343. O PRORÁŽEJÍCÍ OBNOVĚ A NEFORMÁLNÍM ROZPUŠTĚNÍ (Mich 4-5 a Mich 6-7)

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 4 a 5 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Po vyhlášení rozsudku, po popisu důsledků odpadnutí Severoizraelců i Judejců následuje v Micheášově prorocké zvěsti pasáž o novém začátku, o tom, že po soudu přijde zaslíbení a po dopadu důsledků následuje obnova – a že ten nový začátek, to nové zaslíbení a ta obnova překoná všechno, s čím lze počítat, úplně a navždy. Nestane se to ovšem hned, a daleko lépe než Micheášův tehdejší posluchač to ví dnešní Micheášův čtenář – mezi dopadem důsledků a naplněním zaslíbené obnovy uběhne dlouhá řada staletí (ani dnes nejsme ještě zcela na konci). Ta dlouhá staletí mezi ohlášenou a následně realizovanou zkázou a následnou zaslíbenou plnou obnovou ovšem ubíhají v dějinách člověkova světa, ne v našich životech – těm jsou vyměřena jen desetiletí, a ani těch ne zrovna mnoho. Každá generace před námi i ta naše jsou stále „on the road“, stále na cestě mezi slibem a naplněním, mezi koncem a začátkem. Když se však podíváme zpět, vidíme posun – vidíme milníky na cestě, vidíme, jak se Micheášova zvěst naplňuje – jsme svědky novozákonního křesťanství, o jehož příchodu do dějin Micheáš svým posluchačům teprve prorokuje.

Starozákonní kniha Micheáš tak protahuje pohled. Tou skutečnou obnovou, plnou obnovou nebude návrat z babylónského exilu a restaurovaný jeruzalémský chrámový provoz. Skutečná, plná obnova přijde až s Ježíšem, který bude Kristus – a třebaže se s ním ta obnova do člověkova světa vlomí, ta novozákonní cesta k ní skrze dějiny bude dlouhá, lemovaná řadou prošlých staletí; dnešní čtenář jich napočítá jedenadvacet, zhruba tolik, jako od konce Starého zákona (od ukřižování Ježíše, který je Kristus) ke chvíli, kdy Abram a jeho rodina opouštějí rodné a právě poražené sumerské velkoměsto Ur.

Pohledem dnešního čtenáře Micheášova textu 4. a 5. kapitoly vidíme: tak dlouhou cestu jsme od micheášovské doby ušli – a ještě nejsme na konci. Pro každou generaci zní z těch dvou micheášovských kapitol volání o obnově. Obnova, ta závěrečná plná obnova, bude spojena s očistou, o níž čtenář čte v závěru 5. kapitole. Je to takový smutný evergreen o tom, jak člověk svůj vztah vůči Micheášovu Bohu neustále zahrazuje náboženskou nevěrou, modloslužbou, věštectvím – ale také, všimněme si, spoléháním na koně a vozy (tehdy největší protipěchotní válečnou zbraň), na to, co má člověk k dispozici, na trumfy, které má v ruce – místo na Hospodina, který má v ruce jeho i všechno ostatní. Nečekej na konec, až ti tvé trumfy vyrazí z ruky hrob – vzdej se jich cestou, odlož je, spolehni se na Micheášova Boha. Karty, které držíš v ruce jsou stejně plonk, i když to jsou třeba esa. Nehrej o život sám, tím, co máš k dispozici, tím, co sis vydobyl, tím, co jsi shromáždil, tím, čemu všemu zbytečnému jsi uvěřil namísto Hospodinu; spolehni se na Micheášova Boha, nech na Něm hru o svůj život, vždyť v Jeho ruce jsou esy i všechny sedmičky a hraje o tebe proti ďáblu i proti tvé nevěře a zpronevěře s vášnivou láskou, prolévá za tebe krev svého Syna. Neutíkej hrobu, tomu neutečeš – uteč nevěře. Jde to jen tím, že se spolehneš na Micheášova Boha a vložíš svůj život do Jeho rukou – minulost neminulost, hrob nehrob, trumfy netrumfy. Ta zaslíbená plná obnova tak prorazí ze stránek Knihy do tvého života, do tvé současnosti a prostoupí tvé rozhodování, naočkuje tě proti zmaru – a jednou ti otevře i hrob.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 6 a 7 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V knize Micheáš se přelévá soud se zaslíbením, časnost s věčností, to jsme si už řekli. V dnes otevřených pasážích nejprve čteme o Božích výtkách vůči Izraeli – náboženství nespočívá v oběti, ale ve vztahu – důraz na formu nenahradí obsah. Micheášovu Bohu nestačí, že Jeho lid dodržuje základní bohoslužebné prvky (do dnešního jazyka přeloženo: že chodí do kostela). Micheášův Bůh si nemne ruce nad počtem našich účastí na bohoslužbě, nad množstvím našich mincí v kostelní pokladničce, nad počtem a délkou našich modliteb. To všechno je dobré a správné, ale není tím hlavním – je to jen forma, je to jen „b“, které má být zařazeno za „a“, ne namísto „a“. Tím „a“ je v náboženství, ve víře Micheášovu Bohu obsah: ZACHOVÁVAT PRÁVO, tedy brát vážně druhé, ne sebe; MILOVAT MILOSRDENSTVÍ, tedy prakticky realizovat lásku k druhým tak, že nepočítám jejich včerejší chyby, ale podpírám jejich dnešek a v případě potřeby i podporuji jejich zítřek; POKORNĚ CHODIT SE SVÝM BOHEM, tedy zařídit si život podle Něj, ne podle sebe.

Tak ovšem Micheášovi současníci nežijí – a ani my na tom nejsme o nic lépe. Forma převažuje nad obsahem, spokojíme se s povinností, než abychom dobrovolně dávali nad ni. Měříme jinak sobě než druhým, bereme příliš vážně sebe a svůj prospěch a svou zajištěnost – tak vážně, až kvůli tomu ohýbáme právo, falšujeme závaží, lstivě kombinujeme. Místo se svým Bohem chodíme se svým sobectvím – a Micheášova Boha máme jako pojistku, pro kterou si chodíme do kostela a které odsypeme do pokladničky, protože „co kdyby“.

Z jedinců jsou složeny rodiny, z členů církev. Náš osobní důraz na FORMU se tak přelévá do okolí, prostupuje církev, stává se normou, měřítkem toho, co je „normální“ – a důraz na obsah se dostává na okraj, na index, je označován za fanatismus, protože za „normální“ se považuje to, jak vidí věci většina. Přesto v Severním Izraeli, ve starozákonním Judsku i v dnešní České republice a dnešní církvi jsou lidé, kteří žijí OBSAHEM víry, spoléhají na Micheášova Boha, chodí s Ním – a On s nimi. Nejsou to lidé, na které by svítily reflektory zájmu, neperou se o ně televizní štáby, neběží o nich oslavná videa na YouTube. Přesto jsou právě oni (a ne ti úspěšní, ne ti, kteří jsou vidět a slyšet) zárukou budoucnosti, jistotou pro ty, kdo přísahají na formu a rezignují na obsah. Kvůli nim, kvůli těm, kdo na Něj spoléhají, se Bůh vrátí, přijde si pro ně – a narovná záda a zvedne hlavy i těm, kdo zabloudili ve formě a odešli od obsahu – pokud Jej poznají, pokud to pochopí, pokud nechají ležet své formální jistoty a rozběhnou se za Ním, aby se jejich braní se vážně rozpustilo v obsahu.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

Reklamy

342. O ÚTĚKU PŘED VOLÁNÍM A RYBĚ VCELKU (Jon a Mich 1-3)

KNIHA JONÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Literárně skvělá starozákonní novela o Jonášovi, který se dostal do ryby se vymyká z ostatních prorockých starozákonních knih, že v ní nejde o prorokova slova, ale o prorokovo jednání – to na něm demonstruje svou výpověď, to na něm předkládá svou zvěst.

Jonáš slyší překvapivé Boží slovo – vstaň a jdi pronést Mé varování do Ninive, asyrského velkoměsta, hlavního města velkostátu Asýrie. A Jonáš se zarazí –  je to nebezpečný podnik. Bůh Jonáše posílá – a Jonáš se dá na útěk, od poslání, od povinnosti, od svého Boha. Prchá opačným směrem – a text té pěkné starozákonní novely nazývá jeho prchání „sestupem“. Na útěku od Boha se vždycky sestupuje, i kdybys běžel do kopce či šplhal vzhůru po příkré skále. Jonáš své sestupování provádí důsledně – sestoupil do Jaffy, sestoupil na loď – chce se přeplavit pryč, pryč, daleko od domova, od Ninive, daleko od úkolu. A Jonášovo sestupování se nezastaví ani na lodi. Sestoupí do podpalubí – a nakonec sestoupí ještě níž, tam, kde pod lodním kýlem je voda a pod ní hloubka moře – sestoupí tak hluboko, že do ryby – ale tam už nesestoupí, tam „je sestoupen“ – tam do konce konců a na hranu dovádí Jonášův záměr a útěk Jonášův Bůh. Ukazuje mu tak absurdnost každého sestupování od Něj, od Něhož nelze nikam sestoupit, od Něhož nelze utéci; Boží úkoly nelze jen tak odhodit, Boží zavolání se těžko odmítá – protože Bůh nás, nás Jonáše, miluje a úkoly nám dává z lásky, ne z moci úřední.

Jonášovo rozhodnutí „vhoďte mě do moře“ je zoufalou rezignací na útěk, zoufalým odevzdáním se Bohu, který jej dostihl – a toto odevzdání má vliv na lodní posádku, která je tak seznámena s Jonášovým Bohem. Jonáš je na konci, v bezvýchodné situaci – a Bůh utiší bouři a poskytne velrybu, protože dokud je s Jonášem On, není žádná Jonášova situace bezvýchodná.

Tam dole, u dna, na životním i fyzickém dně volá Jonáš ke svému Bohu, přijímá od Něj svěřený úkol –  – činí to, co nebyl schopen učinit ani doma, ani v Jaffě, ani na lodi – činí to, k čemu se potřeboval dostat na dno, dostat do ryby. A Boží ryba toho rozhodnutého Jonáše dopraví zpět na pevninu, kde znovu od svého Boha vyslechne povolání ke službě – a odejde do Ninive, asyrského velkoměsta, kde provolává na ulicích Boží poselství o zániku města do čtyřiceti dnů. Nemožné, vždyť vše je v pořádku, slunce svítí, život klape jako na drátkách. No, Jonáš o tom už něco ví, něco už sám se svým Bohem prožil. A Jonášova mise má překvapivě úspěch, Ninive se obrátí k Jonášovu Bohu, Ninive přežije.

A tady, na konci té krátké starozákonní novely, se čtenář setká s Jonášovým postojem, který odhalí i důvod tehdejšího útěku – sestupu z domova až do ryby: Jonáš se prostě „bere vážně“. Jak on k tomu přijde, aby se asyrské velkoměsto obrátilo k Bohu a nic tragického se nestalo! Jak on, Jonáš, teď vypadá? Co všechno ho ta mise stála – a jak dopadla? To není fér, odpustit takovou hrůzu! A Jonášův Bůh, který Jonáše odnaučil utíkat, jej naučí ještě něčemu: lásce a odpuštění.

A tak si můžeme i dnes, ve 21. století, z té malé a poutavé starozákonní novely odnést, že od Boha se odchází jen dolů, i kdyby to vypadalo opačně; že to „dolů“ se může nepěkně protáhnout; že za každou bouří a za každým tonutím může čekat místo vody v plicích velryba jako záchranný kruh; že možná ta bouře a tonutí a velryba může být tím, co nejvíc potřebujeme my prožít a ti kolem nás, snad i ti nejbližší, vidět; dále to, že Bůh nás neúkoluje k výkonu, ale k důvěře a spoléhání; že důvěřovat a spoléhat znamená mimo jiné i „nebrat se vážně“ – jinak budeme nešťastní, zaťatí, budeme tu důvěru a spoléhání cedit s odporem „přes zuby“, z „musu“ – a bude tak mít význam pro mnohé okolo, jen ne pro nás.

Bůh miluje pohanská velkoměsta i nevěrné a zaslepené Jonáše. Miluje totiž člověka. Nejlepší, co lze udělat se svým životem, je rozběhnout se k Němu. I kdyby ta cesta vedla bouří, i kdybychom na ní počítali ztráty. Nejen Jonáš o tom něco ví.

KNIHA MICHEÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Kniha Micheáš, kniha, která je buď velmi komplikovaně strukturovaná nebo naopak seskupená téměř bez struktury, je knihou, v níž se sem a tam přelévá a vzájemně prolíná zvěst o zániku společně se zvěstí o obnovení. Prorocký formát je neobvyklý – zvěst judského proroka Micheáše se týká Severního Izraele i Judska, znovu pod Boží soud sceluje obě části nábožensky a politicky rozdělené země – a to své scelování ještě protáhne, nejprve na celý svět a pak až na konec dějin. Text té komplikované knihy je nádherný, skvělý – mám za to, že i pro dnešního čtenáře jeho českého překladu.

Důvod nadcházejícího Božího soudu, nesoucího sebou zánik i následnou obnovu, je náboženský – to říká Micheáš hned na začátku. A v tom náboženském úpadku je mezi Severním Izraelem, Judskem a všemi okolo rozdíl jen v detailech – skutečné náboženství má jen dvě polohy – s Micheášovým Bohem či proti Micheášovu Bohu; takové skutečné náboženství má jen dvě polohy: víra nebo nevěra, každá směs je pověra.

A člověkovo náboženství se přelévá do člověkovy ekonomiky a ekonomizované náboženství do mezilidských vztahů. Formálně, navenek a naoko, je nábožensky, ekonomicky i vztahově vše v pořádku, obsah (praxe) je však ve skutečnosti tragicky překroucen nebo tragicky chybí – protože pověra i nevěra sice dokáže převzít a opanovat náboženskou formu, ale obsah náboženství (a tím i ekonomiky, politiky a mezilidských vztahů) správně zorientuje jen víra.

A do té micheášovské radikální skepse náhle probleskne micheášovská radikální naděje – Bůh nás napraví, obnoví, postará se o ty, kdo Mu důvěřují navzdory vší nevěře a pověře okolo.

Ryba smrdí od hlavy, řekne ještě Micheáš v dnes otevřeném oddíle. Politické i náboženské vedení v celém tom izraelském dvoustátí ten skutečný obsah své role ztratilo, když ve svém životě připustilo pověru, dopustilo nevěru. Ten, kdo stojí v čele, má velkou zodpovědnost. Kdo stojí v čele, udává směr. A tak právě šlechta, kněží a proroci jsou ti, kvůli kterým dopadne soud a kvůli kterým přitáhne zkáza – protože jejich příklad nakazil populaci, zkazil národ, zničil zemi.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

341. O OLOVNICI V PROSPERITĚ A HRANICI V ODSTÍNECH (Am 7-9 a Abd)

KNIHA ÁMOS, KAPITOLY 7 – 9 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Boží odpověď na nevěru těch kdo, tvoří Jeho národ, by plným právem mohla být zničující. Izraelský Bůh ovšem není účetní, nepočítá „má dáti – dal“ – izraelský Bůh nesčítá, neodčítá, nedělí, izraelský Bůh miluje. A tak ani Severní Izrael neskončí v holoseči, padni komu padni. Následek nevěry sebou nesmete všechny, věrné i nevěrné – izraelský Bůh dopustí konec a zmar, v ruce má ovšem olovnici, ne kladivo – a individuální věrní tak sice budou v životě převálcováni dějinnými událostmi puštěnými izraelským Bohem ze řetězu (převálcováni úplně stejně jako individuální nevěrní), ale nebudou ztraceni, nebudou zapomenuti, individuální věrnost bude mít smysl – i kdyby třeba až za středníkem hrobu.

Taková zvěst o drtivě dopadajících důsledcích, navíc pronášená v období prosperity, které budoucnost lakuje narůžovo, a ještě navíc zahraničním prorokem, nutně popudí severoizraelské náboženské představitele – a bételský kněz jarobeámovského kultu, Amasjáš, se snaží Ámose umlčet, vytěsnit zpátky za hranice, eliminovat. A Ámos, ten judský zemědělec odvolaný svým Bohem od polí, ovcí a věštění z jater, ten amatér povolaný do prvoligového dresu se tváří v tvář nebezpečné perzekuci v cizí zemi nezalekne, vmete Amasjášovi do obličeje, jak je na tom Ámosův Bůh s Amasjášem. Když se z Božího pověření volá do náboženského, církevního lesa, není to bezpečný podnik – tehdy ani dnes; leccos může na volajícího z toho lesa vyběhnout; Husův popel končí v Rýně, Izajáš je rozpůlen, Jeremjáš ubit, Ámos varován. Ale to volání v Božím dresu je Boží podnik – a lidská vzpoura proti tomu volání může volajícího dostrkat jen k hrobu – v něm už je Boží, deponován k vítězství, ke slávě, k životu s tím Bohem, v jehož jménu volal. Na strkaného i strkajícího dříve či později hrob vycení zuby – a pro ty, kdo chodí s Bohem, je hrob „s Bohem“, ne „sbohem“.

Ámosovo proroctví je vážné a nesmlouvavé – přestože přichází v čase prosperity. Ještě se čile obchoduje, ještě se čile utiskuje, ještě se čile podvádí a zisk roste, ještě nic nenasvědčuje tomu, že konec je za dveřmi a dýchá na záda. V Severním Izraeli, v dějinách i v životech, v národním, mezinárodním i individuálně lidském rozměru. Tehdy i na konci, za Ámosova působení i v naší současnosti. A tak se ta starozákonní kniha Ámos v poslední, deváté kapitole vzepne k pohledu na konec, k pohledu na nás a za nás. I v našem dnešním světě se čile obchoduje, čile utiskuje, čile podvádí – a nejen v politice a ekonomice, i v náboženství, i v církvi. Přesto, že v naší části světa prosperujeme, je konec za dveřmi a dýchá nám na záda. Tam na konci se neschováme za kolektivní vinu, za „jinak to nešlo“. Vždy to bude individuální věrnost a individuální nevěra. Na jedny i druhé vycení zuby konec, dříve či později – a jen jedny ten konec stráví, druhé jen deponuje, protože jsou Boží.

KNIHA ABDIJÁŠ (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Abdijáš je nejmenší ze starozákonních knih, je to taková pidikniha – vlastně jen několik odstavců. Starozákonní proroci často volají svá poselství proti okolním národům jako „dělostřeleckou přípravu“ k volání proti Severnímu Izraeli či Judsku – u Abdijáše jako by toto přípravné volání bylo celým obsahem knihy.

V knize Abdijáš je svět zpřehledněn, rozvržen mezi dva tábory – Jákobovce a Ezauovce, tedy zjednodušeně na ty, kdo spoléhají na Hospodina a na ty, kdo na Hospodina nespoléhají. A taková je realita i toho velkého a mnohaodstínového světa vně Abdijášovy knihy i vně Abdijášovy doby: v posledku, na konci, jsou jen dva druhy lidí – ti, kdo spoléhají na Hospodina – a ti, kdo spoléhají na cokoliv či kohokoliv jiného. Abdijáš nás učí vidět v těch odstínech jasnou hranici. Všechno to složité je vlastně jednoduché: rozhoduje to, nač a na koho v životě spoléháš. Tudy vede hranice skutečného úspěchu a neúspěchu, skutečné výhry a prohry – a když to v životě vypadá leckdy jinak, vždycky je to jen zatím, jen tady, jen před koncem.

Ta krátká Abdijášova kniha říká: život je buď – anebo. Rozhoduje to, čí jsi. Něčí tu já a ty budeme určitě. Nejen své maminky a tatínka, nejen své doby – i svého Boha nebo čehokoliv či kohokoliv jiného. Všechny alternativy tu má pod palcem Had – jen být Boží má skutečně smysl. Spoléhání rozhoduje.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

340. O MALÉ KNIZE PRO VELKÝ KONEC A NEVĚŘE NA PROVÁZKU NORMALITY (Jl 1-4 a Am 1-6)

KNIHA JÓEL, KAPITOLY 1 – 4 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Rozsahem malá starozákonní kniha Jóel je obtížně zařaditelná jak časově, tak geograficky. Zřejmě patří spíše k poexilním prorokům, tedy k Ezechielovi, Ageovi, Zacharjášovi, Malachiášovi, nicméně zcela jasné to z obsahu knihy není. My ovšem čteme jako čtenáři, ne jako badatelé nebo teologové – a dovolíme si tedy číst text s důrazem na jeho obsah, ne na jeho zařazení. Čteme-li totiž tu malou knihu Jóel jako čtenáři, zjistíme, že nás oslovuje, že rozhodně má, co by nám řekla – i po těch staletích.

Čtenář Bible si smí (je to jeho čtenářské právo) dosadit to, co čte, do vlastní situace, vlastního života. Čtenář má právo nedat se svázat konkrétním historickým kontextem doby vzniku textu – to je rozdíl mezi čtenářem a teologem. Že i teolog má mít chvíle, kdy čte jako čtenář, kdy čte „pro sebe“, jsme si už v Toulkách Knihou řekli. Otevřeš-li tedy tu malou knihu Jóel jako čtenář, zjistíš, že tě její obsah vybízí, abys jej uchopil nadčasově, nehistoricky. V době, kdy ti připadá, že všechno je na konci, tvůj život usychá a všechno se hroutí, máš možnost přijmout to jako Boží volání, jako výzvu k vyznání svých selhání, svých vin, výzvu k vyznání důvěry vůči Bohu, výzvu ke spoléhání na Něj, výzvu k očekávání Jeho zachraňujícího jednání. To, co vypadá jako konec, jako krach, bývá v životě počátkem nového, velkého začátku, pokud se místo schoulení do klubíčka a očekávání rozdrcení rozhodnu vyznat a spolehnout na Boha, držícího můj chvějící se život na své dlani.

A jako čtenáři, kteří čtou Jóelovu malou knihu ve 21. století, kdy se i ve středoevropském prostoru bortí jistoty a slyšitelně skřípe přetížená, unavená hřídel dějin, smíme já a ty nepřehlédnout další nadčasový rozměr: aplikaci principu „krach – vyznání – nový začátek“ na čtenářův svět, na dějiny, v nichž čtenář žije, na planetu, kterou čtenář obývá. Až budeme na konci (a podívej se kolem sebe, kolik nám k tomu chybí), pak je životně důležité pochopit jej jako výzvu k vyznání, výzvu k důvěře, výzvu ke spolehnutí, výzvu k návratu. Až budeme na konci, smíme za ním tušit nový začátek – a jít mu v důvěře a spoléhání vstříc i přesto, že normální, běžné, standardní bude schoulit se do klubíčka. Konec našeho světa není koncem pro ty, kdo očekávají nový začátek – jako konec Judska nebyl koncem pro ty, kdo se rozhodli nadále spoléhat na zdánlivě poraženého judského Boha. Ta malá kniha Jóel otevřeně a jednoznačně táhne spojovací linku mezi situací Jóelových současníků a čtenářem kdykoliv a kdekoliv – stejně jako spojovací linku mezi koncem dějin předexilního Judska a koncem dějin poadamovského světa. Když já a ty čteme na internetu a z televizních zpráv slyšíme ten skřípot dějinné hřídele a rachot padajících jistot, nemusíme se choulit do klubíčka svého malého soukromého světa a opevňovat se v něm pro zítřek. Lepší a jediná alternativa je rozběhnout se za Jóelovým Bohem – vyznat, důvěřovat, spolehnout se. Rozhodnout se. Nečekat. Krach světa jistě může být dál, než si myslíme – krach vlastního života nás může čekat za nejbližším rohem – a nemusí nám dopřát čas se rozhodnout.

KNIHA ÁMOS, KAPITOLY 1 – 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Starozákonní kniha Ámos je nejstarší prorockou knihou Starého zákona. Ámos vystupuje v období prosperity severoizraelského království a do období velkých plánů a představ volá o konci, o zmaru a  zániku, který přijde z Božího rozhodnutí. Severní Izrael je za judského proroka Ámose (tedy zahraničního proroka) sice vzdáleně limitován mocnou asyrskou civilizací, ale zatím územně expanduje, ekonomika roste, vojensko-politická spolupráce se sousedním Judskem je výborná a budoucnost, až na asyrský stín, vypadá skvěle. Do této doby velkých plánů a velkých očekávání je kdesi v Judsku povolán za proroka Ámos, zemědělec, pastýř, a – jak zajímavě v českém teologickém prostředí doložil evangelický teolog Miloš Bič – snad i drobopravec, věštec z vnitřností – o to větší musel být Ámosův obrat od komodit k Hospodinu, od ovčích drobů ke spoléhání na judského Boha, od jistoty k nebezpečí (prorokovat, sdělovat Boží postoj k lidským kombinacím je uprostřed lidí vždy nebezpečný podnik). Dříve celoizraelským a nyní především judským Bohem odvolán od života, který znal a kterému rozuměl a ve kterém se mu dařilo, přichází Ámos z Judska do Severního Izraele, aby tam nezván, neočekáván a nechtěn hovořil o zániku, zmaru a soudu v čase prosperity, v čase velkých plánů. Jde na to „od lesa“, začne proroctvím proti severoizraelským pohanským sousedům, tak získá posluchače, vzbudí jejich zájem, zaměří na sebe jejich pozornost. A pak s tím vyrukuje naplno a bez servítků – Severní Izrael není vyňat z toho velkého Božího vytýkání, Severní Izrael je ten, na koho dopadnou nejtěžší následky – právě proto, že je Boží; kde ostatní národy jsou jen Boží protivníci, severní Izrael je Bohu nevěrný, dopouští se náboženské zpronevěry – a své velké plány proto může hodit do koše. Jako lék na severoizraelskou náboženskou zpronevěru podával Bůh svému lidu výzvu za výzvou – sucho, hlad a nemoci. Ne vždy je sucho, hlad či nemoc v životě toho, kdo se vydal za Ámosovým Bohem, útokem nepřítele – může jít o lék, podávaný z lásky milujícím Bohem, aby se menší problém stal potřebným argumentem pro náš návrat k Němu, jako prevence fatálních následků naší nevěry.

A tak je i Ámosovo vystoupení voláním k návratu, ne konstatováním konce. Náboženská nevěra vedla k sociálnímu útisku, ke společenské zpronevěře – právě náboženství je základem všech politik, ekonomické, sociální, územní i kulturní, tehdy i dnes – jakkoliv se nám to dnes může zdát nemožné. Při bližším zkoumání například zjistíme, jak mnoho z podstaty našich dnešních dílčích politik má své kořeny v rozchodu s náboženstvím v období francouzské revoluce na přelomu 18.a 19. století. Náboženská zpronevěra je místo, kde se všechno ostatní pokřiví a zkroutí – náboženství je místo, odkud může začít skutečná náprava, rovnání sociální politiky i ekonomiky (i kultury, protože kultura jen komentuje jí dostupnou skutečnost).

Ámos tu severoizraelskou náboženskou zpronevěru pojmenuje – opustili jste Hospodina, vašeho a mého Boha, zaměnili jste Jej za Jarobeámův samařský kult a za alternativní pohanská náboženství, ale nedošlo vám to, pořád se cítíte být pravověrní a očekáváte slavný Boží příchod a své povolání do slávy. Náboženská nevěra oslepuje a ohlušuje, kdo se jí dopouští, nemusí si to uvědomovat, protože přestal přemýšlet, přestal rozlišovat, zvykl si a povýšil formu nad obsah. Žijeme dnes sedmadvacet staletí po Ámosovi a jeho zahraniční prorocké misi – a jsme stejně ochotni stát se loutkami nevěry oslepenými formou náboženství, loutkami nevěry ukolébanými nenáboženskými názvy všech těch našich náboženských alternativ, a za naše provázky tahá sobectví a pýcha, braní se vážně, lhaní do kapsy a Had. Je jedno, jak vzletně tomu říkáš, jak normální ti to přijde – musíš se vrátit, jinak zahyneš, říká i nám do uší a srdce ten tehdejší prorok Ámos.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

339. O OPAKOVÁNÍCH PRO DŮLEŽITOST A LASKAVÉM VYKŘIČNÍKU (Oz 4-10 a Oz 11-14)

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 4 – 10 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Opakování je matkou moudrosti, proto se pořád opakují, ústy dalších a dalších proroků, důvody a důsledky Božího dopuštění národních konců – jak v Severním Izraeli, tak v Judsku – četli jsme to u Izajáše i Jeremjáše, zopakoval nám to Ezechiel, nyní si znovu opakujeme s Ozeášem – a není to ještě naposled. Ta opakování, pronášená různými ústy z mírně různých úhlů nám mají připomenout, že tohle je důležité, tohle je zásadní – nejen pro obyvatele těch dvou důsledkům propadlých náboženských států (Severního Izraele a Judska), ale i pro nás, pro nás dnes a tady. Přešla dlouhá řada staletí, ale člověk ani Bůh se nezměnili – mění se jen kulisy okolo. I když chodíš v GoreTexu, v kapse máš telefon a na očích Googlebrýle, pořád žiješ tady, na téhle planetě – a pořád tu foukají stejné větry a prší na tebe stejná pokušení, jako tehdy – jen Hadem jinak nasvícená, nakašírovaná, tobě na míru, abys jim rozuměl, aby tě oslovily, aby sis vybral.

A tak si dnes u Ozeáše všimni a odnes sebou do svého dneška:

Že kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství jsou součástí i tvého světa – a tváří se často jako „dobré hospodaření“ (ty krádeže) nebo jako „to, co je normální“ (cizoložství).

Že ty kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství jsou důsledkem odklonu od spoléhání na izraelského a judského Hospodina, důsledkem příklonu k alternativním kultům. Neexistuje prázdný, nenáboženský prostor kolem života, neexistuje náboženské vakuum – můžeš se orientovat, stejně jako starozákonní Severoizraelec či Judejec, buď na Ozeášovu Bohu, nebo na někom či něčem jiném – ale nezávislý nikdy nebudeš, to je bláhovost. Buď ti naplní hlavu, srdce a život Ozeášův Bůh, protože mu je otevřeš, nebo se ti do nich natlačí, zván či nezván, kdejaký Moloch, Baal, keltství, slovanství, buddhismus, ateismus (i to je druh náboženství), okultismus, magie, spoléhání na sebe (sám sobě bohem), cokoliv – Had ti dá možnosti, ty si vybereš. Z těch starozákonních opakování zjistíš, že Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel i Ozeáš považují náboženskou nevěru za skutečně zásadní problém.

Že kněží, náboženská struktura, která má volat k Ozeášovu Bohu a dávat náboženské důvěře tvar, ve svém poslání tragicky selhala – a ani to není atribut výhradně té doby a toho místa. Ne všichni, kdo tady z povolání zajišťují dnešní náboženský provoz, se orientují v tom, co je forma a co obsah, čemu dát přednost a nač se zaměřit. Těch orientovaných a skutečně na Ozeášova Boha spoléhajících kněží je i dnes spíš méně, než více – a tak, stejně jako starozákonní lidé tehdy, i internetoví lidé dnes potřebují zapojit do vztahu s Ozeášovým Bohem vlastní hlavu, vlastní srdce, vlastní kolena a nespoléhat se alibisticky na ty, kdo jsou za to, aby ukazovali cestu, placeni.

Že cestou k návratu je opustit alternativy, spolehnout se na Ozeášova Hospodina, otevřít uši prorokům – neříkej, že žádného neznáš, podívej co jich máš k dispozici pro své oči a uši a hlavu a srdce v Bibli na stole.

Že každá hostina jednou končí a spokojený život s náboženskými alternativami bude vystaven zkáze a zmaru, protože náboženská nevěra přináší důsledky, které se přelévají z náboženství do dějin. Zdaleka ne každá generace prožije takový zmar – ale každá generace žije své náboženství pod vahou důsledků, které tato volba a výběr přináší – i když se třeba projeví až za hrobem.

Že tam na konci, až se dnešek zhroutí jako domeček z karet a zítřek už nepřijde, bude na tom, jak sis vybral a na čem ses orientoval, záviset všechno, úplně všechno. Věnuješ pozornost tomu, co si vybíráš?

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 11 – 14 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Rozpoznat sám sebe a svůj život v té čtvrté až desáté kapitole starozákonní knihy Ozeáš, které jsme otevřeli minule, je možná nepříjemné, zarážející, obviňující – ale není to tragédie. Náhlý či pozvolný krach tvého vztahu k Ozeášovu Bohu není nic, s čím by Ozeášův Bůh z tvé strany nepočítal, a nač by se nepřipravil. Jedním si může být Ozeášův posluchač i dnešní čtenář jistý – dopad důsledků odklonu od Hospodina nemá zničit, ale má obnovit – i když to třeba musí bolet, protože nic jiného s námi už neotřese. V kapitolách jedenácté až čtrnácté je opět, hlasitě, svědomitě a s láskyplnou srozumitelností opakováno – Ozeášovu Bohu o tebe jde. Ozeášův Bůh tě miluje. Všechno, co Ozeášův Bůh dělá, dělá pro tebe – a protože On žije realitou a ty mžouráš v iluzi, ne vždy Jeho jednání rozumíš a ne vždy je považuješ za spravedlivé a konstruktivní. A to poselství o milujícím a z lásky činném Bohu svým posluchačům i nám čtenářům sděluje Ozeáš, chodící ilustrace, který demonstrativně vsadil na Hospodina (jak jsme četli v prvních třech ozeášovských kapitolách) všechno a hlasitě a stálo ho to hodně.

A tak klíčovou zvěstí Ozeášovy starozákonní knihy není: „Přijde soud, protože…“, nýbrž „Bůh nás miluje, proto…“ Ty tři úvodní kapitoly představí závažnost Ozeášovy prorocké zvěsti, zjednají jí pozornost; sedm středových kapitol pojmenuje problém, konfrontují s ním jak posluchače, tak čtenáře, protože je smrtelně vážný a nadčasový; čtyři závěrečné kapitoly zavolají k návratu, k novému začátku, k uzdravení vztahu, ke spolehnutí na milujícího Boha, i když je nucen vzít nám hračky a zbořit to, k čemu se nezdravě upínáme – protože jen tak jsme schopni začít znovu.

Kniha Ozeáš slouží posluchači a čtenáři k orientaci ve složitých dobách a složitých krizích důvěry, krizích spoléhání. Často se do těch krizí posluchač i čtenář dostává plíživě, pomalu, nepozorovatelně a s dobrým úmyslem. Kniha Ozeáš určuje problém a dává perspektivu, ukazuje směr – a Ozeáš za tu směrovku pro nás platí, cáluje vlastním rodinným životem, abychom ji nepřehlédli, abychom kolem ní nevšímavě nepřešli. Je to relativně malá, ve srovnání s jinými relativně nepříliš významná starozákonní kniha – ale představuje vykřičník, vetknutý do starozákonního souboru Ozeášovým Bohem z lásky; z lásky pro mne, z lásky pro tebe.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

338. O ZLATONCE V KONZERVĚ A CENOVCE ZE ZLATA (Dan 7-12 a Oz 1-3)

KNIHA DANIEL, KAPITOLY 7 – 12 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

V druhé polovině starozákonní knihy Daniel, v těch závěrečných šesti kapitolách, se před čtenářem objeví obtížně schůdný terén: prorocká vidění, modlitba a prorocká odpověď na ni, výklad prorockých vidění – to vše sestaveno z řady obrazů, které se navzájem prolínají a jsou historicky obtížně uchopitelné. I zde, stejně jako v druhé kapitole, se může soudobý čtenář opřít o jistotu rozpoznání starověkého Říma (ve čtvrtém zvířeti ze sedmé kapitoly), tato jistota ovšem nevede k jednoznačnému závěru jako v kapitole druhé – zde v sedmé kapitole po historické identifikaci čtvrtého zvířete nastává dění, jemuž čtenář nerozumí a nedokáže si z něj odnést jednoznačný výtěžek pro svůj život. Těch závěrečných šest kapitol totiž není primárně určeno pro čtenáře jako osobu, ale pro čtenáře jako skupinu, pro církev, a ne pro každou církev, nýbrž pro církev na konci, tak tomu jako Trabant rozumím. Nemyslím si, že je možné odbýt těch šest kapitol tím, že autor knihy Daniel žil o několik staletí později, než do jakého časového rámce situuje svou knihu, a že tedy v těch závěrečných šesti kapitolách jde o pozpátku psané dějiny tamního regionu – považuji takový výklad za svévolný únik od tíhy zvěsti, za nedostatek pokory před textem, za troufalé přecenění nástrojů, jimiž soudobý vykladač disponuje. Těch šest kapitol nelze odpreparovat a domestikovat poukazem na problematické autorství – těch šest kapitol je nutné přijmout jako Boží slovo – jako Boží slovo do situace, do níž se samo určuje devátým veršem dvanácté kapitoly – na konec, na závěr dějin. Těch šest kapitol se v závěru dějin, na konci, otevře jako zlatonka v ústech Harryho Pottera v bradavickém lese (kdo ten příběh neznáte, odpusťte nečitelnou ilustraci). Těch šest kapitol je ve Starém zákoně a našich Biblích zapouzdřeno jako konzerva, kterou neotevře čtenář, ale církev, která tam na konci, možná je to dnes, možná zítra a možná to začalo už včera, rozpozná v těch těžkých prorockých látkách historii, rozvine se před ní obraz doby, v níž se nachází, kde minulost bude jednoznačně identifikovat přítomnost a těm na konci to umožní vytrvat, pronést svou víru, svou důvěru, své spoléhání na Danielova Boha až tak, kde bude cenit zuby konec, až do těch zubů – a až za ně. A než to nastane, máme těch šest kapitol sbalených v batohu Knihy, kterou máme v knihovně, a kromě nich máme v tom batohu stovky kapitol jiných, otevřených, nezaletovaných do konzervy – a máme je číst, otevírat, ne je nechávat v knihovně, za sklem, pro „až jednou“, pro „až jindy“.

KNIHA OZEÁŠ, KAPITOLY 1 – 3 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Prorok Ozeáš patří k předchůdcům proroka Izajáše – na začátek řady proroků, angažujících se ve varováních severoizraelskému království – Ozeáš, Amos, Micheáš, Izajáš. Je povolán jako živá ilustrace, má demonstrovat vzájemný vztah Hospodina a Jeho lidu – a svůj život má této ilustraci podřídit, ztratit jej pro svého Boha, předat Jemu své plány, očekávání a sny a vzít od Něj a realizovat pro něj ty Jeho. Tím je Ozeáš, první z malých proroků, velký – je monumentálním majákem pro všechny, kdo jsou v každé generaci těmi, kdo chtějí být Boží – je cenovkou, upozorněním, že vzdát se sám sebe a přijmout Boží plán (ať je jakýkoliv) pro svůj konkrétní život je základem životní, existenciální sázky na izraelského Hospodina, Ozeášova Boha (a pro nás dnes má tato sázka charakter sázky na Ježíše, který je Kristus). Spoléhání má svou cenu, za spoléhání se platí, inkasuje tu svět a zvyk a Had – a to všechno ti obrátí kapsy, zruinuje tě po svém a pro sebe – a ty jim to rád dovolíš, jako Ozeáš, protože tvoje životní měna, tvoje životní tvrdá valuta je jinde – je tam, kde je tvůj Bůh, je u Něho a od Něho. Svou důvěru a své spoléhání vyjádříš právě rezignací na svůj životní projekt a přijetím toho Božího projektu pro tvůj život – a ten ti je ušit na míru a nikdy není přes ni, i když se to může pod tíhou okolností zdát – a vždycky stojí za to, i když stojí hodně, i když stojí všechno.

Boží plán pro Ozeášův život je ilustrace, prorocká ilustrace vztahu Hospodina a Jeho lidu – a tak se Ozeáš žení s nevěstkou a Ozeášův Bůh Ozeášovými ústy komentuje Ozeášovo manželství i otcovství a demonstruje na něm skutečný poměr Izraele ke svému Bohu a izraelského Boha ke svému Izraeli. Ozeáš žije, aby ilustroval – napohled je to málo, obrovská ztráta, ve skutečnosti hodně, životní zisk.

Vsadit na Hospodina v Ozeášově nebo mém a tvém světě neznamená zajistit se pro budoucnost, pojistit si přítomnost a vyprat si minulost. Vsadit na Hospodina v Ozeášově nebo mém a tvém světě znamená zapomenout na sebe a dát se k dispozici Ozeášovu Bohu nebo Ježíši, který je Kristus (obojí je totéž rozhodnutí a v podstatě trojičního tajemství i tentýž disponent) – ať to stojí, co to stojí, ať na tom prodělám nejen své sny, představy a plány o vlastním životě, ale třeba i dům, ale třeba i kalhoty, třeba i kůži, třeba i hrdlo. Takhle čtu jako jako soudobý čtenář poselství prvních tří kapitol starozákonní knihy Ozeáš, kapitol, které pro soudobého čtenáře, zvyklého na to, že normální je „brát se vážně“, mají cenu zlata.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

337. O PŘEPOČTENÝCH POČTECH A PECI Z TESÁKŮ (Dan 5 a Dan 6)

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 5 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Nebúkadnesar už na babylónském trůně nesedí, zemřel. I Daniel zestárl. Král Belšasar, poslední babylónský král, vládne obleženému městu – Babylón obklíčili Médové a Peršané, přitáhla na něj válečná moc onoho krále Kýra, o kterém jsme četli ve starozákonní knize Izajáš jako o nástroji, který Bůh použije. Král Belšasar je v pevném městě, v nedobytném Babylóně. Pevně věří, že si obléhatelé na těch velkolepých hradbách vylámou zuby, a aby pevně věřili i jeho hodnostáři, uspořádá pro ně v královském paláci obleženého města královskou hostinu, královskou pitku. Nechá dokonce přinést posvátné nádoby ukořistěné v chrámu judského Boha a do nich rozlévají stolovníkům víno. Když se pak znenadání objeví nápis na zdi v jazyce, který nelze přečíst, náhle vystřízlivělý král se vyděsí, uvědomí si, že je jen král, ne svrchovaný Pán. A tak poslední babylónský král v poslední noci babylónské říše a svého života královsky zaplatí zlatem a vysokým úřadem každému, kdo mu ten strašlivý nápis přečte. Elita babylónské vědy a babylónské magie si ovšem nedokáže s nápisem poradit – nebo si nechce pálit prsty s obleženým králem, jehož odměna a úřad se v případě porážky mohou stát obdarovanému smyčkou na hrdle. A tak je před obleženého krále přiveden zestárlý Daniel, úředník na penzi, osvědčený vykladač. Na nabídku obleženého krále, čím vším jej zahrne, když mu nápis vyloží, odpoví Daniel jednoznačným odmítnutím – nic od té vystrašené osoby v královském oděvu nepřijme. Daniel není babylónský magik, ale judský Boží muž – nejenže má odvahu vyložit králi nápis na zdi, ještě jej poučí o životní zkušenosti velkého krále Nebúkadnesara s Danielovým Bohem a o kontrastu, jaký je mezi někdejším Nebúkadnesarovým ponížením a současným Belšasarovým velikášstvím. Král Belšasar se chvástavě odvážil chovat jako bůh, proto mu skutečný Bůh připomíná, kým Belšasar skutečně je – obleženým králem na konci života, člověkem v Boží ruce, kterou odmítá vidět. Ještě téže noci je nedobytný Babylón dobyt, protože Kýrův válečný štáb identifikoval nejslabší místo babylónské obrany – řeku Eufrat – a nad městem odklonil její tok, takže ztratila svou obrannou funkci a umožnila průnik médoperských vojsk do města (nebo se, podle jiných zdrojů, domluvili Kýrovi agenti s babylónskou opozicí, která Kýrovu vojsku město bez boje vydala). Kýros je nástrojem v Boží ruce, to ten zdánlivě poražený Bůh malého a dávno poraženého Judska přepisuje životy, mapy a dějiny. Daniel přežil velkého babylónského krále Nebúkadnesara i mocenské turbulence a rychlá střídání na babylónském trůnu po jeho smrti, i posledního babylónského krále Belšasara. Za prvního z těch zmíněných králů byl Babylón hegemonem tamního civilizačního okruhu, zlatou hlavou tehdejšího světa, za posledního zmizel z dějin – a oba póly lze vtěsnat do délky jednoho lidského života (a ještě zbude). A tak je tehdy i dnes krátkozraké hledět na minulost a současnost a odhadovat podle nich budoucnost – budoucnost je v Boží ruce, ne v lidském budování a lidských předpokladech. Nezáleží na tom, jak vysoko sedíš a jak pevné máš hradby – záleží na tom, zda spoléháš na judského Boha a na tom spoléhání stavíš svou současnost, ať už byla minulost jakákoliv, třeba poražená a ať se budoucnost jeví jakkoliv černě. Judský Bůh je i dnes, podobně jako tehdy, tím, s kým se tu nepočítá – a přesto je poslední instancí, svrchovaným Pánem, píšícím do map, do dějin, do životů a na zdi. Nepočítat s Ním znamená se přepočítat – nepočítat s Ním znamená počítat jako poslední babylónský král.

KNIHA DANIEL, KAPITOLA 6 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Danielova ohnivá pec (srovnej s 3. kapitolou stejnojmenné knihy) má podobu lví tlamy. Důvody, proč Danielova víra čelí lvím zubům, jsou po staletí stejné jako ty, kterými jsou dodnes osočováni následovníci Danielova Boha: neklanějí se ničemu a nikomu než svému Bohu, tomu judskému Hospodinu; tomu zdánlivě poraženému, který přesto žije. Za těžkostmi těch, kdo věří Danielovu Bohu, často stojí jejich neskladnost, resp. neskladnost jejich víry; vyčnívá z každého obalu, protrhne každý maskovací pytel, nedá se nasoukat do krabičky a použít v případě potřeby, nedá se zavřít za dveře kostela, za dveře bytu, pěkně do soukroma, bezpečně, tiše. Víra následovníků Danielova Boha je prostě v jejich životech a na jejich životech vidět – nebo není vůbec. Když je, vidět prostě je – a ta zřetelnost znepokojuje ty okolo; znepokojenost okolí činí takovou víru nebezpečnou – řadu staletí zpátky v dobytém Babylóně i v současných Čechách, na Slovensku, v Holandsku, Kanadě či Zimbabwe.

A tak Daniel končí ve lví jámě, ve své variantě „ohnivé pece“ – a těch variant, vynalézavě připravovaných pro následovníky Danielova Boha jejich znepokojeným okolím, může být opravdu široká škála, od ekonomického útisku přes psychologický útlak až po skutečné ohrožení života, třeba i hladovými lvy, jak se o tom přesvědčila řada následovníků Ježíše, který je Kristus, Syna Danielova Boha, v římských arénách. Daniel ovšem svou životní noc, noc s hladovými lvy přežije, k radosti toho zneužitého krále Darjaveše a k poučení nás ostatních. K poučení o tom, že víra je nebezpečný podnik, který stojí za to, i kdyby měl končit ve lví tlamě. K poučení o tom, že Danielův Bůh umí nejen králům, ale i lvům zavírat ústa – a skutečnost, že to v římských, českých, kanadských či zimbabwských arénách obvykle nedělá, je svobodné rozhodnutí (z jistě dobrých důvodů, protože život není to hlavní, oč se tu hraje) – ne bezmocnost. A ve spojení se stínovou, velmi podobnou třetí kapitolou knihy Daniel svědčí ta dnešní kapitola společně o tom, že víra, skutečná víra, skutečně počítá se svým „i kdyby ne“. I kdyby ne! A čtenář si může být jistý – jednou budu další na řadě, jsem v pořadníku, i kdyby mě nevybrali. Víru prostě neschovám – a pokud schovám, nebyla to víra.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant