviči a těch po něm, nebo snad těm mávajícím vlajkou s hvězdami a pruhy – není to podstatné – ani ta identifikace, ani ty zprávy. Člověk má v rukou jen taktiku, ne strategii – my bojujeme jen nesmyslné bitvy, skutečná válka se vede jinde – o nás, o mne, o tebe, o Boha, o všechno – a do této války nepromlouvají zbraně, nýbrž osobní svoboda důvěřovat a osobní svoboda nedůvěřovat. Nepočítej pancíře, rakety a živou sílu z obrazovek a novin a neděs se bitev, které ještě nezačaly – vždyť vlastním narozením ses dostal doprostřed války, nafasoval jsi osobní svobodu jako soukromou mezikontinentální balistickou raketu – kam ji svým životem pošleš, proti Gógovi nebo proti Ezechielovu Bohu? Komu budeš důvěřovat a komu vyjádříš nedůvěru? Nejen ústy, ale životem? Důvěra a nedůvěra jsou jako jaderná hlavice, jako život a jako smrt – tak proč s očima navrch hlavy počítáš ty pancíře z obrazovek a děsíš se zpráv, pozoruješ prezidenty s jadernými kufříky a na ten tvůj se v koutě života práší, i když pod tím prachem a koženkou probíhá odpočítávání? Nedůvěru nemusíš zvolit, ta si už dávno zvolila tebe – jen pro důvěru se musíš rozhodnout, otevřít kufřík, přepsat kódy v kožence a konfigurace v životě.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 40 – 48 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Velký oddíl o devíti kapitolách tvoří závěr starozákonní knihy Ezechiel. Předchozí dvě kapitoly (38 a 39) protáhly časový horizont Ezechielovy zvěsti na konec dějin a až za něj – a do stejného časového určení patří Ezechielův chrám, tak podrobně popisovaný. Ty podrobnosti souvisejí možná s důrazem na jistotu, na konkrétnost, a také s dobou sepsání – s dobou, kdy se původní chrám hroutí a s ním se v základech otřásá celá mojžíšovské náboženství. Těch závěrečných devět kapitol slibuje: přijde nový chrám, velkolepý. Nepostaví jej lidé svému Bohu, ale Bůh pro sebe a pro své lidi. Nejen chrám, ale celé město – tam na konci, tam za koncem dějin a všeho, co známe. A čtenář, který má za sebou knihu Zjevení, tuší, oč zde běží. Rozměry stavby zřejmě mají spíše symbolický, než matematický význam a nejsou (přinejmenším pro dnešního čtenáře) podstatné.

Těmi devíti závěrečnými kapitolami se prolíná pozemské s nadzemským, minulé s přítomným a přítomné s budoucím. Dnešní čtenář nemá pro tyto poměry vytříbený sluch, neocení většinu souvislostí onoho velkolepého popisu se situací Ezechielových současníků. Nijak zvlášť to ovšem nevadí. Starozákonní kniha Ezechiel je proroctví, ne učebnice. Zvěst, která však zaznívá z těch devíti posledních kapitol starozákonní knihy Ezechiel k tehdejším posluchačům i ke dnešnímu čtenáři, je v podstatě shodná. Ezechielův Bůh s těmi, kdo jsou Jeho, neskončil, i když to tak může v určitém momentu jejich života možná vypadat. Ezechielův Bůh připravuje pro svůj lid velkolepou budoucnost. Tady, v Hadově světě, nám mohou spadnout hračky do kanálu, zhroutit se domečky z karet i chrámy z kamene. Tady, v Hadově světě, chodí leccos, co může rozšlapat naše představy a vysmát se našemu bezpečí. Tady, v Hadově světě, se snadno stane, že se postavíš na špatnou stranu, uklouzneš, svezeš se po zádech nebo po nose – a třeba i proto, že je to pro tvého Boha jediná možnost, jak tě zachránit pro to, co přijde, jediná možnost, jak tě zastavit v sestupu. Ezechielovi současníci o tom vědí své, a jsem si jistý, že i dnešní čtenáři. Ale ani v Hadově světě to není naše selhání, co má poslední slovo – do Hadova světa se pro ty tehdy i pro nás dnes vlamuje Ezechielův Bůh se svým chrámem a městem, a ten, komu tam na konci definitivně skončí hračky v kanále, komu se definitivně zhroutí domečky z karet a cely z kamene bude Had, ne my.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

333. O JINÉM SPORU A PRUŽINĚ Z PÍSMEN (Ez 35-36 a Ez 37)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 35 a 36 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V kontrastu dvou kapitol – 35. a 36. – vyniká Boží vlastnický vztah vůči Izraeli a prolamuje se Boží realita do iluze, kterou má člověk před očima a kterou člověk realitou nazývá. Horu Seír z 35. kapitoly, tedy horu náležející k území Edómců, lze v kontrastu ke 36. kapitole, obracející se k „izraelským horám“, vnímat jako protiklad, tedy jako zástupné označení pro nepřátele Izraele, pro ty, kdo nyní triumfují, zatímco Izrael (resp. Judsko, které z něj zbylo) je dotlačen až k hranici neexistence. 35. kapitola a následně po ní 36. toto lidské vnímání reality zcela obracejí – poražené Judsko bude vítězem, dlouhodobí nepřátelé slavící vítězství budou poraženými, protože spor se nevede o Judsko, ale o judského Boha. A tak ve 36. kapitole judský Bůh představí své důvody jak k porážce a téměř eliminaci Izraele (severoizraelského království i Judska), tak své důvody pro jeho obnovu (opět sjednoceně jako Izraele, protože Severní Izrael i Judsko jako samostatné státní útvary již patří minulosti). Spor se nevede o okolní národy ani o Izraelce – spor se vede o Hospodina, o izraelského Boha. V tomto sporu Izraelci selhali, Bůh ovšem neselže – a po jejich selhání jim poskytne prostor pro reparát, protože láska je víc než selhání a svobodný Bůh jedná svobodně.

Izrael, ač už prakticky neexistuje (zbyli jen přesídlení a rozptýlení Judejci), se vrátí – a vrátí se očištěný, znovu důvěřující, znovu přimknutý ke svému Bohu. Nebude to jejich zásluha, ale Boží dotek do jejich životů. Nejsou na konci, i když tak všechno kolem vypadá – jsou na začátku. Jejich Bůh, který je zdánlivě opustil, je s nimi – a budou-li oni s Ním, budou mít budoucnost. Na konci izraelských dějin se najednou místo tečky objevuje 36. kapitola knihy Ezechiel a provolává nový začátek.

A tak ani mé a tvé dějiny nekončí rozbitými koleny (a třeba i hlavou) po pádu, který se zdá být definitivní, křesťane. Spor se nevede o mne a o tebe, ale o mého a tvého Boha. To On je obviněným, to On tu čelí Hadovi v bitvě o všechno, o mne, o tebe. Zase nás zvedne, převáže, vyšle. Na nás je zůstat přimknuti k Němu, důvěřovat, toužit. Výhra není naše věc, to už bychom tu nebyli. Výhra je na Něm. Na nás je zůstat s Ním. Ani naše největší selhání nemusí být tečkou, koncem – jestli On je svobodně uchopí jako důvod k novému začátku. A je úplně jedno, jak beznadějně to z hloubky mého a tvého dalšího selhání vypadá.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 37 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dnes otevřená kapitola je zřejmě nejčastěji zapamatovávanou ezechielovskou kapitolou pro mnoho čtenářů. Obsahuje zvláštní příběh, zvláštní ilustraci. V té beznaději nad suchými kostmi a následně v jejich zformování v živý zástup na základě Božího rozhodnutí je úžasná pružina pro ty, kdo malomyslnějí nad svou situací nebo nad situací „svého“ lidu (ať je tím „naším“ lidem rodina nebo libovolně definovaná, třeba i větší, skupina). Ta působivá ilustrace velmi jasně a nepřeslechnutelně říká: nepočítej své zdroje, nezkoumej své možnosti, ne zoufej si nad tím, že máš prázdné ruce, nedostatek času, zmarněnou minulost. Neztrácej čas přemýšlením nad vlastní bezmocí. Spolehni se na Ezechielova Boha a udělej to jediné, co máš k dispozici – vyznej to Jemu, pozvi Jej do své beznadějné situace. Jen Ezechielův Bůh tvoří ze suchých kostí živé lidi, z jalové víry víru živou: z beznaděje důvěru, z důvěry spoléhání, ze spoléhání naději, z naděje lásku. A pak těm živým otevře budoucnost, otevře všechno.

Pro Ezechiela a jeho současníky jsou těmi „jejich“, těmi, o koho tu jde, oni – jako národ, kterému sebrali budoucnost a který si sám prohospodařil, zpronevěřil minulost. Přítomnost je bez naděje, minulost uschla, budoucnost nepřijde, národní porážka ji zamřížovala, zazdila a zadrátovala jen do představ a snů. Budou asimilováni, stanou se babylónskými, postupně přijmou zvyky i náboženství vítězů, mezi něž byli přesazeni, jinak nelze, vždyť jsou poraženi. A Ezechielova vidění náhle dávají jejich beznaději nepřehlédnutelnou, nepřeslechnutelnou pružinu k odrazu do naděje: Bůh žije, nezlomil nad námi hůl, neodstřihl nás od budoucnosti, přestože jsme Jej sami opustili. Zase bude Izrael, jeden Izrael jednoho Boha. Shromáždí nás a vrátí nám zemi, potvrdí naši identitu. Obnoví s námi smlouvu, sahající z uschlé minulosti do budoucnosti, která nyní raší a jednou rozkvete. A čtenář, dnešní čtenář ví: bylo to tak, je to tak a bude to tak. Došlo k tomu, je to tak a jednou se naplní i ten věčný rozměr, v závěru 37. kapitoly tryskající v tom textu na povrch. Navzdory tomu, že ne všichni posluchači si návrat na kanaánskou vysočinu v tom velkém Babylóně později zvolí (něco jsme o tom v Toulkách už četli ve starozákonní knize Ezdráš).

A tak nevím, v jaké situaci se právě může nacházet dnešní konkrétní čtenář, jaká konkrétní beznaděj jej obkličuje, frustruje, ochromuje, zamřížovává, zazdívá a zadrátovává do apatie, do lítosti, do pláče a do strachu. Ale ta pružina ukrytá v 37. kapitole je odrazový můstek pro každého, kdo se na ni postaví a nechá se katapultovat od beznaděje k důvěře, od důvěry ke spoléhání, od spoléhání k naději, od naděje k lásce a od lásky k životu, za kterým hrob dělá středník, ne tečku.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

332. O DRÁTECH V OSNOVĚ A ZAČÁTKU PO KONCI (Ez 25-32 a Ez 33-34)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 25 – 32 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Velký oddíl o soudu nad dalšími národy předovýchodního prostoru a Egyptem, zařazený od 25. do 32. kapitoly knihy Ezechiel, je (pro řadu posluchačů jistě překvapivým) připomenutím, že judský Bůh nejen není poražen, ale je Pánem nejen Judska, nýbrž i světa. V situaci, kdy Judsko je rozdrceno babylónskou velkoříší a chrám judského Boha vypálen, zní tato zvěst nezvykle, nečekaně, provokativně – a pro mnohé útěšně.

Dvě místa tohoto velkého oddílu se vymykají rámci, do něhož jsou zasazena – překračují jej významem i časem. V kapitole 28. je to žalozpěv nad týrským králem a v kapitole 31.-32. podobenství o cedru společně s nářkem nad faraónem. V těchto místech je ezechielovská zvěst, pronášená v měřítku Ezechielovi současného Předního Východu a Egypta, protknuta zvěstnými linkami směřujícími od historie do budoucnosti, výpověďmi o podstatě kulis, v nichž se odehrávají dějiny světa, o realitě skryté za tím, co je vidět, co lze nahmatat. Již dříve jsme si v Toulkách Knihou všimli, že například Egypt není jen geograficky území jednoho severoafrického státu, nýbrž i způsob myšlení, způsob zakotvení člověkovy existence. Ta dvě zvláštní místa vložená do ezechielovských soudů nad národy obracejí pozornost k dění na počátku, k dění před začátkem lidských dějin a protahují jeho význam a vývoj až ke konci, až k jejich ukončení, k jejich závěru. V případě týrského krále i velkého cedru (jemuž je dovětkem nářek nad faraónem) je použito zvláštní slovo, málo v Bibli používané – totiž výraz Eden – místo, kam první kniha Bible, kniha Genesis, umístila zahradu, ráj, domov Adama a Evy, prvních lidí. Jako je člověk „obrazem“ Božím, pak Eden je „obrazem“ Boží blízkosti, místa, kde je Bůh. Dění v Edenu, jak je situováno ve 28. a 31. kapitole knihy Ezechiel, se vymyká ostatním, na Přední východ a Egypt zaměřeným výpovědím, překračuje je nejen do zahraničí, ale především do jiné kvality – jejich děj nemá začátek na zemi, nýbrž v Boží blízkosti ještě před stvořením Země – na Zemi ovšem končí.

Skutečně: za obrazem týrského krále, nad nímž je zpíván žalozpěv, nad obrazem velkého cedru i faraóna, nad nímž je naříkáno, smí posluchač i čtenář zahlédnout postavu kdysi slavnou a nyní strašlivě pokřivenou, nevratně zlou, k zániku vlastním rozhodnutím odsouzenou – postavu někdejšího prvního anděla, Světlonoše, Lucifera (lux světlo, ferró – nésti), z níž se stal ďábel, satan, Boží a náš protivník, Had, v tisíci smyčkách ovinutý kolem mého a tvého světa i života. Tehdejší posluchač i dnešní čtenář (čtenář je tu ve výhodě, protože zná větší část příběhu) tu hledí před počátek, na skutečné hranice a kontury velkého sporu mezi Bohem a satanem, velkého sporu o všechno, o vesmír, o člověka, o mne a o tebe, o to, kdo s koho, kdo s kým a kdo bez koho. Je to výpověď o pýše, výpověď o braní se vážně, výpověď o sobectví, které nejprve naruší vztah a následně vyvolá válku, přivodí porážku nejen sobě, nýbrž i dalším – a končí bez naděje, definitivním koncem, a kdyby tak neskončilo Božím zásahem, stejně by jednou zničilo samo sebe.

A tak tehdejším posluchačům i dnešním čtenářům má ta řada kapitol sdělit, že Bůh je vládcem nejen nad Judskem, nejen nad světem, ale nade vším. Že leccos je složitější, než by se zdálo. Že pýcha, braní se vážně a sobectví nevede nikam jinam než na konec, který je neslavný. Že okolnosti vzniku našeho světa nebyly jen fyzikální, chemické a biologické, ale i náboženské – a proto není divu, že i dnes a tady určuje náboženství politiku a ekonomiku, ne naopak. Že naše životy jsou našimi rozhodnutími tkány na osnově, jejíž dráty vedou zdaleka dodaleka, i když tu stihneme utkat jen několik čtverečných centimetrů, než nám zatlačí oči a rozpálí kremační pec. A že ten náš čtvereček životní látky utkané z našich rozhodnutí má na rozdíl od Hadova megačtverce budoucnost, že neshoří na konci, že za koncem nás stále pojí s těmi dlouhými dráty osnovy, nataženými přes období velkého Božího a ďáblova sporu o vesmír a o člověka, o mne i o tebe – a z konce těch drátů, na konci se dějin, se pro ten můj a tvůj čtvereček Ezechielův Bůh vrátí a naše zatlačená víčka znovu otevře k životu s Ním, životu bez konce.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 33 a 34 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po předělu, který představovaly výroky proti předovýchodním národům a Egyptu, se zvěst, kterou starozákonní kniha Ezechiel předává, znovu obrací k Judejcům – ne již jako varování před zkázou (vždyť vše, před čím Ezechiel varoval, již nastalo), ale jako výzva k novému začátku. Judský Bůh s Judskem ještě neskončil, nepřestal být judským Bohem. Ezechielovo přechodné mlčení skončilo. A tak po úvodním zdůraznění závažnosti Ezechielovy prorocké služby – vždyť chrám už není a proroci jsou jedinou skutečnou, hmatatelnou spojnicí Judejců s Hospodinem – nastupuje výstraha před rezignací Judejců na opravdovost víry a výtka těm prorokům, kteří se prorocké službě zpronevěřují, kdo ji pěstují jako zdroj renty, ne jako vztah s Bohem. A Ezechiel osobně je uveden do reality – lidé okolo ti naslouchají, ale jednat podle toho nebudou – a to je úděl všech Božích proroků od Starého zákona k dnešku; těch, kdo naslouchají, může být hodně; kdo se podle toho zařídí, bys spočítal na prstech. A tak na kolena sražené Judsko a jeho v Babylóně shromážděná populace nemá příliš důvodů vidět budoucnost nadějně – a dát jim naději přichází Ezechielovými ústy Ezechielův Bůh. To On sám se ujme těch, kdo nejen naslouchají, ale i podle toho jednají. Vyhledá je, shromáždí, sjednotí a přivede domů. Vytvoří z nich opět svůj lid, žijící ve vlastní zemi. Dokud Judsko neodvrhl judský Bůh, má naději, i když ji napohled není z čeho čerpat. Může skončit v blátě, ale ne skončit v dějinách. Ve chvílích největší beznaděje dává judský Hospodin Ezechielovi do rukou slova naděje – a v některých z nich dnešní čtenář zahlédne již tam, v tom marasmu, prosvítat proroctví o Ježíši, který pro ně a pro nás, nejen pro Judejce, ale pro všechny, bude Kristus.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

331. O DŮVODECH HRŮZY A NEJTĚŽŠÍ DEMONSTRACI (Ez 21-23 a Ez 24)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 21 – 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Tři dnes otevřené kapitoly završují ezechielovská varování, obvinění a výzvy vůči Judsku a Jeruzalému, prorocká zvěst těchto textů je tvrdá, drsná, otevřená a šokující, především ve 23. kapitole. Otevřeme ty tři kapitoly v jednom zastavení, aby nepřišly o svou gradaci, o své stupňování.

Ve 21. kapitole je modernímu čtenáři potřeba vysvětlit, že „negebský les“ je zřejmě alegorický výraz pro jižně orientovaný geografický směr od Babylóna, tedy směr, ve kterém leží Jeruzalém. Výroky této kapitoly tedy nejsou adresovány negebské stepi, ale Jeruzalému, hlavnímu městu Judska. Vše, co přichází, celý ten zásah babylónské válečné moci na území jižně od Babylóna, se děje z Boží vůle, z Božího rozkazu, je Božím nástrojem proti Božímu národu a jeho hlavnímu městu. Válečný úder nebude rozlišovat mezi viníkem a nevinným, dopadne drtivě; není to skalpel, ale kladivo; neoperuje, devastuje. Důvody již zazněly a ještě zazní, teď je předmětem zvěsti neodvratnost a drtivost dopadu, který paradoxně na Boží Judsko přichází z Božího rozhodnutí. Bude to zkáza, bude to konec – a velikost této zkázy a konce je podtržena prorokovým nářkem. V Jeruzalémě s touto zkázou nepočítají, spoléhají na svou obrannou koalici – přepočítají se, protože Bůh už rozhodl. Dopad babylónské válečné moci na Jeruzalém přinese obyvatelům města kromě zkázy i posměch sousedů, Amónovců – ani těm se ovšem zkáza nevyhne.

Boží rozhodnutí vyměnit ve vztahu k Jeho národu skalpel za kladivo a trpělivost za devastaci není tak nepochopitelné, jak se jevilo těm, kdo mu odmítali uvěřit. 22. kapitola knihy Ezechiel znovu a emotivně opakuje hloubku a rozsah náboženské zpronevěry Judejců. Tehdejší posluchač i dnešní čtenář si jistě povšimli, že něco z toho je přítomno i v jejich osobních životech a v jejich osobním náboženství, v jejich osobním vztahu k judskému Hospodinu. 23. kapitola pak dotáhne tuto strašlivou zvěst až na hranu, zdůrazní ji emocemi, zvýrazní ji nasvícenou, barevnou ilustrací. Před ušima posluchačů a zrakem čtenářů defiluje vztah Hospodina a Jeho lidu, severoizraelského i judského, jako historie vztahu, historie příklonu a odpadnutí, po které je posluchači a čtenáři jasno – ano, Boží rozhodnutí není unáhlené, není lehkomyslné, Bůh se dříve proti Severnímu Izraeli a nyní proti Judsku postavil právem. Kapitola 23., jako obraz náboženské nevěry a jejích důsledků, je nejen barvitým a hrozivým svědectvím o důvodech Božího odložení skalpele a uchopení kladiva; především modernímu čtenáři je barvitým svědectvím o náboženství stojícím nad politikou i ekonomikou; o tom, že náboženství jednoznačně stojí na prvním, nejdůležitějším místě v životě člověka i civilizace (ať už s tím on sám či ona sama souhlasí nebo ne).

A přece, jak čtenář už četl nejen u Ezechiele, ten dopad kladiva neukončuje historii Božího lidu ani Božího vztahu s člověkem a člověkova s Bohem; ten velký a strašlivý konec má v sobě zárodek nového začátku, protože se děje z Božího rozhodnutí, a ne z lidské zvůle.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 24 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

To, co Ezechiel provolává jako přicházející důsledek a dopadající kladivo, nastalo, kladivo dopadlo. Zatímco je daleko od Babylóna Jeruzalém napaden Nebúkadnesarovými vojsky, v Babylóně provádí Ezechiel další demonstraci, další nezvyklé ilustrativní chování, které má zvěst posluchačům zpřítomnit, nastavit před oči a nasvítit, zadřít pod kůži. A tak tam v Babylóně provede Ezechiel před očima ostatních podivný kulinářský experiment, vrcholící zničením a roztavením hrnce. Nestačí to ovšem.

Závěrečná Ezechielova demonstrace bude jiná, než zničený hrnec. Bůh volá svého proroka k vrcholné, závěrečné demonstraci, která se jej, a nejen jej osobně dotkne. Bůh bude na Ezechielovi a jeho rodině demonstrovat to, co potřebuje slyšet Jeho milovaný lid, upnutý k falešným nadějím a nepřijímající devastaci Jeruzaléma jako Boží rozhodnutí, jako velké a strašlivé Boží „NE“ judské náboženské nevěře. Ezechiel dostává jednoho rána úkol přinést Judejcům v Babylóně nejtěžší zvěst svého života: zprávu o tom, že jeho vlastní žena večer zemře a on nebude předepsanými úkony vyjadřovat smutek. Proroctví o neslavném konci a zániku Jeruzaléma skončilo, naplnilo se, Ezechiel se odmlčí. Nad Jeruzalémem, chrámem a zdánlivě poraženým náboženstvím se rozhostí mlčení. Babylónští Judejci budou zmateni, budou v koncích – teprve až situaci důkladně prožijí, až jim dojde, až se jim zadře pod kůži, až pochopí, že je konec a po vší slavné minulosti veta, pozve je judský Bůh Ezechielovými ústy k novému začátku. Proto umírá Ezechielova žena. Ne z Boží zvůle, ne jako prostý vykřičník za zvěstí, ale jako oslepující ilustrace, která obrací oči posluchačů k realitě, aby je ta realita obklopila a zdrtila, aby pochopili a přijali neodvratný zánik všeho, co znali, aby pochopili a uznali svou vinu – protože pochopení a uznání vlastní viny je prvním krokem dopředu, prvním krokem k novému začátku.

Mezi babylónskými Judejci zemřelo toho roku v Babylóně jistě více lidí, než jen Ezechielova žena. Ona jediná je však pozůstalým odebrána z Božího rozhodnutí. Než se nad tím začneme pohoršovat, vzpomeňme si na těch dvěstětisíc mrtvých z Hirošimy a Nagasaki, dvěstětisíc mrtvých civilistů z lidského rozhodnutí předejít vysokým ztrátám na životech vojáků. Nepohoršujme se nad tím, že ten, kdo je schopen život darovat, ten, pro koho hrob jeho přátel nepředstavuje tečku, definitivu, ale středník, přechodnost, z lásky k desetitisícům Judejců a miliardám lidí po nich, včetně mne a tebe, odejme Ezechielovi na maximálně několik desítek let společenství jeho ženy. Stejně jako ona skončil i Ezechiel nakonec v hrobě, život se nedá přežít – a protože hrob je před Bohem jen středník, ne definitivní tečka a šlus, bylo by od nás pokrytecké stavět s pobouřeným svědomím ve svých úvahách judského Hospodina do latě tam, kde sami máme klopit oči a z rukou nám kape krev. My nejsme Bůh, naše rozhodnutí jsou všelijak motivovaná a všelijak problematická. O Božích rozhodnutích toho víme příliš málo, než abychom nad nimi mohli vynášet uspěchaný soud. A což teprve o Boží lásce, která není omezená, krátkozraká a krátkodechá jako ta naše!

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

330. O KOLEČKU V POHYBU A VÝZVĚ ZA OTÁZKY (Ez 17-19 a Ez 20)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 17 – 19 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Mezi dvě kapitoly obsahující ilustrativní, alegorické příběhy (o vrcholku cedru a vinném kmeni v kapitole 17. a lvech a vinné révě v kapitole 19.) je zařazena 18. kapitola, obracející zrak posluchačů k posluchačům samotným, k jejich vlastním životům. První z těch dvou alegorických kapitol je shrnující: hovoří o přesídlení Judejců do Babylóna, o upnutí se těch, kteří zůstali doma, k egyptskému faraónovi a jeho vojenské moci. Neskončí to pro Judsko dobře, jeho král přijde o všechno a Judsko padne. Přesto tím neskončí celá izraelská a judská historie: Bůh své království obnoví, zvláštně a jinak – a pozorný čtenář v té závěrečné části alegorie rozpozná Boží království, jak je přišel vyhlásit Ježíš, který je Kristus. Druhá alegorická kapitola je označena jako žalozpěv: po slavné minulosti bude veta, bude ukončena. Nikdy už to, co posluchači znali, nebude stejné, minulost sice nezmizí, ale ani se nevrátí.

A ta vložená kapitola jako by pro posluchače, který zvěst slyší a přemýšlí o ní, i pro čtenáře, který tuto starozákonní knihu má otevřenu před očima, mezi oběma alegoriemi obracela pozornost od obecného ke konkrétnímu, od celku k jednotlivci, od dějinných událostí k posluchačům samotným: to o tebe tu jde, o tvé náboženství, o tvou důvěru či nevěru. Nestojíš vedle příběhu, jako ten, bez nějž to upekli, jako ten, kterého obešli, jako oběť těch nahoře, králů, šlechty a kněží, či těch před tebou, otců a dědů. Jsi součástí příběhu, tvé osobní náboženství má k němu co říci. Nejsi vhozen do osudí, se kterým točí jiní – to ty zaujímáš postoj, to ty máš svobodu se rozhodnout, bez ohledu na okolnosti, na to, kde právě jsi, na to, jakou máš ty a tvůj rod historii. Jsi součástí svého lidu, svého národa a své rodiny a sdílíš s nimi jejich současnost – ale rozhoduješ se sám za sebe, sám žiješ své náboženství se svým Bohem či svými bohy – a na tvém náboženství, totiž na tvých dnešních postojích a rozhodováních, na tvé dnešní důvěře či nevěře bude stát tvá budoucnost, tvůj zítřek. Minulost máš v těch dvou alegoriích před očima.

A tak se ani posluchač, ani čtenář nemusí odvolávat na to, že je jen malé kolečko ve velkém soukolí, které přenáší pohyb směrem, který nemůže změnit. Osobní náboženské postoje a rozhodování posluchače ani čtenáře nejsou určovány okolnostmi, minulostí, rodinou, politikou, církví ani státem – každý se pro důvěru či nedůvěru judskému Bohu rozhoduje svobodně a sám za sebe – a toto rozhodnutí mění život. Jediné, co naši svobodu rozhodování omezuje, je strach z následků, strach postavit se většině, strach jít proti všem – nikdy však nejdeš sám, vždy jdeš proti strachu a třeba i proti všem s důvěrou judskému Bohu – a tedy s Ním. Jít nebo nejít s tímto Bohem bez ohledu na následky není volba, kterou by nám určili jiní, je to volba naše, moje, tvoje – a je to volba životní.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dezorientovaní příslušníci judské elity, nacházející se v Babylóně, přicházejí za prorokem Ezechielem s žádostí o sdělení Božího slova pro aktuální situaci. Ten jejich dotazy na Boží pokyn odmítá. Už není třeba se ptát, je potřeba se rozhodovat. Čas pro dotazy minul – a čtenář si vzpomene, jak tomu bylo s Jeremjášem, který hlasitě volal odpovědi na místě, kde mělo smysl se ptát, kde se věci lámaly. Teď se následky daly do pohybu, klíčoví lidé v Judsku si před odpověďmi zacpali uši a zvolili své kombinace, důvěru sobě a Egyptu namísto důvěry judskému Bohu. A tak judský Bůh v Babylóně nemá pro příslušníky tamní judské elity odpovědi, jen konstatování – a výzvy.

To, čeho jsou svědky a to, kde se nacházejí, je důsledkem dlouhodobého odvracení se izraelského a judského lidu od izraelského a judského Hospodina. Toto odvracení se bylo dovršeno, stalo se dokonaným, proto na Judsko a Judejce, na dosud existující zbytek někdejšího Izraele, dopadly důsledky. Izraelci a Judejci nechali své náboženství devalvovat příklonem k modlám, spoléháním na kdeco a kdekoho, a náboženská nevěra má politické i ekonomické, ba existenční důsledky, protože všechno se odvíjí od toho, komu nebo čemu důvěřujeme, jak jsme si v Toulkách Knihou už několikrát všimli. Náboženská nevěra přinesla politický pád a existenční zánik, protože garantem budoucnosti Judska nebyl náboženský výkon, zachování formy, ale spoléhání na judského Boha, přimknutí k náboženskému obsahu důvěry v Něj – a toto přimknutí bylo zpronevěřeno a zaměněno za spoustu atraktivnějších alternativ.

A přesto i zde, na konci, v době dopadnuvších důsledků, zní výzva k rozhodnutí. Ze slyšení před Ezechielem mohou příslušníci judské elity i čtenář vykročit buď zpátky, k formálním či alternativním jistotám, které selhaly, nebo dopředu, k novému rozhodnutí odhodit alternativy a spolehnout se na judského Boha. Judský Hospodin nezlomil nad Izraelem, nyní reprezentovaným zbytkem Judska, hůl. Důsledky, které dopadají, mají burcovat, vyzývat, volat – ne drtit, devastovat, ničit. Na kamení nezáleží, byť by z něj byl postaven třeba chrám. Jde tu o lidi, o spoléhání, o srdce. A tak v tom marasmu, bídě a beznaději zní výzva k návratu a zaslíbení, že návrat se konat bude – ať s námi, či bez nás. To my se musíme rozhodnout. Rozhodnutí pro budoucnost předpokládá aktivitu, návrat. Zůstat pasívní znamená zůstat v minulosti. A zítřek přijde, dnešek skončí – hrozí nebezpečí z prodlení. Lidé nejsou kameny.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

329. O NEVZDÁLENÉM ROZSUDKU A OČÍCH V MLÝNKU (Ez 12-15 a Ez 16)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 12 – 15 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Opět má Ezechiel svou zvěst doprovodit názornou demonstrací, ukázkou, ilustrací. Tyto názorné příklady zjednávají pozornost, nastavují mikrofon zvěsti, která následuje. Ezechielovo chování je nestandardní, netypické, znepokojivě přitažlivé a shromažďuje diváky, tvoří z nich posluchače. Tentokrát proto, aby slyšeli rozsudek, vážný Boží rozsudek nad svým lidem.

Ten slavný Jeruzalém ve vzdáleném Judsku je odsouzen, padne, poslední král jej opustí a obyvatelé buď utečou, nebo budou přestěhováni, vysídleni, spolu se zajatým a oslepeným králem právě sem, do Babylóna. Po domovině, po Jeruzalémě, je zbytečné v Babylóně truchlit, jak Ezechielovi posluchači činí: Judsko a Jeruzalém čelí důsledkům svého důrazu na náboženskou formu a zapomenutí na náboženský obsah, proto se z Božího rozhodnutí stanou troskami, stejně jako Boží lid, Judejci – až na výjimky, až na malý zbytek těch, kdo situaci pochopí, vyznají, uznají a přijmou tím, že se od formy svého náboženství vrátí k jeho obsahu.

A ten důsledek, ten rozsudek dopadá sice drtivě až do judské ekonomiky, kterou decimuje, a do judské politiky, kterou škrtá, ale hlavně do judského náboženství, které demaskuje jako jalové a zmarnělé, protože formální – a obviňuje z toho ty, kdo měli stát na jeho stráži – proroky; ty proroky, kteří místo volání k obsahu obhajovali formální praxi, důraz na formu. Tato zvěst již vystupuje z judsko-jeruzalémského prostředí a míří i na Ezechielovy posluchače v Babylóně. Především se jich pak dotkne další část rozsudku, hovořící o těch, kdo spoléhají na cokoliv a kohokoliv jiného, než na judského Hospodina. Takové spoléhání je náboženská nevěra a zpronevěra, takové spoléhání staví svého spoléhatele pod Boží soud, před rozsudek, pod dopadající důsledky, zmar a zánik.

Spoléhání na slavnou minulost je zbytečné, nemá smysl. Slavná minulost nezachránila Jeruzalém ani Judsko před neslavnou přítomností, neskýtá tedy naději ani pro budoucnost. Velké postavy minulosti byly velké na základě svého spoléhání na Hospodina, ne svou příslušností k Božímu lidu s velkou a slavnou minulostí. Být z Jeruzaléma a být Judejcem, to není známka kvality, nýbrž příznak zmarněného potenciálu, spálené šance, nevěry a zpronevěry.

Co tomu všemu říkali Ezechielovi posluchači? Jak se jich ta slova dotýkala – a musela se jich dotýkat! Co tomu všemu řeknou čtenáři ve svých dobách a na svých zeměpisných místech? Jak se nás ta slova dotknou – a mají se nás dotýkat!

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 16 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Barvitými, syrovými slovy hovoří k posluchači i ke čtenáři zvěst 16. kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Je to expresívní vyjádření, barevná, rozvitá, expresívní ilustrace bez servítků, naplno, přímo do očí. Jsi-li Judejec z Jeruzaléma, tedy ten nejechtovnější Judejec, nebo třeba nejluteránštější luterán z Wittenbergu, nejkatoličtější katolík z Vatikánu, nejadventističtější adventista ze Silver Spring nebo ten nejkalvinističtější kalvinista z Ženevy, nemáš, na co bys byl pyšný, sděluje ta ilustrace. Tak se věci mají v realitě, za kulisami, tak se věci mají z Božího pohledu: jsi naleštěná bída. Nebyl jsi nic, to judský Hospodin z tebe udělal něco, protože měl s tebou soucit. Boží lid není poskládán z elit, z lidí nejvyšší kvality a nejlepšího původu, je povolán z těch dole, z těch bez významu, z těch bez budoucnosti. Boží péčí se stali ti bezvýznamní tam dole, tam u dna, smysluplným společenstvím, Boží péčí směli vyrůst, stát se národem, Božími reprezentanty ve světě bez Boha, zato plném bohů. Sami by to nikdy nedokázali, neměli zdroje, neměli vizi, neměli Boha, jen bůžky. To Bůh je pozvedl, vybudoval, zajistil. Jenže dobré bydlo po čase pálí. Boží úspěchy po lidsku přelepíme nálepkou „naše“, nebo dokonce „moje“. Začneme se brát vážně. To my si vybereme, co má v životě smysl a o koho nebo o co svůj život opřeme. O Boha ne, to je tak nemoderní – a atraktivnějších alternativ je mnoho. A tak do svého judským Bohem vybudovaného, chráněného svobodného a důvěrného prostoru, který vytvořil pro svůj a náš vzájemný vztah, rozrazíme dveře vstříc nejrůznějším atraktivně zabaleným bezcenným cetkám náboženských alternativ – všem těm bůžkům a modlám, náboženským i nenáboženským, podle svého výběru, podle svého osobního vkusu a preference. Někdo se spolehne na výkon, na to, jak je dobrý a úspěšný; jiný vsadí na zdravý životní styl; další se realizuje v hromadění věcí a vysvětlování, jak to pro něj ve skutečnosti nic neznamená; jiný vymění neviditelného judského Boha za bůžka na poličce, kámen v kapse, pojistku v šuplíku. Jsme přece sami dost dobří, než abychom se ve všem spoléhali na neviditelného judského Boha. Sami si vybereme, sami se rozhodneme, sami se zajistíme – a judský Bůh má v nejlepším případě jen poradní hlas. Jsme svobodní, nejsme dnešní, víme, o čem je život a dobře si všímáme, nač spoléhají ostatní. Známe příznivou cenu za jití se stádem, víme, jak draze se platí opak, kolik stojí být druhým za blázna, nést nálepku fanatika. Bůh je Bůh a život je život – do toho ať nám nemluví. Naše judské náboženství, svobodný a důvěrný vztah s neviditelným Bohem, tak trhá naše nevěra. Bůh ovšem není jako my. Neodpoví na nevěru nevěrou, na zpronevěru zlomením hole nad tou naleštěnou bídou, která si zakládá na své příslušnosti k slavné minulosti (a přitom žije na úvěr). Bůh nás neopustí, i když jsme my opustili Jeho. Odsune kolem nás kulisy, ukáže nám realitu – a nebude to příjemné. Budou nás z toho pálit oči, přijdeme o leccos, možná o všechno, abychom pochopili, že naše všechno je u judského Boha, ne v peněžence, ne v bůžcích na poličce, ne v naší solidnosti, úspěchu a pozici, ne v slavné minulosti, která byla slavná stejně jen z Božího dopuštění, ne z našich zásluh. Naše nevěra nás semele, ale nedomele, protože ten neviditelný judský Bůh nás miluje a nenechá nás rozemlít. Vždycky má pro nás připravené dveře k návratu, vyhřátou koupelnu s čistými ručníky, prostřený stůl. Jen rozhodnout se vejít do těch otevřených dveří, to musíme sami. Svobodně, dobrovolně. Možná se studem, ale hlavně vejít. Ty dveře jsou totiž hranicí smyslu a bezsmyslu, úspěchu a neúspěchu, života a smrti. Je to vážná věc, ta nejvážnější v životě – proto tu 16. kapitolu tvoří tak vážná, barvitá a expresívní ilustrace.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

328. O SELHÁNÍ V ČELE A NESFOUKNUTÝCH POSLUCHAČÍCH (Ez 8-10 a Ez 11)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 8 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Postupné selhávání judského národního náboženství se sice projevovalo v konkrétním jednání většiny společnosti, většiny národa, ale to byly jen následky; příčiny tohoto selhávání se rodily jinde: v chrámu, v centru kultu. Selhávali ti, kdo byli či měli být judskému Hospodinu nejblíže – kněží. A jejich selhání sebou strhlo ostatní, rozrazilo dveře pro nevěru. Kořenem a spouštěčem nevěry lidu byla nevěra kněží, těch, kdo měli stáli v náboženském čele. Chrám a kult s chrámem spojený proto nemohly hlasitou Boží odpověď na náboženskou nevěru přežít. Hospodinova sláva opouští chrám, budova i národ osiří, budova i národ budou rozvaleny. Bůh není závislý na chrámu, to chrám je závislý na Bohu. Bůh není závislý na tom, co se v chrámu děje (to by byla magie, manipulace božstvem), naopak: právě ono chrámové dění, celý ten propracovaný systém chrámové obětní bohoslužby, závisí na Bohu. Když spadne kostel, nezhroutí se nebe – a když v kostele vládne přetvářka, neznamená to, že Bůh s tím souhlasí – a že to nechá jen tak, i kdyby se třeba po celé generace zdálo, že ano, že už si zvykl.

Dnes, stejně jako tehdy se většina orientuje na menšině, na těch v čele; kdo stojí v centru dění, ten určuje noty. Nepodléhejme společně se starověkými Judejci iluzi, že náboženské noty, obsah náboženství, obsah víry snad určuje církev a ti, které si postavila do čela. Tato iluze otevírá dveře nevěře, jakmile ti, kdo stojí v čele, selžou. Obsah zvěsti, ty klíčové noty, podle kterých jediných se lze životem prozpívat, a ne provýt či proštěkat, určuje Bůh, ne církev – a určuje je suverénně, padni komu padni, rybářům či kněžím, světu či církvi. Být povolán do čela znamená přijmout zodpovědnost. Stát za kazatelnou znamená stát v čele. Stát v čele znamená hájit obsah zvěsti – svými slovy i svým životem. Hájit obsah zvěsti znamená stát na Boží straně. Stát na Boží straně znamená přijmout Jeho měřítka, Jeho hodnoty, Jeho vedení – a na ty své i na ty, které mi tlačí všichni a všechno okolo, rezignovat. V tom je potřeba neselhávat ani jako kazatel, ani jako církev – jinak nejen, že spadneme do pasti, ale stáhneme sebou své posluchače, své diváky, lidi kolem sebe, ty, na kterých nám záleží.

Nosit kolárek, talár, mít doma v sekretáři diplom z teologie, to neznamená, že pokud jde o náboženství, jsem za vodou, mám hotovo, že jsem imunní vůči neúspěchu, že nemůžu šlápnout do pasti, že ocelové zuby se mi nesevřou ani kolem kotníku, natož kolem krku. Nosit kolárek, talár, mít doma v sekretáři diplom z teologie, to znamená, že jsem na očích, jsem vidět, slyšet, jsem majákem, na němž se ostatní orientují. Je to obrovská zodpovědnost. Pak ovšem nutně potřebuji trávit se svým Bohem čas, poznávat Jej, hledat pro náboženství i život správný směr v Jeho slově – v Bibli. Nejen pro sebe, i pro ostatní. Být jim příkladem právě v tom hledání, v tom usilování, v tom, jak je důležité trávit s Bohem čas. Čím více času trávím s Bohem, tím méně naslouchám těm, kdo mi do uší a očí tlačí to, co je podle nich normální a podle mého Boha nevěra. Hospodinova sláva není v chrámu, není v kostele – lze se s ní setkat ve stránkách Knihy – když se jim otevřu natolik, že mě zvěst v nich zapsaná obklopí a přemůže. Spoléhat se v tomto směru na ty určené a postavené do čela bývá tu a tam nebezpečné. Tak to alespoň čtu v těch zaprášených řádcích dnes otevřených kapitol prý zaprášené knihy Ezechiel.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 11 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Judští přesídlenci v Babylóně, mezi kterými Ezechiel žije, k nimž patří a jimž prorokuje, považují (alespoň velká část z nich) svou odvedenost, svou násilnou vysídlenost za nevýhodu, za přítěž, za trest. Doma zůstali v Judsku, v Jeruzalémě, tady to není doma, tady jsou z donucení. Jistě, někteří se v tom naučili chodit, asimilovali se, zakořenili, vrostli – ale zdaleka ne všichni. Pořád je dost těch, kdo si v Babylóně stýskají po Judsku, především po chrámu a judském Hospodinu, který jako by na ně zapomněl a zůstal doma. Uším těchto přestěhovaných je určena zvěst: ti, kdo zůstali v Judsku, na tom nejsou lépe než vy. Zůstat v Judsku nebyla výhra, vysídlení nebyl váš životní krach. Jeruzalém padne a Judsko nebude. Ti, kdo zůstali, to vedou od desíti k pěti a nedopadnou dobře. Bůh dopustí, aby na ně dopadl babylónský hněv. Žádné „doma“ už pro Judejce v Babylóně nebude, protože ti, kdo „doma“ zůstali, to společné „doma“ prohospodařili. Judské „doma“ zanikne – ne však judský Bůh. Ten bude s nimi, zde v Babylóně! Sám se stane přesídlencům chrámem – obětní systém nahradí zvěst, budovu chrámu zastoupí malé synagógy, modlitebny, do nichž se za tou zvěstí, za Bohem v Knize, bude chodit. A pak – pak se vysídlenci z Babylóna odstěhují, vrátí se domů, protože jejich Bůh, judský Bůh, jim prorazí cestu. Tam dole, v Judsku, to své opuštěné „doma“ vyčistí od náboženské nevěry, zase z nich bude národ ve vlastních hranicích, i když propachtovaných. Znovu získají budoucnost, budou ji stavět na slavné minulosti. Babylónský exil je jen intermezzo, přechodná nesnáz, i když z lidského pohledu dlouhá. Tyto nepříznivé časy nesfoukly Judejce z Boží dlaně – i zde, v Babylóně, ji kolem nich jejich Bůh sevře a bude je chránit. Má s nimi plán – a i když oni selhávají, otvírá před nimi nové a nové dveře příležitostí, nehledě k tomu, s jak silným prásknutím se zavřely ty původní. Jejich jistota je v důvěře judskému Bohu – ne ve spoléhání na vlastní lidský výkon. S tím skončili špatně, skončili v Babylóně. Jejich Bůh odtamtud ty, kdo se na Něj spolehnou, odvede, aby s Ním mohli tam doma začít znovu. A dnešní čtenář? Ten si může všimnout, že ten zaprášený příběh hovoří možná i o něm, hovoří možná i k němu.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

327. O NEBEZPEČNÉ DŘINĚ PRO SVÉ A SVÉVOLI PO RUCE (Ez 3 a Ez 4-7)

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Ezechiel se znovu setkáme s demonstrativním jednáním proroka – s tím, že na jeho chování demonstruje a podtrhává jeho Bůh svou zvěst – podobně jako již dříve v knize Jeremjáš. Ezechielovské demonstrace jsou ovšem barvitější, komplikovanější, monumentálnější – což je ostatně charakter nejen těchto demonstrací, ale celé knihy Ezechiel. Výjimečná situace vyžaduje výjimečné prostředky – a tak jich Ezechiel na Boží pokyn a Bůh vůči lidu i vůči svému prorokovi používá.

Povolání za proroka není samozřejmost – a už vůbec ne ve výjimečné situaci, výjimečné době, jako je tato. Ezechiel tedy konzumuje svitek. Slovo, které mají proroci sdělovat, vkládá Bůh svým prorokům do nitra, zvěst, kterou nesou, je prostupuje (vzpomeňme na Jeremjáše: „Je to jako hořící oheň v mých kostech…“) Ezechiel tedy přijímá Boží slovo, bude jím prostoupen, zvěst si bude jeho ústy prorážet cestu zevnitř ven. A vyslán bude mezi své, mezi „domácí“, mezi izraelské přesídlence, ty první, kteří byli do Babylóna odvedeni ještě za trvání judského státu. Právě jít s Boží zvěstí „mezi své“ může být úkolem těžším a tvrdším, než jít s Boží zvěstí do exotických destinací k dosud nepoučeným posluchačům. „Ti sví“ už mají na věc svůj názor, cítí se dostatečně kompetentní k jejímu posouzení a výkladu – nepotřebují k tomu názor, vysvětlení a připomínky proroka, nepohodlné, omezující, zraňující, vybízející k rozhodnutí často zcela opačnému, než jaká dosud přijímali a jaká jsou „normální“. Přesto k nim prorok má hovořit, je k nim vyslán, je to jeho posláním – nepohodlným, omezujícím, zraňujícím, ale vybízejícím k rozhodnutí, volajícím k životu. A jeho Bůh půjde s ním, i když to nebude vidět na první pohled, ba ani na druhý a třetí. Prorocké poslání jde na dřeň, na hranici smyslu a ne-smyslu lidského života, volá své posluchače ke skutečně životním rozhodnutím – jde o vážnou, smrtelně vážnou misi, vyžadující zodpovědnost, vytrvalost, odvahu. A Ezechiel je posilován opakovanými výjevy Boží slávy, opakovanými zážitky své lidské bezmoci vůči Boží moci, je motivován, naplněn a přemožen k tomu, aby mohl jít konat životní úkol do těžkých podmínek na samé hranici smyslu a ne-smyslu mezi těmi svými, kteří ve věci smyslu a ne-smyslu mají své domnělé jasno.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 4 až 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ezechielovy demonstrace, jimiž na Boží pokyn podtrhuje a ilustruje zvěst, kterou nese, jsou určité, přímé, česky bychom řekli „polopatické“, tedy „po lopatě“, napřímo. Ezechiel „nechodí kolem horké kaše“, nenašlapuje „po špičkách“, nebere si servítky. Zvěst o tom, že Jeruzalém padne, předkládá všem těm, kdo kolem něho v babylónském exilu žijí, tvrdě a přímo, ačkoliv se s pádem Jeruzaléma zhroutí jejich doufání, jejich naděje, jejich svět, svět jejich Boha. Jeruzalém padne právě proto, že svého Boha opustil, odklonil se od Něj, vyměnil Jej za sobectví a bůžky ze dřeva a kovu. Jeruzalém padne, Judsko se stane minulostí a Judejci skončí rozváti do světa. A tam, v těch rozvátých, bude zárodek nového Judska a obnoveného Jeruzaléma – zárodek malý, ale přece – a jen z Božího rozhodnutí a Božího dopuštění.

Ten soud, který přichází, přijde za svévoli – a bude zničující, bude strašlivý, jako důsledek náboženské nevěry a z ní plynoucího mezilidského selhávání, sobectví a útisku. V náboženství existují jen důvěra vůči Bohu nebo vůči čemukoli a komukoli jinému – a každá alternativa je nevěrou a každá nevěra přináší důsledky. Svévole – tedy já se rozhodnu, já se zařídím podle sebe, já si zvolím, co je správné, já to určím, já to vyargumentuji – byť oblečená do maskovacího pláště „já to mám s Pánem Bohem vyřešeno“ – je od někdejšího Evina a Adamova rozhodnutí důvěřovat spíše Hadovi než Bohu trvale přítomnou a atraktivní alternativou pro každého z nás, po ruce, při ruce a vždy na dosah, Hadem opečovávaná, stále aktualizovaná a non-stop distribuovaná, naleštěná, nakašírovaná a levná, často zdarma. Svévolí se dopouštím nevěry. Svévole patří do oblasti náboženství, ne sociologie, ne psychologie, ne ekonomiky, ne politiky, ne vzdělávání, tedy svévolí se dostávám na půdu náboženské nevěry – s jejími devastujícími důsledky, které možná nevidím, ale jimž neuniknu. A tak se i já a můj život a mé okolnosti a má doba můžeme promítat (a promítáme) v těch starozákonních řádcích Ezechielova proroctví, které odvážný čtenář může přiložit k dnešku a na dnešek, protože Bůh ani člověk se nemění a mění se jen kulisy. Je to tvrdé, je to přímé, je to bez servítků. Taková je Ezechielova zvěst, Boží zvěst pro Judejce v babylónském exilu i pro Čechy, Němce, Angličany, Američany, Číňany, Filipínce a vůbec všechny za obrazovkami monitorů či nad stránkami knihy. Pro ně, pro nás, pro mne, pro tebe. Ezechielovými ústy, a přece od Boha.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

326. O DŘENI PLNÉ NADĚJE A INTENZITĚ BEZ VÝKRESU (Pl 1-5 a Ez 1-2)

KNIHA PLÁČ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Krátká starozákonní kniha Pláč patří k okruhu jeremjášovských látek. Uzavírá jako dovětek nejen zvěst knihy Jeremjáš, ale celé období doexilních dějin Izraele a Judska jako Božího lidu, celé to období izraelských a později severoizraelských a judských králů. Celé to období je zavřeno jako kniha, ukončeno, podtrženo, život Božího lidu nadále půjde jinudy – a ta budoucnost je z pohledu autora knihy Pláč nerozpoznatelná, protože současnost, přítomnost, aktuální rozbitost a bolest ji zatemňují. Kniha Pláč je plná bolesti, je lkaním nad spálenou šancí i rozvrácenou zemí a městem, v němž stával chrám judského Boha. V knize Pláč můžeme číst vyznání viny, touhu po reparátu, touhu po odpuštění, vzlyky bolesti i vzepjetí naděje. Třetí kapitola, psaná jako osobní vyznání a zahrnující všechno to, co bylo zmíněno v předchozí větě, obsahuje ve svém středu osu, páteř zvěsti celé té krátké a bolestí naplněné knihy: až jóbovsky laděné vyznání, že přes to všechno, přes všechnu tu dotírající aktuální bídu, bolest a zmar, je tím jediným, co má smysl a co je východiskem, důvěryplné čekání na judského Hospodina, spoléhání na Něj, počítání s Ním. Je dobré začíst se do veršů 3,20-24. Představují dřeň zvěsti nejen knihy Pláč, ale i starozákonních a novozákonních látek vůbec – spoléhat na Hospodina navzdory kulisám doby a života, navzdory neúspěchům, bolestem, zmarům a krachům, znamená realizovat svou víru, svou důvěru, být Boží. Vyznání přináší odpuštění, z vyznání a odpuštění klíčí naděje, která pak roste, zalévána důvěrou a přihnojována spoléháním, až z ní vyroste budoucnost, i kdyby ty trosky minulosti děsivě tvořící kulisu přítomnosti byly sebehrůznější, i kdyby se všechno kolem nás i v nás zbortilo a padlo. Kniha Pláč, ta truchlivá starozákonní kniha plná slz, štkaní, bolesti a vzlyků, paradoxně přináší čtenáři povzbuzení, pokud v ní čte příběh vyznané a odpuštěné viny přetavené v naději – a pokud navíc zná tehdejší budoucnost, ví, co následovalo – tedy ví, že exil nebyl tečkou, a že Boží království není z tohoto světa a přesto přišlo – pro plačícího vyznavače i pro nás.

KNIHA EZECHIEL, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Judsko jako státní útvar přestalo existovat, stalo se součástí periferní babylónské provincie, ti, kdo v Judsku něco znamenali, jsou buď mrtví, nebo v emigraci, nebo v Babylóně. Judský Hospodin je, jak je pro všechny okolo na první pohled vidět, poražen. A tento prý viditelně poražený Bůh, jehož lid byl zčásti odvlečen do Babylóna, zčásti zadupán do bezvýznamnosti v bývalém Judsku, se různými způsoby projevuje jako neporažený, různými způsoby projevuje, že je přes všechno viditelné neviditelným, skrytým pánem situace. V Babylóně, poblíž hlavního města, je jen několik let před pádem pádu judského státu povolán za Hospodinova proroka kněz Ezechiel; Hospodinův chrám bude rozvalen, ale ten Hospodin, jemuž rozvalí chrám, povolává svého proroka uprostřed země domněle vítězících bohů, protože nebydlí v rozvalitelném kamení, ale panuje nade vším a nade všemi.

Způsob, jakým je Ezechiel povolán, je unikátní. Ezechiel je náhle obklopen grandiózním děním, monumentálními obrazy, je vystaven úžasnému vidění Boží slávy, judský Bůh se mu na území nepřítele představuje způsobem, který nepřipouští pochyby a který s Ezechielem lomcuje; není pochyb – tohle je vítězný Bůh. Mnohý čtenář při četbě Ezechielových vidění Boží slávy propadne nutkání si je překreslit na papír či do fantazie, zkoumat je jako technický výkres, stavět na nich nejrůznější domněnky a závěry, často dänikenovsky směřující do oblastí mimozemských civilizací – tak s tímto textem ovšem zacházet nelze. To podstatné, to co si má čtenář odnést, není popis, ale intenzita, ne technické řešení, ale nadzemskost Boží slávy – jinak se ocitne mimo mísu, mimo zvěst, na půdě spekulací, které jej svedou, odvedou, zavedou a podvedou. Způsob zjevení, jímž je Ezechiel povolán, je připraven pro něj, pro babylónského zajatce, jemuž se zhroutil jeho svět i jeho Bůh; zvláštnost tohoto zjevení je mu dána jako impuls, jako motivace, jako pomoc k rozhodnutí – jemu, to o něj tu jde, ne o mne a o tebe s naší představivostí, řeckými otázkami a zájmem o techniku – o nás tu půjde v okamžiku, kdy prorok Ezechiel otevře ústa a pronese zvěst. Kniha Ezechiel je kniha výjimečná, kniha pro výjimečnou dobu, kniha pro přijetí budoucnosti z rukou judského Boha, uprostřed trosek judské minulosti, na nichž a na jejichž Bohu zdánlivě vítězně tančí babylónští bohové. Je to chvíle zmaru judského státu i náboženství, a obojí má v pár desítkách let vstát z popela, obnovené a proměněné – to proto je Ezechielova (ač nebude tímto směrem prorokovat sám) služba tak důležitá, proto jsou jeho prožitky tak barevné, tak přesvícené, tak extatické, tak pozitivně monstrózní. Ezechielovo proroctví bude volat lid bez naděje k nové naději, nedávno nepřehlédnutelně zašlapané do prachu, a slyšet musí být tady v Jeruzalémě  i v brzy už rozbitém Judsku – jaký div, že je prorok Ezechiel obklopen tak zvláštními, neobvyklými projevy Boží moci a velikosti – a bude se, jak se dočteme,  chovat často podivně, bláznovsky, aby vzbudil zájem, aby kontrastem naboural všednost a oslovil posluchače, jimž zdrcující minulost ucpala uši, zakryla oči a zbořila svět.

Ezechiel je povolán, přijímá poselství naděje pro lid bez naděje a ponese je dál. Nečekaně, nedoufatelně, navzdory marasmu situace okolo. Babylón není vlastnictvím Nebúkadnesara či jeho bohů, Pánem Babylóna a celého světa i vesmíru je Ezechielův Bůh, judský Bůh, ten prý poražený, rozválcovaný, kterému přece sebrali zemi a rozvalili a vypálili chrám. V této situaci bude Ezechielovo proroctví vysvětlovat, volat, stavět základy pro budoucnost.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

325. O DOKONANÉM ODCIZENÍ A BOZÍCH NAPADRŤ (Jer 44-45 a Jer 46-52)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 44 a 45 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Před čtenářem leží poslední velká Jeremjášova řeč, poslední velké shrnutí situace z pohledu Boží reality, poslední velká výzva zbytku kdysi velkého lidu. V životě reálně jde o náboženství, na vztahu s judským Bohem se láme můj a tvůj životní úspěch a neúspěch, smysl a bezsmysl; až daleko za náboženstvím jde politika s ekonomikou, i když nám to z lidského pohledu připadá naopak. Vztah k Jeremjášovu Bohu je tím rozhodujícím v životě, protože své životy žijeme v Bohem stvořeném a Hadem uzurpovaném světě, ne na náhodně vzniklém kusu hmoty v náhodně vzniklém vesmíru. Náboženské selhání proto nese selhání politické, selhání ekonomické. Náboženské selhání je důvodem pádu Judska a rozboření Jeruzaléma. Náboženské selhání, které přivodilo národní katastrofu, spočívá podle Jeremjášem tlumočené zvěsti v modloslužbě – ve spoléhání na cokoliv a kohokoliv jiného, než na judského Boha. To jiné spoléhání začíná v malém, třeba u mne, třeba u tebe – a končí ve velké katastrofě celého společenství, celé církve, celého národa, pokud se včas nepojmenuje a pokud ti, kdo to pojmenování slyší, na základě onoho pojmenování své jiné spoléhání neopustí, nezrevidují, nevrátí se zpět. Výsledkem tohoto jiného spoléhání je zbořený chrám, zaniklá politika, rozvrácená ekonomika a Judejci v Egyptě.

Všimni si – Jeremjášovi posluchači překročili neviditelnou hranici, jsou už na jiném břehu. Bůh tady Jeremjášovými ústy již nevolá k návratu, jen oznamuje. Náboženství nelze žít napůl, trochu tam a trochu sem, trochu vlevo a trochu vpravo, judského Boha nelze vřadit mezi egyptské či jakékoliv jiné bohy a dát každému z nich kousek svého spoléhání. To jiné spoléhání, ta jiná důvěra odcizuje člověka Jeremjášovu Bohu, a co se odcizuje, se jednou odcizí – najednou je odcizeno, odloženo, opuštěno. Jen člověk se může svobodně odcizit Bohu dokonavě, definitivně – Bůh se člověka nevzdá, leč by si to člověk na Něm vyvzdoroval. Egyptskou náboženskou asimilací překročili Judejci v egyptském exilu hranici, která není vidět, není stanovena, prochází myšlením, postoji, vztahy, hodnotami. Setrvalý sestup, odchod od judského Boha vede Judejce až za hranici odmítnutí, protože se tomuto sestupu a odchodu nepostavili – zvolili si jej, vybrali a systematicky jej realizovali. Prorok Jeremjáš, po desetiletí volající své posluchače k návratu, k náboženské obnově, už pro ně nemá výzvu, jen oznámení.

Jeremjášův život je na konci, jeho úkol je naplněn, štafetový kolík od něj převezmou jiní. Stará legenda tvrdí, a je to velmi pravděpodobné, že tam v Egyptě později zemřel rukou svých posluchačů, zavražděn. Zdánlivé fiasko, neúspěch, krach. Zahozená kariéra, zmarněný život. Oponentní pohled naznačuje kratičká pětačtyřicátá kapitola: Když se lámou dějiny, když se bortí národ, zaniká svět, který jsme znali, je každá kariéra vepsí a každý výkon zmarněn. Hodnoty jsou přeznačeny, co bylo včera, dnes neplatí a zítřek je temný. Být Božím prorokem sebou nese určitá rizika – ale dává smysl. A život toho, kdo je v Božích rukou, není ohrožen ani národním krachem, ani vraždou – to jen tady a jen na chvíli, jako výdech před nádechem. Jeremjáš i Báruk dávno vydechli – a přesto se jednou znovu svobodně nadechnou. Spolu s námi, spoléháme-li na společného Boha. Spoléháme? To, nač a na koho v životě spoléháme, je totiž skutečným obsahem, esencí náboženství, tím, co o životě rozhoduje – politika a ekonomika jsou jen druhotné, jen kulisy – a nemá cenu nábožensky emigrovat do sebelepších egyptů.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 46 až 52 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třebaže historicky skončila kniha Jeremjáš 44. kapitolou, zvěstně stále pokračuje, protože není řazena chronologicky, nýbrž tématicky. Za kratičkou kapitolou 45, připojenou k oné závěrečné historické 44. kapitole, najde čtenář kapitoly další – 46. až 52., kterou kniha Jeremjáš již skutečně končí. V oněch závěrečných kapitolách, zařazených do knihy ne chronologicky, ale tématicky, jsou sdruženy prorocké výroky proti ostatním národům v geografickém prostoru Předního Východu. Nebúkadnesar a babylónská vojenská moc není tím, kdo Hospodina a Jeho Judsko poráží, nýbrž tím, koho Hospodin používá – mimo jiné i proti svému Judsku. Turbulence, zisky a ztráty toho bouřlivě se měnícího období válečného zájmu mocného Babylóna o předovýchodní národy nejsou hrou náhod, ale Boží reakcí na náboženskou nevěru a náboženskou zpronevěru všech, včetně Hospodinova Judska. Náboženství je to, oč se tu hraje – i když si leckdo, včetně Nebúkadnesara, může myslet leccos jiného. Za všemi těmi bitvami, obléháními, vítězstvími a porážkami stojí judský Hospodin, zdánlivě poražený, ve skutečnosti ovšem jediný vítěz, jediný hybatel, stojící za událostmi, i když zdánlivě sám proti sobě. Judsku, které nechal porazit, adresuje nádherné poselství o záchraně v závěru 46. kapitoly. Babylónu, který Judsko a ostatní národy porazil a rozdrtil, sděluje v 50. kapitole poselství o zániku, o porážce, o nebytí. 51. kapitola pak celou knihu Jeremjáš, naplněnou babylónským dobýváním a judskou národní zkázou, uzavře obrazem babylónské národní zkázy. 52. kapitola připojí poněkud nespojitě dovětek o dobytí Jeruzaléma  a zkáze chrámu, pro nás, dnešní čtenáře jako můstek k následující starozákonní knize, knize Pláč. Kniha Jeremjáš končí, samostatné Judsko neexistuje, národ je  deportován a rozptýlen, zčásti do Babylóna, zčásti do okolí. Jeremjášův Bůh, judský Hospodin, ovšem není poražen – to je hlavní zvěstí těch závěrečných kapitol. Naopak – vše, co se stalo, stalo se na základě Jeho svrchovaného, suverénního rozhodnutí. Neskončil poražen v Judsku, hýbe světem. Nevede boje o území, o vlastnictví, ale o důvěru, o spoléhání, o člověka. Chce mu dát budoucnost, ne trestat. Napohled se zdá, že je to naopak – ale což by to v Hadem rozestavěných a námi odmala akceptovaných kulisách mohlo vypadat jinak?

Závěrečné kapitoly knihy Jeremjáš obracejí posluchačovo (a čtenářovo) vnímání událostí. Mohlo se zdát, že vítězem je Nebúkadnesar a babylónští bohové, poraženými jsou předovýchodní národy se svými bohy, včetně Judska a judského Hospodina. Jeremjášova zvěst toto vnímání důsledně a důrazně obrací od kulis, od iluze, k realitě za kulisami: poraženými jsou předovýchodní národy se svými bohy, včetně Babylóna a babylónských bohů; vítězem je judský Hospodin. Judsko neosiřelo, bude obnoveno, znovu se vrátí. Opustili Hospodina; Hospodin dopustil, ale neopustil.

Když zavíráš knihu Jeremjáš, nezapomeň, prosím, a odnes si sebou do života, že není jen o Judsku, ale o nás, o mně a o tobě – a že stojí za to ji s tímto vědomím znovu a znovu otevírat, abychom v ní nacházeli výzvu k návratu – a také ujištění, že co v kulisách vypadá jako porážka, může být za kulisami, v realitě, vítězstvím.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

324. O RUKOU TOHO, KTERÝ NEVYPADÁ A SPOLEHNUTÍ V MOČÁLU (Jer 39 a Jer 40-43)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 39 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeruzalém, poslední dosud svobodná část Judska, je definitivně sevřen babylónskou armádou, která se v mezičase vypořádala s okolními problémy a k vyřešení judské vzpoury shromáždila jednotky, uvolnila si ruce. Celá babylónská vojenská moc v oblasti se soustředila na Jeruzalém, hlavní město odbojného Judska. Zhruba osmnáct měsíců trvá obléhání, rok a půl ještě skomírá naděje, o které Jeremjáš již po desetiletí hlasitě volá, že je klamná. Náhle je konec, jeruzalémské hradby jsou prolomeny, rozvaleny, babylónská armáda vstupuje do města. Král Sidkijáš, jeho rodina, nejbližší šlechta a zřejmě i judský vojenský štáb skrytě prchají, jsou dostiženi, zajati, eliminováni. Sidkijáš je svědkem popravy celé skupiny, včetně svých synů, pak je oslepen a odvlečen do Babylóna. Nejhonosnější domy v Jeruzalémě jsou vypáleny, je vydrancován, rozbořen a vypálen i chrám (ale o jeho zkáze budeme číst až v závěrečné kapitole knihy Jeremjáš). Jeruzalémské hradby jsou zbořeny, město je dobyto, vypleněno, Judsko padlo. Jeruzalémští občané jsou vysídleni, odsunuti do vzdáleného Babylóna, judský katastr je rozdělen městské chudině, bezdomovcům, bezzemkům. Po posledním zbytku judského státu, po posledním pozůstatku někdejšího izraelského a později rozděleného státu je veta. Izraelský a judský Hospodin je definitivně poražen, řekl by čtenář či pozorovatel. A přece ta prostá oznamovací věta není tak jednoznačná, jak by se zdálo. Hospodinův prorok Jeremjáš, králem Sidkijášem internovaný, daný pod zámek a za mříže, je z rozkazu předních babylónských velitelů a úředníků ve své internaci nalezen, vysvobozen a pohodlně ubytován. Afričan Ebedmelek, který Hospodinova proroka Jeremjáše s nasazením vlastní kariéry a vlastního bezpečí zachránil před utopením v blátě, slyší od Jeremjáše Hospodinovo slovo: „Město končí, ale ty pokračuješ, Ebedmeleku – protože jsi na Mne, judského Hospodina, vsadil.“ A tak judský Hospodin, jehož město rozvalili, jehož chrám vypálili, tento Hospodin rukama dobyvatelů zachraňuje a pohodlně ubytovává svého proroka a určuje budoucnost těch, kdo Mu patří, v tom dobytém městě. Je tím, kdo rozhoduje, ne tím, o kom bylo rozhodnuto. Ne babylónští bohové, ale On je Hospodin, On má věci a události v rukou. Nevypadá to tak – ale má. Nejen tehdy – i dnes.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 40 až 43 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Hospodin, zdánlivě poražený a rozdrcený, a přesto stále u kormidla událostí stojící Bůh, povzbuzuje svého proroka prostřednictvím babylónského vojáka, navzdory situaci a navzdory zdánlivě vítězným babylónským bohům: „Jsi svobodný, protože jsi na Mne vsadil. Vyber si, zda půjdeš do Babylóna, nebo zůstaneš zde.“ Jeremjáš se tedy svobodně rozhoduje – a rozhoduje se zůstat. Tady je doma. Odchází do Mispy, nového sídla zemské správy, zřízeného Gedaljášem, babylónským úředníkem a nyní místodržitelem v Judsku. Kolem Mispy se shromáždil zbytek Judejců, ponechaných okupanty v okupované zemi. Gedaljáš vládne svěřenou zemí rozumně, mírně a Jeremjáš se odmlčuje, užívá si zasloužené penze. Do zotročeného Judska se vracejí ti, kdo uprchli před válkou – a nejbojovnější z nich zakládají podzemní hnutí odporu, usilující o změnu situace, o převrat. Staví se tak ovšem nejen proti Babylónu, nýbrž i proti judskému Bohu, proti Jeremjášovu Hospodinu. Toto podzemní hnutí přistoupí k akci, navzdory všem ostatním Judejcům, kteří se rozumně smířili s novou situací. Zemský správce Gedaljáš je zavražděn a vzbouřenci jsou vlastními lidmi, Judejci, vytlačeni do exilu – o vraždu Gedaljáše a ozbrojený odpor proti okupaci většina Judejců nestála. Nastává nová situace a Jeremjáš je svými sousedy povolán z penze, požádán o sdělení Božího slova. Znovu tedy prorokuje – a znovu je Boží zvěst, kterou Boží muž Jeremjáš pronáší,  radikálně jiná než jakou si posluchači toužebně přejí slyšet. Judský Hospodin názor nezměnil. Jediná volba je zůstat na místě a spolehnout se na Něj. Lidmi plánovaný útěk do egyptského exilu je odsouzen k nezdaru.

Jeremjášovi posluchači, velká skupina Judejců ponechaných v Judsku a navrátilců do Judska, se opět, jak to už Jeremjáš tolikrát zažil, vzepře Boží zvěsti, o kterou sami předtím žádali. Zvolí si odchod do exilu, odcházejí do Egypta – a Jeremjáše s Bárukem berou sebou, zřejmě proti jejich vůli, zřejmě násilím. Po příchodu do Egypta Jeremjáš oznamuje Boží slovo: Babylónský král si pro vás přijde až sem. Přijde si pro Egypt.

Ne v každé okupaci je jediným správným řešením odpor. Podvolit se situaci ještě neznamená kolaborovat. Většina lidí chce prostě přežít, začít znovu navzdory troskám – žít se musí směrem dopředu, ne plačtivě hledět směrem zpátky. Odpor proti okupaci může být za těchto okolností projevem sobectví, vynucováním své vůle, svého pohledu na věc způsobem, který ohrožuje všechny. Ne každý bojovník proti okupaci je nutně hrdina, i když se mu později postaví pomník a vejde do učebnic. I zabít Heydricha může být sobecké – válka by skončila tak jako tak a svými životy by za rozhodnutí jedněch možná zbytečně neplatili jiní. V životě není to nejdůležitější politika ani ekonomika, toho jsme si už v Toulkách Knihou všimli. To určující, to, co určuje politiku i ekonomiku, je náboženství, to, co uctívám – o to se tu už od ráje hraje. Občas vtrhnou okupační vojska okolností, tísní a diagnóz i do mého a tvého života, vtrhnou a zůstanou, někdy na čas, občas třeba trvale. Ne vždy je nejlepším řešením odpor, vzpoura – i okupace může být voláním k nápravě, výzvou k návratu, darem. Možná drtí mou a tvou ekonomiku, mou a tvou životní politiku, možná bolestně podtrhává život předčasným součtem – ale v životě jde o důvěru, o spoléhání na Jeremjášova Boha, ne o přežití. Vítězství není v uhájení samostatnosti, vítězství je v uhájení důvěry – třeba i navzdory okupaci. Ne v tom či onom egyptě, ale tam, kde se já a ty máme spolehnout na svého Boha – i když se to místo, kde jsme, třeba právě proměnilo v močál a začínáme se propadat.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

323. O ZVĚSTI JAKO ŠTAFETOVÉM BĚHU A POSLEDNÍM ROZHODOVÁNÍ POSLEDNÍHO KRÁLE (Jer 36 a Jer 37-38)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 36 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Uvězněný Jeremjáš, zbavený svobody proto, aby nebyl slyšet, aby nepobuřoval, aby neznejišťoval, volí na Hospodinův pokyn pro své poselství jiný komunikační kanál – začne zvěst, kterou mu Hospodin sděluje pro Judsko, diktovat písaři Bárukovi. Písař Báruk se následně stává hlasatelem slov internovaného Jeremjáše a předčítá je v zaplněném chrámu. V Jeremjášově textu a Bárukovým hlasem Hospodin opakuje, shrnuje celé to jeremjášovské poselství o Bohu, který miluje a lidu, který se odvrací, o následcích za příčinami a důvěře proti následkům. Zvěst, která dopadá do mnoha uší, nezůstává bez posluchačů – a tak Bárukova slova vyslechne nejen lid, ale i Míkajáš, mladík z rodu králových písařů; ten je tlumočí třem zástupcům judské šlechty. Ti si zjednají soukromé předčítání – a tím, co z Bárukových úst vyslechnou, jsou ohromeni. Ta slova musí slyšet král! Jeremjáš je Boží prorok! A tři šlechtici si od Báruka berou jeho zápis, deponují jej v písařské síni a oznámí zvěst králi; ten uspořádá veřejné čtení, při němž svitek spálí, zničí, sprovodí ze světa. Zatímco král Jójakím ničí svitek, Jeremjáš s Bárukem na nějakou dobu mizí z dohledu, patrně s pomocí judských šlechticů, těch kterým Hospodinova zvěst otevřela nejen uši, ale i srdce. Báruk pořizuje nový opis Hospodinových slov pronášených Jeremjášem, včetně prorocké zvěsti týkající se krále Jójakíma –  postavil ses proti Bohu, králi, a tvá pohozená mrtvola bude svědčit o tvé neposlušnosti.

Možná nejsi zrovna Jeremjáš, tvůj Bůh ti nevkládá do úst důležitou konkrétní zvěst do konkrétní situace tvého okolí. To ještě neznamená, že nemůžeš být Báruk, dávat do služby zvěsti své nohy, hlasivky, toner a tiskárnu, i když tím něco riskuješ, každopádně pověst, v krajním případě hlavu. Můžeš být také Míkajáš, prostředník, který o tom, co slyší, mluví k těm, o kterých si myslí, že to mají slyšet, ačkoliv sám k tomu také přišel jako „slepý k houslím“ a moc o tom neví. Někteří z nás mohou být jako tři judští šlechtici – zprostředkovat Hospodinovu zvěst pronesenou nejrůznějšími Božími Jeremjáši a zapsanou či vytištěnou či přednesenou celou řadou Božích Báruků těm, na které máme vliv – a oni třeba mají vliv na dění okolo. Cesta Božího slova k lidským uším má své Jeremjáše, své Báruky, své Míkajáše i své vlivné posluchače. A má své Jójakímy, kteří činí zvěstování rizikovým podnikem, protože odmítají slyšet, odmítají rozumět a mají moc dát to tvrdě najevo – dokud mají sami hlavu na krku.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 37 a 38 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kniha Jeremjáš není deníkem, posloupným záznamem – nepracuje se strukturou časové posloupnosti, ale věcné sounáležitosti; shrnuje dění do věcných, ne časových celků, řekli jsme si už. Tak i mezi událostmi 36. a 37.- 38. kapitoly leží více než deset let. Spojuje je obsah, ne časová následnost. Král Jójakím, trhač svitku z minulé kapitoly, je dávno mrtev, král Jójakín, jeho syn, rovněž, a na trůnu sedí poslední judský král, Sidkijáš. Ten žádá Jeremjáše, Božího muže, aby se za Judsko modlil. Modlitba neuškodí, modlit se může každý prorok – jen ať se zdrží veřejných výstrah a nebude kritizovat. Modli se za nás, Jeremjáši – jak svatě to zní – a jaký podtón v tom může mít pokrytectví, neochota přijmout prorokovu zvěst! Když pak Sidkijáš, kterému otrne při ústupu babylónských vojsk od města (kvůli nebezpečnému přesunu egyptské armády), Jeremjáše přímo osloví: „Tak co mi řekne tvůj Hospodin teď, když cizí vojska odcházejí?“, nebere si prorok servítky, protože je Boží: „Budeš vydán do rukou babylónského krále.“ A tak končí v báni, uvězněn, zajat. A najdou se příslušníci judské šlechty, kterým královo zacházení s Jeremjášem připadá zbytečně mírné. Vezmou jej ze suchého vězení (s královým alibisticky proneseným souhlasem) a umístí jej do hluboké blátivé díry, do staré nádrže na vodu. Za proroka judského Boha intervenuje u krále nejudejec, černoch Ebedmelek, kastrát. Jeremjášův Bůh má smysl pro detail. Ten příběh jsme v Toulkách Knihou už před časem četli. A pak přijde čas, kdy má poslední judský král Sidkijáš s Jeremjášem, prorokem judského Boha, poslední rozhovor. „Vzdej se Babylóňanům, králi – zůstaneš naživu a zachráníš Jeruzalém před zničením.“ Král je sice na konci, v koncích, v bezvýchodné situaci, ale nepřestává být pragmatik: „Judští přeběhlíci, dezertéři, kteří jsou v babylónském vojsku, mě zničí, pomstí se mi za národní zkázu.“ Jeremjáš má ovšem ve věci jasno: „Judský Bůh tě, judský králi, ochrání. Ty získej život a město.“ Sidkijáš Jeremjáše zaváže mlčením a podle Jeremjášova doporučení se nezachová, nevzdá se, setrvá v odporu proti Babylónu. Propustí Jeremjáše, vrací se ke královským povinnostem, Jeremjáš se vrací do vězení, dějiny běží dál, Judsko jde ke konci.

Jedenáct let trvá Sidkijášovo kralování. Je posledním judským králem vůbec, i posledním judským králem z těch, za jejichž vlády Jeremjáš prorokuje. Jako Judejec a šlechtic je vystaven Jeremjášově zvěsti po celá desetiletí; jako král jedenáct let. Má tisíce dnů, desetitisíce hodin příležitost porozumět, pochopit, rozhodnout se. A teď, teď je na konci. Teď už nejde o trůn, ten je ztracen, teď mu jde o život. A ten poslední rozhodovací boj o všechno, co mu zbývá, o holou podstatu, judský král prohraje, protože strach z neoddiskutovatelných dopadů své minulosti má v jeho uvažování větší váhu, než slib neviditelného, a přesto zjevného judského Boha.

Zcela jistě nejsi judský král a zřejmě ani nejsi na konci. Brodíme se, já i ty, životem, každý jak umíme, terénem okolností, v botách, které nám nazulo narození, výchova, minulá rozhodnutí. Občas na nás prší, občas nás hřeje slunce. A okolo, kolem nás jdou a utíkají dějiny, sviští čas, odměřovaný našimi hodinkami, které se otáčejí, i našimi těly, která stárnou. Žijeme, rozhodujeme se. Pomalu, zvolna směřujeme ke konci cesty, třebaže je dosud skryt za horizontem, za ohybem silnice. A i když nejsme Judejci a nežijeme ve starozákonním Judsku, celý život můžeme při troše pozornosti zaslechnout zvěst nejrůznějších Jeremjášů o Bohu, který je neviditelný a přece zjevný. Celý život jsme tiše voláni k rozhodnutí, bez ohledu na terén okolností, který se proti nám vzpíná nebo od nás svažuje; to tiché volání proniká pod krustu zvyku, pod příkrov minulých rozhodnutí, pod kůži. Rozhodnout se pro toho neviditelného Boha znamená riziko vydat se všanc, riziko vybrat si, riziko, že můžu zvolit špatně  – a že mi ta volba sebere všechno ostatní. Jeremjášové však vědí své – vědí, že smrtelné riziko je nevybrat si, nerozhodnout se vabank a navzdory všemu pro důvěru, pro spoléhání na judského Boha uprostřed Prahy, Brna, Kralup či Modravy – a proto stále tiše volají, i když je to stojí víc, než je na první pohled vidět; v Hadově světě volat do Hadova lesa není bezpečný podnik. Až budeš na konci, bude to rozhodování těžké, přetěžké – jako to Sidkijášovo; zvykl sis spoléhat na všechno možné i nemožné, jen ne na Jeremjášova Boha; ten zvyk je těžké najednou otočit, vzepřít se mu a vsadit vabank na úplně jinou kartu. Nečekej na konec. Seber síly, dokud je máš, vzepři se terénu okolností, nedívej se na své rozpadlé boty, zvedni oči k tomu neviditelnému a přece zjevnému Bohu, nech si těmi Jeremjáši vysvětlit, že tím směrem skutečně je, i když Jej nevidíš – a pak se na Něj spolehni, pak na Něj vsaď, čti Knihu, setkávej se v ní s Ním a odevzdávej Mu své plány a cíle – On ti za ně dá ty Jeho. Budeš víc Jeremjáš, než Sidkijáš. Neznamená to, že se ti povede dobře – ale tvůj život bude mít smysl. Bude stát za to. A bude Boží vizitkou pro tvé blízké, pro všechny, které potkáš. Staneš se Jeremjášem, tím, kdo chodí s judským Bohem. A ten, s kým chodí judský Bůh, svůj život neprohraje. A smrt za jeho životem nebude tečkou, ale středníkem.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

322. O ROZRAŽENÝCH MŘÍŽÍCH EPIZOD A DVOU KAPITOLÁCH PROTI SOBĚ (Jer 33 a Jer 34-35)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 33 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Zatímco je Jeremjáš zajat a zřejmě tísněn pochybnostmi a frustrací, jeho Hospodin k němu znovu hovoří,  znovu jej ujišťuje o velké budoucnosti, která přijde po tom velkém průšvihu, do kterého se Judsko nezadržitelně řítí. Jeremjášovo prorokování ten judský pád nezabrzdí, ale dá mu smysl – pro ty, kdo chtějí slyšet, pro ty, kdo té zvěsti otevřou srdce a uši. Bůh, který právě přichází o své Judsko a jehož prorok jeremjáš je uvězněn, staví žalářovanému Jeremjášovi před oči realitu, prolamuje iluzi, která Jeremjáše obklopuje, utiskuje a dusí – iluzi omylu, iluzi bezvýchodnosti, iluzi zmarněného života. Jedna jediná věta v tom Božím proslovu k uvězněnému Jeremjášovi se týká judské zkázy – všechny ostatní hovoří o obnově Judska, ba, až za ni – až k Ježíši, který bude Kristus a vyhlásí příchod Božího království pro Judsko i svět (číst to můžeme ve verších patnáctém a šestnáctém, kterým čtenářova znalost Nového zákona dává tento smysl).

Uvězněného Jeremjáše obklopuje, tísní a drtí skutečnost, kterou vidí a hmatá kolem sebe, realita národní zkázy a osobního životního krachu. Jeremjášův Bůh však nenechává svého proroka tísnit pochybnostmi, pramenícími ze zdrcujících okolností. Jeremjášův Bůh vstupuje do okolnostmi uvězněného světa svého uvězněného proroka. Proráží do toho, čemu my lidé říkáme skutečnost, průhled do skutečné reality, neomezené přítomnými okolnostmi a netísněné omezeným životním časem. To, co pro nás představuje všechno, je reálně jen epizoda na přímce věčnosti, i když délka té epizody přesahuje délku života naší generace, do té epizody jsme se narodili a v té epizodě zemřeme. Jsme-li však,  stejně jako Jeremjáš, Boží, pak pro nás okolnosti té epizody či epizod, do které či kterých nás narození do Hadova světa uvěznilo, nepředstavují omezení a beznaděj, ale výzvu ke spolehnutí se na Jeremjášova Boha jako toho, kdo ty zástupy svých jeremjášů jednou povolá z hrobů epizod na přímku věčnosti, ke vztahu bez konce, k životu ve skutečné realitě.

A tak i když obavy z toho, co se děje a co přichází rozšiřují zorničky Jeremjášových či mých a tvých očí, smíme vědět, že i ten největší průšvih patří jen k epizodě, k tomu, co pomine, k iluzi namalované na kulisách, tvářících se jako realita, i když jsou z papundeklu. Skutečná realita není na kulisách okolností, které tě obklopují, tísní a vězní, diktují ti svůj pohled na budoucnost a rozšiřují zornice.  Skutečná realita je za horizontem, tam, kde tušíš Jeremjášova Boha a slabikuješ o něm v Knize, kterou se tady v těch řádcích právě společně touláme. I já umím jen slabikovat. Ale jsem si jistý, že ten kdysi Jeremjášův a nyní můj a tvůj Bůh je větší než všechny epizody, okolnosti a kulisy – a že realita, která je u Něj za horizontem, jednou přeorá dějiny a hroby promění na porodnice. Pro všechno předtím bude stačit jedna věta. A všechno potom už nebudeme slabikovat, ale žít. S Jeremjášovým Bohem. S Jeremjášem. V realitě. Nafurt.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 34-35 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dnešní dvě kapitoly jsou v té starozákonní knize Izajáš postaveny vedle sebe jako proti sobě, k vzájemnému kontrastu. V první z nich je prorok Jeremjáš poslán s poselstvím ke králi Sidkijášovi – s dalším poselstvím o marnosti odporu a osobním sdělením – budeš zajat, králi a odveden do Babylóna, ale přežiješ, nebudeš popraven. Odpor je marný, ať uděláš cokoliv, tvé kralování končí. Sidkijáš dostává toto poselství v beznadějné situaci, kdy v Babylóňany dobývaném Judsku již zbyl svobodný téměř jen Jeruzalém – jediný rozumný krok by byl vzdát boj, vzdát se babylónskému králi, otevřít brány, přijmout události jako Boží dopuštění a Boží soud a spolehnout se na Boží milosrdenství – alespoň v závěru kralování se spolehnout na judského Boha. Sidkijáš k tomu odvahu nenajde, bude kombinovat a bojovat nejprve o moc a poté už jen o život, do poslední chvíle, a přivodí si tím mnoho zbytečné bolesti – ale o tom budeme číst později. Přesto jeden odvážný krok král Sidkijáš a národní elita přítomná u jeho dvora udělají – propustí judské otroky ze svého vlastnictví. Stojí o Hospodinovu přízeň a tak se rozhodnou následovat Jeremjášem tlumočenou Boží výzvu k dodržování práva. V reakci na tento krok nastává na bitevním poli rozvolnění, Hospodin dává najevo, že má situaci stále v rukou, a že cesta následování jeho výzev je správná. Jejich rozhodnutí ovšem netrvá dlouho, jakmile se Judsku vojensky uleví, král a šlechta záhy berou své slovo zpět a propuštěné otroky znovu zotročí – neunesli zřejmě ekonomickou nevýhodnost svého kroku a Boží vstřícnost. Tím se judské elity dobrovolně a z vlastního rozhodnutí vydávají budoucí zkáze – Jeremjášův Bůh od nich odtahuje ruku. S Jeremjášovým Bohem není možné provozovat magii náboženského automatu „dám – dostanu“, není možné Jej chtít uchlácholit či obelstít, využít a použít. To, co přijde, přijde z rozhodnutí judské elity, judský Bůh to jen dopustí, protože Jej opustili.

A právě do kontrastu k této kapitole je postavena kapitola následující, pětatřicátá. Nejde zde o časovou souslednost, zařazení kapitol vedle sebe je účelové, jde tu zřejmě právě o vzájemnou kontrastnost výpovědi. Do protikladu k vypočítavosti a nevěře judských elit v čele s králem je postavena neviklavá věrnost Rekábejců, nejudských a neizraelských obyvatel Judska, přidružených k judskému národu jako rod již po generace. Těmto Rekábejcům na počátku jejich rodu zakázal kdysi jeden z předků pít víno a stavět domy – a tak Rekábejci dosud abstinují a bydlí ve stanech. Zatímco judská elita nectí ani Hospodina a nenásleduje Jeho výzvy, k Judejcům kdysi přimíšený nejudský a neizraelský rod dodržuje nařízení svých předků a nenechá se zlomit k jejich porušení. Věrnost Rekábejců je obžalobou nevěrnosti judské šlechty a důvodem, proč Hospodin Rekábejce zachrání ve chvíli blížící se národní zkázy. A stejně, jako je král Sidkijáš a judská šlechta dnešnímu čtenáři i po těch staletích příkladem náboženské vypočítavosti, věrolomnosti a nevěry, hovoří k nám dodnes z Rechábejců neotřesitelná, naivní, dětinská důvěra, jako výzva k takovému uplatnění důvěry vůči Hospodinu – naivně, dětinsky, bláznovsky – a přece vítězně.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

321. O LOMCOVÁNÍ K NÁVRATU A BEZNADĚJNÝCH SMĚNÁCH PLNÝCH NADĚJE (Jer 30-31 a Jer 32)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 30 a 31 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V té bolavé a o národní zkáze píšící starozákonní knize Jeremjáš je jedno silné, útěšné místo, jako její osa, jako její střed, jako její páteř: třicátá a třicátá první kapitola. Judsko nezanikne, Judejci nebudou rozdrceni babylónským nárazem navždy a do mrtě. Čeká je nejen zajetí a přesídlení do Babylóna, ale i návrat a nový začátek – a velká budoucnost. Jejich Bůh není poražen. Jejich Bůh má plán. Nejen s nimi, ale s celým světem. Oni jsou součástí toho plánu – jejich Bůh s nimi počítá – jen oni přestali počítat s Ním. A tak místo, aby sčítali, budou muset odčítat a místo násobení budou děleni, aby se mohli zastavit, zamyslet a svobodně se vrátit k lepší matematice, ke sčítání a násobení s Bohem. Ale  to intermezzo má začátek a konec, není trvalé, protože jejich Bůh je miluje – a počítat stále touží s nimi. Nemůže se jich vzdát – jsou Jeho. Spojil s nimi svůj život jako rodič s dítětem. A tak, stejně jako o  kousek dříve v Izajášovi, i zde u Jeremjáše můžeme číst o království, které přijde a bude Boží, nejen pro Judejce, ale pro všechny; čteme tu o novozákonním evangeliu ve Starém zákoně, uprostřed knihy, která jako celek mluví k těm, kteří selhali.

Ty dvě jásavé kapitoly ve smutné knize hovoří o naději, o obratu – ale ta naděje a ten obrat je podmíněn změnou matematiky – počítáním s Bohem, spolehnutím na Něj, návratem k Němu. Bez svobodného rozhodnutí spoléhat na Jeremjášova Boha a raději s Ním násobit než se Hadem nechat dělit (ve světě, kde dělení je normální a kdo násobí, vypadá jako blázen), by nebylo návratů, nových začátků a velkých budoucností; život by byl jen sesunem do hlíny, expedicí do nicoty.

A tak si v každé generaci, nejen v té Jeremjášově, musí velcí kluci a holky uvědomit, že Bůh je miluje a touží s nimi násobit, ať jakkoliv selhali – a že míč je na jejich hřišti, že Jeremjášův Bůh nikam neodešel, to oni se Mu vzdálili a potřebují se vrátit. V tom malém návratu je totiž velká budoucnost. Úžasná budoucnost. Navzdory jakékoliv minulosti. Čti si ty dvě kapitoly, svítící z temné starozákonní knihy Jeremjáš jako maják pro všechny, v jejichž životě je tma. Jsou to nádherné, útěšné texty. Volají od minulosti k budoucnosti, ze tmy do světla, z díry na vrchol. Ujišťují, vyzývají. Všechno je k dispozici – když se já a ty rozhodneme spolehnout a spoléhat na Jeremjášova Boha. Když se já a ty obrátíme od svých plánů k těm Jeho. Když na Něj já a ty vsadíme to nejcennější, co máme. Své životy. Rozhodnutí k návratu je novým začátkem. Rozhodnutí k návratu je vložením naší malé ruky do velké dlaně Jeremjášova Boha. Rozhodnutí k návratu je malým začátkem velké naděje a velké budoucnosti. Těmi řádky dvou kapitol kousek za středem smutné knihy to přímo lomcuje.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 32 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Pozorný čtenář si všiml, že kniha Jeremjáš nepostupuje chronologicky, že témata a události, které popisuje, řadí podle autorského plánu, ne podle časové posloupnosti. Mezi jednotlivými kapitolami je často spíš režisérský střih, než časová návaznost. A  tak se nyní, v dnes otevřené kapitole,  nachází děj ve chvíli narůstající beznaděje, v babylónskou armádou obleženém Jeruzalémě, kdy se Jeremjášovým současníkům a všem pozdějším čtenářům dostalo další ilustrace, další demonstrace Božího jednání a Božích plánů s už dodýchávajícím Jeremjášovým Judskem. Před očima vojáků i kolemjdoucích se odehraje nečekaná, šokující scéna: Jeremjáš, královský vězeň bez naděje, provádí uprostřed obleženého města bez naděje obchod s pozemkem – kupuje pole v zemi, kde armáda cizí mocnosti, která ji obklopuje, brzy zruší katastr a sama rozhodne o tom, kdo co vlastní a kdo vůbec přežije. Jeremjáš, hlasatel národní zkázy, kupuje pole ve chvíli, kdy národ od té prohlašované zkázy zjevně dělí spíše týdny, než desetiletí. V době obležení, v době před koncem všeho známého, kdy se do dveří vlamuje neznámé, je lepší mít u sebe hotovost, než pole evidované na své jméno státem, který se hroutí. Zbavovat se hotovosti výměnou za pole, které kdoví zda ještě užiji, je bláznovství. V Jeremjášově (a často i našem) případě jde ovšem o něco jiného: Jeremjášova naděje není v jeho hotovosti, ale v jeho Bohu. A podtrhnout zvěst o tom, co tento Bůh s Judskem plánuje, nevýhodnou směnou hotovosti v hrsti za pole v zanikajícím katastru není bláznovství, ale život zakotvený v realitě. Jeremjášův Bůh s Judskem nekončí, poměry se jednou, po generacích vrátí do právě opouštěných kolejí. A tak Jeremjáš kupuje pole, které neužije, protože obnovy judské národní identity na judském území se nedožije – a dává do této koupě hotovost, kterou by užil, hotovost, která v těžkých dobách umožńuje přežití. Nad jeho životem a smrtí stojí totiž jiná veličina – Jeremjášův Hospodin, který je víc, než každá hotovost a Jemuž důvěřovat znamená žít v realitě.

Možná i já a ty jsme v životě občas vyzváni demonstrovat důvěru Hospodinu opuštěním jistot, bláznovským činem  – k užitku našemu nebo k užitku našeho okolí. Učinit tak z vlastního popudu je bláhovost, nekompetence a zbytečnost. Učinit tak ze spoléhání na Hospodina a na Jeho výzvu je odvaha, důvěra a život v realitě. Nebývá to zadarmo, v Hadově světě za důvěru Hospodinu vždycky něčím zaplatíš – ale někdy mít méně, ochudit se o jistoty, může znamenat něco úplně jiného, než se na první pohled zdá.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

320. O VÝJIMKÁCH MEZI PĚSTMI A SMĚROVKÁCH NA ROZCESTÍCH (Jer 26 a Jer 27-29)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 26 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kapitoly 26-29, z nichž tu první právě otvíráme,  popisují Jeremjášův zápas s nepochopením, které ho obklopuje. Příjemná zvěst by se nesla sama, nepříjemná se volá proti zdi, do zavřených uší a zvedá proti mluvčímu pěsti těch, kdo ji nechtějí slyšet. Zvěst, kterou Jeremjáš z Božího rozhodnutí ohlašuje, převrací žebříček hodnot, boří ustálené představy a staví obsah proti formě. Reakce starověkého posluchačstva je radikální: zabijme Jeremjáše! A první, kdo po Jeremjášově krvi volají, jsou kněží a proroci, tedy právě ti, kdo by se měli za Jeremjáše a jeho zvěst jako první postavit. Místo nich najde Jeremjáš oporu a ochranu u šlechty a lidu. Nemalujme si ovšem barvotiskové omalovánky o zlých kněžích a hodné šlechtě. Stejně jako Jeremjáš prorokuje i prorok Urijáš – pro toho ovšem tatáž šlechta posílá únosové komando do Egypta, kam utekl – a nakonec jej odsuzuje k smrti. Jeremjáš zatím přežívá. Šlechta a lid se za něj proti kněžím a prorežimním prorokům postavili  –  přesto tatáž šlechta dopustí smrt proroka Urijáše a tentýž lid jednou velmi pravděpodobně zabije Jeremjáše. Nejde tu o žádné hodné a zlé, o Mirky Dušíny a Štětináče – jde o zájmy, o politiku, o formu – jen výjimky usilují o obsah.

Nežijeme ve starověku – bylo by to dnes jinak? Nenechme se mýlit kalendářem. Proti narušitelům náboženské formy, proti hlasatelům důrazu na obsah náboženství první povstanou i dnes ti, kdo jsou od fochu – kněží, faráři, teologové – naštěstí nikdy ne všichni, výjimky se najdou. Za ty problematické hlasatele se postaví i dnes sice ne šlechta, ale sekulární stát a lidé, kterým je volání po obsahu vždy tak trochu sympatické – možná proto, že v něm cítí to, co jim samým chybí, možná proto, že příliš nemusí právě onu formu. Nejde tu ovšem o zlé a hodné, o Mirky Dušíny a Štětináče – jde o zájmy, politiku, o formu – jen výjimky usilují o obsah.

Proroka Urijáše tehdy zabili, dnes by jej stačilo zničit ekonomicky, zatlačit mezi bezdomovce, odtamtud mu už nikdo naslouchat nebude. Jeremjáš tehdy neskončil o nic lépe, jen o léta později a rukou jiných vrahů. Být Božím prorokem není kariéra, ale služba, řehole, oběť. Dát důraz na obsah znamená vydat se proti větru, proti pěstem, proti zdi. Přesto to stojí za to! O úspěchu a neúspěchu života totiž nerozhodují kulisy, okolnosti, danosti, pocity, lidský úsudek – ale Jeremjášův a Urijášův Bůh.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 27 – 29 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Další ilustrace, kterou má Jeremjáš z Božího rozhodnutí doprovodit, ozřejmit a podtrhnout zvěst, je jho, jednoduchý dřevěný nástroj doplněný oky pro řetězy, který se vkládal na hřbet tažného dobytka a sloužil k zavěšení vlečeného zemědělského nářadí. Toto jho si vkládá na záda Jeremjáš, s tímto jhem chodí, toto jho posílá okolním panovníkům společně s varováním před spoléháním na vytvoření regionálního protibabylónského spojenectví, na protibabylónskou vzpouru. Zvěst spojená s nošením jha je ovšem určena a předložena především judskému králi Sidkijášovi, judským kněžím a judskému lidu. Cesta je v podřízení se Nebúkadnesarovii jako Hospodinovu nástroji, ne ve vzpouře a odboji. Kdo tvrdí něco jiného, nepředává zvěst od Hospodina, ale je hlasatelem svých představ a pocitů. Chrámový inventář odnesený  na počátku babylónské anexe do Babylóna se nevrátí vzpourou proti babylónskému králi – naopak Judsko přijde i o ty chrámové předměty, které mu ještě zbyly. Bůh sám dá vše poslat zpět, až přijde čas.

Všimněme si – judským kněžím a judským prorokům nejde o obsah judského náboženství – trpí babylónským útokem na jeho formu a usilují o její rehabilitaci. Nevedou krále a lid k návratu k obsahu, nýbrž k obraně formy. Naprosto selhali. Jejich úkol, za nějž jsou placeni a k němuž mají vytvořen systém, aparát, na sebe berou odvážní jednotlivci jako Jeremjáš, protože je k tomu povolal judský Bůh. Tam, kde selhává náboženský systém, nastupují odvážní jednotlivci – tehdy i dnes – nevěnují se ovšem formě, ale obsahu. A to je vystavuje nebezpečí právě ze strany onoho systému.

A tak se brzy najde prorok Chananjáš, který sebejistě rozláme Jeremjášovo jho a ohlásí nadcházející konec babylónské nadvlády. Jeremjáš mu přenechává scénu, nemá k dispozici důkaz, průkaz, že jej posílá opravdu Hospodin; jeho posluchači jsou odkázáni na prostou důvěru a vlastní svědomí. Chananjáš se svou atraktivní zvěstí se stává národním hrdinou – téhož roku ovšem umírá, zatímco babylónský problém trvá. Všude, kde vystupují odvážní Jeremjášové, je k dispozici nějaký Chananjáš – ke škodě posluchačů i ke škodě vlastní, ať už se dožije jen „do švestek“ nebo až do přirozeného konce ve vysokém stáří.

Jeremjášovo prorocké působení se neomezuje jen na Jeruzalém a Judsko – píše také Judejcům násilně přestěhovaným do Babylóna. Povzbuzuje tamní judskou komunitu k pokojnému usazení se, k nespoléhání na brzký návrat, ale k přijetí své nové adresy jako svého prozatímního domova. Vyzývá je k rozvíjení obsahu judského náboženství, k jeho důslednému praktikování, zajetí nezajetí. Varuje je před tamními samozvanými proroky z řad komunity judských zajatců, kteří prorokují o brzkém návratu. Jeremjáš k přesídlencům jen píše, je daleko – zatímco tamní chananjášové mohou se svými posluchači denně hovořit tváří v tvář. Stejně tak k nám dnes promlouvá Jeremjáš z řádků starozákonní knihy, zatímco moderní chananjášové nám svou jalovou, ale atraktivní zvěst volají do uší a staví před oči.

A tak když dnes slyšíš volání po návratu k obsahu a dřeni křesťanské zvěsti, k důvěře Hospodinu, ke spoléhání na Něj, vzpomeň si na Jeremjáše, zpozorni a otevři uši. A když dnes slyšíš volání po návratu ke správné formě, její podpoře a obraně, vzpomeň si na Jeremjáše, zpozorni a přemýšlej o tom, co slyšíš, co si pustit k tělu a co odmítnout. Jeremjášové a Chananjášové, stejně jako vládcové, kněží a proroci jsou součástí nejen historie, ale i mého i tvého dneška. Forma je forma, obsah je obsah – a rozlišit je znamená pochopit směr, který vede z Hadova zajetí domů.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

319.O NESLAVNÉM ZRCADLENÍ A OBSAHU NA DISPLEJI (Jer 23 a Jer 24-25)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ti poslední judští králové jsou leccos, jen ne pastýři podle Božího gusta. Ti, kdo stojí v čele, ovlivňují jednání těch, které vedou. Selže-li pastýř, stádu se nevede dobře. Vydá-li se král a jeho státní aparát nevhodnou cestou, zavede na scestí celý národ. Judští králové, kteří přišli po králi Jóšijášovi, se zpronevěřili svému poslání, rezignovali na pastýřskou roli, vsadili na leccos, jen ne na Hospodina. Na stavu, v němž se národ nachází, na stavu před dopadnutím důsledků národního odklonu od obsahu judského náboženství k pouhé formě, která otevřela dveře alternativám, mají svůj klíčový podíl. Jako králové selhali. Kde selhal král, nastoupí Boží řešení – přijde skutečný Král, skutečný Pastýř – Ježíš, který bude Kristus, tedy Zachránce, Spasitel. Mezitím ovšem dopadnou ony nevyhnutelné důsledky.

Vedle judských králů ovšem v Jeremjášově době selhali a selhávali rovněž další pastýři – judští proroci. Zpronevěřili se své službě, svému poslání, nehájili obsah judského náboženství, ale otevřeli dveře důrazu na formu, dokonce vstoupili do služby různým náboženským alternativám. Místo aby volali krále i lid zpět ke spoléhání na judského Hospodina, místo aby tváří v tvář hrozbě babylónské okupace usilovali o náboženskou reformu, o návrat k obsahu své národní náboženské zvěsti, účastnili se všeobecného sestupu, všeobecného odklonu – a ještě jej aktivně podporovali. Důsledky, které dopadnou, dopadnou i jejich vinou – a dopadnou i na ně.

Nedělejme si iluze o uzavřenosti těchto selhání do řádek Jeremjášova proroctví, do Jeremjášovy doby. Naši současní „pastýři“ nejsou většinou o nic lepší, ani ti, kdo stojí v čele, ani ti, kdo slouží u oltářů. Je nebezpečné vydávat se jejich cestou, napodobovat je – sebe i nás vedou do záhuby (čest výjimkám). Podíváš-li se pozorně kolem sebe, uvidíš v náboženském i nenáboženském Česku (i za hranicemi) tentýž důraz na formu, tutéž otevřenost náboženským alternativám; uvidíš stejnou neschopnost elit věnovat se něčemu jinému než sobě a svému světu, uvidíš stejnou neschopnost „pastýřů“ spolehnout se na Hospodina a vést k tomuto spoléhání druhé. Důsledky dopadají a ještě dopadnou, stačí se podívat kolem sebe na rozvodovost, na manželství používané jako volitelný závěrečný papír na již plně realizovaný vztah, na žebříček hodnot, v němž pes stojí výše než bezdomovec a v němž sypeme a sypeme fotbalovým gladiátorům i politickým kmotrům, zatímco na nemocné děti sbíráme plastová víčka a sofistikovaný, státem podporovaný systém žene stále větší stádo pod nože exekutorů.

Není to ovšem stejné jako za Jeremjáše, podstatný rozdíl tu je: zaslíbený Král, Ježíš, který je Kristus (tedy Zachránce) přišel. A přesto, že jsme jej přibili na kříž, aby nám nekazil hru, přijde si pro ty, kdo na Něj vsadili, na konci dějin – a každý z nás se, dokud dýcháme, můžeme svobodně rozhodnout na Něj vsadit svůj život a  vše, co máme.

Mezitím ovšem dopadnou ty nevyhnutelné důsledky.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 24 a 25 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Všimli jsme si už, že Jeremjáš patří k prorokům, pro jejichž poučení či přímo zvěstování používá Hospodin různé ilustrace – prorok se stává příjemcem ilustrativních vidění či přímo hercem, demonstrátorem zvěsti, kterou hlásá. I vidění dvou košů fíků z 24. kapitoly k tomuto ilustrativnímu prorockému aspektu patří. Ony dva koše fíků znázorňují paradox – dobré fíky představuje ta část jeruzalémské populace, jeruzalémské elity, která byla odvlečena jako rukojmí do Babylóna při zpoplatnění Judska babylónským králem Nebúkadnesarem (ono zpoplatnění, vazalství pak judský král Sidkijiáš odmítne a proti Nebúkadnesarovi se vzbouří, což bude mít za následek ztrátu země i chrámu). Ti, kdo v Jeruzalémě po první deportaci zůstali, představují paradoxně špatné fíky ve druhém koši. Před Jeremjášovým Hospodinem nezáleží na vnějších okolnostech, na kulisách rozestavěných kolem konkrétního člověkova životního jeviště. I ve špatných kulisách lze odehrát dobré životní vystoupení, i v nejlepších kulisách lze namísto toho sehrát smutnou frašku. To, oč jde, je člověkovo rozhodování, ne člověkovo postavení. V náboženství následujícím Jeremjášova Boha nejde o výkon, ale o spoléhání – a tomu se tu paradoxně více daří v zajetí, ve vyhnanství, než doma v jeruzalémském chrámu – protože podstatný je obsah, ne forma. I samotná snaha se přitom cení – dobré fíky nejsou všechny identicky dobré, jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako dobré. Ani špatné fíky nejsou jen špatné – jsou mezi nimi horší i lepší – shodně jsou však označeny jako špatné. Jeremjášův Bůh neškáluje podle výkonu, na stupnici, neměří můj a tvůj výkon dobrometrem či věrometrem, neurčuje minimální bodovou hodnotu jako hranici úspěchu – jde tu o jednoduché: spoléháš – nespoléháš, vsadils – nevsadils, důvěřuješ – nedůvěřuješ.  Vše podstatné se odehrává v mém a tvém rozhodování, každodenním rozhodování a projevuje na displeji jednání, každodenního jednání. A tak nejen Judejci za Jeremjáše, ale i my jako populace představujeme jen dva koše fíků – dobré a špatné, k zasazení nebo spálení – a stejně jako oni máme možnost se rozhodnout, přestoupit z koše do koše, dokud dýcháme, dokud žijeme – bez ohledu na kvalitu konkrétních kulis, okolností, uprostřed nichž žijeme, uprostřed nichž se rozhodujeme.

Jeremjášovo Judsko včetně Jeruzaléma je v dalším textu překvapivě zasazeno mezi „pronárody“ – mezi národy bez Hospodina. Judejci již nemohou spoléhat na to, že je jejich Bůh preferuje, že je jejich národním Bohem – oni opustili Jej, On je vydá důsledkům jejich rozhodnutí. Dlouho je volal k návratu, rozhodli se nevrátit – skončí tedy jako řada pronárodů v područí babylónského krále. Není dobré brát se příliš vážně, být si příliš jisti, že forma našeho náboženství, naše příslušnost k té či oné církvi představuje jistotu, průkaz nedotknutelnosti, imunitu před důsledky našich rozhodnutí. Formu náboženství můžeme já i ty řádně a plně dodržet, přesto nám jeho obsah může protéct mezi prsty. O obsah tu ovšem jde. Obsahem víry je důvěra, spoléhání na Jeremjášova Boha – to spoléhání se děje rozhodováním, každodenním rozhodováním a projevuje se na displeji jednání, každodenního jednání. Nejde tu o škálu, o překonání stanovené hodnoty na kalibrované stupnici, na věrometru – jde o udržení orientace na Hospodina, udržení směru, vážnost spoléhání – takovou vážnost, že za ono spoléhání jsme já a ty ochotni platit přijetím jeho plánů pro náš život, i když jsou jiné, než ty naše. V Jeruzalémě za Jeremjáše i v mé a tvé současnosti, kdekoliv a kdykoliv.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

318. O ROZHOVORU PROTI SMRÁKÁNÍ A OPUŠTĚNÉM KOREKTIVU (Jer 20 a Jer 21-22)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo prorokování zaměřené na obsah víry volá posluchače od náboženské formy k náboženskému obsahu – a tak strážci formy vsadí Jeremjáše do klády, přikurtují jej na celý den a noc na ulici, na frekventovaném veřejném místě poblíž chrámu a vystaví jej tak veřejné potupě. Náboženská forma má vždy dost zastánců i prostředků – a ti, kdo volají po obsahu náboženství, jsou ve střetu s ní vždy v nevýhodě. Bůh je skrytý, kláda a posměch jsou hmatatelné. Přesto Jeremjáš po svém propuštění z klády odvážně a otevřeně vystaví svého trýznitele kontrastu: nevíš, proti komu bojuješ, skončíš špatně, a špatně skončí i celé Judsko.

A pak čteme, jak si ten odvážný prorok Jeremjáš „vylévá srdce“ před svým Bohem, jak vyznává svůj strach, své vyčerpání, tíhu břemene, které nese. Zvěst, kterou je Jeremjáš poslán hlásat, přináší svému hlasateli jen posměch a potupu. Přesto slyšíme: chtěl jsem přestat, ale nemohu, nejde o tom nemluvit, nelze nesdělovat. Být prorokem, být povolán volat od náboženské formy k náboženskému obsahu, pojmenovávat věci a jevy skutečnými jmény, to je víc, než všechny strachy. Vždyť prorokův Bůh nepřestal být Bohem jen proto, že je skrytý, neviditelný. Následování skrytého, neviditelného Boha může vypadat jako bláznovství, v kulisách všednosti a „toho, co je normální“ rozestavěných kolem nás. Přesto je to víc, než sebebarevnější kulisy. Důsledkům se ovšem nevyhneme. Jeremjáš je terčem posměchu, špehování, pomluv. Po jeho kariéře veta už je, teď se mu smráká nad holým  životem. Jenže o úspěchu či neúspěchu nerozhodují kulisy, ale realita. S realitou, s Bohem za kulisami Jeremjáš počítá, i když při pohledu na kulisy mu z toho kouká jen životní krach. Prorok je jen člověk. A jako člověk má strach, jako člověka jej útlak a posměch frustruje, jako člověk by chtěl sbalit fidlátka a splynout s davem. Přesto to Jeremjáš neudělá. Tu svoji hromádku neštěstí předkládá svému Bohu – a to mu dá jistotu, zpevní záda, zvedne hlavu. Modlitba jako rozhovor s Hospodinem, skrytým za kulisami, dává kulisy do závorky – Jeremjášovi i nám. Ten kontakt s realitou za kulisami nás i Jeremjáše vymaňuje z iluze, prodlužuje horizont, přejmenovává pojmy a dává sílu pokračovat v chůzi proti větru, proti proudu, a třeba i proti všem. Nikdy to nebude pohodová procházka – ale ani marný, bezvýsledný boj. Že to nemá smysl, to čteš jen z kulis, z nich ti to Had vpaluje do čela, staví před oči a křičí do uší. Ale o úspěchu či neúspěchu, smyslu či ne-smyslu nerozhodují kulisy, ten se kuje v realitě.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 21 a 22 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjášovo kontroverzní poselství je v Jeruzalémě známé. Jeremjáš není neznámý a v době těsně předcházející babylónskému obležení a národní katastrofě se o ně zajímat král Sidkijáš. Posílá k Jeremjášovi pro odpověď, jak postupovat proti Nebúkadnesarovi. Král má samozřejmě jiné, etablované rádce – na Jeremjáše se obrací spíše ze zvědavosti, než z potřeby. Ten ovšem králi posílá velmi vážnou, rozhodnou zvěst.

Jeremjáš ohlašuje judskému králi porážku. Pád města je nevyhnutelný. Od krutého Nebúkadnesara nelze čekat soucit. Nevydání města bude utopeno v krvi. Jediná šance na zmírnění následků je vzdát se Nebúkadnesarovi. Město sice nebude zachráněno, životy ovšem ano. Přímo králi je určena druhá část Jeremjášova královského poselství, varovná – po činech přijdou následky. Je čas změnit přístup. Hospodin si pro nevěrného krále může sáhnout i na trůn.

Jeremjáš je po vyřízení odpovědi královským poslům poslán do okolí krále svým Hospodinem. Tak, aby to král uslyšel, aby se to dozvěděl – v králově blízkosti pronáší Jeremjáš další varovné poselství. Volá toho, kdo sedí na judském, kdysi davidovském trůně, k věrnosti a návratu od formy k obsahu. Judský král má při své vládě uplatňovat korektiv milosrdenství a spravedlnosti, k němuž jej volá judský Bůh a z jehož uplatňování se svému Bohu zodpovídá. Následky, které přijdou za královskou vzpouru, králův útěk od korektivu, budou exemplární. Na příkladech minulých, přesidkjiášovských králů dokazuje Jeremjáš nevyhnutelnost a tvrdost dopadu těchto následků. Je to jasné, jednoznačné varování. Sidkijáš je poslední judský král. Další už nebude. Nehraje se už o budoucnost Judska.  Hraje se o životy – o to, kolik životů budou králova rozhodnutí stát – a kolik budou stát krále.

Nejen k judským králům posílal Hospodin výzvu za výzvou. Nejen judské krále zavazoval životem pod korektivem. Nejen judský král se má spoléhat na Hospodina a sám sebe nebrat příliš vážně. Já ani ty nejsme judští králové a nemáme zodpovědnost Judsko – jen za své životy. Na moji a tvoji nevěru reaguje Bůh výzvami k důvěře. Nejsme Sidkijáš, neobléhá nás Nebúkadnesar, neleží na nás královská odpovědnost a neobklopují nás rádci – jsme v jednodušší, snazší situaci – přesto v tom svém mikroměřítku prožíváme totéž rozhodování, tutéž nejistotu a pro nás osobně to není mikro, ale makro. Jedno je jisté. Po nás už žádný další správce času a postojů našeho života nepřijde – náš život je první a poslední život, který žijeme. Následky našich rozhodnutí budou zcela zásadní. Volme lépe, než poslední judský král. To Jeremjášovo vážné volání nezní jen k němu, volá i k nám.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

317. O OLEPENÉM BUĎ A INVESTICI NA KRUHU (Jer 17 a Jer 18-19)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 17 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dlouhodobé a devastující náboženské selhávání Judejců v uplatňování vlastního náboženství je zcela průkazné, je vepsáno do judské krajiny početnou řadou kultických míst alternativních náboženských tradic. Toto selhávání představuje realizovanou volbu, Judsko zvolilo a jeho volba přinese následky.

V Jeremjášově Judsku (a nemysleme si, že v našem současném Česku je tomu jinak) existují jen dvě základní skupiny lidí. Jedni existenciálně spoléhají, existenciálně důvěřují Jeremjášovu Hospodinu – druzí své spoléhání a existenci opírají o cokoliv jiného – o sebe, o systém, o alternativní náboženství, o lidskost – humanitu, o výkon svůj nebo výkon těch okolo. Buď – anebo, i když to „buď“ má jedinou podobu a ono „anebo“ může mít miliardu tváří – člověk si svá záchranná stébla projektuje do kdečeho, a Boží záchrannou traverzu přitom přehlíží. Jen ona je ovšem s to unést tíhu člověkova pádu.

Život prostě je buď – anebo, život je volbou – v tehdejším Judsku i v dnešním Česku. Naše volba je ztížena informačním přetlakem, zahuštěním prostoru rozhodování tunami balastu – stačí otevřít internet a může nám jít hlava kolem. Obtížnost naší volby je ovšem kompenzována tím, že každý z nás má dnes k dispozici Bibli, tištěnou starozákonní i novozákonní zvěst; má ji na dosah ruky, je snadno dostupná (v Česku určitě). Ono „anebo“ má reklamu, kam se podíváš, zatímco ono „buď “ je v prostoru, kde žijeme, jen trpěno, tlustě olepeno kdejakým argumentem, proč je nebrat v úvahu, proč zvolit raději „anebo“. Mnozí z těch, kdo viditelně proklamují svou volbu „buď “, žijí, jako by zvolili „anebo“ – a přidávají tím další vrstvy argumentů „proč ne“, lepených na skutečné „buď “. Někteří z těch, kdo zvolili „anebo“, projevují takovou lidskost a soucit, že jsi v pokušení vnímat jejich volbu jako „buď “ a rozběhnout se jejich cestou – protože takhle lidsky a soucitně by ti, kdo zvolili „buď “ skutečně jednat měli – nezapomeň tady, že i dobrý výkon je jen výkon – a výkon, byť dobrý, bez skutečného „buď “, skutečného spoléhání na Hospodina, je vždycky jen „anebo“, byť sympatické.

Závěrečná část dnes otevřené kapitoly otvírá opět zvláštní, specifické téma, kterému se starozákonní proroci věnují se zvláštním důrazem – návratu k oddělení dne odpočinku, jednoho ze sedmi dnů v týdnu, jednoho konkrétního – soboty. Tento oddělený den (již na začátku Bible, v druhé kapitole knihy Genesis) je od počátku, od stvoření Země,  vnímán jako podpis jejího Stvořitele, jako pečeť na záručním listu, že byť to tady má propachtováno Had, vlastníkem nepřestal být Hospodin, což je jedinou reklamou pro „buď “ ve světě „anebo“. Proto je zřejmě tento motiv návratu ke dni odpočinku, k sobotě, zařazen právě na toto místo jeremjášovského textu, do kapitoly o tom, že život je volba a má jen dva lístky, z nichž vždy jen jeden v závěru náš život (ať chceme či nechceme) vhodí do urny hrobu – „buď “ či „anebo“. Sobota jako reklama na „buď “, sobota jako Boží podpis na naší planetě (v šesti dnech Bůh tvořil, v sobotu odpočinul) je tak tématem významným, vážným, přesahujícím kalendář, vystupujícím z kalendáře do života – když ji oddělím, prožiji jako Bohu, nebo když ji minu, pominu, odžiji jako svůj, ne Boží den. To spojení návratu k Hospodinu a návratu k sobotě oddělené od týdne a pro Boha čteme nejen u Jeremjáše, všimli jsme si jej u Izajáše, čeká nás u dalších starozákonních proroků – sobota není tématem tuctovým, patří k základním prvkům izraelského náboženství i starozákonní zvěsti – a vnímavý čtenář si všimne volání k nápravě prožívání soboty i v Novém zákoně. A že je dnes sobota dnem úklidu a Božím odděleným dnem se stala neděle? Jen jedno je „buď “ druhé je „anebo“ – které je které zůstává na čtenáři. „Buď “ bývá olepené, „anebo“ může vypadat jako ˇbuď “ a ve skutečnosti je stále „anebo“, zmatek je Hadovým cílem, všechna „anebo“ jsou Hadovy návnady s dobře ukrytými háčky, rybář Had nahodil a čeká, vlastník rybníka položil život za ryby a předal jim klíč k určování návnad – na čtenáři zůstává, aby se rozhodl.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 18 a 19 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí Jeremjášovy prorocké služby jsou, jak jsme si všimli již dříve, demonstrační pomůcky, ilustrativní chování a ilustrativní předměty, které prorockou zvěst podtrhují, znázorňují, převádějí do obrazů známých z každodenního života – a tím usnadňují její pochopení a zapamatování. Někdy se dostává takové ilustrace i samotnému Jeremjášovi, aby lépe pochopil zvěst, kterou nese. Proto v první dnes otevřené kapitole, kapitole 18., vstupuje Jeremjáš do hrnčířské dílny.  Hrnčíř vynakládá sílu svých nohou, dovednost svých rukou a řemeslnou zdatnost na výrobu nádoby, která vzniká na roztočeném kruhu. Ne vždy se dílo zdaří – v takovém případě je nádobě odebrán tvar, znovu je zhnětena do pouhého materiálu – hlíny – a hrnčíř z tohoto materiálu vytvoří nádobu novou. A velmi podobně, slyší a vidí Jeremjáš, velmi podobně tomu bude s Judskem. Bez použitelné výsledné nádoby na konci jsou i naše životy jen hromádka hlíny, mrtvý materiál, sice s potenciálem, ale bez tvaru, smyslu, účelu. Čas pod námi točí kruhem, okolnosti nás hnětou a Bůh se do nich vlamuje, aby poupravil a změnil, co je potřeba. Nejsme hlína, jsme člověk – a tak na hnětení reagujeme, máme svobodnou vůli, okolnostem se lze svobodně vzepřít, Bohu se lze svobodně poddat –  a lze to i naopak. Až se kruh toho životního jeviště pod námi přestane otáčet, až náš čas uběhne a přestane šlapat na pedál, až budeme hotoví, na konci, můžeme být nádoba vhodná k vypálení nebo nepotřebný materiál, jehož potenciál se vyčerpal, a on je vhodný k zakopání či spálení, protože žijeme jen jednou a změny směru životní cesty jsou možné, jen dokud dýcháme. Je lépe nechat se, dokud jsme na roztočeném kruhu, hrnčířem bolestivě splácat znovu do výchozí hmoty a začít znovu od nuly, než svobodně trvat na svém tvaru a investovat svůj život do tvorby odpadu (byť třeba umělecky ztvárněného a bohatě zdobeného). Tak i Jeremjášovo Judsko se může rozhodnout ke svému Bohu vrátit a podstoupit přepracování, nebo svobodně přijmout bolestivý restart jako nový začátek, nebo se vzepřít a trvat si na svém – ke své, ne hrnčířově škodě.

Taková zvěst nemůže nemít následky – buď lidé okolo, zvláště ti vlivní, Jeremjášovo prorokování přijmou jako Boží slovo do svých životů, nebo se Jeremjášovi nepovede dobře – výtky neposlouchá nikdo rád, a tyhle jsou obzvlášť nepříjemné. Proti Jeremjášovi se zvedá vlna odporu, chystají se protiopatření, prorok má být umlčen. Jeremjáš, přemožen obavami, zoufale, úpěnlivě volá ke svému Bohu, podobným způsobem, jaký čteme v davidovských žalmech. Není ovšem na Jeremjášovi, aby plánoval, kombinoval a projektoval svou životní cestu – je Božím nástrojem. A tak pokračuje v tlaku na pilu, ač se mu její zuby užuž hrozí zakousnout do kůže a do masa. Jde a demonstrativně rozbije nový, právě zakoupený džbán na jeruzalémském smetišti, a tento symbolický úkon doprovodí vyhlášením Božího rozsudku, vmete jej do očí  přihlížejících a překročí tím hranici únosnosti, jak uvidíme příště.

Jeremjášova životní sázka, spolehnutí se  na Hospodina, představuje investici, která rozhodně zadarmo – spolehnout se na Boha něco stojí – rezignaci nejen na jiná spoléhání, ale i na vlastní plánování, kombinace a projekty. Člověk už nejde cestou, která se mu líbí, ale tou, na kterou jej volá a vede jeho Bůh – i kdyby to mělo být proti zubům pily. Nemysleme si, že jít vlastní cestou, žít bez Boha, investovat do vlastních životních projektů je levnější – tady i tam se za volbu platí životem, jen na té Boží cestě jdeš s nadějí, i když to bolí, a na té vlastní cestě jdeš bez naděje – a buď si jist, že bolet to bude také, protože Hadův svět není místo určené k rekreaci a Had ani vůči těm svým není hodný strýček.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

316. O POVĚROMETECH V SUCHU A ZÁSTUPNÉM TERČI, KTERÝ NEUTEKL (Jer 14 a Jer 15-16)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Hmatatelný, citelný dopad Hospodinova odtažení ruky od Judska, představuje sucho, jehož příchod Jeremjáš ohlašuje. Sucho znamená existenční ohrožení, hlad, žízeň, ekonomické ztráty i ztráty na životech. Sucho je ve starověku (a je-li skutečně plošné, pak neméně i v moderním světě) národní tragédií. Je iluze myslet si, že svou existenci máme v rukou, zajištěnu, pojištěnu. Vždy záleží na míře, na plošnosti a hloubce toho, co se nám přihodí; proti skutečně vážným průšvihům se zajistit ani pojistit nelze. Judské zemědělství a vodohospodářské poměry jsou závislé na dešti a déšť člověk nemá (dokonce ani dnes) ve své moci. Hospodin však není despotický vládce, odnímající déšť z rozmaru – sucho je varováním, výstrahou, zacloumáním a zatřesením – sucho umožňuje uvědomit si souvislosti, zorientovat se, vzpamatovat. Sucho změní poměry, vyvolá tíseň, která má v sobě potenciál uzdravení, protože vede člověka na kolena, obrací jej k Bohu. Tak ani pro nás nemusí být každá krize neštěstím a každé „sucho“ katastrofou – vždyť volá k zastavení, k přeskupení hodnot, k pohledu nad kulisy. Jsou i nezemědělská sucha – období Božího mlčení, období, kdy se nedaří, období, kdy se hračky sypou do kanálu a nad životem je zataženo – je dobré v nich hledat cestu zpět, vracet se k Jeremjášovu Bohu, neutíkat se ke vždy přítomným iluzorním alternativám, které Had pečlivě maluje pro každého z nás na klíč a na míru, zářivými barvami na papundeklové kulisy.

Na dlouhodobě budovanou nevěru musí přijít intenzívní Boží reakce – ztratit jednu generaci by znamenalo ztratit všechno, víra se vždy znovu mezigeneračně předává, není k mání nezávisle na těch před námi a stejně tak vyžaduje od nás zodpovědné předání pro ty po nás. Situace je vážná, ale stále je možné odvrátit ty nehorší následky, národní katastrofu, babylónskou invazi. Tím nejhorším, co může Judsko potkat, není sucho; hrozí mu ztráta národní samostatnosti, přestěhování elit, vysídlení Judejců – to vše visí ve vzduchu, to vše bude následovat, pokud národ nevyburcuje sucho – sucho jako menší zlo, sucho jako výzva k nápravě. A Jeremjáš je vyzván, aby neprosil za lid – vždyť sucho je šancí na návrat, prevencí budoucí zkázy; nedá-li se Judsko pohnout suchem, přitáhne s ním pohnout Nebúkednesar; pokud by nestačilo ani zajetí, přišly by horší pohromy, zřejmě již skutečně definitivní. To, co přichází od Hospodina, máme přijmout a využít – i když to třeba bolí a vypadá nespravedlivě či bezvýchodně; jen je důležité rozpoznat v krizi či katastrofě Boží dopuštění – a není to vždy snadné, ve chvílích, kdy nám slzy rozostřují zrak.

Jeremjáš není sám, kdo volá na judských ulicích. Proroků se kolem něj najde dost, stejně jako na ulicích, v televizi, novinách a knihách dnešní Prahy, Ostravy či Jevíčka, o internetu ani nemluvě. Hadovy kulisy oplývají pestře namalovanými alternativami a ti, kdo z nich odvozují realitu, se ochotně stávají chodícími pověromety pro všechny okolo. Kdekdo nabízí radu do života a záchranné stéblo do krize; mezi všemi těmi různě atraktivními „kdekdo“ snadno zapadnou nudní, monotónní Jeremjášové, opakující pořád něco o staromódním Hospodinu a návratu k jednostrannému, specifickému, všechny alternativy vylučujícímu spoléhání. Nenechme se opít alternativami. Všechny jsou jen barvičkami na papundeklu. Jeremjášův Hospodin je skrytý Bůh v prostoru za kulisami – v prostoru, kde je realita, i když ji Hadovy kulisy důsledně prohlašují za iluzi.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 15 a 16 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Nad všemi ekonomickými a politickými jistotami judského národa je judské náboženství – a z Toulek Knihou už víme, že je tomu tak nejen ve starověkém Judsku, nýbrž i v našem vlastním životě. Politikou a ekonomikou svou existenci ve světě podporujeme, ale náboženství dává této existenci smysl – a bez smyslu existence nemá smysl ani její podpora. Navíc je politika i ekonomika náboženstvím určována, náboženství dává směr a staví mantinely – a za určitou formu náboženství lze plným právem považovat i ateismus. Je tak zcela na místě a zcela přirozené protahovat z Jeremjášova proroctví k Judejcům paralely do naší středoevropské současnosti – byť ne k Česku jako státu, národu, ale ke mně, k tobě (protože Bible hovoří k člověku a jeho životu, ne k instituci).

Judsko bez Hospodina není odnáboženštělé, naopak – nejrůznější náboženské alternativy vždy beze zbytku vyplní prostor, v němž na důvěru Jeremjášovu Bohu rezignujeme. Neexistuje odnáboženštělá politika, odnáboženštělá ekonomika, neexistují odnáboženštělé životy – jen politika, ekonomika a životy jinak náboženské, než třeba dříve – a náboženstvím se je schopno v Hadově světě stát cokoliv. Judsko ovšem stojí a padá s důvěrou Jeremjášovu Bohu, se spoléháním na Něj – bez svého Boha je ztraceno v Hadově světě, určeno k zániku, zhoubě a zmaru – stejně jako náš život – a Had na tom dokáže rychle, efektivně a systematicky zapracovat (jak jsme si mohli všimnout nejen v knize Jób). Proto je to, před čím Jeremjáš varuje, ten důsledek nenávratu k Hospodinu, tak devastující, tak drsný. Naše setrvalé odmítání Boží ruky nad našimi životy má nutně za následek její odtažení, protože Bůh, byť se slzami v očích, ctí naši svobodu volby. Odtažení Boží ruky od Judska, ode mne, od tebe znamená uvolnění stavidel, otevření bran, prostor pro nástup Hadovy efektivní mašinérie zhouby a zmaru.

A Jeremjáš, prorok Jeremjáš to těžce nese. Je nejen hlasatelem nepopulárního poselství, ale také Judejcem, bolestně nesoucím zvěst, kterou v Judsku hlásá. Vidí, jak jeho hlásání jeho sousedy znepokojuje, vyvolává rozdělení, vede k pohoršeným reakcím. Pravda je vždy nepohodlná a její vyřčení rozděluje, rozlišuje, vytyčuje hranice. Ten, jehož ústa otvírají pravdě dveře do světa, se stává zástupným terčem, na něj se zaměří všichni ti, kdo nemají odvahu pravdu přijmout jako oprávněnou výzvu a postavit na ní změnu svého života. Z pravdy se nelze vylhat, lze jen umlčet jejího hlasatele. A tak je prorok Jeremjáš jako cizinec ve vlastním lidu, ačkoliv je poselstvím, které nese, hluboce zasažen jako Judejec, jako ten, kdo miluje své Judsko – a je zděšen tím, že by se jeho Judska jeho Hospodin mohl vzdát. Přesto zdrcený Jeremjáš neopouští místo, nepřestává být raději Boží, než svůj.

A situace se zahušťuje, vyhrocuje. Jeremjáš, který si otevřením úst pravdě zavřel dveře ke kariéře, zajištěnosti, pojištěnosti a normálnímu životu, zůstane sám, neožení se. Celý Jeremjášův život je svědectvím – zvěst Jeremjášova Boha nebudou hlásat jen Jeremjášova ústa, ale i Jeremjášův příběh. Tak to se skutečnými Hospodinovými proroky často bývá – jejich poselství sestává nejen ze slov, ale i z činů.

Situace ovšem není tak bezvýchodná, tak temná, tak beznadějná, jak se na první pohled jeví. Bůh miluje svůj lid víc, než si dokážeme představit. Bůh nezachová Judsko, ale zachová Judejce, kteří Mu navzdory všemu důvěřují, kteří na Něj navzdory všemu spoléhají – a postaví na nich budoucnost nejen pro ně, ale i pro nás. Já i ty jsme se narodili jako pohané, jako nejudejci – a přesto můžeme odmítnout všechny ty Hadovy náboženské náhražky a spolehnout se na Jeremjášova Boha – i když Jeremjášem ohlašované devastující následky tehdy nakonec skutečně dopadly.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

315. O FRČENÍ KOLEM VOLAJÍCÍHO A POMŮCKÁCH PRO SEBE (Jer 11-12 a Jer 13)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 11 a 12 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjáš hovoří na Boží popud veřejně, přímo a k věci. Jasně odkrývá vztah mezi příčinou a následkem, volá posluchače k zodpovědnosti za příčinu a vyzývá je ke změně, aby odvrátili či alespoň minimalizovali dopad následku, dopad svého dlouhodobého selhávání ve vztahu k obsahu svého náboženství. Alternativa neexistuje, i když se Judejci chovají, jako by na ni spoléhali. Ve srovnání s živým Bohem, kterého ve skutečnosti, i když ne formálně, opustili, neznamenají jejich alternativní bohové naprosto nic – přesto na ně stále marně sázejí, i když navenek zachovávají formální příslušnost k Jeremjášovu Bohu. A tak v prostoru mezi zachovávanou formou a opuštěným a zrazeným obsahem judského náboženství zaznívá Jeremjášovo jasné a zřetelné volání od formy k obsahu, od zrady a zpronevěry k návratu a důvěře. Když se volá od formy k obsahu, nezůstává to obvykle bez následků – pro volajícího. A tak i Jeremjáš, jako mnozí před ním i po něm, zjišťuje, že mu jde o život. A jeho Bůh nad svým poslem a hlasatelem drží ruku, jeho Bůh ještě nedomluvil.

Jeremjáš, prorok, je člověk – a tak jej pronásledují otázky, které svému Hospodinu předkládá – a protože jsou to vážné otázky, předkládá je vážně – a Jeremjášův Bůh mu na ně vážně odpovídá. Jeremjáše, stejně jako mnohé před ním a mnohé po něm, trápí zjevný nepoměr mezi životní orientací a jejími výsledky – trápí ho úspěch nepoctivých, zajištěnost těch, kdo mají ostré lokty a prázdné srdce, připadá mu to nepatřičné a volá po spravedlnosti. Jeremjáš i my bychom byli rádi, kdyby to ve světě fungovalo jinak – jenže svět, ve kterém on tehdy i my dnes žijeme, není Boží, ale Hadův; Bohu sice patří, Bůh je zapsán „jako vlastník v katastru“, člověk byl svého času disponentem, ale člověk ten Boží svět pronajal Hadovi a ten tu dělá svoji plazí politiku. Všechno, co je tady, je ovšem jen „zatím“ – a Boží spravedlnost se prosadí, navzdory selhání těch, kdo na ni měli spoléhat a navzdory tomu, že „pšenka“ evidentně kvete těm, kdo s Bohem nepočítají, shánčlivým pragmatikům, lidem bez páteře. Jak jinak by to mohlo být v plazím světě? A přece je to Bůh, kdo určuje pravidla hry. Bůh nerezignuje na spravedlnost a může si dovolit dlouhý horizont, protože nepracuje s životními úsečkami dlouhými několik desetiletí, ale s potenciálem polopřímek těch, kdo se do toho smutného Plazova světa narodí – když se spolehnou na Jeremjášova Boha, nemusí pragmaticky počítat a malomyslnět z výsledků, stačí jim důvěřovat. Úspěšný i neúspěšný jsou oba jen čekateli na expedici – o tom, zda zarážka smrti na konci jejich životní úsečky je tečkou nebo středníkem, rozhodují jiná pravidla než ta, která Had maluje na kulisy a podle kterých to tu zatím frčí.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 13 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kapitoly, které nyní postupně otevíráme, budou mít společného jmenovatele – Boží smutek nad náboženskou nevěrou Judejců, která již nemůže pokračovat ve svém sestupu, ale musí být zastavena tvrdým dopadem svých důsledků. Situace je vážná a výtky jsou vážné – navíc jsou doprovázeny ilustracemi, názornými výkladovými pomůckami – s tím se budeme v dalším textu setkávat častěji, a nejen v knize Jeremjáš. První takovou výkladovou pomůckou je Jeremjášovo nakládání s opaskem – prorok z něj má pochopit Boží jednání. Jeremjášovu Bohu záleží na tom, aby jeho prorok té zvěsti, kterou má přinést, rozuměl, aby se s ní ztotožnil. Je to vážná zvěst, potřebuje vážné podání, které přinese vážné následky pro podávajícího i pro ty, kterým je zvěstována – a ze vší té vážnosti se Jeremjáš prohne, zvěst, kterou ponese, mu radikálně změní život, proto potřebuje pochopit.

Jeremjášovo proroctví, řekli jsme si již několikrát, je vážné. Ohlašuje věci svrchovaně nepříjemné, děsivé, dotýkající se všech, padni komu padni – lidu, kněžstva, krále, národa, a v posledku i mne a tebe, dnešních čtenářů. Jeremjáš na Boží pokyn pronáší věty, za které je snadné přijít o svobodu i o hlavu. Z Jeremjášem předávané zvěsti je patrná vážnost, s jakou Bůh pohlíží na náboženskou nevěru, přirovnává ji k nevěře manželské. V náboženství, stejně jako v manželství, jde totiž o vztah – a nevěra jednoho z partnerů má destruktivní dopad, boří a zabíjí vzájemný vztah, vzájemnou důvěru.

Nemysleme si, že nás se to netýká, že nejsme tehdejší Judejci. Vztah s Bohem se děje realizací důvěry, tedy spoléháním. Spoléhat na cokoliv a kohokoliv jiného, včetně sebe a svého výkonu, je vyjádřením nedůvěry Bohu a důvěry tomu či onomu jinému, tedy nevěrou – a na obsah našeho vztahu k Bohu to má zničující důsledky, i když formálně je vše v pořádku – stále chodíme do kostela, modlíme se, zpíváme. Čtěme ty vážné texty vážné knihy Jeremjáš jako pro sebe, jako do své situace – tak z nich budeme mít největší užitek.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

314. O POCITU POD PRSTEM A KLADIVU NA NEVĚRU (Jer 7 a Jer 8-10)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Jeremjáš tedy veřejně vystupuje. Jeho služba začíná v jeruzalémském chrámu, kde oslovuje ty, kdo vcházejí, ty, kdo si přicházejí pro svůj díl jistoty, realizovat svůj podíl na formě, podíl ujišťující svého realizátora o souvztažnosti s judským Bohem, o nároku na Jeho ochranu a požehnání. Tisíce lidí tak přicházejí i dnes, tady v Česku, do stovek kostelů a modliteben, většina každou neděli, někteří každou sobotu. A k těm všem příchozím Jeremjáš hovoří.

Přijít do chrámu, přijít do kostela či modlitebny, je málo, slyšeli oni a slyšíme my od starozákonního proroka Jeremjáše. Vztah s judským Hospodinem se nebuduje dodržením náboženské formy, ale prožíváním obsahu zvěsti. Judejci i my jsme vyzváni k nápravě svých životů, svého myšlení a rozhodování, k důrazu na obsah. Žít s Bohem v týdnu, učit se od Něj, jak přemýšlet a jak se rozhodovat, jak řadit priority a co má smysl, a pak se na Něj spolehnout a odvážit se realizace – to je obsahem náboženství – a tento obsah pak přirozeně vrcholí v sobotní bohoslužbě (kterou většina z nás prožije v neděli, protože je to tak v církvích zavedeno, čest výjimkám). Forma určuje pouze způsob chrámové bohoslužby a její umístění v kalendáři – všechno ostatní je v náboženství obsahem. Upnout se na formu, spolehnout se na zachování formy je málo, žalostně málo. Leckde jinde to možná stačí, ale Jeremjášovu Bohu jde o obsah – a to je nepohodlné, omezující, svazuje nás to, nutí nás volit, a každá volba znamená kromě zisku i ztrátu – jedno si vybereš, druhé odložíš. Forma nic nebere, jen kousek kalendáře, zato dává, i když jen pocit – pocit jistoty. Forma je téměř zadarmo, za obsah platíš vším tím, co odkládáš, když volíš, když se rozhoduješ. Forma dává pocit náboženské příslušnosti, obsah buduje vztah s Bohem. A forma –  ta judská tehdy i ta naše dnes – zanikne, bude odebrána, je to falešná jistota. Z dnešního pohledu jeruzalémský chrám už nestojí, a i ten kostel je lehké zlikvidovat, stačí se projít českým pohraničím.

Účast na judské náboženské formě, návštěva chrámu, nebrání Judejcům v náboženské nevěře, v uctívání kdečeho, protože forma neuspokojuje a v životě potkáš lecjakou atraktivnější alternativu. Účast na křesťanské náboženské formě, návštěva kostela, nebrání nikomu z nás v náboženské nevěře, v uctívání kdečeho, protože forma neuspokojuje a v životě potkáme lecjakou atraktivnější alternativu. A tak tam, kde myšlení a rozhodování neroste z obsahu víry, ale opírá se o její formu, nerozlišuje starozákonní i novodobý člověk mezi vírou a pověrou, přijímá životní styl a životní priority svého okolí a zaklepává na dřevo svá „co kdyby“, třebaže si v neděli či sobotu chodí postavit se do chrámu či si sednout na kostelní lavici, pro svou každotýdenní dávku pocitu.

Víra je ovšem postavena na obsahu, na formě bez obsahu stojí jen pocit. Stavět na pocitu znamená reálně nemít nic, i když se nám i našemu okolí jeví, že máme všechno. A tak zatímco si chodíme pro pocit do chrámu, někde už třeba nějaký Nebúkadnesar píchá prstem do mapy a připravuje nám ošklivé probuzení. To je to, co Jeremjáš vysvětluje svým posluchačům v Judsku a svým čtenářům ve 21. století.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 8 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Do tří kapitol je v textu rozděleno sdělení situace, v jaké se Jeremjášovi posluchači jako jednotlivci i jako národ nacházejí.

Důsledek převládnutí náboženské formy a rezignace na obsah víry, na spoléhání na Boha, dopadne na Judsko tvrdě a těžce. V náboženství jde o hodně, o všechno – všimli jsme si již dříve, že je to právě náboženství, co určuje ekonomiku i politiku, co určuje směr. Náboženská nevěra má tedy těžký, fatální dopad – nejinak tomu bude s Judskem. Detailního vykreslování tohoto dopadu a jeho důsledků se v Jeremjášově podání neustále prolíná s vyjádřením Boží touhy po návratu Judejců k důvěře a spoléhání, Boží ochoty odpustit a zapomenout, Boží lítosti nad tím, co čeká Jeho lid. Všimněme si toho v těch třech kapitolách, odnesme si to do svého života – i když se horizont přiklápí a budoucnost cení zuby, náš Bůh má stále rozevřenou náruč – a jsme to my, kdo váhá se do ní s pláčem rozběhnout. Nedůvěra vůči Jeremjášovu Bohu otevírá dveře pověře, pověra vede k nevěře, nevěra přináší důsledky, aby byla obnovena touha po důvěře, aby to Jeremjášův Bůh s námi nemusel zabalit jako bezvýchodně uzavřenou kapitolu, zlomit hůl, spálit mosty, předat všechno Hadovi k hrůzovládě. Důsledek dopadající na nevěru jako kladivo na vejce není trest, ale příležitost k restartu, k obnově, k novému začátku, ke spolehnutí na Boha, který jediný může i v beznaději otevřít dveře naděje. Důsledek ovšem bolí – a Jeremjášův Bůh vyzývá k návratu dříve, než míra nevěry uvede kladivo důsledku do pohybu, protože naše bolest nebolí jen nás, naše bolest bolí především Jeho – a kdo z čtenářů jsou rodiči, vědí, o čem je řeč.

Návrat ze situace náboženské zpronevěry vede spolehnutím se na Hospodina – ne na formální úkony, které se zdají člověka zaštítit, imunizovat, dát právo na vlídné zacházení – tady tehdejší obřízka ani křest, příslušnost k církvi a vzorná kostelní docházka nic neznamená – tady jde o obsah, ne o formu.

Desátá kapitola, závěrečná kapitola dnešního oddílu, varuje před náboženskou nevěrou, před útěkem k alternativám, k magii, k modlám – k náboženství, které lze zmanipulovat, kde si lze božstvo usmířit správnou obětí, správným úkonem, dodrženou formou – k pseudonáboženství jako náhražce živého Boha, který nestojí o správné úkony, ale o vztah, nestojí o formu, ale o obsah. Všechna ostatní náboženství jsou vedle Jeremjášova živého Boha mrtvá, prázdná, zbytečná – On jediný je Tvůrce, On jediný je Bůh, živý, milující, žárlivý, protože milující.

A celý ten dnešní smutný oddíl o nevěře lidí vůči věrnému Bohu a lásce, která odmítá zlomit hůl, je zakončen Jeremjášovým zástupným vyznáním viny, ochoty přijmout trest, a úpěnlivé prosby, aby nebyl definitivní. Čtenář už ví, že nebude.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

313. O SYNKOVI Z DOBRÉ RODINY A VÝZVĚ PŘED TSUNAMI (Jer 1 a Jer 2-6)

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLA 1 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

S další starozákonní knihou, knihou proroka Jeremjáše, kterou dnes otvíráme, prožijeme neslavný konec předexilních judských dějin – období od závěru úpadku asyrské velmoci, přes vznik babylónské hrozby, až krátce za její naplnění. V těch těžkých desetiletích volá Jeremjáš Boží varování do uší svých současníků, kteří je ovšem odmítají slyšet. Jeremjáš je setrvale odmítaný prorok, prožívá útisk, je vystaven perzekuci, nakonec končí ztracen, zřejmě zavražděn, v Egyptě. Jeremjášův život je zdánlivou prohrou – jeho poselství však dodnes oslovuje čtenáře, poskytuje jim soukromá varování před hrozbami jejich vlastních exilů – a v Toulkách Knihou jsme si již víckrát všimli, že úspěšnost života se neměří měřítky odvozenými z kulis, které máme před očima, ale z reality, která je za nimi.

Jeremjáš je povolán jako velmi mladý, snad ještě jako odrostlé dítě, jinoch. Judský Hospodin, Jeremjášův Bůh, jej povolává k dlouhé a významné prorocké službě – a dává mu nahlédnout, čeho se bude týkat – hrozby od severu, národní zkázy, dosud nespecifikované jako “babylónská“. Hned tady, na počátku, otevře Jeremjášův Bůh palčivou otázku „jaké to bude“, být Jeho prorokem v tak závažné věci: Jeremjáš se nesmí bát útoků, které proti němu budou směřovat, nesmí se bát reakcí svých současníků, lidu, kněžích, velmožů, králů – jeho Bůh jej ubrání, pokud se Jeremjáš nezalekne a necouvne před odporem.

Jeremjáš, synek z dobré, kněžské rodiny, slyší, že má zahodit zajištěnou kněžskou kariéru, že neprojede životem pohodlně jako nůž máslem, ale čeká jej těžká, vysmívaná a nebezpečná prorocká služba těm, kdo budou odmítat slyšet. Že právě otevíráme jeho jménem nazvanou starozákonní knihu, znamená, že svůj úkol přijal, že udělal ten krok bez návratu, že opustil zajištěnost a svěřil se judskému Hospodinu, který je jistotou i v nezajištěnosti. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, si vybral nejistotu se svým Bohem raději, než jistotu bez Boha. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, vyměnil celou svou pohodlnou a zajištěnou budoucnost za povolání Božího proroka, za útisk, posměch, pronásledování a (viděno po lidsku) neslavný konec. Ten Jeremjáš, synek z dobré kněžské rodiny, rezignoval na vlastní ambice, přijal ty, které před něj položil jeho Bůh. A proto jako jediný ze všech dobrých kněžských synků své generace je dodnes všeobecně známou postavou, prorokem volajícím k narovnání vztahu s Bohem i čtenáře ve 21. století.

KNIHA JEREMJÁŠ, KAPITOLY 2 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Základní poselství, které Hospodin skrze Jeremjáše sděluje judskému lidu, je shrnuto v 2. až 6. kapitole knihy Jeremjáš. V těchto kapitolách čteme o kontrastu mezi Boží péčí a nevěrností lidu, o nějž Bůh pečuje. Čteme o náboženské nevěře, vidíme, jak Bůh v textu láskyplně vyzývá k návratu, jak mluví k Judejcům jako k dětem, které se v určitém věku vzepřou rodičům a přitom stále potřebují jejich ochranu a podporu. Věci zašly příliš daleko, vymkly se Judejcům z rukou, jejich vrácení zpět do kolejí a k řádu se neobejde bez nápravy, bez uznání chyby, bez návratu „domů“. To, co se mezi lidmi a jejich Bohem nakupilo, nelze vytěsnit, nelze vysedět, vyčekat, vymlčet – to, co se mezi lidmi a jejich Bohem nakupilo, se musí vyřešit – jinak ten vztah nemá cenu, a následky rozchodu dopadnou především na člověka, protože i když sám sebe bere hodně vážně, sám o sobě není nic.

Bůh však není rozhněvaný rodič, který se rozhodl dát svým dětem vyjíst, co si nadrobili, až do dna, není rozhněvaný rodič, který by nad svými dětmi zlomil hůl. Vyzývá je k návratu, dává jim příležitost všechno smazat a začít znovu. Ne všechno, co stalo, lze odestát; co jsme rozbili, bude i v nejlepším případě vždycky už jen slepené, ale s Bohem lze vždy prožít návrat a začít znovu, protože nestojí o náš bezchybný výkon, jen o naši důvěru. Vrátit se k Bohu znamená opustit své pseudojistoty, své náhražky, jimiž jsem bezbožně pojistil své přežití v nejistém světě – všechny ty pseudobohy, pověry, rituály, ale i spoléhání na sebe, braní se vážně, sebezajišťování, shánčlivost. Mám možnost se vrátit – takto vrátit – nebo zůstat, kde jsem – pak ovšem musím nést následky. Skutečná jistota je Bůh – všechno ostatní jsou pseudojistoty. Když pak do mého světa šlápnou dějiny, zvedne se tsunami nepříznivých okolností, budu obklopen relativně bezpečně vyhlížejícími ohrádkami, které ovšem spadnou jako domeček z karet, až do nich proti mně udeří nepřítel či diagnóza. Odvrat od Hospodina znamená být sám v Hadově světě – být sám v Hadově svatě znamená dopadnout všelijak, ale nikdy dobře. Judskému Bohu se ovšem o Judejce i o nás jedná, miluje je i nás a touží po jejich i našem návratu – a tak je i nás zavolá k návratu nakonec tak, že nepřeslechneme – Judejce babylónským zajetím, mne třeba lékařskou zprávou, tebe třeba jinak. A to nebezpečí a útisk náhle vlomené do našeho života nás nemají rozbít a ubít, ale vrátit na koleje, vrátit do vztahu, vrátit k životu – protože bez vztahu s Bohem je pro nás v Hadově světě dnes ještě jen studeno, zítra už mrtvo.

Jeremjášovo poselství z ní z těch starozákonních stránek nejen k Judejcům, ale i ke mně a k tobě. A klíč k návratu je pro mnohé z nás, kdo jsme k Jeremjášovu Bohu kdysi přišli a pak pozapomněli, v prvních verších druhé kapitoly: „Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem.“ Možná jsi už v životě byl z Jeremjášova Boha nadšený, možná ses za Ním kdysi rozběhl, ale pak jsi zvolnil, možná jsi změnil směr. Pořád tě volá k návratu, k novému začátku. Pořád má náruč dokořán. Pořád tě miluje, stejně jako tehdy. Chce tě přivítat, ne ti vyčítat. Co uděláš?

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

312. O VIZI PRO OUTSIDERY A FONTÁNĚ NA KONCI KNIHY (Iz 60 a Iz 61-66)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 60 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Šedesátá kapitola knihy Izajáš zve tehdejší posluchače i dnešní čtenáře k pohledu za horizont, k pohledu na konec dějin, ne už jen starozákonního Izraele, ale i novozákonního světa. Ta do babylónského zajetí zašlapaná důvěra Izajášovu Hospodinu má slavnou budoucnost – to o ni v dějinách jde, ona je určuje, o ni se hraje. A tak navzdory své situaci, zašlapané doprostřed babylónských hradeb a obestavěné Hadovými kulisami, navzdory všemu, co tě omezuje, ohrožuje a znesvobodňuje, tebe, starozákonní posluchači i tebe, novozákonní (ba dnešní) čtenáři, zvedni oči a viz – ta na pohled naivní důvěra Izajášovu Bohu končí ve slávě, která ty napohled realistické kulisy rozestavěné tady a teď kolem tebe prohlašuje za pomalovaný papundekl. Navzdory těm kulisám, hradbám a tlakům právě těm zajatým a utlačeným, těm naivně důvěřujícím, vzejde světlo a sláva za horizontem, který narovná to, co bylo po tisíciletí převráceno. K té hrstce, k tomu zbytku ještě důvěřujících, naivně a dětinsky důvěřujících Izajášovu Bohu uprostřed všech těch dezorientujících high–tech kulis okolo, se připojí nečekané zástupy z různých zemí a různých generací, až se horizont tam na konci sníží, až do něj prolne konec, aby jej převrátil na nový začátek.

Číst dnes tu zaprášenou knihu, která je vlastně celou knihovnou, znamená slyšet volání k důvěře tomu Bohu, kterého poznávám v jejích stránkách – a slyšet volání k důvěře tomuto Bohu znamená být vyzván k rozhodnutí – a rozhodnout se pro důvěru tomuto Bohu znamená vystoupení z řady, vyčlenění z masy – nežít už sám sobě, ale v důvěře rozpoznat svůj život jako skrytý v Jeho dlani a spolehnout se na Něj, přijmout pro svůj život Jeho plány, vize, cíle a směřování. Tím se ovšem člověk stává jiným, dostává občanství tam za horizontem a ve svém okolí, kde vyrostl a které tak důvěrně zná, je náhle hostem, náhle cizím, nekompatibilním prvkem, narážejícím svou nezařaditelností do jednotné systemizující šablony. A tak jako jedinec i jako skupina (církev) buď naráží a je vytěsňován od středu na okraj, nebo se přizpůsobí, jeho nekompatibilita jako jedince či jako skupiny (církve) se obrousí, zvykne si a zapadne do soukolí, rezignuje na důvěru a začne říkat důvěra formě. Ale pokud zůstane Boží a ne svůj, pokud se nepřizpůsobí, pak zůstane out, zůstane na okraji, vytěsněn ke zdi (jako jedinec i jako skupina, církev). A právě takový jedinec a taková skupina jsou adresáty zvěsti té dnes otevřené 60. kapitoly knihy Izajáš. To právě oni jsou pozváni k otevření očí, k náhledu za horizont. To pro ně se ten horizont jednou sníží, prolne s koncem a stane novým začátkem, ať už je zastihne živé či mrtvé, protože toho, kdo spoléhá na Izajášova Boha, ani smrt tomuto Bohu nevyrve.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 61 – 66 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Když projdeš branou šedesáté kapitoly do pěti závěrečných kapitol starozákonní knihy Izajáš, otevře se před tebou nádherný text o záchraně, o vykoupení, o lásce, vztahu Boha k člověku. Celá ta sláva minule otevřené šedesáté kapitoly stojí na díle, které před více než dvěma tisíci lety (z pohledu dnešního čtenáře) vykonal „ebed“, Boží „služebník“, právem rozpoznaný v Ježíši, který je Kristus. Tady se mocně vlamuje novozákonní dění do stránek Starého zákona, aby svědčilo o organickém spojení obou velkých náboženství – starozákonního židovství a novozákonního křesťanství, o jejich společném základu, o jejich vzájemné souvislosti, předchůdnosti a návaznosti. S graciézní samozřejmostí souzní s oběma hlavicemi nýtu spojujícího Starý a Nový zákon do jedné Bible, totiž s obsahem knih Genesis a Zjevení Janovo (jejich vzájemnou souvztažnost jsme si v Toulkách Knihou již ukázali).

Čtenář těch posledních šesti izajášovských kapitol, z nichž první tvoří bránu a zbývajících pět radostně volá o Bohu rozkročeném ve Starém i Novém zákoně ještě dříve, než novozákonní dění vůbec začalo, je pozván ke čtení jako zážitku. Čti si těch pět kapitol sám, pozorně – tady já nemám co dodat, tady já musím zůstat opodál, tak nádherný je text tryskající z těch zaprášených stránek jako z fontány, k občerstvení a posilnění čtenáře.

Všimni si v těch kapitolách láskyplnosti Izajášova Boha, vřelosti Jeho vztahu k tomu uzlíčku nervů a změti atrofovaných svalů, která si říká člověk, protože Izajášův Bůh jej tak kdysi nazval. Všimni si lidské neúčasti na lidské záchraně, „služebníka – ebeda“ šlapajícího v lisu osaměle, bez nás, byť za nás a pro nás. Všimni si, jak Boží vztah k nám převyšuje náš vztah k Němu, jak je ten Boží vztah k nám plný zájmu, porozumění, ochoty nepočítat člověku křivdy a pády, ale radovat se z nejistých člověkových krůčků správným směrem. Všimni si bezplatnosti té slavné budoucnosti; dostáváš ji zdarma, zaplatil ji Izajášův Bůh, zaplatil ji Ježíš, který je Kristus – tvoje a moje peněženka by na to nestačila, je zbytečné ji vytahovat z kapsy; kdybys chtěl platit jakýmkoliv svým výkonem, byl bys tu na špatné adrese.

A všimni si, hlavně si všimni, že to hlavní oč tu jde, je tvé svobodné, opravdu svobodné rozhodnutí důvěřovat Izajášovu Bohu. Že to rozhodnutí vylučuje ze hry „bůžka štěstí a bůžka osudu“ (Iz 65,11-12), totiž každou alternativu. Rozhodnutí důvěřovat Izajášovu Bohu je buď – anebo, lze jím vše získat, při jeho absenci je normální vše ztratit. Smyslem života jako darovaného času je se rozhodnout – proto já a ty žijeme. Správné rozhodnutí mění život, životní styl, a především budoucnost.

Možná se ti v životě ne vždy povede tak, že ti bude do zpěvu. Pro lepší i horší časy máš na konci knihy Izajáš vždy k dispozici občerstvující fontánu, z níž tryská útěšná, hladivá voda zvěsti o Izajášovu Bohu, který tě miluje, dal za tebe život svého Syna a toužebně čeká na tvé rozhodnutí.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

311. O PRORAŽENÉ CESTĚ A NADĚJI MÍSTO PŠENKY (Iz 56-57 a Iz 58-59)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 56 a 57 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Příchod služebníka, „ebeda“, Ježíše, který je Kristus, ukončí rozdělení na „my“ a „oni“, pozve do Božího království každého, kdo na spoléhání na Něj postaví svůj život – cizince stejně jako domácího, handicapovaného stejně jako zdravého. To, o čem izajášovský text hovoří jako o budoucnosti, z pohledu dnešního čtenáře již nastalo –  dnešní čtenář nemá k dispozici jen zaslíbení, ale i jistotu – tím naléhavěji mu toto pozvání a za ním následující výzva může a má znít. Pozvání následuje výzva – pro všechny stejná: spoléhat na Hospodina, držet se jej a vyjadřovat to způsobem, který se může dnešnímu čtenáři zdát nelogický, ale starozákonní člověk mu dobře rozuměl – totiž brát vážně den odpočinku jako den, kdy upuštěním od práce, od sebeobživy, od sebezajišťování smí člověk vyznat, že patří ne sobě a svým starostem, ale Bohu a Jeho plánům.

Pozvání ovšem zní do situace velmi neutěšené. Ti, kdo mají zvěst o Izajášově Bohu nést, selhali a zpronevěřili se svému úkolu; spoléhají na sebe, ne na Něj; hledají své vize, ne ty Jeho; určující je pro ně sebeobživa, sebezajištění, ne spoléhání na Hospodina. Právo a morálka jsou rozvráceny, nevěra je v kursu – v životě i v náboženství (které, jak jsme si již všimli, určuje vše ostatní, včetně mezilidských vztahů a ekonomických i politických směřování). Náboženská nevěra má svůj důsledek – končí v nicotě a zmaru i s tím, kdo se s ní zapletl. Spoléhání na sebe a sebezajištění paradoxně končí zánikem, zatímco spoléhání na Izajášova Boha, přátelství s Bohem, třebaže navenek (například ekonomicky) nezajištěné, překračuje hrob. Náboženská nevěra vypadá jako atraktivní alternativa – hledíme jen na život; každá taková alternativa však skončí v bezvýchodné situaci zmařeného, zmarněného života. Vzorník náboženských alternativ je ovšem objemný, tlustý – tehdy i dnes. A tak Bůh vrší násep a odstraňuje překážky, když nejprve Izajášem vyhlásí příchod Ježíše, který je Kristus – a následně příběh o Ježíši, který je Kristus a přišel vyhlásit zvěst o Božím království, pro kterou jsme Ho zabili, otevře oči současníkům, posluchačům i čtenářům, tehdy i dnes. Je to zvěst o do přítomnosti prolomené budoucnosti – budoucnosti, která se blíží; světu každou vteřinou, člověku každým nádechem; buď se jí dožiješ, nebo na ni počkáš v hrobě – ale tak nebo tak, jen ona je s to dát skutečný smysl mému a tvému životu. Spolehnout se na toho, koho představuje, to dává život, to působí pokoj, to osvobozuje od nutkavého sebezajišťování, od nutkavé shánčlivosti, vytěsňující důvěru. Proto Izajáš zve k rozhodnutí. Proto to pozvání, proto ta výzva. Pro ty tehdy, pro ty dnes, pro mne, pro tebe, cizince jako domácí, handicapované jako zdravé. Nezáleží na tom, kdo jsi, co jsi, kým jsi a kolik toho máš. Záleží na rozhodnutí spolehnout se na Izajášova Boha. A příběh Ježíše, který je Kristus, tomu rozhodnutí proráží cestu.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 58 a 59 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po pozvání následovala výzva, na výzvu se reaguje rozhodnutím, po rozhodnutí by měla následovat změna smýšlení, změna postoje – a v patách za ní změna v přístupu, změna v jednání. Směr je ukázán, kdo se rozhodl, měl by zvednout chodidlo, udělat krok, začít tím směrem jít. Začít tím, že si nebude „lhát do kapsy“, že si nebude hrát na zbožnost, ale že bude Boží – tím, jak myslí, tím, jak se k životu staví. A tak třeba z postu jako náboženského prvku nebude mít pojistku, nebude mít půst jako nepříjemný poplatek, který je třeba strpět, poplatek za požehnání – to by byla magie, to už jsme si v Toulkách Knihou několikrát vysvětlili. Magie jako manipulace božstvem pomocí uplatnění správných náboženských postupů u Izajášova Hospodina nefunguje, Izajášův Bůh není manipulovatelný. Magie jako důraz na formu ve starozákonním židovství (a často i v nejen středověkém křesťanství) postupně zdomácněla, důraz na formu a její vnější zachování je ovšem marná a zbytečná náboženská snaha. Skutečná zbožnost se projevuje ne formou, ale obsahem. Obsahem víry je spoléhání na Hospodina, důvěra existenciálně projevovaná vůči Izajášovu Bohu, ztotožnění se s Jeho plány a cíli s mým životem a odložení těch svých  – a tento obsah boří hradby mezi „já“ a „oni“, dává do závorky zajištěnost a pojištěnost, starost o sebe, braní se vážně a shánčlivost – a před závorku, do reality staví bližního, člověka odvedle a jeho potřeby. Tento obsah víry umožňuje lidskost, umožňuje pomáhat, osvobozuje k nasazení pro druhé – osvobozuje k akceptaci Boží vize pro můj život, osvobozuje od sobectví – mnohé nám vezme, ale ještě víc daruje – už tady, před hrobem, a co teprve za ním!

A po narovnání půstu (za půst si tu lze dosadit jakoukoliv formu projevů zbožnosti) čteme v dnešním izajášovském textu další výzvu – narovnej svůj vztah ke dni sobotního odpočinku, ke dni, kdy máš trávit čas přednostně se svým Bohem. Svatost soboty, Bohem odděleného dne, kdy má Izrael svého Hospodina oslavovat jednak přítomností na bohoslužbě (tam, kde je k dispozici chrám, později synagoga), jednak odložením všední práce, obživy (protože Bůh a ne práce člověka zajišťuje), není samoúčelná, vyjadřuje člověkovo spoléhání. Oddělením soboty Izraelci veřejně vyznávají svou závislost na Hospodinu, svou důvěru, toto oddělení je významným, vyjádřením, významnou realizací obsahu jejich víry – a i ono zmarnělo ve formě, kdy ruce nepracují, ale hlava zůstala při práci, slavný den zevšedněl, odděluje se navenek, uvnitř je jen strpěn jako prostředek spásy, jako magický manipulativní úkon „má dáti – dal.“

A tento důraz na formu, tento odklon od obsahu vedl k situaci, v níž se tehdejší Izrael nachází, k vyhnanství, ke ztrátě národní samostatnosti, k odklonu od Hospodina. Vztah, který se neudržuje, nezalévá se vzájemným porozuměním a láskou, uvadá, usychá, umírá. Zbožnost jako následování Hospodina byla zobchodována na zbožnost jako magii, formální úkony, které správně vykonané zajišťují Boží přízeň – a do života prý nemá nikdo právo mluvit, Bůh je daleko, žít se musí a silnějšímu, protřelejšímu a shánčlivějšímu kvete pšenka – čím více pšenky, tím více jistoty. Důraz na formu přinesl odklon od obsahu, důraz na méně podstatné ztrátu podstatného. Izraelské náboženství je v troskách, ztratilo směr, ztratilo cíl, vzdálilo se svému Hospodinu. Izajášův Bůh ovšem není tuctový, nýbrž jediný; není bezmocný a člověka miluje; na izraelskou náboženskou zpronevěru reaguje tím, že pošle Ježíše, který bude Kristus, aby náboženství vrátil obsah, formě vymezil hranice a lidem přinesl naději.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

310. O STŘEDU PŘÍBĚHU A PŘEDĚLU, KTERÝ ZVE (Iz 53 a Iz 54-55)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 53 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Dnešní třiapadesátá kapitola knihy Izajáš je místem, v němž se Starý zákon nejtěsněji setkává s Novým zákonem; je středem izajášovského „evangelia“, středem velkého izajášovského tématu Božího služebníka,“ebeda“. Starozákonní posluchač je tímto textem připraven, vybaven k budoucímu rozpoznání oč běží, až onen „ebed“, služebník, vstoupí na jeviště, až se kolem něj rozehraje scéna, až se o jeho vystoupení zlomí letopočet, až jeho vystoupení změní dějiny. Novozákonní čtenář je tímto textem připraven, vybaven k rozpoznání, oč tu šlo, když onen „ebed“, služebník, vstoupil na jeviště, když se kolem něj rozehrála scéna, když se o jeho vystoupení zlomil letopočet, když jeho vystoupení změnilo dějiny. Novozákonní čtenář v pohledu zpět a starozákonní posluchač v pohledu dopředu jsou touto kapitolou přiváděni ke klíčovému příběhu, k nejniternější podstatě starozákonní i novozákonní víry – a kolem této podstaty se točí a víří dějiny, náboženství a všechno, co vidíš kolem sebe, a tvůj souhlas či nesouhlas na tom nic nezmění. Naše náboženství, ekonomika, politika i vztahy jsou umožněny tím, že kolem nás běží dějiny, že máme k dispozici čas – a dějiny kolem nás běží a čas máme k dispozici jen proto, že lidský příběh je součástí velkého Božího příběhu – a že ten velký Boží příběh napsaný pro nás se na našem selhání nezadrhl, že pokračuje – protože za naše selhání jsme nezaplatili my, ale Bůh. Jen díky této Boží investici do člověka, problematické komodity, máme stále kolem sebe čas, i když jsme si hned na začátku rozšlápli hodinky – a měli bychom ten čas využít, protože let, ve kterých dýcháme, není mnoho, jsme časově omezení; datum vlastní exspirace sice neznáme, ale jsme komodita rychle podléhající zkáze, navíc komodita na jedno použití.

Starý a Nový zákon se nejblíže setkávají a ruku si podávají v 53. kapitole knihy Izajáš, v tématu Božího služebníka, „ebeda“, který naprosto překvapivě, námi přehlédnut, odmítnut a budící naše pohoršení se za nás obětuje, pokládá za nás život. Naše selhání, naše viny bere na sebe, aby jejich důsledky dopadly na něj, ne na nás – a ony nemohou nedopadnout, ony dopadají, lámou mu vaz svou gigantickou tíhou, kterou jsme nasnášeli, naspořili a naakumulovali, a která by jinak rozdrtila ne jeho, ale nás. Nevinný Boží služebník přichází k nevěrnému lidu, odmítán, nepoznán, vysmíván a popliván těmi, které zachraňuje, celou bídu jejich selhání a omylů bere na sebe a je ubit, rozbit, zabit, zničen a eliminován, protože hřích je vážná věc a příběh lidství propachtovaného Adamem a Evou Hadovi, není pohádka, ale drama.

Až se několik století po Izajášovi narodí nějakému Josefovi s jakousi Marií za všelijak nesolidních okolností malý Jošua, až vyroste, dospěje, až přestane být tesař a prohlásí se Božím služebníkem, „ebedem“, až se mu lidé vysmějí, až jej odsoudí, až jej nejprve ztlučou a pak přitlučou na dřevo, měl by starozákonní posluchač či novozákonní čtenář té třiapadesáté kapitoly knihy Izajáš poznat, oč jde a nějak s tím naložit –  ve svém životě, pro svůj život, aby přestal být komodita, Hadovo zboží, ale stal se Boží. Jestliže Ježíš je Kristus, má smysl postavit na tom svůj život – a nic jiného smysl nemá, protože tohle je střed, osa a smysl celého lidského příběhu, a můj či tvůj souhlas či nesouhlas na této skutečnosti nic nezmění. Lze se jen rozhodnout; lze se jen spolehnout nebo se obrátit jinam; lze jen důvěřovat a přidat se – nebo odmítnout a odejít.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 54 a 55 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Vystoupení Božího služebníka, „ebeda“, jeho obětování se za člověka, otevírá cestu k budoucnosti všem těm utištěným příslušníkům společenství, které je obklopeno a sevřeno babylónskými zdmi; a protože téma Božího služebníka je středem příběhu, celého velkého příběhu od Genesis po Zjevení Janovo, jde o zajetí a sevřenost nejen v tom starověkém Babylóně, ale i v myšlení a důrazech, které tím starověkým způsobem stejně dobře zavírají a zamykají pod zámek naše životy, dnes, tady (jak jsme si v minulých dílech ukázali).

A tak starověká „předebedská“ židovská populace v Babylóně i dnešní „“poebedská“ církev složená z lidí jako jsme já i ty, v Úvalně, Ostravě, Na Smíchově či v Plzni, smí slyšet o tom velikém předělu, veliké jistotě a veliké naději. To tehdy budoucí a dnes minulé vystoupení Božího služebníka,“ebeda“, Ježíše, který nejen byl, ale stále je Kristus, je nevratně a natrvalo zaraženo do dějin nejen jako předěl letopočtu, ale jako jistota přijetí, jistota naděje, jistota, která válcuje nejen Hadovy kulisy, ale i hrob – i když realita se zdá být odlišná. Předěl nepředěl, fouká tu a přimrzá, v Brně, Slavonicích, Nuslích i Liberci. Dva tisíce let po „ebedském“ předělu je bojem o obsah proti formě, bojem o důvěru proti výkonu, hranice neprobíhá mezi církvemi ale jejich středem; ti, kdo spoléhají na Izajášova Bohu, často stojí na jateční šlachtě, nohy kloužou, proti čelu vidí letět palici. A přece: „ebedský“ předěl přinesl jistotu, jistotu naděje. Dnešní rány budou ovázány, Izajášův Bůh vezme do dlaní rozbitá čela i přeťaté tepny, rozbité iluze i vršené neúspěchy, Izajášův Bůh si pro nás, svou církev, mne a tebe do dějin sáhne, rozrazí čas – nejprve „ebedským“ příběhem Ježíše, který je Kristus, aby ses zorientoval, a pak tam na konci, kdy zruší dějiny a škrtne hrob.

A když to slyšíš, když to víš, odhoď kulisy, spolehni se! Nech Izajášova Boha, aby ti ukázal, jak přepsat své nákupní seznamy v hypermarketu života, nech Izajášova Boha, aby formu tvého náboženství naplnil obsahem, nech Izajášova Boha, aby tvou hodnotu měřil tvou důvěrou, ne výkonem, který kolem sebe nastavuješ jako štít. Kolem sebe vidíš kulisy, které přesvědčují o riziku takového podniku, o nutnosti se zajistit, pojistit, spoléhání na neviditelné nechat bláznům. V dějinách ovšem tkví předěl, dělící letopočet na „před“ a „po“, iluzi od reality, obsah od formy a důvěru od výkonu. Navzdory kulisám je tohle jistota, Boží slib ve světě, kde fouká a přimrzá. Bůh na tebe čeká s rozevřenými pažemi na konci té Hadovy jateční šlachty, tam, kde bývá hák, pila a propadliště; čeká, aby tě přivinul, aby tě objal, aby tě ošetřil; na ten hák zavěsili a propadlištěm nechali propadnout za tebe jeho Syna, to je jistota, předěl v dějinách i letopočtu; Ježíš JE Kristus; odhoď kulisy, tohle je realita.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

309. O SETBĚ PO ORBĚ A PŘÍBĚHU NAD HLAVAMI (Iz 49-50 a Iz 51-52)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 49 a 50 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Od kapitoly 49 je dále rozvíjen motiv služebníka, hebrejsky „ebeda“, ebedské téma, „izajášovské evangelium“. Jde o text složitý, pokud jde o identifikaci – v postavě služebníka se obecně prorocké poslání, které lze více či méně vztáhnout na každého starozákonního proroka, vzájemně překrývá se starozákonně unikátním izajášovským tématem proroka – služebníka jiné, novozákonní kvality – Ježíšem, který bude Kristus, ačkoliv jej autor Izajášova evangelia takto jmenovitě neoznačuje. Podání obou vzájemně se překrývajících, vzájemně souvisejících a zároveň odlišných látek je ještě zvýrazněno tím, že „služebník“ je vypravěčem, tím, kdo je zde mluvčím. Text je tak poněkud nepřehledný, nedemontovatelný, zjevně má působit především jako celek – dávat naději, ne poučení, i když v dalších kapitolách bude místy výrazně konkrétní.

Zatímco Izrael je v zajetí, Bůh na něj nezapomněl, povolal „služebníka“, který to sám oznamuje, čímž je ještě podtržena realita tohoto povolání (i když se v něm překrývá téma obecně prorocké a téma kristovské). Kristovské téma spočívá především ve služebníkově přesahu – služebník bude světlem národům, až do končin země (až do středoevropského prostoru 21. století, jak může tento text číst dnešní čtenář). Služebník vrátí Izraeli, co ztratil, bezpečí a niterný vztah ke svému Bohu – a přivede, připojí k Izraeli lidi z národů celého světa. Řeč je o Izraeli jako národu následujícím Mojžíšova a Izajášova Boha, tedy všech, kdo na Izajášova Boha spoléhají, i když zeměpisně zbylo z původního Izraele jen Babylónem poražené a přeorané Judsko. Ten převálcovaný a přeoraný lid nepřestal být Boží – a Bůh není poražen, Bůh svůj lid znovu vysvobodí. Nebyl to Izajášův Bůh, kdo od dříve Izraele a nyní Judska odňal ochranu, byli to Izraelci a Judejci, kdo se od svého Boha vzdálili, rozešli se s Ním tak hluboce a dalece, až skončili v Babylóně a pod Babylónem. Izajášův Bůh však svůj lid stále miluje – a tak Izajáš znovu rozvíjí a prohlubuje kristovské téma v té společné a vzájemně se překrývající „ebedské“ výpovědi: ten kvalitativně jiný služebník, kterého již nelze ztotožnit obecně s prorokem, bude tupený, vysmívaný a pronásledovaný a přesto vítěz, velkolepý vítěz, protože není svůj, ale Boží. Judejci byli aktuálně v podobné situaci. Řešení bylo nabídnuto: doufat a opřít se o svého Boha. Spoléhat na sebe by bylo cestou do záhuby.

Spoléhání na sebe přivedlo Judejce do Babylóna. Spoléhání na Hospodina je může z Babylóna vyvést. V minulých oddílech jsme si mohli všimnout babylónských hradeb kolem našich dnešků. Směle tak můžeme číst dnešní dvě kapitoly jako o sobě, jako pro sebe.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 51 a 52 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Judejcům v Babylóně, ve vyhnanství, těm, kteří se neasimilovali, kdo se nesmířili se situací, kdo se nestali Babylóňany, ale zůstali Judejci – protože zůstali s Izajášovým Bohem, nepřestali stát o vztah s Ním, i když jsou dezorientováni, i když národ je rozbit a národní náboženství očividně poraženo – těmto posluchačům je určena Izajášova zvěst o tom, že včerejšek nebude tak beznadějný jako dnešek – a že již dnes je na tom třeba postavit svůj život. Obklopeni Babylónem, jak jsme si již před časem všimli, však žijí nejen tehdejší posluchači, ale i dnešní, současní čtenáři – a plným právem tak smějí číst tyto texty jako adresáti, jako pro sebe. Do tehdejší i současné obklopenosti náboženskou skepsí i náboženským entuziasmem nejrůznějších kultů zní k těm, kdo se s tím ještě nesmířili, neakceptovali to, protože poznali rozdíl mezi Izajášovým Bohem a kulty okolo, z izajášovských textů útěšné ujištění, že nejde o konec, ale začátek, nejde o prohru, nýbrž o vítězství. Izajášův Bůh své tehdejší Judejce i své dnešní Středoevropany miluje. Třebaže žijí utištěni hradbami nepochopení, hradbami sebejistoty nejrůznějších pověrozvěstů, třebaže jsou vnímáni jako poražení, pobloudilí a naivní, nepřestali být Boží – a jejich Bůh není poražen. Jejich Bůh je větší než kdokoliv a cokoliv jiného. Jejich Bůh za ně zaplatil, spojil s nimi svá očekávání, svou radost; nejsou mu lhostejní – jsou Jeho. Situace, v níž se nacházejí, jsou důsledkem minulých špatných rozhodnutí těch, kteří s milujícím Bohem nepočítali – a ti, kdo slyší izajášovská útěšná ujištění, se do této situace už třeba narodili, nebo do ní byli navezeni okolím, nejrůznějšími speditéry, kterých se v Hadově světě vždycky najde dostatek. Výsledkem minulých špatných rozhodnutí je dnešní situace, dnešní obklopenost cizími hradbami, cizím způsobem myšlení – a naše vrostlost do těchto poměrů, naše svázanost s nimi. Začít můžeme u Adama, Evy a prvního špatného rozhodnutí prapáru pod stromem – už tehdy kolem našich životů dával Had kámen ke kameni, cihlu k cihle, pojišťoval si nás hradbami „normálnosti“, zdmi zvyku, stěnami sobectví. To, co v těch izajášovských textech bude brzy následovat, se bude skutečně týkat situace obecně lidské, situace každého z nás, od Adama po Karla, Františka, Janu, Hynka, Viléma či Jarmilu – a proto i to, co předchází, může dnešní čtenář takto rozšířit, rozvést a paušalizovat. Protože ty Hadovy zdi, pečlivě budované podle Hadova praprojektu statisíci a milióny ochotných rukou v každé generaci, se jednou zřítí, až si Bůh přijde pro své zajaté, pro své deportované, pro své obestavěné. A tak k nim v každé generaci zaznívá: Vyjdi, opusť – rozejdi se s tím myšlením, do kterého tě navezli, do kterého tě zastavěli, zapracovali už do narození, pojištěně a zajištěně, protože Hadovi na to Adam s Evou poskytli glejt, pacht, nájemní právo – a to skončilo ve chvíli, kdy jsme my, propachtovaní, obestavění a svedení, my lidé, vlastníma rukama přitloukli na dřevo toho Služebníka, o kterém čteme v závěru 52. kapitoly a o kterém budeme číst příště: Ježíše, který bude Kristus, Syna, jímž za nás Izajášův Bůh platí. Nenech si namluvit, že je to jen historie, neaktuální, zaprášený o příběh o Judejcích, Babylónu, Kýrovi – vždyť i já a ty jsme součástí příběhu, ten příběh se klene nad lidstvem a lidstvím, od Genesis ke Zjevení Janovu, od Adama k tobě.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

308. O PAHORKU Z CIVILIZACE A VČASNÝCH ODCHODECH (Iz 47 a Iz 48)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 47 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Babylón nemá budoucnost, Babylón padne, stane se z něj historický příklad nečekaného zániku. A bude to tak důkladný zánik, že ještě ve 20. století po Kristu o něm budou zpívat švédská skupina ABBA i český zpěvák Karel Gott. Zkušený čtenář Toulek Knihou ovšem již tuší, že ten náhlý, nečekaný a definitivní zánik Babylóna nebude zavřený do učebnic dějepisu, že se prolne do naší současnosti, do našeho světa, protože ve starozákonní knize Izajáš to už tak chodí. Izajášův Babylón bývá totiž obvykle nejen ten starověký stát, ale i způsob myšlení, způsob uctívání, způsob náboženství. Babylón je v Bibli tématem univerzálním, čtenář jej potká na počátku Starého zákona (v knize Genesis), v jeho průběhu (především v knihách Královských, Paralipomenon, v Žalmech a v knihách prorockých) i v novozákonní látce (Zjevení Janovo). Babylón je prostě především to, jak lidé nebo systém uvažují, koho a co uctívají, nejen sídelní město stejnojmenné starověké říše, dnes vykopané z írácké pouště. A tak i já, i ty, ač naše nohy šlapou český asfalt, můžeme své životy prožívat způsobem, který byl kdysi doma na březích Eufratu.

Babylónský životní a náboženský styl je stylem orientovaným na sebe. Bereme se vážně, nebrání nám to ovšem věřit kdekomu a kdečemu a spoléhat se přitom na vědu. V Babylóně žije v symbióze vedle sebe temné pohanství i exaktní matematika, astrologie i astronomie. Babylón uctívá výkon a zavírá oči před cestami, jimiž je dosahován. Babylón standardizuje, nemá rád ty, kdo vybočují z řady, jejichž hlavy vyčnívají nad zády těch, kdo se mu klanějí. Babylón diktuje trendy, Babylón rozhoduje, Babylón vede civilizační peloton a určuje civilizační pravidla hry. Já i ty, obklopeni dneškem, smíme za těmi postmoderními kulisami ten starověký a stále přítomný Babylón nahmatat, nechat se překvapit velikostí cihel, důsledností a neprostupností, s níž nás obklopuje, intenzitou, s níž si nás od narození a od školky podmaňuje, tvaruje, hněte. Když se pořádně rozhlédneš, uvidíš, že já i ty žijeme uprostřed Babylónu, obklopují a ovlivňují nás jeho zvyky, uctívání, myšlení. Do mých a tvých uší z dnes otevřeného izajášovského textu i z písně již rozpadlé ABBY a stárnoucího Karla zní: Babylón padne! Všechno to běžné, co tu znáš, všechno, co tě tu běžně formuje, skončí – co pak se mnou, s tebou, až se z civilizace okolo stane pískem zavátý pahorek v kdovíjaké poušti? O tom příště!

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 48 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Pád babylónské moci, která starověké Judejce deportovala doprostřed Íráku, radikálně jim změnila život a sebrala chrám, je pro zajatce příležitostí k odchodu, k návratu, k novému začátku. Babylónské hradby ještě stojí, médoperský Kýros ještě neudeřil, babylónská moc ještě nepadla, ale Judejci již jsou vyzváni k pozornosti, vyzváni k budoucímu odchodu, budoucí pád veleříše je jim představen jako dílo jejich Boha pro ně, kvůli nim a navzdory jejich situaci i nevěře, pro kterou se do ní dostali.  Judský Bůh na své Judejce nezapomněl, na velkolepé brány babylónského zajetí použije Kýra jako klíč, aby svému lidu odemkl cestu ke svobodě, otevřel budoucnost. Judejci to mají vědět, připravit se a vyjít, vrátit se, jakmile se události dají do pohybu a Kýros otočí zámkem.

A opět, stejně jako v minulé kapitole, smí čtenář táhnout zvěstnou linku dál, až k sobě a ke své situaci. I ten nekamenný Babylón, který jej obklopuje, ten systém uctívání výkonu, kdekoho a lecčeho, jen ne judského Boha (a když ano, tak zase jen výkonem, byť natřeným nazbožno), ten systém vytvořený Hadem k tomu, aby zajal a znemožnil důvěru a spoléhání, aby je devalvoval, rozložil, zesměšnil, postavil out, za lajnu, mimo to, co je normální, mimo zákon – ten systém má namále, na kahánku, ještě sice stojí, ale je to jeho labutí píseň, protože Kristus, novozákonní Kýros, jej už dávno postavil do závorky a čas běží, orloj tiká, závorku čeká definitivní škrt. To právě pro nás, kvůli nám a navzdory naší situaci a nevěře na nás Izajášův Bůh nezapomněl, sáhne si pro nás do dějin, odemkne svobodu, otevře budoucnost – a my to máme vědět, připravit se a vyjít, vrátit se, protože Ježíš, který je Kristus otočil zámkem – a ty na první i druhý pohled nepřekonatelné kamenné stěny kolem nás, za postmoderními kulisami, jsou jen další papundeklové kulisy, když se rozhodneš jimi projít do svobody, i když tě to bude stát všechno, co máš, i když v Babylóně necháš všechnu svou dosavadní zajištěnost.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

307. O DVEŘÍCH Z LUSKNUTÍ A ROZDÍLU VE „SKUTEČNĚ“ (Iz 45 a Iz 46)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 45 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Velký obrat světových dějin, kdy v čele velkého předoasijského civilizačního okruhu střídá médoperský král Kýros babylónskou dynastii a vytváří budoucí Persii, dlouholetého významného politického hráče, se děje na základě vůle Izajášova Boha, toho zdánlivě poraženého Hospodina – a ve prospěch Izraele, jehož severní část již zanikla a ta jižní, Judsko je postupně asimilována v Babylóně. Všude tam, kde člověk vidí politické a ekonomické procesy, přeskupování substrátu, z něhož sestává dnešek, je náboženství u kormidla častěji, než by se na první pohled zdálo – a nejen tehdy, ale i dnes. Kýros Veliký nepřehlédnutelně probleskne dějinami, když vyvrátí jednu velkoříši a nastolí novou, přepíše mapu mezi Kaspickým mořem a Nilem, zahájí éru všech těch Dariů a Xerxů, do dneška tu po sobě nechá Írán – a tento monumentální Kýros, pokořitel Babylóna, uchvatitel předoasijské civilizace, tehdy stále ještě největšího a nejvýznamnějšího světového civilizačního okruhu, je jen nástrojem v rukou Izajášova Boha, tak paradoxně, tak překvapivě.

Tehdejší posluchač a dnešní čtenář si má z pohledu na velkého Kýra přicházejícího na lusknutí Božího prstu odněkud z afghánsko-íránského prostoru, aby si vzal hlavní město světa, ovládl největší civilizaci a vrátil naději hrstce Judejců pochopit, že Izajášův Bůh není poražen; že Judsko není eliminováno pro slabost svého Boha, ale pro svou neochotu spoléhat na Něj. A tehdejší posluchač i dnešní čtenář smí táhnout zvěstnou linku ještě dál, jak ho k tomu zbytek kapitoly vede – ten Izajášův Hospodin je Tvůrce, stál na počátku a bude stát i na konci – v dějinách i v životě. Tento Abrahamův, Mojžíšův, Davidův a Izajášův Hospodin není jen Bohem kdysi celého Izraele a později z něj zbylého Judska, je Bohem jediným – i Bohem mým a tvým, ať chceš či nechceš, protože žiješ ve světě, který On vlastní. Svůj život konzumuješ a platíš v Hadově hospodě, ale ta modrozelenobílá koule, na které Hadova hospoda stojí, je sice prostorem, který si Had uzurpoval a nás, i mne a tebe si vzal za rukojmí, ale nikdy nepřestala a nepřestane být Božím vlastnictvím, kde lusknutí Božího prstu posílá Kýry proti Babylónům a staví člověkovo spoléhání nad Hadovy smyčky. Spoléhat na Izajášova Hospodina, to je víc než babylónské hradby a babylónská armáda. Spoléhání na Izajášova Hospodina může v beznaději porážky prorazit nejen okno k naději, ale i dveře k budoucnosti. Nejen jim tehdy; i mně, i tobě, i dnes.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 46 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Zánik Babylóna nebude jen porážkou babylónské armády, vítěze nad Asýrií i Judskem, nýbrž i babylónských božstev. Judskému posluchači a dnešnímu čtenáři je určeno oznámení, jak se věci ve skutečnosti mají – že totiž národ těch zdánlivě zvítězivších babylónských bohů je náhle poražen jakýmsi od východu přivandrovalým Kýrem, přivolaným na lusknutí prstu toho zdánlivě poraženého judského Boha. Tato božstva jsou totiž ve skutečnosti mrtvé kusy dřeva, kamene, či kovu, které, ač sebevíc okuřovány a leštěny, nabízejí svým uctívačům pouze placebo, pouze pocit tam, kde judský Hospodin, jediný živý Bůh, nabízí jistotu, která překonává nejen nesnáze, ale i hrob. Mezi judským Bohem a ostatními „bohy“ leží nepřekročitelný kvalitativní příkop, jednoznačná hranice mezi Bohem a modlami, živým Tvůrcem a materiálem, ze kterého si člověk vyrábí placebo jistoty, protože sám je příliš bezbranný, příliš křehký.

Když se rozhlédneš svým dneškem, středoevropským prostorem 21. století, uvidíš nepřeberný zástup nejrůznějších útočišť, která si kolem sebe dnešní (prý tolik odnáboženštělý) člověk nastavěl. Nejen dřevění, kovoví a kamenní bohové, ale i zástup nejrůznějších resuscitovaných a moderně nalíčených starobylých i zbrusu nových pověr prostupuje životní prostor tvých sousedů, tvých kolegů, tvých příbuzných; prostupují životní prostor učitelů tvých dětí, tvého lékaře, tvých přátel – a možná i tvůj. Neunikneš před nimi, nelze je vytěsnit – lze se jen navzdory této prostoupenosti a navzdory posměškům okolí spolehnout na Izajášova Boha, jediného Boha mezi bohy. Když se skutečně spolehneš, bude to vidět, slyšet a cítit, budeš bílá vrána a černá ovce ve světě uctívačů kdečeho – a posměch přijde, v patách za ním útisk. Ani ve 21. století není spoléhání na Izajášova Boha bezplatné, zadarmo – zaplatíš ztrátou kreditu v očích většiny těch, kdo tě obklopují, i když ne u všech. Tvou víru judskému Bohu by akceptovali, kdyby nebyla tak spoléhající, tak intenzívní, že ona a ne ty určuje pravidla života, pravidla hry. Jakmile se skutečně spoléháš na Izajášova Boha, stáváš se ohrožením pro ty, kdo vsadili na placebo – i když za ně platí daleko víc, než kolik stojí tvá důvěra Bohu tebe.

I na Izajášova Boha lze spoléhat jen omezeně, odtud-tam, rozhodovat se, kam Jej ve svém životě pustím a co vyhradím ve svém životě pro své rozhodování, pod svou jurisdikci. Taková víra je napodobeninou spoléhání, z Izajášova Boha dělá boha dřevěného, kovového a kamenného, exponát do vitríny, producenta placeba – a končí vepsí, v jámě, v díře a beznaději hrobu, protože na živého Boha se lze jen spolehnout, ne Jej použít – to by nebyl Bůh, ale modla.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

306. O REPARÁTECH PŘED HLÍNOU A HLAVÁCH NA ŠPALKU (Iz 43 a Iz 44)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 43 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Do beznaděje babylónského exilu a národní zkázy zaznívá z dnešní kapitoly konejšivý, útěšný, povzbuzující tón. Judejci neosiřeli, jejich Bůh se jich nevzdal. Nadále s nimi počítá, je připraven je zachránit. Ze všech míst, kam byli deportováni nebo kam utekli, je zavolá a přivede, protože jsou Jeho, jsou Jeho svědky, skrze ně se představuje. To On si pro ně pošle i do Babylóna, aby je znovu vyvedl z nesnází, znovu přivedl domů. On je jejich král. On dává život. On dává nový začátek.

Všimli jsme si již, že v izajášovských textech se prolíná přítomnost s budoucností, motiv judského národa s motivem celého lidstva. Nejen Judejce z Babylóna, i nás Hospodin volá ze všech našich exilů a zákopů, i nás jednou vytáhne nejen z nesnází, ale i z hlíny, aby nás vyvedl z beznaděje, přivedl domů. On je náš král. On dává život. On dává nový začátek.

A tak ty hřejivé, útěšné a konejšivé texty máš plné právo vztáhnout na sebe, poznat se v nich a spolehnout se na ně. Já a ty dnes i tamti tehdy v Judsku, všichni jsme selhali a selháváme ve svém spoléhání na Izajášova Boha, v tom jediném, co On od nás toužebně očekává – abychom na Něj a jen na Něj spoléhali, Jemu a jen Jemu důvěřovali. Selhali jsme v tom a selháváme, my dnes i Judejci tehdy. Nemáme šanci uspět v tom jediném, co Izajášův Bůh od nás očekává; i když každý den je šancí na reparát, na nový začátek, jednu šanci za druhou spalujeme. A Izajášův Bůh kvůli nám počítá s naší slabostí, platí za nás útratu a ujišťuje, že spolehnout na Něj se můžeme svobodně, ne ABY nás zachránil, ale proto, ŽE nás zachraňuje.

A tak zbytky judských obyvatel v Judsku, i judští deportovanci v Babylóně, i Hynek, Vilém či Jarmila z Uherského Hradiště, Prahy nebo Tanvaldu nepotřebují ve svých nesnázích a exilech bezvýchodně plakat nad rozlitým mlékem. Stále patří Izajášovu Bohu, i když ušpinění, i když rozbití. A svobodně se na Něj mohou spolehnout – ne aby Mu tím platili za to, že je zachrání, ale proto, že pochopili, že On nad nimi a jejich neúspěchy neláme hůl, protože je miluje i přesto, že jsou jen hlína a skončí v hlíně. Pro toho, kdo se na Něj spolehne, ovšem exil ani hlína neznamená definitivu.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 44 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Bůh, který volá svůj v beznaději utopený lid ke spoléhání, k důvěře, je Tvůrce, Stvořitel, Otec. Ujišťuje o své pomoci. On jako Tvůrce má vše v rukou, On vyvede, On to způsobí – my, Jeho lid, Judejci i Středoevropané, se na Něj potřebujeme jen spolehnout, jen Mu důvěřovat. A ono „spolehnout“, ono „důvěřovat“ znamená především rozejít se s modlami, se všemi alternativami, na které spoléhám, jimiž se zajišťuji, jimiž se zaštiťuji, jimiž se pojišťuji. Nenech se ukolébat tím, že ty už přece neuctíváš starověké bůžky Marduka, Ištar či Baala. I ty, člověk 21. století, máš své bohy, ať už jim sofistikovaně říkáš úspěch, zajištění, styl, či pojišťovna či ať to rozbaluješ naplno: esoterika, reiki, jóga, doplň cokoliv. I ty, člověk 21. století, obětuješ – vztahy úspěchu, čas obrazovkám, monitorům, zážitkům, sobě. Všechno jsou to cetky, nakašírované Hadem atraktivně jako alternativa či nezbytnost, jako něco, co je „in“, něco, bez čeho se neobejdeš. Nevidíš realitu, špalek, před kterým se hrbíš a k němuž se modlíš; považuješ se za rozumného insidera, před špalkem by ses přece v životě neklaněl, takový blázen nejsi. Je důležité zjednat si v tom jasno, uvědomit si ty Hadem nakašírované a námi akceptované špalky rozeseté v našich životech, ty oltáře a oltáříky, jimž obětujeme čas, vztahy, peníze a nakonec život. Potřebujeme se spolehnout ne na špalky, ale na Izajášova Boha, který „zažene naši nevěru“, vytáhne nás z iluze a zachrání nám život, zaplatí za nás, vykoupí nás. Spal ty špalky. Věci už se hýbou, perský král Kýros je povolán a Babylón, ač dosud pevně stojí, už má namále, už jen dožívá. Ty mohutné zdi, které tě obklopily a uzavřely a zajistily na cizím území, kde nejsi doma, abys už nikdy nemohl a časem ani nechtěl jít zpět, brzy spadnou, Izajášův Bůh si pro tebe sáhne doprostřed beznaděje. Zdomácníš a zestárneš na babylónském mejdanu, který skončí v hlíně, nebo se spolehneš na neviditelného a zdánlivě poraženého Izajášova Boha, který z hlíny stvoří nový začátek? Položíš hlavu na špalek, nebo do klína Izajášova Boha?

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

305. O ZMARU, KTERÝ NEBUDE A MEGANADĚJI V MEGAPRŮŠVIHU (Iz 41 a Iz 42)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 41 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Minulou kapitolou, kapitolou čtyřicátou, jsme vstoupili na půdu zvěsti, jejímž autorem není podle většiny současných teologů onen Izajáš z prvních devětatřiceti kapitol, nýbrž někdo žijící historicky později, v době babylónského zajetí, jehož dílo bylo do spisu nazvaného Izajášovým jménem připojeno. Teologické úvahy o autorství ovšem nemusí čtenáře zajímat, Nový zákon s knihou Izajáš pracuje jednolitě a dvojí (či dokonce až trojí) autorství knihy Izajáš není tak jednoznačné, jak by se ze samozřejmosti, s jakou s ním teologie pracuje, zdálo. Tolik o teologické diskuzi, kterou mohl některý čtenář Izajáše zaslechnout – a zmiňuji tuto diskuzi jen proto, abych čtenáře ujistil, že čte za sebe, ne za druhé – a čte proto, aby pochopil zvěst, přijal ji a vystavěl na ní svůj život – ne proto, aby pochopil okolnosti sepsání, beznadějně ukryté v dávno zmizelém čase.

I když tedy v této velké a slavné části Izajášovy starozákonní knihy (v kapitolách 40-66) vstupujeme z Izajášovy současnosti do doby, která pro Izajáše autora představuje budoucnost, podstatné je to, co čteme, ne okolnosti vzniku čteného textu. A čteme tu velké, monumentální výpovědi o zásadních věcech lidské existence, starozákonní náboženství se tu dotýká toho budoucího novozákonního, uvádí je na scénu, je enklávou novozákonního evangelia o Ježíši, který je Kristus, uprostřed Starého zákona.

A situace, do níž tato zvláštní a závažná zvěst zaznívá, je babylónské zajetí, kdy z Judska existuje jen (zčásti rozbitá) infrastruktura, osídlená těmi, kdo zbyli a těmi, kdo přišli po těch, kteří byli odvedeni do Babylóna se všemi judskými elitami, s celou judskou budoucností – do beznaděje, do zániku, do národního a náboženského zmaru. Z úvodu dnešní, jednačtyřicáté kapitoly k těm budoucím zlomeným Judejcům bez vlasti a bez budoucnosti (z nichž si již velká část v Babylóně docela zvykla) překvapivě zazní: Není to zmar, a není to konec; ten zdánlivě poražený judský Bůh soudí Babylón a bude soudit celý svět; ten zdánlivě poražený judský Bůh už volá proti Babylónu krále, který bude jeho zkázou (perského krále Kýra, jak pozná čtenář později). Na obraze a v obraze budoucího soudu nad Babylónem načrtává autor ovšem daleko větší budoucnost – soud nad světem, soud, který dnes známe pod poněkud zneužívaným názvem: „poslední soud“.

Ti Judejci, poslední pozůstatek judského a severoizraelského soustátí, kteří postupně vrůstají do babylónského náboženství a ekonomiky, určeni k národnímu a náboženskému zániku, k rozpuštění se v babylónském velkostátě, nejsou opuštěni judským Bohem, tak zjevně poraženým, že jen málokdo by připustil opak. K těmto málokterým i k té zklamané většině Izajáš z minulosti do budoucnosti hovoří nádhernými, útěšnými slovy: Neboj se, tvůj Bůh je s tebou, tvůj Bůh o tobě ví, tvůj Bůh tě drží za ruku, tvůj Bůh s tebou počítá, tvůj Bůh žije, tvůj Bůh má pro tebe skvělou budoucnost, i když se to v tvé přítomnosti zdá vypadat úplně jinak.

Nejsi Judejec, jsi Středoevropan, já vím. Přesto ty i já, občané středoevropské země 21. století, jsme tady v exilu, vyhnanství, protože celá země, nejen Střední Evropa, patří Hadovi a dává nám to najevo. Zkus tady, v Praze, Kutné Hoře, Brně či Kardašově Řečici, žít s Izajášovým Bohem naplno, postavit na něm své spoléhání a svou existenci – a náhle poznáš, jak se kolem tebe zdvihají dávné babylónské hradby, aby tě izolovaly, aby tě převychovaly, aby tě ekonomicky a tedy efektivně donutily k náboženské konformitě – věř, čemu a komu chceš, jen ne Izajášovu Bohu – a když už mu věříš, tak na Něj nespoléhej, protože spoléhání na Izajášova Boha vadí Hadovi, který to tu má pod palcem – to na tebe syčí i křičí zdejší babylón.

A do tamní a tehdejší babylónské, v písku i v čase zapadlé beznaděje, i do zdejší a dnešní neméně tísnivé středoevropské obklíčenosti zní vážné a pískem i časem pronikající izajášovské volání o Bohu, který žije, o Bohu, který s tebou počítá – i když se zdá být poražen, i když se zdá, že zdejší matematika je proti němu. Zvedni oči od iluze, která tě cíleně a efektivně obklopuje. V tom, co volá Izajáš, zní skutečná realita.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 42 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Na scénu vstupuje dnešní kapitolou specifické izajášovské téma, motiv zachraňující služby, motiv služebníka přinášejícího záchranu. Novozákonní křesťanství označí tyto „ebedské“ pasáže (ebed je hebrejský výraz pro služebníka), které prostupují poslední třetinou knihy Izajáš, za starozákonní evangelium, za proroctví o Ježíši, který je Kristus. V první části dnes přečtené kapitoly je tento ebedský motiv uveden na scénu. Ježíš, který je Kristus, je v něm zmiňován nepřímo; novozákonními událostmi dotčený čtenář jej rozpozná v některých atributech – tichost, pokora, vyhlášení soudu, smlouva a světlo, otvírání očí, vyvádění vězňů. Dnešní pasáž je jen jakýsi úvod, ebedský motiv bude v knize Izajáš dále rozvíjen a zpřesňován. Čtenář (či spíše posluchač) žijící ve starozákonním světě, v letopočtu před Kristem, dostává v těchto textech naději, velkou naději, z níž se zrodí mesiášské očekávání, očekávání Mesiáše, Spasitele, Krista. Generace, která jednou bude žít v budoucím Judsku na přelomu letopočtu, dostává v textu vodítko, spojnici, identifikátor, který jí umožní rozpoznat očekávaného Mesiáše právě v tom dříve tesaři z Nazareta a nyní Kristu.

Příchod tohoto služebníka, který rozdělí svět na „před“ a „potom“, je důvodem k radosti, k nové písni, k novému začátku, dnes bychom řekli: k Novému zákonu. Nastane ovšem, viděno z pozice Izajáše a jeho současníků, v budoucnu. Zatím je realita jiná, Judsko opustilo Hospodina a padne, stát bude rozbit, národ zčásti přestěhován, zčásti zašlapán do bezvýznamnosti. Izajášovo proroctví hovoří k Izajášovým současníkům o budoucím zajetí, o exilu, o beznaději, která končí naději – a za tou nadějí, že jejich Bůh žije a počítá s nimi, jde v patách další naděje, meganaděje ebedských textů o Mesiáši, který jednou definitivně změní budoucnost, ukončí dějiny, strhne Hadovu exekutorskou nálepku z naší planety i z našich životů a i když to ještě nějaký čas potrvá, je to jistota nad jistoty.

V době nejhlubší beznaděje v historii lidu, který Mojžíšův Bůh slavně vyvedl z Egypta, zaznívá první ucelená a jasná zpráva o budoucím definitivním Zachránci, Spasiteli, o Ježíši, který bude Kristus. Do situace beznadějně zbořeného chrámu a lidu beznadějně přesazeného do vzdáleného Babylóna zaznívají z Izajášova proroctví ebedské motivy o Ježíši, který bude Kristus, a ve kterém najde obrazný obětní systém izraelského chrámu své definitivní naplnění. Do nejhlubší beznaděje volá Izajáš o největší naději. Právě tam, kde je člověk kvůli vlastním selháním nejvíce dole, zašlapán, rozbit a utloukán, je mu Izajášův Bůh nejblíže, jde si pro něj, dává mu budoucnost. Tehdy i dnes.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

304. O STŘEDNÍKU MEZI CELKY A UŠÍCH V POZORU (Iz 36-39 a Iz 40)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 36 až 39 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V kapitolách 36 – 39 otevíráme stejný příběh, který jsme v Toulkách Knihou četli před časem – v Druhé knize královské, kapitolách 18 – 20. Tehdy byl pro nás hlavní postavou příběhu král Chizkijáš, dnes je tou hlavní postavou stejného dění prorok Izajáš. Hlavním hrdinou obou těch příběhů je ovšem Chizkijášův a Izajášův Bůh. Nebudu ten příběh komentovat znovu, doporučím čtenáři, aby si komentář k němu nalistoval v Toulkách Knihou č. 267 – 269. Proč se však ten příběh opakuje, proč je znovu zařazen?

Oddíl těch čtyř kapitol o příběhu Judska za krále Chizkijáše a králi Chizkijášovi před Izajášovým Bohem tvoří v knize proroka Izajáše jakousi vložku, vsuvku, rozdělovník, předěl. Uzavírá jednu velkou část knihy, stojí mezi první a druhou částí knihy jako středník. Je to příběh, v němž se prolíná to, co bylo (ten soubor varování v uplynulých kapitolách), s tím, co je (chizkijášovsko-izajášovský příběh) i tím, co bude (monumentální vysvobození v Ježíši, který bude Kristus, které bude starozákonně nasvíceno v kapitolách příštích). A tak číst tento čtyřkapitolní středník znamená otevřít nádherný příběh (a opravdu si k němu znovu přečti Toulky Knihou č. 267-269). Číst tento čtyřkapitolní středník znamená číst o naději. I v těch varováních předchozích kapitol vždy byla naděje nového obratu, nového začátku, naděje nového rozhodnutí a nového návratu. Tatáž naděje, která bude hojně, přehojně prýštit, tryskat a zaplavovat čtenáře z těch zbývajících kapitol, které nás v knize Izajáš čekají. Nevstupuj do nich zbytečně rychle, užij si příběh, pobuď ve středníku. Od toho v té knize je.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLA 40 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Čtyřicátá kapitola přináší na scénu velké izajášovské téma, starozákonní evangelium, radostné starozákonní volání o Ježíši, který bude Kristus. Mezi 40. a 66. kapitolou knihy Izajáš se nachází přesně neohraničené, prolínající se, ale zřetelné území, kde zaznívá novozákonní jazyk ve starozákonní zvěsti. Ta starozákonní zvěst připravuje novozákonní zvěsti cestu – právě teď, před koncem doby královské, v jejímž téměř již závěru Izajáš žije a prorokuje. To nové je v dálce vpředu – a přece již zde, v přípravách, které Bůh realizuje se světem a s Izajášovými současníky i následovníky.  Sázet, spoléhat je třeba na Boha, ne na člověka – a náboženská i politická i ekonomická situace brzy zatne ocelové ostří do kostí lidu, kterému sice ještě patří Judsko, ale babylónská armáda, která mu jej sebere, se neopozdí. Spoléhat na Boha, ne na člověka – to je realita zanikajícího Judska i naší současnosti. Nespojuj své naděje s pokrokem, s vývojem, s přesahem do dětí, ani s bohy a bůžky, které si vyrobíš, koupíš, převezmeš od předků – spolehni se na Izajášova Boha, který není ze dřeva či plastu, na Izajášova Boha, který žije a kterému už události rovnají silnici. To On tě zachraňuje, to On dává budoucnost i tomu, komu ji minulost či přítomnost znemožní, rozbije, sebere. Otevři uši zvěsti, nesené kdysi Izraelem a dnes církví, každou generací těch, kdo k nim patří, těmi i oněmi problematicky, to ano, ale pořád nesené a pronesené až k dnešku: otevři uši zvěsti evangelia, jehož vzdálená ozvěna zaznívá Izajášovým současníkům z budoucnosti, tobě z minulosti, a přitom tobě i jim ve skutečnosti z přítomnosti a do života, protože Bůh není tam, Bůh je tady, teď; skrytý, to ano, ale JE.

Izajášův Bůh byl na počátku a JE stále tady, s námi, vedle nás a pro nás – volá, posiluje, narovnává, zve. Nastraž uši! Izajášovo starozákonní evangelium těší a burcuje. Když procházíš těmito texty, dotýkáš se podstaty zvěsti, hledíš na živého Boha. Nastraž uši!

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

303. O KVĚTENSTVÍ PRO KONEC A BUDOUCNOSTI KONDENZOVANÉ VE SMYSLU (Iz 30-31 a Iz 32-35)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 30 a 31 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V politické krizi vyvolané mocným asyrským nástupem do blízkovýchodní oblasti se Judejci většinově spoléhají na sousední velmoc, na Egypt. Vojenská, ekonomická a politická síla mocného souseda má být tím, co je zachrání před osobní i národní zkázou, před ztrátou samostatnosti, před okupací, před deportací, před zánikem. Ovšem ve starověkém i dnešním světě stojí za a nad každou politikou i ekonomikou především náboženství, toho jsme si v Toulkách Knihou již dříve několikrát všimli. Vztah nás dnes i vztah starověkých Judejců k politice a ekonomice je tak především náboženským vztahem a náboženskou výpovědí – a proto spoléhání na Egypt tolik vadí, proto je jedním z velkých témat izajášovských proroctví, proto jej může s užitkem slyšet tehdejší Judejec i s užitkem číst dnešní Středoevropan.

Na asyrské ohrožení reaguje část Judejců emigrací pod křídla silného souseda, Egypta. Proti tomuto emigračnímu boomu vystupuje prorok Izajáš s varováním, že před strachem z asyrského tlaku nezachraňuje změna adresy, ale zvednutí pohledu od asyrských úspěchů k judskému Bohu. Judský Bůh byl a je zachráncem Judska, ne Egypt. Na judského Boha má smysl spoléhat. Spoléhání na Egypt je návratem zpět, útěkem od Boha, který Judejce a tak trochu i nás z Egypta kdysi mocně vyvedl, z otroctví do svobody. Spoléhání na Egypt je oslavou egyptských bohů, egyptského myšlení, spoléhání na Egypt je náboženským vyznáním, zásadním rozhodnutím opustit judského Boha a přimknout se k bohům Egypta – ať už je ten Egypt místo na mapě jako pro starověké Judejce, nebo způsob uvažování jako pro dnešní čtenáře.

Odpověď na asyrské ohrožení tehdy i na jakékoliv ohrožení dnes není emigrace, ale změna pohledu. Každé ohrožení, politické, ekonomické, zdravotní, sociální, tehdy i dnes vede k náboženskému vyznání, které se nevyznává ústy, ale spoléháním. Emigruješ, spolehneš se na cokoliv jiného, nebo na Izajášova Boha? A Izajášův Bůh čeká, Izajášův Bůh vyhlíží ty, kteří se na Něj spolehnou i přesto, že to spoléhání zvenčí vypadá jako naivita, jako bláznovství, jako fanatismus.

Spolehnutí na Izajášova Boha je spolehnutím na toho, kdo je víc než Egypt a víc než Asýrie, i když nemá žádné divize, jak se před lety zasmál nějaký Stalin, který jich měl dost a dnes jej gumujeme z historie. Spolehnutí na Izajášova Boha je spoléháním na vítěze, i když se zdá, že ustupuje, že je na útěku, že je před kapitulací. Jen ten, kdo se spolehne, zažije realitu, zažije vítězství, uvidí judského Boha jinýma očima, prožije s Ním veliké věci. Asýrie, která ohrožovala starověké Judsko i to všechno, co ohrožuje dnešního tebe, je jen momentální křikloun, svaly má ze steroidů a nohy z hlíny, což se ukáže, až proti němu tvůj Bůh foukne (i když si všichni kolem myslí, že je bez dechu).

Asýrie, Judsko i Egypt jsou jen obaly pro populaci, keramické květináče pro nábožensko-politicko-ekonomický substrát, do nějž je člověk zasazen, aby z jeho života něco vykvetlo. Podstatné není to, zda jsi dubisko nebo sedmikráska, pevný bambus nebo křehký rákos, rulík nebo divizna, heřmánek nebo rmen. Podstatné je, zda se z tvého života rozvine květ spoléhání na Boha, který tě zalévá, kypří ti půdu, dává ti oporu. Nic ti nebrání spoléhat se místo na zahradníka na vedlejší, větší, mohutnější a velkolepější květináč, vypálený z hlíny, tak krásný a tak křehký – nebo na eukalyptus mocně strmící ze svého substrátu hned vedle tebe, sněženko. Snad jen – cítíš z toho tu naivitu? Tomu by se zasmálo i malé dítě ve školce. Vždyť přece právě zahradník vyhlíží tvůj květ spoléhání na Něj, těší se na to, až tě jednou, až přijde čas rozbít všechny květináče, pro ten květ a pro sebe přesadí či zasadí do zahrady bez keramiky, do zahrady pro potěšení – vždyť se pro tebe a kvůli tobě před dvěma tisícovkami let stal květinou, kterou zlomili a která přece nádherně kvete – i na tvém stonku.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 32 až 35 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

A zase se prolnou výzvy k obrácení, výzvy k návratu k Izajášovu Bohu a z návratu plynoucí zaslíbení bezpečí, pokoje a radosti, prolnou se v Izajášově Judsku i na konci dějin, prolnou se v čase starověkého Judejce i dnešního Středoevropana, a proto jsou určeny nejen konkrétním posluchačům tehdy, ale všem, kdo je právě slyší či čtou. Ty výzvy hovoří k nim, ke mně i k tobě, protože jejich následování, zachování se podle nich by bylo Judejcům alternativou k pozdější národní tragédii, babylónskému zajetí – a nám, dnešním čtenářům, je alternativou k životu nespoléhajícímu na Boha, k rodinným a osobním tragédiím, k soukromým pobytům v babylónském zajetí náboženských či lidských představ, nepočítajících s Izajášovým Bohem buď vůbec, nebo jen ze zvyku či formálně, ne existenciálně, ne do důsledků.

A tak klíčová zvěst těch čtyř kapitol může být shrnuta do výzvy k návratu k Izajášovu Bohu, ke spolehnutí se na Něj – a popisu obou důsledků, dopadů obou rozhodnutí – návratu i nenávratu, spoléhání i nespoléhání – na posluchače, čtenáře, na jejich životy. V závěrečné kapitole dnešního oddílu je tato zvěst kondenzována, zhuštěna, shrnuta ve dvouverší 3. a 4. verše: „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: Buďte rozhodní! Nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“

Žijeme pod tlakem, Judejci pod Asýrií i dnešní Středoevropané – stačí se podívat do novin, pustit si zprávy, zadívat se na svou rodinu, svou situaci, připustit si možnosti. Všechno kolem si hlasitě říká o naši pozornost, na co vůbec není čas, je řešit teď náboženství – a přitom právě ono je nad politikou i ekonomikou, nad vším, co nás tak hlasitě ovlivňuje. Spolehnout se na Izajášova Boha, vrátit se s plnou vážností, s celou svou existencí, s celým svým životem a spoléháním k Němu, je řešením pro budoucnost, navzdory jakémukoliv tlaku jakékoliv Asýrie, tehdy i dnes. Není to záruka bezstarostného života. Nedává životu zaručenou přítomnou kvalitu a kvantitu, ale smysl. A s ním budoucnost.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

302. O DEPONOVANÉM HADU, OLIVÁCH A VZTAHU, KTERÝ JE VÁŽNÝ (Iz 24-26 a Iz 27-29)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 24 až 26 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Znovu se v izajášovské látce protkává a prolíná přítomnost s budoucností, Izajášův dnešek s nejen Izajášovým, ale i naším zítřkem. Texty o rozvratu a zničení jsou představeny v rozsahu, který už se netýká jen Severního Izraele a Judska, ale celé země, včetně velmocí; celé země, včetně náboženství, ekonomiky, politiky. To vše jednou zanikne, volá Izajáš – a přesto nebude po všem a po všech veta. I po tom velkém velkém ničení, rušení, zániku a zmaru „maličko lidí zůstane“, jako paběrky, jako olivy, které zbyly někde v koruně stromu po sklizni, protože při třesení stromem nespadnou. Ten zmar a zánik totiž nemá v rukou Had – ten by vše sklidil důsledně, do mrtě, domrtva – nýbrž Bůh, Izajášův Bůh. Ten zmar a zánik dopadá jako důsledek, je sklizní naší vlastní setby, při níž nám Had vyměřoval pole, dodával osivo a vedl ruku. Ten zmar a zánik, ta závěrečná sklizeň, přitom dopadá i na Hada, i on je sebrán a „zavřen pod zámek“, deponován k trestu. Ten zmar a zánik, ta závěrečná sklizeň, bude pak vystřídána novou, slavnou budoucností lidí a Izajášova Boha, budoucností bez konce a bez Hada, budoucností pro všechny ty paběrky, pro všechny ty olivy zbylé v koruně, které v každé generaci vkládaly naději do Abrahamova, Mojžíšova, Davidova, Izajášova, mého a tvého Boha. Spoléhat na Něj má smysl, spoléhat na Něj znamená využít život, i když to vypadá na první pohled jinak, nevábně, neatraktivně, neprodejně a naivně, protože svistot Hadových smyček je tím hlavním zvukem v našem včerejšku i dnešku a nevidíme mnoho důvodů, proč by tomu tak nemělo být i zítra. Had tropí hluk, Bůh volá tiše – abys Jej zaslechl, nesmíš dát na Hada ani na sebe, namísto toho a navzdory tomu otevřít Knihu, kterou se společně touláme, a v jejích řádcích najít Izajášova Boha i sebe, v jejích řádcích najít skutečnou realitu, kterou Had všude jinde úspěšně obestavěl kulisami, které sám neprohlédneš.

Tam před koncem, až ten budoucí zítřek bude třást stromem budoucího dneška, jeho náboženstvím, ekonomikou, politikou i existencí, až ten budoucí zítřek bude sklízet naši bídu a Hadovy zločiny, bude otřesen a sklizen také strom naší generace, i když naše generace bude patřit včerejšku. Až tam, až na konci budou padat zítřejší, dnešní, včerejší i předvčerejší olivy. Až tam, až na konci se bude rozhodovat. Až tam, až na konci se ukáže, zda jsme svůj dnešek postavili na realitě Izajášova Boha, nebo na iluzích (náhle deponovaného) Hada. Na výběr, na životní stavbu a životní rozhodnutí máme vždycky jen ten dnešek – zítřek má v rukou Izajášův Bůh a včerejšky necháváme nevratně za sebou.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 27 až 29 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Zatímco v předchozích kapitolách převládaly budoucí obrazy nad současností Izajášova Judska, nyní se optika opět přeostřuje z dálky na blízko, z celku na detail. Přechod není plynulý, stálý ani trvalý, vyžaduje čtenářovo přemýšlení, čtenářovu spolupráci – čtenář si tu uvědomí vzájemnou korespondenci, vzájemný vztah Izajášova dneška, čtenářova dneška a dějinného konce někdy pozítří, to vše rozvinuto v kontextu čtenářovy blížící se exspirace, konce vlastních čtenářových dějin (ve čtenářově světě nejsou jen porodnice, ale i hřbitovy), a Izajášovo volání tím získává na naléhavosti. Hranice současného a budoucího splývají, nejsou podstatné – podstatná je zvěst, stejná pro Izajášovo „včera“, čtenářovo „dnes“ a dějinné „zítra“.

A tak smí Judsko, čtenář, i člověk jako rod vědět, že byli zasazeni do vztahu, že jejich bytí je bytím ze vztahu, že Bohu na nich záleží – a že jejich případná neparticipace na tomto vztahu s Bohem vede v jejich životech k důsledkům, které je nezbytné narovnat, že narovnávání bolí, že bez bolestivého narovnání, bez Boží „Vojtovy metody“ by nebylo zítřka, že zítřek rozhodně stojí za to – a že zítřek lze odmítnout, zabetonovat život do včerejška, jako osobní tragédii z neochoty naslouchat, z neochoty ke změně, ze spokojenosti se sebou, z braní se vážně.

Protože vážně, vážně je třeba brát Izajášova Hospodina. Jeho národ, Izrael se rozdělil, severní část se rozpadá a brzy zanikne, jižní část – Judsko – je sice navenek celistvá, pevná a lesklá, uvnitř však hlodána podobnou rezignací, která vedla k rozpadu (a povede k zániku) severního souseda. Severní Izrael nábožensky žije v zajetí formy, v absenci obsahu. Náboženské obřady převzaté ze společného náboženství ustaveného Mojžíšem a následně z moci úřední naražené na jarobeámovské představy a potřeby ztratily obsah, neslouží k vyznávání, spoléhání a důvěře, nýbrž v lepším případě k ujišťování, potvrzování, v horším případě ke snaze o manipulaci. Nad obsahem náboženství převládla forma, nejen ta svévolně upravená v Severním Izraeli, nýbrž i ta původní v Judsku – a stejnému nebezpečí čelí i čtenářovo náboženství, čtenářovo křesťanství, jak to velké, katolické či pravoslavné, tak i rozdrobenější luterské, kalvínské, baptistické, metodistické, ale i přemýšlející adventistické a každé další.

Problémem náboženské formy postavené nad náboženský obsah je ztráta touhy naslouchat, touhy nechat se formou přivést k obsahu, touhy postavit na obsahu, na vztahu Hospodina ke mně svůj život, odevzdat Mu jej, žít s Ním a Jemu. Soustředění na formu vede k vytěsnění obsahu, forma je pohodlná, nenáročná, akceptovatelná, připojitelná k „já chci“, k „já potřebuji“, k „já myslím“. Obsah je nepohodlný, znovu a znovu narovnává páteř, otvírá oči pro realitu, pro Boží nárok, tak obtížně akceptovatelný, tak odlišný od „já chci“, od „já potřebuji“, od „já myslím“. A tak jsou tehdejší Samaří a Jeruzalém i dnešní kostely a modlitebny plné těch, kdo se účastí na náboženské formě v lepším případě ujišťují, potvrzují si, v horším případě snaží manipulovat Izajášovým Bohem či Ježíšem, který je Kristus – a nečekaně málo je v nich těch, kdo za formou touží najít obsah, k němu se upínají, na něj spoléhají, objevují v něm Izajášova Boha či Ježíše, který je Kristus. A přece – na to pro nás nečekané „málo“ Izajášův Bůh či Ježíš, který je Kristus, čeká; to pro ně a pro nás lomcuje dneškem jako sítem a co nepropadne, zasévá pro zítřek.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

301. O SIRÉNÁCH S HRNCI A STROMECH V LESE (Iz 19-20 a Iz 21-23)

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 19 a 20 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V dnešních dvou kapitolách se prolíná historický Egypt, tedy Egypt jako země, s Egyptem jako způsobem myšlení, s Egyptem jako způsobem náboženství (obdobně jsme si toho nedávno mohli všimnout v případě Babylóna). Egypt ve starozákonním podání, to není jen ta země rozprostřená kolem Nilu, kde vše patří božstvu Ptahovi (z názvu „Egypt(ah)“) a faraónovi na trůně. Egypt je země, do které se sestupuje (tak činí Abraham i Josef); Egypt je země, do které se vrací (za hrnci masa a za otroctvím), jak o tom snili někteří Izraelité za Mojžíše na poušti. Egypt je způsob myšlení, způsob života. A v tomto smyslu je Egypťanem leckterý Čech, Moravan i Slezan, egyptologem leckterý psycholog a Egyptem leccos kolem nás, co nás zotročuje a kam se lze vrátit, rozběhnout zpět, protože Bůh není žalářník, na rozdíl od Hada.

Egypt je místo, z něhož Bůh vyvedl Izraelity za Mojžíše a vyváděl a vyvádí i nás, i když Mojžíš už mezi námi není. Ten Mojžíšův a Izajášův Bůh vyvádí mne i tebe, vyvádí nás z „egyptských“ otroctví, z „egyptských“ závislostí – vyvádí do spoléhání, vyvádí do důvěry, vyvádí domů. A přece máš „egypt“ stále na dosah, stále po ruce, a celý život ti do uší zní někdy vzdálený a leckdy blízký zpěv ne odysseovských sirén, ale egyptských způsobů jako volání, lákání a přemlouvání k návratu – ve chvílích ohrožení, ve chvílích slabosti, kdy se chvěješ ze zítřka a včerejšek ti ve vzpomínkách překypuje jistotou – jen sestoupit, jen se vrátit, k „hrncům masa“ a k otroctví.

Nevracej se. Zůstaň nahoře, nesestupuj dolů, k dříve opuštěným zvykům, k dříve odloženým okovům. Ten „egyptský“ včerejšek nemá budoucnost, tu má jen na Boha spoléhající dnešek; dnes jsi u Boha, který je Bohem dneška i zítřka, a právě na tom a jen na tom tu záleží, i když všechno vypadá přesně opačně, protože Had své směrovky pro nás umí naleštit, má v tom dlouholetou praxi.

KNIHA IZAJÁŠ, KAPITOLY 21 až 23 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Babylón jako vítěz nad Asýrií podlehne Médům a Peršanům, i když tomu zatím nic nenasvědčuje a Asýrie dosud pevně obkličuje Izajášovo Judsko. Babylónská náboženství ani egyptské modely myšlení a jednání, jak jsme mohli číst v minulém zastavení Toulek Knihou, nepřežijí, nemají smysl ani hodnotu, jsou pastí, ne útočištěm – tehdy jako dnes. A nenechme si nalhat, že naše moderní středoevropské zvyklosti a útočiště s těmi babylónskými a egyptskými vůbec nesouvisejí. Had své smyčky za ta uplynulá staletí od starověku k dnešku sice více sofistikoval, technologicky podpořil a lépe nalíčil, ale jinak v podstatě nezměnil – jen je snadněji přehlédneme, já i ty, protože svět se stal méně přehledným a v záplavě podnětů moderního Středoevropana, v lese informací je problém vidět souvislosti, koncepce, průhledy a souhledy. Když chceš schovat strom, postav jej do lesa, umísti jej mezi stromy.

V období, kdy se otřese a padne Asýrie, kdy bude krátce po ní rozdrcen Babylón a rovněž Egypt se vytratí z velmocenské scény, nastane migrace, pohnou se národy, lid bude prchat před válkou – uprchlíci mají právo na podporu, na pomoc při cestě, na poskytnutí obživy. Hle, jak moderní téma tu starověký Izajáš otevírá – uprchlickou vlnu z arabského světa!

Kapitola dvacátá druhá je varováním pro Judsko, pro poslední ostrůvek svobody v asyrském světě okolo – Judsko neobstojí, ač pro ně Hospodin činí i učiní to nejlepší – a důvodem porážky a zmaru nebude Hospodinova bezmoc, ale lidská selhání těch, kteří budou mít, a již nyní mají v Judsku a za Judsko zodpovědnost.

Závěrečná kapitola dnešního čtení připojuje (k Babylónu jako dodnes platného symbolu náboženského úpadku, pasti v náboženství a Egyptu jako dodnes platného symbolu závislostí a zvyků, pasti v myšlení) ještě zánik Týru jako dodnes platného symbolu spoléhání na „mít“, na zajištěnost, pojištěnost a vlastnictví, zánik Týru jako pasti v usilování. Až se bude lámat chléb našeho života, až budeme svůj život bilancovat a toužebně v něm chtít zahlédnout smysl, tam na konci, tam před koncem, neobstojí před vahou toho, co přijde, žádné náboženství, neobstojí žádné zvyky, strategie a závislosti, neobstojí žádné vlastnění a žádná zajištěnost – obstojí jen spoléhání na Izajášova Boha, který má moc nejen Judsko, ale i nás, mě i tebe, vymanit z Hadových smyček a umožnit nový nádech, ze smrti udělat středník a z Hada plaza. Nehledej v těch izajášovských textech proroctví o historii – hledej v nich výzvy ke spoléhání, pro které se rozhoduješ v konkurenci všech těch babylónů, egyptů a týrů, obklíčen, obležen a ovíjen Hadem – a rozhodni se lépe, než Izajášovo Judsko.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant