Toulky Knihou vyšly tiskem

Toulky Knihou v červnu 2017 vyšly tiskem, v pětidílné sérii, objednat je lze zde: http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/3/5/1118-Vojvodik-Jan-Trabantovy-Toulky-Knihou-1-cast

Ze stránek prvního dílu se na další díly dostanete kliknutím na oranžové tlačítko „související zboží“ pod názvem a obálkou 1. dílu.

K dispozici je také sbírka fejetonů Trabantovy rozjezdy, k objednání zde: http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/3/5/995-Trabant-Trabantovy-rozjezdy

Přeji příjemné počtení!

Trabant

 

350. PŘED ZAVŘENÍM A NA CESTU

NEŽ ZAVŘEŠ KNIHU…

Toulky tou velkou, starou, a přesto tolik aktuální, tolik živou Knihou, kterou jsme se sedm let společně toulali, končí. Těch 349 dílů, více než 690 společných zastavení nad biblickou zvěstí, je za námi. Zavíráme Bibli. Než ji odložíš zpět za sklo knihovny, nespěchej, počkej chvíli. Mám tu pro tebe ještě pár řádků. V knihovně, za sklem, je ta Kniha jako za mříží, jako ve vězení. Abrahamův, Izákův, Jákobův, Mojžíšův, Davidův, Izajášův, Jeremjášův a Danielův Bůh, Bůh všech těch velkých i malých postav, které tu před námi těch sedm let defilovaly, s tebou chce hovořit, vést s tebou diskuzi, o tvé současnosti, o tvém životě, o tvé důvěře, o tvém spoléhání, o tvé naději.

Snad těch sedm let Trabantových textů přispělo alespoň maličko k tomu, aby ses v té Knize zorientoval, abys v ní zahlédl toho, o kom hovoří – Boha Starého a Nového zákona, který pro mne a pro tebe a pro nás i pro tamty vydal svého Syna, Ježíše, který je Kristus, k přitlučení na kříž, k zatlučení do dějin, aby se dějiny moje, tvoje, nás i tamtěch staly jednou zase přítomností, i když je na čas přiklopí hrob, i když na ně sedne prach. Ten jediný živý Bůh stojí o mé a tvoje spoléhání, o mou a tvou důvěru, protože nás miluje – a z té veliké lásky nám dává svobodu rozhodnout se žít s Ním – nebo bez Něho.

Toulky Knihou napsal Trabant, žádný Mercedes, žádné Ferrari. Není to žádná vysoká teologie, je to komentář pro laiky, který spíše směřuje čtenářův pohled, než by čtenáři vysvětloval. Vnáší do detailu důraz na celek, zasazuje ty kamínky kapitol a obrazce knih do velkého celku zvěsti – protože celý ten velký obsah je sjednocen a protknut důrazem na důvěru a spolehnutí jako člověkovo životní rozhodnutí, že Ježíš, který je Kristus, je tím, kdo za člověka platí – a člověk to buď přijme a spolehne se na to, nebo si bude chtít svou životní útratu zaplatit sám – a až na konci zjistí, jak hluboko má do kapsy a kolik mrazivých nul obsahuje účet za tou jedničkou s člověkovou jmenovkou.

Možná právě i ty, čtenáři, stojíš dnes na rozcestí. Chceš-li využít svou svobodu k rozhodnutí spolehnout se na Boha z té zaprášené, a přesto stále živé Knihy, stačí málo: řekni Mu to – prostě Mu to řekni. Jak se říká Bohu ano? Prostě Mu to řekni, v duchu či nahlas, On to uslyší. Pak si otevři třeba evangelium podle Matouše, zkus pravidelně číst a o přečteném přemýšlet. V šesté kapitole Matoušova evangelia najdeš krátkou modlitbu, začíná „Otče náš…“ Zkus přemýšlet o tom, co znamenají jednotlivé věty pro tebe, tvůj život, tvůj vztah s Otcem z té velké staré a přitom živé Knihy. Vítej na cestě!

NA ÚPLNÝ ZÁVĚR NĚCO OSOBNÍHO…

Trabant, ten výlisek z bavlny prosypané pryskyřicí a slisované pod tlakem, ten producent zbrklých decibelů a modrého olejového kouře, by tobě, svému čtenáři, rád něco vyznal. Z brzy už padesáti let svého života jsem strávil polovinu bez Boha a polovinu s Bohem. Když jsem začal psát Toulky Knihou, bylo to proto, že když jsem před čtyřiadvaceti lety vstupoval do toho terénu Starého a Nového zákona, velmi bych uvítal komentář pro prvočtenáře, pro naprostého laika – ale neměl jsem jej k dispozici, musel jsem se prokousávat sám, než jsem se, veden tou soukromou četbou, rozhodl spojit svůj život s jednou z církví.

A tak jsem si pár let po skončení teologické fakulty a sedmnácti letech pozorné četby Knihy řekl, že takový komentář zkusím napsat – pro ty bez průvodců, pro ty, kdo se prokousávají textem sami, pro ty, kdo četli a odložili, protože nerozuměli. A pro své děti, které již pomalu vstupují do dospělosti. Chtěl jsem psát jako průvodce, ne jako provázený – a v průběhu psaní mi můj Bůh proměnil role, znovu mě přivedl k přemýšlení, znovu ukázal cestu, která mi během těch dlouhých let náboženského života už téměř zapadala prachem.

V průběhu psaní Toulek Knihou se mi Pán Bůh stále více a více vlamoval do přemýšlení, do hodnot, do života. K lecčemu, co jsem nečekal, mi dal odvahu, k lecčemu, co jsem nečekal, mě pozval. Na konci Toulek nejsem stejný, jako na jejich začátku. Ty Toulky mě změnily, vyoraly ve mně životodárné brázdy, zasely do nich novou důvěru a nové spoléhání, z chladně uvažujícího teologa mě proměnily v dychtivého čtenáře.

Podobný zážitek bych přál, čtenáři, tobě.

A na úplný závěr:

Bylo příjemné jít s vámi kus cesty. Tak ať vám to šlape!

Váš Trabant

A jestli budete mít potřebu něco k tomu říci nebo se na něco zeptat, na tomto mailu jsem k dispozici: toulkyknihou@seznam.cz

349. O KONCI ZASAZENÉM DO ŽIVOTA A DVOJTEČCE Z TEČKY (Zach 12-14 a Mal)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 12 – 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Závěrečný oddíl starozákonní knihy Zacharjáš je zvednutím pohledu k horizontu, ujištěním o smysluplnosti Božího konání v dějinách, o smysluplnosti Božího konání s Judskem. Ti z Judejců, kdo se vrátili, jsou pod Boží ochranou, jsou bezpeční na nebezpečném území, Bůh s nimi počítá – a nepřátelé s nimi nepohnou, nepřinutí je k odchodu, ani je nevyhladí. Ten závěrečný oddíl starozákonní knihy Zacharjáš hovoří ovšem do širšího kontextu, než do blízkovýchodního regionu v době perských králů, zasazuje svou zvěst do kontextu celého světa a do všech následujících historických epoch, včetně té naší, dnešní, současné.

Svět, do nějž je starozákonní Zacharjášova závěrečná zvěst prorocky zasazena, je světem novozákonním, světem, do nějž se již vlomilo evangelium o Ježíši, který je Kristus. Těm, kdo jsou skutečně Boží (a bude jich menšina, výrazná menšina i mezi těmi, kdo se za Boží prohlašují) se v tomto novozákonním světě nepovede dobře. Důvěrný vztah s Bohem nutně vede k nekompatibilitě se světem, s myšlením, která nás obklopuje. Ti, kdo Bohu důvěřují, kdo na Něj spoléhají, vsadili na Něj svou existenci a vydali se cestou, na kterou je zavolal, jsou terčem těch okolo, lidí i Hada, to jsme si již v Toulkách Knihou několikrát všimli. Útisk a nebezpečí ovšem skutečnou důvěru a skutečné spoléhání jen posilují, nikdy jej nezlomí – mohou jen zabít, ne vzít naději, jistotu, že Bůh vidí věci jinak a bude mít poslední slovo, kulisy nekulisy, hrob nehrob.

Každá historická epocha jednou skončí – a jednou skončí i souhrnná epocha dějin člověka. Nerozplyne se ve zmaru a zániku, skončí z Božích rukou – a bude znamenat nový začátek, Boží obnovu toho, co si na Adamovi a Evě kdysi vymohl Had. Lidé, kteří se na místě Adama a Evy a ovíjeni Hadovou smrtící smyčkou rozhodli navzdory situaci spoléhat na Hospodina, mít dost na tom, co jim tiše říká jako alternativu ke řvoucím Hadovým kulisám, začnou se svým Bohem znovu, tam, kde Adam s Evou přestali, a ještě dál, protože Ježíš, který je Kristus, se stal člověkem. Člověkem! Až sem ukazuje ten závěrečný oddíl knihy Zacharjáš, i když to vyjadřuje starozákonním jazykem a v náznacích, v obrazech. Dnešní čtenář má ovšem v rukou celou Bibli – a smí si zacharjášovský závěr zasadit do kontextu. Nejen dějin, ale i svého života. Především svého života.

KNIHA MALACHIÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Malachiáš otevíráme dnes poslední starozákonní knihu – a poslední knihu Toulek Knihou vůbec. Je zařazena na úplný konec Starého zákona, na místo, kde se dotýká zákona Nového. Malachiáš je posledním prorokem, povolaným k oslovením starozákonních posluchačů a novozákonních čtenářů – je posledním v řadě, tečkou, či spíše dvojtečkou před Novým zákonem.

Prorok Malachiáš přináší zvěst do situace, kdy chrám je ve znovu dosídleném Jeruzalémě znovu postaven, chrámový provoz se opět rozběhl – a náboženství vjelo ne do těch očekávaných nových, exilem zaplacených, ale do starých, Malachiášovým Bohem dávno odmítnutých kolejí. Znovu musí poexilní Malachiáš opakovat lidu výtky předexilních proroků – ani sedmdesátileté vyhnanství Judejce nezměnilo. Když se pozorně začte současný čtenář do Malachiášových výtek, zjistí, že by mohly platit i jemu; ba, nejen mohly platit, nýbrž: platí. Ani více než dvě desítky staletí nás nezměnily. Přesto je v každé generaci možné potkat lidi jdoucí a přemýšlející opačným směrem – lidi spoléhající na Hospodina. Bůh hledá člověka, hledá ty, kdo se na Něj spolehnou a budou Mu důvěřovat. To kvůli nim dělá malachiášovskou tečku za Starým zákonem – výzvu k obrácení, kolikátou už? To kvůli nim dělá malachiášovskou dvojtečku před Novým zákonem – nenechá to tak, namísto Judejců, kteří selhali, povolá celý svět, včetně Judejců, kteří selhali – přijde Ježíš, který bude Kristus, a prvním novozákonním prorokem po posledním starozákonním proroku Malachiášovi bude Jan Křtitel, kterého právě ten Ježíš, který je Kristus, ztotožní s Elijášem z Malachiášova proroctví. Ježíš, který je Kristus, se postaví mezi člověka a zánik lidských dějin, aby vyvedl a zachránil ty, kdo se Mu rozhodnou důvěřovat, kdo se Něj, a ne na sebe, spolehnou. Pro mne. Pro tebe. Pro toho i tamty. Pro tebe?

Těším se na vás příště – a příště bude už naposledy!

Váš Trabant

348. O CESTĚ, KTERÁ ŽIVOŘÍ A OSINÁCH V BOTĚ (Zach 7-8 a Zach 9-11)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 7 a 8 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Stavby nového jeruzalémského chrámu si Židé, rozptýlení všemožně okolo ve starověkém světě, nemohou nevšimnout. Nejviditelnější součástí starozákonního židovského náboženství byl právě chrámový provoz – stejně jako dnes jsou nejviditelnější součástí křesťanství kostely a to, co se v nich odehrává. A tak jedna skupina v zahraničí pobývajících a částečně zřejmě již v nové vlasti asimilovaných Židů posílá k Zacharjášovi dotaz – máme se dál modlit za obnovení chrámu, když ty už chrám obnovuješ? A Zacharjášova odpověď zní do uší nejen tomu starozákonnímu poselstvu před obnovujícím se chrámem, ale i nám, se všemi těmi kostely kolem sebe.

Všechno je jinak, říká Zacharjáš. Jeruzalémský chrám (ani tvůj oblíbený křesťanský kostel, čtenáři) není vrcholem a jevištěm náboženství – ani ten slavný náboženský provoz v něm. Jevištěm, na kterém se náboženství odehrává, realizuje, je život – a postoj, jaký k němu zaujmeš. Cílem a smyslem náboženského provozu v chrámu a kostelích není řádné a bezchybné provedení Bohem předepsaných úkonů, ale demonstrace, předvedení, jaký je Bůh, co nám nabízí a co od nás požaduje. Můžeš se účastnit náboženského provozu každou sobotu či každou neděli, mít kolena otlačená od kostelního klekátka a hrdlo ochraptělé od zpěvu náboženských písní – ale to, co od tebe a ode mne můj a tvůj Bůh očekává, není docházka, seznam úkonů řádně provedených a odvedených, ale důvěra a spoléhání, které mění život i životy kolem nás, protože se dívá na sebe i na ostatní Božíma očima, optikou Boží reality, kde prim hraje ne „braní se vážně“, ale „braní vážně“. V náboženství ani životě nejde o chrám, ale o spolehnutí, o důvěru Tomu, na koho ten chrám a ten kostel ukazují – a ukazují na Zacharjášova živého Boha, který až na dřeň a až do vlastní krve miluje nejen mne, ale i tebe, nejen nás, ale i tamty, nejen je, ale i támhlety. Takového Boha nelze uctít účastí na obřadu, ale jen důvěrou, spolehnutím, které se z mého a tvého života Jeho mocí přelijí do životů okolo, aby je zalily, aby jim umožnily růst.

Vydá-li se znovuobnovené starozákonní Judsko a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství touto cestou, stane se oázou celému světu, Boží ambasádou uprostřed Hadova území. Čtenář už ví, že znovuobnovené starozákonní Judsko zplanělo a z něj vzrostlé novozákonní křesťanství živoří, pokud jde o důvěru a spoléhání a křesťanskou praxi. Přesto ten způsob skutečného náboženství, smysluplné lidské odpovědi na Boží jednání, tedy důvěra a spoléhání na Zacharjášova Boha, dosud žije, byť jen tu a tam, třebaže statisticky představuje velmi nízké procento – v populaci i v kostele. Jak to říká Zacharjáš? „Toto praví Hospodin zástupů: Jestliže to bude v očích pozůstatku tohoto lidu v oněch dnech nemožné, bude to nemožné i v mých očích? je výrok Hospodina zástupů“.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 9 – 11 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Navzdory momentální situaci, v níž se Zacharjášovi současníci nacházejí, v situaci navrátilců mezi ty, kdo je zpět nechtějí, dostávají Zacharjášovi posluchači Boží ujištění o tom, že jejich Bůh o jejich situaci ví, a že s nimi počítá pro budoucnost, že má s nimi vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nacházejí, na tom nic nemění.

Ten nechtěný národ, který se vrátil, a který je pro sousedy trnem v oku a osinou v botě, se vrátil, aby byl svým sousedům oknem a dveřmi k budoucnosti – právě tam, v tom velmocemi dlouhodobě ždímaném regionu. Důvodem Boží pozornosti je právě jeho národ, v něm hrstka věrných – důvěřujících, spoléhajících. Právě na nich si všichni nepřátelé nakonec vylámou zuby, protože je vycení proti Bohu, který za těmi svými stojí.

Zacharjášova zvěst jasně rozlišuje mezi Božími přáteli a Božími nepřáteli – proti té hrstce Božích přátel, kteří se vrátili, stojí nejen nepřejícnost sousedů, ale i místní náboženství, lokální bůžkové. Je to náboženský spor, ne politický, ne ekonomický, ne kulturní – to vše až druhotně. A nepřátelé, protivníci v tom náboženském sporu se nerekrutují jen vně, nýbrž i uvnitř – ve špatných pastýřích, tedy těch, kdo vedou, kdo nábožensky stojí v čele, a přitom spoléhají na něco, cokoliv jiného, než judského Boha, a důvěřují něčemu, čemukoliv jinému, než judskému Bohu – a proto jsou dezorientovaní, proto dezorientují i ty, kdo jim jsou svěřeni do pastýřské péče. Tato dezorientace vedla k událostem nedávného babylónského zajetí a vždy v sobě nese zárodek podobného opakování.

Od počátku jsou Boží ovce, tedy ti, kdo spoléhají na Hospodina a důvěřují Mu, určeni k porážce, jsou trnem v oku a osinou v botě těch okolo – nejen těm vně, nýbrž i těm uvnitř – a jen jejich Bůh je důvodem, že dosud žijí oni – i ti, kdo je obklopují. Zmínkou o „třiceti stříbrných“ se prolamuje starozákonní kniha Zacharjáš na půdu Nového zákona, epochy, v níž se pastýřem prohlásí Ježíš, který je Kristus, postaví se za ty své a bude odmítnut a vystřídán pastýřem jiným, který bude těžit ze stáda, ne stádo z něj.

V těch dnes již místy ne zcela průhledných textech zacharjášovských proroctví smí dnešní čtenář zahlédnout několik paralel se situací v době a místě, kde sám dnes žije a smí a má být povzbuzen, že Zacharjášův Bůh s ním, čtenářem (pokud spoléhá a důvěřuje) počítá pro budoucnost, že má s ním vizi, strategii, plán – a momentální situace, v níž se nachází, na tom nic nemění.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

347. O SVOBODĚ PROTI BLÁTU A PRINCIPECH S VÝHLEDEM (Zach 3 a Zach 4-6)

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola starozákonní knihy Zacharjáš uvádí na scénu (po Zerubábelovi z druhé kapitoly knihy Ageus) další sice zdánlivě historickou, ale kvůli jejímu textem připisovanému významu blíže neurčitelnou postavu – velekněze Jóšuu. Je to spíše než skutečný historický velekněz Jóšua postava ilustrativní, demonstrační – bude na ní a na jejím příběhu posluchači a čtenáři postaveno před oči to, co prožívají či smějí prožít sami.

Stejně jako velekněz Jóšua, i posluchač a čtenář tohoto textu se nachází ve své době a svých okolnostech se svým životem ve stejné situaci: jeho životní výsledek je radikálně zpochybněn satanovým obviněním – nemá právo na jiný úděl, než jaký si zaslouží – a žádný lidský výkon člověka hrobu a ďáblu nevyrve. A Boží odpověď k tomu ilustrativnímu veleknězi i konkrétnímu posluchači či čtenáři zní – tvoje budoucnost je moje věc, jsi můj – ať satan, ten Had, namítá co chce. A ten důvod, že se Bůh razantně staví na stranu nás, ušpiněných a zmazaných, převléká nás do čistého, zdobí a jednou provždy zachraňuje, je ten, že svobodný Bůh od nás toužebně očekává svobodné spolehnutí se, svobodnou důvěru – a my jsme se spolehli, i když kolem nás stříkalo bláto svévole, které nás zmazalo od hlavy k patě – spolehli jsme se ne na kvalitu a kvantitu svého výkonu, ale na kvalitu a kvantitu svobodného Boha, který nás svobodně miluje i přesto, že vůbec nevypadáme dobře.

A tak já a ty žijeme v Hadově světě, kde se prodíráme blátem a na hlavu se nám vrší Hadovy obžaloby, jak to tu vůbec, ale vůbec nezvládáme, pokud jde o kvalitu, pokud jde o kvantitu – a je to tak, nezvládáme to, ví to každý, kdo se na nás, zmazané od bláta svévole, na chvíli zadívá. A do té hnědé a mazlavé reality, která nás hněte a dezorientuje proniká z dnešního textu Boží realita, čistá a jasná: jen se spolehni, jen důvěřuj – protože výkon, kvalita, kvantita, to všechno se dá z člověka vydojit a vymlátit, ale svobodný Bůh touží po člověkově svobodném spolehnutí se na svobodného Boha – to spolehnutí je nad všechno bláto a z Hadovy reality dělá iluzi.

Spolehni se, důvěřuj, nehleď na bláto a vlastní špínu, spolehni se, důvěřuj, nech si svobodným Bohem restrukturalizovat své priority a vize. Má to smysl. Pro tebe, pro lidi kolem tebe, pro tvého Boha. Skutečná svoboda je žít v nesvobodné iluzi svobodnou realitou – i když v tom světě plném bláta za to zaplatíš, i když tě tu za to Had a všechno prohne, až ti páteř zapraská a těžkosti tě nepřeslechnutelně zavolají k návratu do bláta, za kterým cení zuby hrob. Svobodně se spolehni a nech na svobodném Bohu, co s tvým svobodným rozhodnutím v nesvobodném světě udělá – i kdyby tě to mělo stát všechno, co máš – třeba i jistoty, třeba i vztahy, třeba i život.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 4 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Tři kapitoly, obsahují několik zvláštních podobenství – a všechna hovoří nejen do kontextu Zacharjášovy současnosti, do kontextu stavby chrámu v obnoveném Judsku, ale i do kontextu každého konkrétního života každého konkrétního posluchače či čtenáře, protože jsou shrnující, protože hovoří o principech, o podstatě vztahů mezi Bohem a člověkem, člověkem a Bohem.

Kolem Judejců budujících chrám v zemi, kde je nechtějí, se kupí překážky, nabalují se problémy, úkol se zdá být nezvládnutelný, je tolik toho, co si hlasitě říká o pozornost, a tak málo sil, tak málo zdrojů. Do této situace vzrůstající malomyslnosti, do jejich i čtenářovy situace bombardované těžkostmi zní zvěst o tom, že nezáleží na naší síle a moci, že nemáme situace a své šance odhadovat podle vlastních schopností a zdrojů, protože na Bohu tu záleží, ne na nás – a před tím vítězným Bohem je každá hora překážek rovinou, plackou, místem, po kterém se klidně chodí, ne s vypětím všech sil šplhá.

Ne všechna podobenství těch tří podobenstvími nabitých kapitol knihy Zacharjáš jsou pro dnešního čtenáře čitelná – a tak například podobenství o svícnu mezi olivami může čtenář s klidem přenechat teologům a odnést si ze čtvrté kapitoly zvěst o té hoře, z níž je před Bohem placka a o spoléhání na Boží sílu a zdroje, místo zoufání si nad nedostatkem těch našich.

Další dvě podobenství, o letícím svitku a nádobě (éfě) spolu souvisejí. V prvním zazní výzva k oddělení se od snahy o sebezajištění, od sobectví, od shánčlivosti – to vše je skutečným důvodem ke křívopřísežnictví a křivosti vůbec, to vše člověka pokřivuje. V tom druhém se čtenář setká se Svévolí v éfě, nádobě sloužící k odměřování sypkých a tekutých komodit. Tady se zvěst dotýká naprosté podstaty lidské nevěry a nedůvěry vůči Bohu, kterou člověku na počátku našeptal Had a stále ji kolem něj (a s člověkovou ochotnou dopomocí) rozvíjí v miliardách smyček. Podstatou hříchu je svévole, uplatnění vlastního měřítka navzdory tomu, které uplatňuje Bůh, vzpurná volba své vůle před Božím voláním k tomu, abychom Jemu důvěřovali, na Něj spoléhali a Jeho měřítka přijali, protože On stvořil vše a nás miluje. Svévole je hřích, nevěra, zpronevěra, vzpoura a selhání – ať nám ji had maluje jakkoliv atraktivně jako „vlastní názor“, „hrdinství“, „sebeurčení“, „svobodu“. A pozorný, vnímavý čtenář si protáhne linku k textům, které četl ve starozákonní knize Izajáš a novozákonní knize Zjevení a všimne si, že svévole a její měřítko jsou doma v šineárské zemi, v Babylóně – a že jsme u Izajáše a ve Zjevení zahlédli, že tu jde nejen o místo v mapě tehdy a tam, ale o způsob myšlení, životní styl – tehdy i dnes.

Šestá kapitola knihy Zacharjáš opět přinese dnes již obtížně čitelné podobenství, tentokrát o čtyřech spřeženích a následně protáhne zvěstnou linku do výhledu k Novému zákonu, k Ježíši, který je Kristus, skutečný Král a stavitel skutečného Chrámu na zemi, která se Jeho slavným příchodem na konci našich dějin promění ve skutečné Boží království, jak o tom nejen v Novém zákoně setrvale čteme.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

346. O KOŠILI Z KABÁTU A POPELCE MEZI MODELKAMI (Ag a Zach 1-2)

KNIHA AGEUS (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Ageus patří do první skupiny těch, kdo se po povolení repatriace vracejí z babylónského zajetí zpět do vlasti, do Judska. Většina z generace, která byla donucena Judsko opustit, již zemřela v babylónském zajetí. Zpět se vrací hrstka pamětníků a zbytek skupiny tvoří generace, která se narodila v babylónské velkoříši – proto je počet navrátilců relativně nevelký, několik desítek tisíc. Rozhodně se zpět nevrátí všichni, část potomků do Babylóna kdysi odvlečených Judejců zůstane doma tam u Eufratu, kde se asimilovali, kde zapustili kořeny, kde se jim daří.

Při návratu narazí potomci judské vyšší a střední třídy, kteří se vracejí, na nižší vrstvy Judejců, kteří zůstali, nebyli odvlečeni, absorbovali opuštěné nemovitosti a považují se za starousedlíky, oproti nově přicházejícím potomkům původních majitelů. Ti, kdo se vracejí, přicházejí do země, kde je nikdo nechce – ani judští domorodci, ani jejich sousedé z původně severoizraelského území, kteří nahradili izraelské osídlení, ani okolní národy, ani místní státní správa. Navrátilci musejí bojovat s řadou problémů, musejí si zajistit existenci – a otázka stavby chrámu ustupuje do pozadí. Takový chrám jako dříve už nepostaví, nemají zdroje a je jich málo. Chrám musí počkat, košile je bližší než kabát. A v této situaci vystupuje a krátce působí prorok Ageus.

My ve 21. století se odnikud nevracíme, jsme domorodci. Přesto je naše náboženství, naše křesťanství vystaveno tlaku problémů, i my si musíme zajistit existenci – a otázka náboženství ustupuje do pozadí; bližší košile než kabát. Přežiješ, jen pokud „máš“ – a až si zajistíš „mít“, pak si budeš moci dovolit luxus „být“. Nevěř tomu! Náboženství je vždy to první nad ekonomikou, politikou i vším ostatním. Ono „být“ znamená, že si nechám svým náboženstvím určovat všechno, i své „mít“. Neboj se postavit vztah ke svému Bohu, vztah k Ježíši, který je Kristus, na první místo v životě. Přijdeš maximálně o věci, v nejhorším případě o existenci – ale o nic z toho v životě skutečně nejde.

Ke svým současníkům i k nám prorok Ageus volá o tom, že zajišťovat se znamená utíkat před zodpovědností. Zajišťovat se, starat se v první řadě o sebe, být shánčlivý, znamená rezignovat na náboženství, i kdybychom v kostelní lavici vyseděli důlek. Víra podle Agea je vsadit nejprve na Hospodina, postarat se o kabát – a nechat kabát, ať nám poskytne košili. Víra nežije ze zajištění, víra žije z důvěry, ze spoléhání. Spoléhání neshání, nekupí pod sebe; spoléhání není nečinné, pracuje, ale jasně rozděluje: to nejlepší z mého času, sil a prostředků Bohu, zbytek pro druhé a pro sebe. Stejně těžké je to pro judské navrátilce tehdy a tam jako pro mne a pro tebe dnes a tady. Nech na Bohu, jak mnoho a jak ti dá, jakou od něj dostaneš košili. Ty pracuj na kabátu a pro kabát. Je to naprostý opak toho, čím žijí lidé kolem tebe, naprostý opak toho, co je normální – protože to, co je skutečně normální, neurčují kulisy okolo, ale Ageův Bůh.

Poslední verše knihy Ageus hovoří o Zerubábelovi, Božím povolaném – tento text je navzdory historicitě postavy nejasný (jeho význam tu historickou postavu významně převyšuje), ale není nutné si s ním lámat hlavu, to za nás dělají teologové – a v tomto případě bezúspěšně. Poselství knihy Ageus nespočívá v těch posledních verších, ale v těch před nimi – a o těch jsme si řekli.

KNIHA ZACHARJÁŠ, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Součástí první skupiny těch, kdo se vracejí z babylónského zajetí, je nejen prorok Ageus, ale také další prorok, Zacharjáš. Přichází, stejně jako ti, kdo se spolu s ním vracejí, s nadějí – a setkává se, stejně jako oni, s vlažným přijetím, s nepřátelstvím, s překážkami. Navrátilci jsou v rodném Judsku obklopeni okolnostmi, které vyvolávají skepsi (všimli jsme si toho nedávno u proroka Agea, dříve pak ve starozákonních knihách Ezdráš a Nehemjáš). V této situaci neodbytné skepse zaznívá zvěst nesená prorokem Zacharjášem, který volá: „Nedejte na to, jak věci vypadají. Důvěřujte Hospodinu!“

Zatímco Judejci byli po dlouhá desetiletí vysídleni, odsunuti do Babylóna, pohanským národům okolo bývalého Judska nepřestala „kvést pšenka“, naopak – na poloopuštěném Judsku se ještě přiživily. Nyní jsou právě oni nejudejci těmi, s nimiž počítá okupační správa, oni jsou těmi, kdo jsou tady „doma“, a Judejci, kteří se vrátili, cítí, že je to nefér. Mezi všemi národy si jejich Bůh vybral k potrestání právě je, svůj lid – a pohanské národy nechal prospívat. Když se pak po vykonání trestu nová generace vrací ze zajetí domů, začít znovu, když opouští babylónské jistoty kvůli volání rodného náboženství, setkává se s ústrky a s odporem, urážlivě a bolestně kontrastujícím s prospíváním těch, kdo z jejího trestu těžili a těží. A v této situaci pomalé, dusivé, plíživé skepse z neslavného návratu do rodné země a z jednání Boha svého vlastního náboženství slyší navrátilci Zacharjášovými ústy Boží zvěst: „Bůh na nás nezapomněl. Bůh s námi počítá. Máme budoucnost, velkou budoucnost, a ta budoucnost bude tady, ne v Babylóně. Kdo se nás dotýká, jako by se dotýkal zřítelnice oka našeho Boha.“

I ty, čtenáři, žiješ svůj život mezi okolnostmi, které vyvolávají skepsi. Následuješ-li Zacharjášova Boha, následuješ-li Ježíše, který je Kristus a kterému jsi uvěřil, jsi cíleně, pragmaticky a zcela osobně a konkrétně předmětem Hadova utlumujícího úsilí; jsi plíživě ovíjen, dušen a ubíjen skepsí, která tě má zjalovět, izolovat od tvého Boha a nasadit ti na oči ty správné klapky, které potřebuješ, abys usiloval o cokoliv jiného, než o spoléhání na Hospodina. Jsi zahlcen informacemi, přesycen dojmy, obklopen pokušením se sebezajistit nebo se vzdát, rezignovat; máš přijmout věci tak, jak jsou nastaveny, jak je čteš na Hadových kulisách. A tvůj Bůh tě, třeba i Zacharjášovými ústy, volá do reality, volá k naději. Skepse je krátkodechá, jednou vyšumí, nehleď na ni, nedej se k ní svést. Naděje je vpředu, u tvého Boha, a dá se k ní jen dospoléhat, ne dozajišťovat, či dorezignovat. Tvůj Bůh tě žárlivě miluje, žárlivě střeží, jsi Jeho – i když to tady a teď tak vůbec nevypadá. Had sází na dojem, který ti nastaví před oči, zatímco Bůh spoléhá na to, že se nenecháš opít rohlíkem dojmu, že jsi přemýšlivý – a že se svobodně rozhodneš pro spoléhání na Něj, i když to rozhodnutí vypadá jako uprášená popelka mezi skvělými modelkami atraktivních alternativ made in Had (ale olepených nálepkou neutrálního, solidního výrobce, aby to rozhodování nebylo tak jednoduché).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

345. O NÁVNADĚ ROZPORU A KOMPAKTNÍM DIALOGU (Abk 3 a Sof)

KNIHA ABAKUK, KAPITOLA 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Třetí kapitola knihy Abakuk, nádherná kapitola, je představena jako Abakukova modlitba. Prorok Abakuk je povolán k důvěře ve světě, kde se bortí jistoty, klade svému Bohu vážné otázky, protože vidí rozpor mezi realitou, kterou Bůh představuje a skutečností, kterou kolem sebe v rozporu s tím Abakuk hmatá. Tak jsme to četli v předchozích dvou kapitolách této krátké starozákonní knihy. Odpovědi, které na své otázky Boží prorok Abakuk od svého Boha dostal, vyvracejí iluzi, že realita je to, co hmatám kolem sebe – realita je to, co za realitu prohlašuje Bůh, tvůrce reality. A tak postoje, situace a vztahy mohou ve skutečnosti znamenat něco jiného než jak na první, druhý a třeba i třetí pohled a pohmat vypadají. Realitu nelze vyčíst z kulis životního jeviště – o to se Had, zanícený kulisák, postaral, proto jimi naše životní jeviště obestavěl, obklíčil, obšancoval, udělal z něj past a jako návnadu nastražil právě ten rozpor mezi tím, co tady jako realita vypadá a tím, co jako realitu představuje Tvůrce a Vlastník reality i divadla, kde hrajeme – Abakukův Bůh.

Prorok Abakuk se v předchozích kapitolách zeptal – a dostal odpovědi, byl mu předložen kontrast kulis a reality, byl mu nabídnut Boží pohled – a ten je naprosto v rozporu s výpovědí kulis. Třetí kapitola je Abakukovou reakcí na tento kontrast, Abakukovým vyznáním – uvědomuji si, kdo Jsi, uvědomuji si kontrast mezi Tebou a mnou, uvědomuji si, o jak velké věci se na tom životním jevišti hraje, že člověk je v banku, že se hraje o nás – a kulisy pomalované iluzí vypadající jako realita jsou Hadovou zbraní hromadného ničení v tomto tvrdém střetu o člověkovu budoucnost. To všechno si uvědomuji, a proto Ti, Bože můj, důvěřuji, proto chci vsadit na realitu u tebe, na realitu za kulisami, navzdory kulisám, navzdory svému hmatu, navzdory svému zraku, vyznává prorok Abakuk. Vsadit na Abakukova Boha je životní jistota, životní volba, životní vítězství. Vsadit na Abakukova Boha znamená rozejít se s kulisami, s Hadem nabídnutým vnímáním světa. Vsadit na Abakukova Boha znamená nepřistoupit na Hadovu hru, nespolknout návnadu s tisíci háčky, odmítnout kvůli akvarelovým výjevům na papundeklu přehlédnout Abakukova Boha jeho vztah ke mně a k těm, s nimiž tu žiji, hraji, s nimiž tu ležím v banku, na který si Had leští příbor, jako bychom už byli jeho. Jenže ono se ještě hraje, ještě dýcháme, Bůh ještě volá a kulisy jsou z papundeklu, i když se tváří jako železobeton. Zkusíš to, opřeš se do nich, vsadíš na realitu, i když to podle kulis znamená naivitu, iluzi, ztrátu?

KNIHA SOFONJÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

O judského proroka Sofonjáše se v teologii vedou spory – kdy vlastně působí? Kam jej historicky zařadit, před náboženskou reformu za vlády krále Jóšijáše, nebo za ni? Je její součástí, nebo jedním z jejích spouštěčů? A před jakými událostmi to vlastně varuje – před babylónským zajetím? Nás, čtenáře žijící ve 21. století, kteří chceme starozákonní knihu Sofonjáš číst pro sebe a pro svůj život, mohou tyto otázka nechat chladnými. O odpovědi na ně v knize Sofonjáš rozhodně nejde. Oč tedy ano?

Kniha Sofonjáš je kompaktním popisem toho, co má v životě smysl. Všechno pozemské bude sklizeno, všechen majetek, všechna sláva, všechno postavení, všechna nouze i všechny ústrky jednou skončí, člověk a jeho dějiny budou převálcovány Božím vlomením do lidského času. Na tom definitivním konci spadne opona nejen za našimi životními hrami, ale i za jevištěm, kulisami, divadlem i Hadem. Bůh přijde pro ty své. Ti, kdo jsou jeho, jsou předmětem nového začátku, nového života na nové zemi, která už nebude divadlem, ale chrámem. Čtenář, který s námi prošel a došel Toulkami Knihou až sem, ví, o čem je řeč. A těch, kdo jsou Boží, je vždycky jen hrstka – protože majetek, sláva, postavení, nouze a ústrky jsou na těch Hadových kulisách vyvedeny tak realisticky, jako by měly trvat věčně.

Jistě – Sofonjáš prorokuje svým současníkům, to, co je určeno jejich uším – a my o tom čteme z jiné pozice. Jsme poučenější, máme k dispozici širší a větší sbírku starozákonních textů, než Sofonjášovi sousedé a bratři, nemluvě o novozákonním evangeliu. Smíme uchopit tu Sofonjášovým jménem nazvanou knížku, tak pěkně kompaktní a tak efektivně napsanou, zasadit ji jako kamínek do mozaiky starozákonní i novozákonní zvěsti a odvodit z ní v tomto kontextu obecný závěr, obecné poučení:

Bůh jednou všechno sklidí – věci i lidi. Dělítkem mezi sklizenými a obnovenými nebude příslušnost ke správnému náboženství, ale spoléhání na Sofonjášova Boha. Jen spoléhání, které prokvasí do konkrétních rozhodnutí, konkrétních činů, je skutečným spoléháním. Jen takové spoléhání je skutečným náboženstvím. Na těch, kdo dnes spoléhají, bude zítra postavena budoucnost. Ne proto, že správně a řádně chodili do kostela – ale proto, že svůj život, své plány a své ambice odložili do Božích rukou a našli radost a smysl ne v tom, co chtěli, ale v tom, co jim dal. Nečetli výzvy z kulis, poslouchali nápovědu zpoza nich a nejvíc se v životě báli toho, že ji přeslechnou.

Sofonjáš o tom možná nepíše. Ale my čteme Sofonjáše jako kamínek v mozaice – a v dialogu tohoto kamínku s ostatními si smíme dovolit využít tu kompaktnost a jadrnost Sofonjášova textu k dotažení, k ucelení, ke kompaktnímu a jadrnému vyjádření toho, oč v životě jde.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant