Úvodní stránka » Nezařazené » 344. O DRSNÉ RYCHLOSTI Z LÁSKY A ŠTĚTINÁČÍCH NAD DUŠÍNY (Nah a Abk 1-2)

344. O DRSNÉ RYCHLOSTI Z LÁSKY A ŠTĚTINÁČÍCH NAD DUŠÍNY (Nah a Abk 1-2)


KNIHA NAHUM (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Autora starozákonní knihy Nahum je obtížné zasadit do přesných historických a geografických souvislostí. Můžeme s relativní jistotou jen prohlásit, že se Nahumovo proroctví dostává na scénu v době, kdy asyrská civilizace byla na vrcholu své velikosti nebo těsně za ním – a stála, aniž to ještě tušila, před zničující válkou se svým dosavadním vazalem, Babylónem. Nahumovo proroctví se totiž týká právě Asýrie a jejího hlavního města Ninive (které známe již z proroctví Jonášova, s nímž je kniha Nahum v kontrastu. Kniha Jonáš je o nějakých 130 – 150 let starší. Jonášovo zachráněné město Ninive tedy nakonec neobstálo. Boží nabídku milosti lze přijmout a zase odmítnout. Město je totožné, generace nikoliv. Ti zachránění Ninivané z knihy Jonáš již nežijí, dávno zemřeli. V knize Nahum jde o stejné město, ale jinou generaci. Ta zvolila jinak – a Nahum je tím, kdo jí to oznamuje – ale tak, aby to slyšeli Judejci, tak, aby to slyšel čtenář.

Nahumovo oznamování volí prudké tempo, staccato výroků, ráz na ráz, zvěst se Nahumovými ústy chrlí ven jako voda z protržené přehrady. Celá je adresována asyrskému hlavnímu městu, tvrdě a efektivně, ale tehdejší Judejec a dnešní čtenář nemá přeslechnout první kapitolu – zkáza Asýrie přijde z Božího dopuštění, to judský Hospodin se tu bere za svůj lid. Velká Asýrie je bezbranná proti velkému Bohu malého Judska. Ta zvěst má Judejce vést k tomu, aby vzali vážně svého Boha a neskončili jednou jako Asýrie – a jak to s Judskem nakonec dopadlo (a proč), čtenář už ví.

Postavme si knihu Nahum proti knize Jonáš, do kontrastu, k němuž společné téma pádu Ninive vybízí. Co si můžeme odnést z porovnání událostí v Ninive v Jonášově a Nahumově podání? Co si z toho odnést do svého života? Možná jistotu, že nelze spoléhat na minulé úspěchy, na správná a odvážná náboženská rozhodnutí svých pradědů, dědů, otců. V každé generaci se rozhodujeme znovu, sami za sebe. Nahumův případný syn či vnuk nebo pravnuk se nemůže bít v prsa: já jsem potomek proroka! Má učinit své vlastní rozhodnutí, ve své konkrétní situaci, se svým konkrétním zkušenostním a osobnostním zázemím – a může být vyjádřeno jinak, třeba méně hrdinně, ale přesto stejně upřímně, protože důvěra Nahumovu Bohu má jen jeden stupeň intenzity – bytostné, existenciální spolehnutí se. Tehdy i dnes. Rozhodnout se důvěřovat judskému Bohu i tehdy, když za tu důvěru platím ztrátou vlastních ambicí, vlastního pohodlí a vlastní zajištěnosti, to je rozhodnutí, které v každé generaci musíme učinit sami za sebe, otcové, synové, vnuci.

A ještě něčeho si smí čtenář všimnout v té překotné, ale nádherně napsané starozákonní knize Nahum, který volá do dálky tak, aby to nepřeslechl nikdo v Nahumově blízkosti: Bůh za nás bojuje. Jako padla Ninive, padne jednou i náš svět, až Ježíš, který je Kristus ukončí dějiny. Kus nahumovské Ninive je v každém dnešním velkoměstě, městě, městečku, městysi i vesnici – tam, kde se lidé v každé konkrétní generaci spoléhají na sebe a nevidí k objetí rozpřažené ruce Ježíše, který je Kristus, a které jsme si kdysi bláhově pojistili ocelovými hřeby v poctivém dřevě, aby nás neobjaly. Možná jsme ještě na vrcholu moci, na vrcholu života; ještě čteme, ještě jsme ve hře, ještě dýcháme. Dokud dýcháme, dokud nám to myslí, můžeme se rozhodovat. Sami za sebe; ti před námi už se rozhodli a hrob jejich rozhodnutí zapečetil, potvrdil. Dokud dýcháme, smíme se rozhodovat. I proto, i pro nás, i z lásky k nám Nahum volá tak rychle, tak drsně.

KNIHA ABAKUK, KAPITOLY 1 a 2 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Podobně jako o jiných „menších“ prorocích, ani o Abakukovi toho nevíme mnoho. A podobně jako u jiných „menších“ proroků to není podstatné, protože podstatná je zvěst, kterou nesou. A Abakuk je prorok, který se ptá, prorok, který za své posluchače a čtenáře, za nás, pokládá svému Bohu otázky, které jej i nás pálí. Proč v životě vítězí drzý nad tichým, rozpínající se nad pokorným, shánčlivý nad tím, kdo se spoléhá? Abakuk i jeho tehdejší současník i dnešní čtenář to denně zažívají ve svém konkrétním životě, ve své konkrétní generaci, ve své konkrétní době. A Bůh Abakukovi odpovídá – „Já povolám Kaldejce“. My to říkáme jinak, po česku, jadrně: „Na každé prase se vaří voda“. Znáte to úsloví? Jenže jednoduché to s ním není. Jednu nomenklaturu střídá druhá, ti, kdo nás utlačují, se sice navzájem koušou, občas jeden druhého vyhodí ze sedla, ale pořád jsou „Štětináčové“ nahoře a „Dušínové“ dole. I té Abakukově Asýrii sice Babylón zatne tipec, zruší ji a vymaže z dějin, ale sám není o nic lepší. A tak se Abakuk znovu ptá svého Boha: Jak to? Ty povoláváš Kaldejce, oni válcují jeden starověký stát za druhým – a slaví za to své bohy, ne Tebe – jaká je to spravedlnost? A znovu dostává Abakuk odpověď, takovou, kterou má zapsat, takovou, která z něj udělá proroka a zvěst, kterou slyší, budeme číst v dnešních Biblích: Nenech se tím zmalomyslnět. Důvěřuj Mi, spoléhej se na Mne. Má to smysl.

I když tady, kde jsi doma, v tvém regionu, době, generaci a životě se zelení tomu, komu se nelení, kdo shání, hromadí, hrabe a jde si za svým, nedej na to, co vidíš – protože vidíš jen pod nohy, jen kousek před sebe. Právě to shánění, kupení a hromadění je úspěchem jen „tady“, na jevišti obklopeném Hadem malovanými kulisami, kde „mít“ je tvrdá valuta a „být“ jen životem v iluzi. Skutečná realita je ovšem za kulisami, v zákulisí, kam jsou herci z životního jeviště expedováni v dřevěných obalech. Iluze má jepičí život, i když ti ji Had maluje jako trvale platnou realitu. Tam v zákulisí je Hadova papundeklová a akvarelem atraktivně zmalovaná iluze právě jen iluzí, tam platí věčná pravidla, tam se hraje podle Božích not. Tam v zákulisí, tam v realitě, tam před Bohem, je rozpínavost, shánčlivost, zajištěnost a kupení (ba i každá náboženská alternativa nespoléhající na Abakukova Boha) jen vršením prohry na prohru, zmaru na zmar, ztráty na ztrátu. Životní účet se dělá na konci, po konzumaci, před zabalením do dřeva a expedicí do zákulisí, kde deponováni čekáme na Boží součet, na Jeho posouzení, zda jsme jen „měli“ nebo zda jsme „byli“; zda jsme žili sobě nebo s Ním; zda jsme spoléhali na cokoliv jiného, nebo na Něj; zda jsme vsadili na výkon (byť napohled zbožný) nebo na důvěru (byť napohled naivní).

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.